Forsaken - 105. díl

„Co tím chceš říct?“ zeptala jsem se ho s nepříjemnou předtuchou. Že by nakonec vůbec nemluvil s mým tátou? Třeba mu volal někdo od těch jejich Nejvyšších. Třeba se už dohodli a on mě má co nejdřív předat...
„Chci zavolat tátovi!“ domáhala jsem se hlasitě, až jsem opět přitáhla pozornost obsluhy. Ale to mi bylo v tu chvíli úplně ukradený.
„To je zbytečný,“ sdělil mi Riel a přivolal toho Inda, aby zaplatil. Myslím, že se ten chlápek i přes svou úslužnost nemohl dočkat, až z jeho podniku vypadneme. Riel to zřejmě viděl taky tak, protože mě popadl za loket a vystrkal mě nekompromisně ven.
„Už ti někdo řekl, že tvý chování je značně nesnesitelný?“ poznamenal, zatímco se usazoval na motorku.
„A už to někdo řekl tobě?!“
Riel si útrpně povzdechl. „Tak sedej, je čas jet!“
„Já s tebou nikam nepojedu! Zkus se mě jenom dotknout a budu křičet o pomoc!“ varovala jsem ho a Riel se zatvářil značně překvapeně.
„Hodláš jít snad po svejch? Nevypadáš, že bys dokázala ujít víc než jen pár kroků!“
„O to se nestarej!“
Nevěřícně potřásl hlavou. „Na tohle nemáme čas, už nás očekává! Tak nasedni a nestěžuj mi to!“
„Mě tvý kšefty nezajímaj!“ houkla jsem na něho a pro jistotu jsem o krok poodstoupila. „Za cos mě vlastně zaprodal?! Prozradí ti snad pravdu o Erice?! A co hodláš říct tátovi? Že byl Ariel opět o něco rychlejší, než jsi čekal?!“
„Tobě už nejspíš vážně přeskočilo, co? Já tě právě hodlám vzít k Alexovi! Když ovšem přestaneš ječet a laskavě nasedneš!“
„Kecáš!“ obvinila jsem ho.
„Tohle bys neměla říkat, když na to nemáš důkazy. Lidi to, nevím proč, nemaj moc rádi.“
„Já zas nemám ráda, když mi někdo lže!“
„Jo, to chápu. Taky se mi to moc nezamlouvá,“ sdělil mi Riel ironickým tónem. „A teď pohni nebo si pro tebe dojdu sám!“
„Nech mě bejt, rozumíš?! To fakt tolik toužíš zjistit pravdu, že mě kvůli tomu klidně bez mrknutí oka obětuješ?!“
Riel se na mě chvilku tiše díval a pak sáhnul do bundy. Nejdřív jsem strnula strachy, protože jsem myslela, že sahá pro zbraň, ale on jenom vytáhnul mobil a potom, co ho odemknul, mi ho podal.
„Zavolej Alexovi,“ řekl prostě.
„Hádám bude na druhý straně někdo jinej, kdo se za něj bude vydávat, co?!“
„Tomuhle už se říká paranoia, Izabel.“
Sekla jsem po něm vzteklým pohledem a rychle jsem vyťukala tátovo číslo. Zvedl to skoro okamžitě.
„Nějaký problém, Rieli?“ pronesl značně ostře a ten hlas bych poznala kdykoli. „Jenom jsi ji sem měl přivést. To snad není tak obtížné nebo ano?“
„Tati... to jsem já...“ ozvala jsem se neochotně. Fajn... Riel měl zřejmě pravdu a fakt trpím paranoiou. I když... lepší bejt paranoidní než mrtvá.
„Izabelo.“ Udivovalo mě, že si táta vůbec pamatuje mý jméno. Moc často ho totiž nepoužíval. „Děje se něco? Riel s tebou není?“ zjišťoval lehce znepokojeně.
„Ale je. Jenom jsem ti chtěla říct, že se trochu zdržíme. Je tu nějaká bouračka, takže jsme tak trochu uvízli v zácpě. Ale dorazíme k tobě co nejdřív to půjde.“
Vyslechla jsem si ještě tátovu poznámku o tom, že má Riel jet opatrně a ne jako blázen, jako to dělá obvykle, a pak jsme se rozloučili. S provinilým výrazem jsem vrátila mobil zpátky Rielovi a pečlivě jsem se přitom vyhýbala jeho pohledu.
„Promiň,“ hlesla jsem rozpačitě. Opravdu jsem se za svý mírně hysterický chování styděla, jenže jsem netušila co říct, abych to napravila. A tak jsem radši mlčela.
„Tak uvízli, povídáš...“ zopakoval Riel zamyšleně. „To máš docela pravdu. Protože se odsud nehnem, dokud mi neřekneš, od koho máš takovýhle bláznivý nápady!“
„O čem to mluvíš?“ hrála jsem si na nechápavou, ovšem naprosto zbytečně.
„Však ty víš. A taky mi to povíš. A žádný lži... už jsme se přece shodli na tom, že je nemáme rádi, ne?“ pronesl Riel výhružně. „Takže mi teď krásně zazpíváš...“