Až za hrob (14.)

Jakmile jsem se trochu vzpamatovala, vykopala jsem se z postele a zamířila do kuchyně. Tohle chtělo buď malýho panáka, nebo velkej kotel kafe. Vypadalo to, že Vítek alkoholu neholduje, a tak to kafe protentokrát muselo zpravit. Než se uvařila voda, popadla jsem pár rohlíků, šunku a sýr a vyskládala jsme to na stůl spolu s různýma dobrotama, který jsme včera s Gertem pořídili u Vítka v obchodě. Nakonec přibyly ještě dva hrnky, ze kterých se linula ta nejúžasnější kafová vůně, jakou dokáže pako jako já vykouzlit, a tak bylo všechno připravený na přivedení Gerta k životu.
Potichounku jsem se vkradla do obýváku a najisto šla na místo, kde jsem ho včera tak trochu zapomněla. Pořád tam seděl, opřenej zádama o křeslo a celkem tuhej na to, že prospal víc než deset hodin. Nejistě jsem si sedla k němu na zem a stáhla jsem mu z ramen Ignorovu dečku, kterou jsem ho večer přikryla. Trochu se zavrtěl a ve spánku protáhnul, při čemž se chtěl nejspíš překulit na bok.
Očividně není lepší budíček, než dopadnou na zem, když čekáte jednolitou plochu v podobě matrace. Vyjukaně vytřeštil oči a dostal se do polohy nakopnutý kočky. Chvíli na mě mžoural, než si uvědomil kdo jsem.
„Dobré ráno.“ Zazpívala jsem jako optimistický ranní ptáče a ignorovala jsem jeho zabijáckej pohled.
„Snídaně je na stole.“
Teď se mu teprve rozsvítily oči. Včera byl tak zamyšlenej, že jsem do něj násilím nasoukala nějakej koláč, ale víc nic. Několikadenní hlad asi bude potřebovat udolat něčim větším.
„Jdu si vyčistit chrup, zatím se zkus doplazit do kuchyně.“ Mrkla jsem na něj a odkráčela jsem do koupelny. Bleskurychle jsem si vydrbala pusu do podoby slečny z reklamy na pastu a pročísla jsem si háro. Tvořit nějakej účes se mi ani trochu nechtělo, a tak jsem natančila do kuchyně jako rusalka, zpívajíc cosi o tom, co se stane, když se načančám. Nejspíš to zapůsobil dokonale, poněvadž se v rámci pohádkový mánie Gert zneviditelnil!
Hledala jsem úplně všude, dokonce i za ledničkou, ale nebylo po něm ani stopy. /Snad se neutopil ve dřezu!/ Před očima se mi začínal odehrávat lítý boj Gerta s obří bakterií žijící v odpadu, ale zahnala jsem tu představu dřív, než jsem se stihla udusit smíchem a znova jsem napochodovala do obýváku.
„Co tu ještě děláš?“ zeptala jsem se mírně nejistě a hledala jsem stopy po člověku, kterej Gerta přilepil vteřiňákem k podlaze. Sice nejsem Sherlock, ale nic jsem nenašla, a tak bylo celkem pravděpodobný, že si za svojí podlahovou úchylku může Gert sám.
„Záda.“ Vyheknul a trpitelsky zvednu oči. „Mohla bys mi pomoct?“ zeptal se ukňouraně a já měla hroznou chuť vpálit mu, jaký jsou chlapi padavky, ale zrovna vypadal tak bezmocně, že jsem tuhle možnost pomoci radši zvrhla. Přidřepla jsem k němu na bobek a celkem škodolibě jsem do něj šťouchla, až tak trochu upadnul do svojí noční spací polohy. Neuvěřitelně nešťastně stáhnul obličej a zahekal něco o potvorách a mrchách.
„Co budeš dělat, až budeš rodit?“ optala jsem se hlasem geneticky upravený kudlanky a ignorovala jsem jeho naprosto nepřípustnej pohled ala citovej vyděrač dvacátejch let.
„Odejdu do lesa, zakousnu se do větve a jestli to bude holka, hodim to cestou zpátky do rodný vesnice ze skály!!“
„No a přijde FBI, budou tě vyšetřovat, a to si piš, že se neschováš ani v takový díře, jako je Brandlín!“ zasmála jsem se a po čtyřech jsem popolezla blíž k jeho páteři.
„Můžeš se trochu natočit?“
„Jo, jasně, v pohodě, třeba ti tu zastepuju!“ rejpnul si sarkasticky, ale nakonec se s další rozvernou tlupou různýho hekání natočil tak, abych na něj mohla.
„Co mi chceš zase udělat?“ optal se značně vyděšeně, ale já jsem mu už položila ruce na ramena a začala mu je masážovat tak jemně, jak jen jsem to dokázala. Spokojeně zavrněl.
„Nech si ty zvuky, zní to úchylně.“ Protočila jsem oči.
„Úchyl? Já přece nejsem žádný úchyl! Byl bych úchyl, kdybych udělal třeba tohle.“ Poznamenal a jeho dlaně mi rychlostí blesku přistály pod spodním okrajem Vítkovy košile a vzápětí se zase způsobně složily na Gertových prsou.
„Jo, ale ty to prostě neuděláš.“ Zasmála jsem se. „Každopádně už fakt, že si za poslední minutu řekl slovo „úchyl“ celkem třikrát svědčí o tom, že bys to udělal hrozně rád.“
Naklonil hlavu. „Jo, to máš asi pravdu. Rozhodně je to důvod k přemýšlení. Takhle v létě, po ránu, v prázdným bytě.“
„Gerte!“
„S polonahou kráskou v zádech.“
„Gerte!!“
„A hned potom snídaně v kuchyni.“
„Gerte!!!“
„Nebo repete…“
„Gerte dost!!!“ zařvala jsem se smíchem dřív, než přijde další nepěkná věc, kterou by rád dělal. „Všechno, co jsi tu prohlásil svědčí o tom, že úchyl seš a basta!“ Normální prasáček, ztuhlej…
„Maio!“
„Špinavej jako čuně..“
„Maio!!“
„Hladovej jako doga….nebo ohař..“
„Maio!!!“
„Naprosto nepoužitelnej pro cokoliv, co by nezačínalo slovem „sprcha.“
„Au!“ chytil se dramaticky za srdce, „to bylo krutý.“
„Jo, a taky vážně nadmíru vyčerpávající, však já vím.“ Zazubila jsem se a čapla ho za ramena.
„Co přijde teď, vílo?“ zeptal se natěšeně a zvrátil ty svoje pomněnkový kukadla, aby na mě viděl. Zákeřně jsem se pousmála.
„Cvičení.“ Sklouzlo mi ze rtů jen zlomek vteřiny před tím, než mu sborově prokřupaly všechny obratle v páteři.
„Ty bestie!!!“ zařval celkem stylově a přetočil se, aby se na mě vrhnul. S potěšením jsem sledovala jeho výraz, když si uvědomil, že se může zase hejbat.
„Páni,“ ujelo mu, „dík.“
„Máš za co, jednou mi to vrátíš.“ Uculila jsem se. „Jdeme se nadlábnout?
„Noo….“
„Gerte!“
„Vždyť už mlčim.“ Zakňučel a zvednul se hned po mně.

Nakráčeli jsme do kuchyně s vidinou príma snídaně, takže nás celkem udivilo, že se stejnou vidinou přišel i Ignor. Teď se donekonečna točil za vlastním ocasem a narážel do stolu, až hrnky řinčely.
„Ignore!!!“ zavřískala jsem s razancí lesbický bachařky a dělala jsem, že nevidim, jak se Gert prohýbá smíchy. Ignor se zastavil a oči mu zašvidraly na všechny strany, než se trošku srovnal. Zavrtěl ocasem a přihrnul se k nám.
„Zmizni ty chundelatej bastarde!“ Zavrčela jsem a popošla ke stolu, abych nenadálou kalamitu propočítala dřív, než se z příhod dnešního rána složim.
Gert se dál lámal smíchy ve dveřích a drbal při tom Ignora za ušima, jako by se tímhle žracím výstupem nějak vyšvihnul. Ignor pořád ještě křepčil a skákal, jako kdyby byl na pérko.
„Hodnej Ignůrek, žádnej bastard, jak tady ta pološílená hysterka řve…“
„Jak myslíš, ale ten tvůj hodnej Ignůrek zdlábnul veškerou šunku v celým baráku, rozžvejkal a následně vyplivnul všechny rohlíky a vypil moje i tvoje kafe.“ Oznámila jsem Gertovi a padla jsem na kolena, abych sesbírala kousky obalu od zákusků, který jsem včera koupila.
„Ty seš teda grázl!“ vztekal se Gert. „Copak si nemoh vyžrat jenom jeden hrnek kafe?! Co? Myslíš, že to bylo moc chytrý, že jo, ale na mě si nepřijdeš! Já vim, že jsi nadprůměrně inteligentní psisko, možná víš dokonce, co je malá násobilka, takže si pamatuj hochu, od teď tě budu sledovat!“ dořekl ve chvíli, kdy jsem se zvedala, a tak jsem ho zastihla s ukazováčkem namířeným mezi Ignorovy oči. Nutno dodat, že vypadal dokonale komicky, asi jako růžová žirafa, která se právě rozmlátila na bruslích. Ale Ignor si z jeho vystoupení asi moc nevzal, protože zrovinka začal zběsile lítat po kuchyni a ňafat jako prostoduchej německej bača Helmut.
„To je marný,“ zavrtěl Gert hlavou, „má v sobě asi litr kafe, což je až moc kofeinu na jednoho čokla, kterej očividně na podobný akce není zvyklej.“
„Tak s nim běž ven a nech ho trochu vylítat.“ Navrhla jsem, zatímco jsem hromadně házela do koše kusy rohlíků napuštěný Ignorovýma slinama.
„A chce se mi?“ zeptal se Gert značně pochybovačně.
„Nebo jdu já, ty si zatím dej sprchu, skliď to tady, a až přijdu, dovolíš mi, abych tě ostříhala. Vyber si, co je menší zlo.“
„Obojí zní jako mučící techniky středověku,“ poznamenal, „nicméně….“ zaváhal, „vážně je ta ofina tak hrozná?!“
„Hrozná je slabý slovo.“ zatvářila jsem se naprosto lítostivě.
„Fajn, jdu do sprchy, užij si výlet.“
„To nepochybně, tvoje ufiknutý háro mi bude odměnou.“ zazubila jsem se. „Jdu si vzít něco, za co mě nezavřou, a ty mi zatím najdi nějaký vodítko. Jestli mi ta černá zrůda zdrhne, hledat jí nejdu!“
Gert jenom pokejval a zmizel. Když jsem už řádně oblečená přikvačila do předsíně, stál opřenej o futra a pročítal si nějakej pocákanej cár papíru.
„Co čteš? Noviny z království za sedmero horami?“ zeptala jsem se celkem optimisticky na to, že jsem měla za chvíli vylezt mezi lidi s baskervillem na vodítku.
„To je vzkaz od Vítka. Píše, že ho přivázal Ignorovi k obojku, protože to byl jedinej možnej způsob, jak zajistit, že ho najdem.“
„No, očividně měl pravdu.“ Pokrčila jsem rameny a vyškubla mu papír z ruky. Vítkův rukopis byl k nerozeznání od písankovejch předloh pro prvňáky. V dokonale čitelných odstavcích stálo:

Ahoj děti,

Fajn, že jste tenhle vzkazík našli, bylo mi jasný, že Ignor bude tak otravovat, že si časem všimnete, že je to poštovní pes.
Doufám, že nemáte nic proti nakrmení Ignora, bude dost rád a já taky. Hlavně ho za žádnou cenu nepouštějte do kuchyně!!! Když se tam dostal minule, museli jsme udělat rázný opatření v podobě nákupu všeho, co se dá vložit do úst. Člověk by neřek, že psovi bude chutnat mouka…no, kdybyste se šli třeba projít po našem milém maloměstě, tak ho můžete vzít s sebou, ale nenutim Vás.
No, stejně to je i se mnou, takže když budete chtít zajít, jsem v obchodě celej den. Kdyby Vám to nevyšlo, tak se mějte a netrapte rodiče opiovýma dýchánkama v garáži… (jeden z důvodů, proč jsem se nastěhoval k Báře….jo, s tou se asi seznámíte příště..)
Gerte, bylo príma tě zase vidět a Maio, Tebe jsem rád poznal.
Takže si užijte zbytek prázdnin, a když budete mít cestu kolem, stavte se.

Vítek

PS: Dělejte si tu co chcete, jen mi nechte ve sklepě tu mrtvolu a hlavně nejezte nic z mrazáku…nikdy nevíte, na co narazíte!

PPS: To byl joke. =D

PPPS = psychicky prostopášný prasečí sliz…no, nebo cokoliv jinýho.

PPPPS: Už končim, jen jsem chtěl bejt vtipnej…

Se smíchem jsem dopis vrátila Gertovi a připla jsem karabinu vodítka k Ignorovu obojku.
„Tak pojď, ty obludo.“ zamumlala jsem.
Ještě jsem se řádně přitulila ke Gertovi a pevně ho sevřela v náručí. I když jsme byli spolu, pořád jsme byli víc kamarádi, než zaláskovaný pošuci, s tim se bude muset něco udělat.
„Jdu do tý sprchy.“ Vyheknul, když jsem stisk ještě trošku zesílila.
„Tak fajn,“ lípla jsem mu pusu, „hlavně nechoď do hloubky!“