Tam, zpátky a ještě dál.. /část I./

***Slovo autorky - poznámka***
Vzhledem k nemožnosti úpravy textu jsou myšlenky, tedy "ich" forma, psány takto - //"bla bla bla"//
Přeji příjemné čtení.
*****************************

Chudí závidí bohatým a jen proto se zdá ironií, že i bohatí chudým závidí - ani jedni možná neví, co to druhé obnáší.

**KAPITOLA PRVNÍ**

„Ehm?“

Jean přemýšlel, kde se vzalo odkašlání v jeho snu.. nebo to už nebylo ve snu? Po pár vteřinách opravdu došel k tomu, že asi nebylo...

//„To bych asi měl otevřít ty proklatě těžké oči... ale to není tak lehké... a kdo mě vlastně budí...?“// přemítal

Otevřel oči do prosluněného pokoje a okamžitě se ozval hlas jeho sluhy „Pane, Lukian ze Severu se blíží k hradbám města, měl byste vstát a řádně ho přivítat..“

//„Pán ze Severu? Už dnes? To by mě zajímalo, proč váží tak dlouhou cestu až sem..“//

Netrvalo mu dlouho, než si oblékl slušivou košili a pěkné kalhoty.. hned vzápětí se vydal na snídani do velké jídelny. Lokajovi, co stál u dveří nařídil, aby až bude Pán ze Severu u hradu, ať mu to oznámí..

Sotva se jídla dotknul a už se za ním ozvalo „Pane? Lukian ze Severu právě projíždí davem..“

Jean ho mávnutím ruky propustil a přesunul se do přijímacího sálu. Nebyl zrovna dobře naladěn – ani se dobře nevyspal, ani se nestihl najíst. Jenže ohlášení audience Pána Severu, před dvěma dny, bylo záležitostí, která se nemohla jen tak přejít. Naposledy Pán Severu navštívil Strungheld před pěti lety, tedy v době, kdy Jeanův otec ještě žil.

V sále ještě nebyli žádní sluhové a on rychlým krokem zamířil k oknu. „Jeho“ lid se hemžil na náměstí, které zčistajasna vypadalo jako mraveniště, všichni byli natěšeni na nezvyklou návštěvu, stejně tak jako na každý svátek Aragheldských bojovníků.
Před čtyřmi lety, než byl nucen převzít panství, by byl v davu také – tancoval by, pil i s dívkami by tancoval – ale dnes ho čekalo něco jiného.
Musel se chovat jako „pán“, musel dodržovat etiketu, musel přivítat cizího vládce.. musel toho mnoho a vlastně nesměl nic.
V takových chvílích litoval, že zrovna on stojí nad Strungheldem. Byl přesvědčen, že by vítal život „obyčejného“ smrtelníka...

Z myšlenek ho vytrhlo otevírání mohutných vstupních dveří. Otočil se tedy zády k oknu a narovnal se, aby přivítal Lukiana se vší úctou.
Ten už se hrnul do sálu i se svou eskortou a služebnictvem.

Jean se mu podíval zpříma do očí a příjemným hlasem pronesl „Vítejte..“

Mohutný panovník vypadal zaskočeně Jeanovou přítomností. „Oliver je..?“ překvapený tón dával vědět, že opravdu netušil, kdo je momentálně u moci a nedokončená otázka byla zřejmá.

„Opustil nás tři zimy zpátky, bohužel..“ pronesl překvapivě pevně Jean, na chvilku se odmlčel a dodal „Co vás přivádí do Strungheldu?“

Pán Severu chvíli mlčel a pak začal potichu, a přesto výrazně, mluvit „Přijel jsem vás požádat o pomoc. U našich hranic s barbary vypukla válka, stále se snaží zabrat alespoň část mého území, a já musím přiznat, že mé vojsko už je na pokraji sil..“ Když mluvil vypadal najednou daleko starší než o chvilku dříve, jakoby snad všechna jeho léta najednou padla na jeho hřbet.

Jean vypadal, a také byl, zamyšlen. Ani by ho nenapadlo, že by sever potřeboval pomoc, žádné zprávy o bojích se k jeho uším nedonesly a on, buďme upřímní, nebyl nadšený myšlenkou poslat své vojáky do boje a na tak dlouhou cestu.
Momentálně zde sice nehrozilo žádné nebezpečí, ale nechat zem chráněnou méně vojáky... už jen ta myšlenka mu přivodila jisté pochynosti..

Trvalo dlouho než promluvil. „Musím uznat, že jste mě svou žádostí velice překvapil.. všechno promyslím a nejpozději zítra vám sdělím své rozhodnutí. Předpokládám, že jste po dlouhé cestě unaveni, takže pokud je to vše, nechám vám, i vašim lidem, připravit pokoje..“

Nezdálo se, že by tato odpověď Lukiana překvapila a rád nabídku k ubytování přijal s vděčností. To, že nebyl rovnou odmítnut mu dodalo zpět alespoň část té jeho jiskry.

Jeden ze sluhů se Lukiana ujal a Jean opět osaměl.

V hlavě mu rotovalo daleko více myšlenek než o malou chvilku předtím.
Děsilo ho, že mu do náruče spadla odpovědnost za tolik lidí, půjčit vlastní vojsko jakoby znamenalo, poslat své lidi na smrt, ne všechny samozřejmě, ale ztráty jsou dobředu zaručeny..
Nelíbila se mu představa toho, jak zareaguje lid, pokud vyhlásí přesun vojsk, nelíbilo se mu, že ON MUSÍ rozhodnout.
Ve slabé chvilce složil hlavu do dlaní, zdálo se mu, že na to, že je mu teprve pětadvacet, musí rozhodovat o věcech, které mu nepřísluší.

Ponořen v myšlenkách se vydal po hradě. Kroky ho nesly po ztichlých chodbách a chlad na něj dopadal ze všech stran. Brzy se dostavil pocit, že se začne dusit. Zastavil se až ve jedné z věží, kde se svezl po zdi na zem a zůstal sedět s pohledem upřeným k nebi.

//„Mám dvě možnosti. Odmítnout a vystavit se hněvu a přijít o pomoc, když bych ji později potřeboval, nebo přijmou a vystavit své muže nevyzpytatelným barbarům, což znamená, že jich mnoho přijde o život..
Otče, co bys býval udělal? Jak by ses zachoval? Odmítnul bys pomoc příteli kvůli svým lidem, nebo bys svým mužům věřil? Dokázal bys je tam poslat? Dokážu to já? Mohu vůbec za někoho rozhodnou?
Vždyť ti muži jsou vesměs starší jak já! Copak jim mohu poroučet?? O bože Rolliene, poraď mi......“//

Dlouho přemítal, ztracen v úvahách. Schopný pohybu byl teprve když už se stmívalo.
Uvědomil si, že má vlastně hlad a napadlo ho, jestli se služebnictvo postaralo o Lukiana.. jestli ne...
Cestou z věže do jídelny míjel mnoho obrazů svých předků s jejich praporem v levém dolním rohu, který měl každý obraz. Znal je všechny a všechny předky dokázal pojmenovat.. ale až u posledního obrazu se zastavil. Nebyl to obraz starý, vysel tak snad šest, sedm let.
Dole se skvěl nápis „Oliver Andreas Morreno a Jean Phillip Morreno“
Jeana napadlo, jak byl tenkrát nezodpovědný a lehkomyslný, byť by to rád vrátil zpět. Prohlížel si obraz, jako by ho viděl poprvé v životě a v tom se rozhodl!

Už věděl co Pánovi ze Severu říct, věděl!

S novým odhodláním se vydal vyhledat Lukiana aby mu sdělil svůj verdikt.

*******
Piště komentáře prosím, ať vím, jestli má cenu psát dál.. Dekuji, vaše *W*