Melien Edhel - XLIII. kapitola - část 2/2

Po princově odchodu zavládlo nepřirozené ticho.
Lidianna se pomalu zvedla ze země a zdráhavě popošla k Erestorovi hledícímu zadumaně směrem, kterým zmizel Legolas. Stále nemohl uvěřit tomu, čeho byl právě svědkem. Jak jen se mohl Legolas tak hanebně zachovat? Jako kdyby to ani nebyl on! Podobné jednání by spíš očekával od jeho otce... Uvědomoval si vůbec, že se od něho v té chvíli příliš nelišil? A kde se v něm vlastně vzala ta zloba a nenávist? Nejdřív sem Lidiannu víceméně proti její vůli přivede a učiní z ní svou choť a pak ji od sebe jednoduše odežene! Jako kdyby byla pouhá věc, kterou může odložit, jakmile ho omrzí! Cožpak takhle se chová čestný ellon? Očividně bylo potřeba princi udělit další cennou lekci, jenže on už nebyl tím, kdo by to mohl udělat. Jediný, na koho Legolas ještě dal, byl Glorfindel, jenže ten byl na cestě do Imladris. Ačkoliv... Proč ne? Nikdy snad nebyl lepší čas na malý výlet do toho malebného údolí. Když si vzpomněl na výčitky, jimiž Finroda neprávem zahrnul, přál si, aby už seděl na koni a opouštěl brány paláce...
„Erestore?“ Finrod se váhavě dotkl jeho ramene. „Mohu tobě některak nápomocen býti? Možná bych zvíře toto někam odnésti mohl, by ses lady Lidianně věnovati mohl...“ navrhl smířlivě.
Ale Erestora jeho klidný tón kupodivu jen více rozzlobil. Kdo si u všech Valar myslí, že je?! On se zachová jako hlupák a místo toho, aby mu Finrod vynadal, tak je na něho ještě milý! Cožpak se tohle dá snést? Kdo se ho prosil o jeho shovívavost a pochopení?! On je přece schopný nést následky za své činy a slova!
Vskutku? ozval se neodbytný hlas v jeho mysli. A proto bys i koně králova zcizil, jen aby ses odsud co nejrychleji ztratiti mohl?
Erestor to ignoroval. „Já děkuji Vám za nabídku Vaši, kapitáne, však jist si jsem, že my to tu i bez pomoci Vaší zvládneme. Není-liž pravda, lady Lidianno?“ otočil se nečekaně na ni a ona automaticky přisvědčila.
Nicméně v duchu jí z toho bylo úzko. Jakkoli neměla Finroda v oblibě, musela uznat, že za tento poslední incident rozhodně nemohl. A přesto se zdálo, že právě kvůli tomu s ním Erestor jedná teď tak příkře. Určitě se ho na to musí zeptat, až budou sami, nelíbila se jí představa, že by jejich přátelství mělo skončit kvůli ní. Když si vzpomněla, jak o něm ještě nedávno kladně hovořil a jak ho bránil, pak nedokázala pochopit, proč se jeho přístup najednou změnil. Skoro s lítostí sledovala, jak Finrod pouze s malým pokývnutím hlavy vyklízí pole, zatímco ho Erestor okázale ignoruje. Místo toho láskyplně drbal Astaldera za uchem a ten z toho byl očividně v sedmém nebi.
„Zdá se, že si s ním opravdu rozumíte...“ prohodila spíš jen proto, aby něco řekla.
Erestor se zamračil. „Každý se snad zmýliti může, či nikoliv?“ vyjel na ni ostře. „Možná, že po celou tu dobu jsem se v něm hluboce mýlil...“
Lidianna se musela pousmát. „Mluvila jsem o Astalderovi. Zdá se, že si Vás oblíbil.“
„A tebe toho trápí? Ty jistě raději bys byla, kdyby mne pokousal, není-liž pravda?“ Erestor ji upřeně pozoroval.
Pokrčila rameny. „Na začátku určitě. Nebyl jste ke mně zrovna dvakrát přátelský. Ale teď... Možná, že bychom... spolu mohli nějak vycházet...“
„Já důvodů pro chování své měl, neb zkušenosti mé s lidmi většinou negativní byly. Však tys pravdy měla. Nelze všechny rovnako posuzovati...“
Jeho prohlášení zřejmě Astaldera potěšilo, neboť krátce vyštěkl a olízl Erestorovi bradu. Lidianna očekávala, že ho to rozčílí, ale ten se kupodivu jen usmál a pohladil ho po hlavě.
„Proč si nepořídíte psa, lorde Erestore?“ zeptala se zcela bezelstně. „Určitě by se Vám takový společník hodil.“
Skoro si povzdechla, když se jeho úsměv okamžitě vytratil. Co zase řekla špatně? Připadalo jí, že na tohle je opravdu expert. „Lorde Erestore?“
Šedé oči, které se na ni upřely, byly plné smutku. „Já kdysi ho měl... Však ztratil jsem ho...“
„Pak byste si měl pořídit nového. Sice to bolí, když se s ním musíte nakonec rozloučit, ale myslete na to, jak se s Vámi měl dobře. A vy s ním.“
Erestor sklonil hlavu. „Však já se o něho postarati nedokázal. Jeden Adan ho smrtelně zranil přímo před zraky mými. Kterak bych dalšího míti mohl?“
Lidianna uchopila jeho ruku a povzbudivě ji stiskla. „Neměl byste se z toho obviňovat. Určitě jste udělal maximum, abyste ho zachránil. Navíc... teď už tu kromě mě žádní lidé nejsou, aby mu ublížili, ne?“ dodala laškovně, aby ho rozveselila. Marně.
„Tak tomu nebylo. On zemřel, neb mne chránil. Kdybych zbraní vládl, pak by se toho nestalo,“ přiznal sklesle.
„A také Vás ochránil. Takže jeho smrt nebyla zbytečná.“
„Každá smrt zbytečnou jest!“ prohlásil Erestor rezolutně.
Neviděla důvod, proč odporovat. „Nepochybně. Ale někdy není vyhnutí, když narazíte na někoho, kdo tenhle názor nesdílí.“
Přikývl a tím považoval tuto diskusi za ukončenou. „Nyní již řečnění zbytečného zanechme a k léčitelům pospěšme, než-li tu vykrvácíš. Princ Legolas by poté usouditi mohl, že ne každá smrt zbytečnou jest, a mohl by toho ihned na mně demonstrovati chtíti.“
Smutně se pousmála. „Toho bych se nebála. Myslím, že princ Legolas by něco takového spíš uvítal,“ poznamenala ne bez hořkosti.
Erestor nebyl z těch, co by ji horlivě začali přesvědčovat o opaku. „On nepochybně by si přál, by na tebe zapomenouti mohl a jednou provždy tebe ze života svého vymazati dokázal. Však když Finrod tebe napadl, zřejmé bylo, že cos takého v moci jeho není. Dříve či později on k tobě se navrátí a do života svého tebe opět přijme.“
Zamračila se. „Neudělala jsem nic, aby mě z něho v prvé řadě vyhnal! A Finrod mě přece nenapadl, jen se bránil! Co se stalo, nebylo vůbec jeho vina!“
„Proč najednou jeho hájíš, Lidianno? Vždyť tys sama říkala, kterak surový a bezcitný jest!“
„A Vy jste ho tenkrát bránil. Proč ho teď tak nesnášíte? Co Vám provedl?“
Erestor se raději zahleděl jinam než do jejích zkoumavých očí. „Ničeho. Však mně nelíbí se, když slabším ubližováno jest.“
„Protože se považujete za jednoho z nich?“
Trhl sebou jako kdyby ho uhodila. „Čehož ty o tomto věděti můžeš?!“ opáčil ostřeji než zamýšlel.
Pokrčila rameny. „Vy sám jste to nepřímo řekl. Stále se obviňujete ze smrti svého psa. Kolik dalších úmrtí jste ještě přičetl své neobratnosi se zbraní? Proč se takhle mučíte?“
Chvíli se zdálo, že jí ani neodpoví. Nakonec váhavě vzhlédl. „Otec můj pouze boje uznával, nikoliv vyjednávání. Bratři moji požadavků jeho s přehledem splniti dokázali... pouze já ho zklamal. Když do bitvy své poslední vyjížděl, ni rozloučení hodným mne neshledal. Nikterak netajil se tím, že by raději byl, kdyby namísto mě kterýkoliv ze synů jeho zachován byl.“
„To je mi líto,“ zamumlala rozpačitě. Co taky na tohle říct. Beztak bylo na jakoukoli nápravu už příliš pozdě. „Nicméně se zdá, že schopnosti Vašich bratrů nebyly až zas tak obdivuhodné, když žádný z nich nepřežil. Je lepší, když člověk zná své silné stránky a nesnaží se za každou cenu stát někým, kým ani nechce být.“
„A znáš ty silných stránek svých, Lidianno?“ Erestor se sehnul pro její dýku a chvíli si ji prohlížel, než jí ji podal. „Někdy i toho činiti musíme, čeho nám proti mysli jest.“
Lidianna se pro ni natáhla, ale on ji stále ještě pevně držel. Zmateně se na něho zadívala.
„Pročpak nesdělila jsi mi, žes pořezala se, Lidianno?“ otázal se jí, jako kdyby přesně na tohle čekal.
Trpce se pousmála. „Vy byste přiznal svému otci, že jste se pořezal?“
Chápavě pokýval hlavou. „Nu, každý si místa svého v životě nalézti musí. Již jsi ty toho svého objevila?“
Trochu zahanbeně se odvrátila. „Myslela jsem, že moje místo je u Legolase...“ Oči jí sklouzly na zbraň, kterou dosud oba drželi, a povzdechla si.
„Ty však cesty vlastní nalézti musíš. Nemůžeš přec po celý život svůj pouze ve stopách princových slepě jíti. Pokud ty na něm nezávislou býti dokážeš, pak odmítnutí jeho tebe toliko boleti nebude,“ poučil ji a konečně pustil dýku.
Zasunula si ji za opasek, než se na něho opět zadívala. „Takhle jste to udělal Vy? Zabral jste se do své práce, abyste nevnímal, jak jste ve skutečnosti osamělý?“
Vrhl na ni pohled, který by ji jindy přivedl k slzám, ale buď už neměla sílu plakat a nebo si na něho mezitím zvykla.
„Možná...“ odvětil nakonec nedůtklivě. Nepotřeboval, aby mu tuhle skutečnost někdo připomínal! A rozhodně ne nějaký člověk!
„Každého od sebe odháníte... jako teď Finroda. Budete spokojený, až se ocitnete zcela sám?“ prohodila tiše.
„Přátelství naše již předtím nenávratně narušeno bylo. A já nepotřebuji, by on se se mnou pouze ze soucitu přátelil.“ Erestor nechápal, proč se vůbec namáhá se obhajovat. Vždyť mu přece na jejích názorech nesejde, či ano?
„Jsem si jistá, že to nebylo pouze ze soucitu. Jediný, kdo se tu lituje, jste Vy sám. Proč je pro Vás tak těžké si připustit, že by s Vámi mohl být opravdu rád? Že je mu ve Vaší společnosti dobře? Jenom proto, že je bojovník jako Váš otec? Myslíte si, že když tomu jste nestál ani za pohled, tak že Finrod musí být nutně stejný? Proč by se tedy s Vámi celé ty roky přátelil? Posmíval se Vám během té doby někdy? Dal Vám někdy najevo, že by Vámi pohrdal?“
Během jejího proslovu Erestor mlčky zamířil ven ze sklepa a ona ho neodbytně následovala. Pokud se domnívá, že se jí tak snadno zbaví, pak se mýlí! Nejen on může soudit jiné, i ostatní mají právo vyjádřit svůj názor!
„Skončilas?!“ zeptal se jí ostře, když se na chvíli odmlčela. Zastavil se tak náhle, že do něho téměř vrazila. „Věř, že on důvodů pro chování své přátelské měl! A ty rozhodně nesobeckými nebyly! Vše, čeho učinil, pouze záměru jeho sloužilo!“ zvolal nahněvaně.
Ani si neuvědomoval, že už se nachází v síni, kde je může kdokoli slyšet. A i kdyby, v tento okamžik mu to bylo zcela jedno. Tolik si přál věřit, že Finrodovo chování bylo zcela bez postranních úmyslů, jenže jakmile ta obviňující slova vyřkl, uvědomil si, že to je jediné logické vysvětlení. Proč by se o něho jinak zajímal? Už jeho otec ho považoval za slabocha, který by se více než ochotně podvolil nepříteli, jen aby si zachránil život. Bylo zřejmé, že Finrod dospěl k podobnému závěru. Když si snad už potisící vybavil, jak dychtivě reagoval na jeho polibek, byl sám sobě odporný. Jak pak tedy o něm musí smýšlet ostatní? Nepochyboval o tom, že kdyby byl bojovníkem, nic takového by se nestalo. Ale Finrod sám nejlépe věděl, že není schopen se ubránit, tak proč by tedy nevyužil situace?
Z jeho lítostivého rozjímání ho vytrhl dobře známý hlas, ačkoliv to bylo poprvé, co ho slyšel použít takhle tvrdý tón.
„Vskutku si toho myslíš, Erestore?“
Jeho oči pomalu vyhledaly Finroda, který stál poblíž východu na nádvoří a tvářil se rozzlobeně. Srdce se mu prudce rozbušilo a bezděčně k sobě pevněji přitiskl Astaldera, jako kdyby ho to malé vlče mohlo uchránit před jeho hněvem. Měl k tomu určitě důvod, neboť Finrod vypadal, že po něm co nevidět skočí.
Místo toho znovu zopakoval svou otázku, tentokrát ještě o něco důrazněji. „Vskutku si toho myslíš?!“
Ani kdyby křičel, nepřipadalo by to Erestorovi tak hrozivé jako jeho ledový klid. Něco mu říkalo, že pokud přisvědčí, ztratí Finroda navždy. I když cožpak už ho dávno neztratil? Jak by jejich přátelství mohlo být ještě někdy jako předtím? Jak by nyní mohl přiznat, jak moc mu na něm záleží? Tak moc, že má pocit, jako kdyby se mu někdo pokoušel vyrvat srdce z těla. Co když to je ta odpověď, na kterou Finrod čeká? Co když ho pak ihned zahrne přívalem výsměchu? Bez jakékoli zbraně byla hrdost jeho jedinou obranou a té by se měl teď vzdát?
Mlhavě vnímal, že se Lidianna vzdálila a zanechala ho s Finrodem o samotě. Rychle si dodal odvahy a nadechl se k odpovědi.

Nimloth pocítila úlevu, když konečně opustili rozlehlé lesy Eryn Lasgalen a zamířili k horám. Uvědomila si, že během těch nekonečných hodin jízdy podvědomě očekávala, že se objeví Thranduil a bude se jí pokoušet zabránit v odjezdu. Pravda, vzhledem k početnosti jejich družiny a mimořádné zručnosti Glorfindela a Gildora s meči, by neměl sebemenší šanci uspět, jenže tohle jí starosti nedělalo. Čeho se obávala bylo, že by mu mohla opět podlehnout. Přes všechny ty hrozné věci, které se o něm dozvěděla, ho dosud nedokázala úplně vystrnadit ze svého srdce. Pokud by k sobě měla být naprosto upřímná, musela si totiž přiznat, že ji zamrzelo, že se už Thranduil po jejich setkání ve stájích neukázal. Jenom to potvrzovalo její podezření, že pro něho nikdy neznamenala víc než chvilkové pobavení.
Povzdechla si a zklamaně se nachýlila kupředu, jako kdyby už neměla sílu dál nést tíhu svých starostí. Dlouhé vlasy jí sklouzly do tváře a skryly její vlhce se lesknoucí oči před okolním světem.
Kdyby aspoň měla čas si všechno ještě jednou důkladně promyslet. Ale na to už bylo příliš pozdě. A o čem by vlastně chtěla přemýšlet? Měla by být ráda, že s bratrovou pomocí včas prohlédla skrz Thranduilovy lži a přetvářku, potěšená, že se brzy stane chotí tak váženého lorda jakým Gildor byl. Tak proč nebyla ani jedno? Proč se stále nemohla ubránit jistým pochybnostem?
Znenadání na svém rameni ucítila něčí pevný stisk a ona sebou polekaně trhla.
Zatraceně, Glorfindele, cožpak mi ni chvilku klidu dopřáti nemůžeš?! zaklela v duchu, než k němu podrážděně vzhlédla.
Šedé oči, které ji upřeně pozorovaly, však rozhodně nepatřily jejímu bratrovi a ona na okamžik zcela podlehla jejich kouzlu, neschopná od nich odtrhnout zrak. Byly jako nevlídná zimní obloha, studené a nepřátelské, avšak sotva ji tohle přirovnání napadlo, Gildor se omluvně pousmál a jejich chlad se rozplynul.
„Snad jsem Vás nevystrašil, lady Nimloth?“ prohodil nenuceně, jeho hluboký zastřený hlas byl jako něžné pohlazení.
Rezolutně zavrtěla hlavou, styděla se přiznat, že ani nezaznamenala, že se k ní připojil. A jako kdyby toho nebylo dost, uvědomila si ke své nelibosti, že jí z oka skanula velká slza a pomalu se jí rozběhla po tváři. Jenom doufala, že si toho Gildor nevšiml, i když jeho povzbudivý úsměv hovořil o něčem jiném.
„Já chápu, kterak chvíle tyto pro Vás nelehkými býti musí, lady Nimloth, když místo, jenž Vám po tak dlouhou dobu domovem bylo, opustiti máte... A loučení ještě těžšího před Vámi jest, až Imladris sbohem dáti musiti budete... Vězte, že já oběti této Vaší nesmírně si cením, ochoty Vaší všeho, čeho známým a drahým Vám bylo, pro mne opustiti, a jista si býti můžete, že já vynasnažím se, byste sídlo mé vbrzku domovem svým novým nazývati mohla.“
Jeho vstřícnost a porozumění byly přesně to, co nyní tolik potřebovala. Ujištění, že nedělá opět chybu, že tentokrát už konečně našla někoho, komu na ní skutečně záleží.
„Diola lle, heru Gildor (Děkuji Vám, lorde Gildore)...“ zamumlala vděčně. Jen ona věděla, že ji ani tolik nebolí, že má opustit svůj domov, jako to, že už nikdy neuvidí ty, které miluje. Ale možná to byla jediná možnost... Utéct od své minulosti a začít znovu... s Gildorem...
„Netřeba mi děkovati, Nimloth...“ odmítl vlídně její díky. „Už jen skutečnost, že jste nabídky mé přijala, mi jako odměna plně postačí.“
Okamžitě po něm sekla nazlobeným pohledem. „Takto na mne tedy nahlížíte?! Jako na odměnu svou?!“ dotazovala se důrazně. Nemohla tomu uvěřit! Co dělá špatně? Proč v ní všichni vidí jen nějakou trofej? Proč neberou v potaz, že má také nějaké city a vlastní přání?
Zamračeně si Gildora přeměřovala, zatímco netrpělivě čekala na jeho odpověď. Kupodivu na její výbuch reagoval dalším pousmáním, skoro jako kdyby takové chování přesně předvídal.
„Ovšem že nikolivěk. Kdyby tomu tak bylo, cožpak bych od Vás v noci odešel, namísto abych si odměny své vybral? Jak již sdělil jsem Vám prve, Nimloth má drahá, vězte, že já trpělivým býti dokáži... Však bláhovým od Vás bylo by se domnívati, že Vás i po svatbě o samotě zanechám. Na to pokušení příliš velikého představujete, než abych odolati mohl...“
Nimloth se na okamžik v rozpacích odvrátila, neboť Gildorova slova v ní nečekaně probudila naléhavou touhu po jeho dotyku.
„Něčeho takého bych od Vás nežádala, lorde Gildore...“ zašeptala stydlivě, když si byla jistá, že ji hlas nezradí. „A též bych si něčeho takého ni nepřála...“ dodala po chvilce troufale.
Gildor se tlumeně zasmál. „Hmm... Vy štěstí máte, že s námi bratr Váš cestuje...“ poznamenal mnohoznačně.
„Skutečně? A pročpak, lorde Gildore?“ zjišťovala téměř bez dechu.
„Neb bych si opět rád připomněl, kterak sladce rty tvé chutnají, Nimloth...“ odvětil pohotově.
Lehce se pousmála. „Nu, jaká škoda, že obav z bratra mého máte....“ pronesla škádlivě.
Vzápětí slabě vyjekla, neboť ji Gildor bez okolků popadl kolem pasu a přetáhl si ji před sebe na koně.
„Ústa tvá tebe jednou do potíží dostanou, Nimloth...“ zavrčel varovně, než sklonil svou hlavu a dychtivě se jich zmocnil.

Lord Elrond si povšiml, jak sevření Glorfindelových rukou na otěžích zesílilo, a neušel mu ani důvod, který ho k tomu přiměl. Ačkoliv věděl, že to není příliš moudré, nemohl se ubránit pobavení.
„Glorfindele, já ubezpečiti tebe mohu, že jemu by ses tak snadno na hrdlo nedostal...“ prohodil skoro vesele.
Zlatovlasý lord se zamračil ještě víc, ale přinutil se uvolnit své prsty drtící kožené popruhy.
„Tobě toho zábavným připadá, Elronde? Skutečně udivuješ mne! Já bych přinejmenším zhrození nad nedostatkem morálky kapitána tvého očekával!“ procedil vztekle. Kdyby jeho oči byly dýkami, Gildor by již dávno ležel na zemi v kaluži krve, tak zuřivě je zabodával do jeho zad.
„Uklidni se, Glorfindele, vždyť zasnoubeni jsou,“ pokoušel se ho jeho starší společník upokojit. „Pokud tobě pohled na to, kterak líbají se, toliko vadí, raději nemysli na to, čeho spolu po svatbě dělati budou...“
„Toho však již po svatbě bude!“ odsekl Glorfindel, i když ta představa ho opravdu dvakrát nenadchla. Nejraději by Gildorovi zpřelámal všechny končetiny, jen aby se ujistil, že jeho sestře neublíží. Protože to ale nabylo možné, snažil se aspoň uklidnit tím, že ji konečně dostal z dosahu Thranduila. Nikdo přece nemůže být horší než ten nafoukaný král Eryn Lasgalen!
„Aspoň ji na myšlenky jiné přivede...“ dodal Elrond s pousmáním.
Neušla mu prve její zasmušilost, a proto se připojil ke Gildorovi a Glorfindelovi, kteří se zdáli být zabráni do vážného hovoru, a požádal svého kapitána, zda by je mohl zanechat o samotě. Tím umožnil Gildorovi, aby se vzdálil, a dopředu vůbec nepochyboval o tom, kam zamíří...
„Téměř dojemné jest, kterak se o štěstí Nimlothino staráš!“ neodpustil si Glorfindel kousavou poznámku. „Jsi si natolik jist, že ho s Gildorem nalézti může?“
Glorfindel se stále nemohl zbavit nepříjemného pocitu, který v něm Gildor svou poznámkou vyvolal. Bylo to jako pachuť, která zůstane v ústech po špatném vínu, trpká a kyselá, taková, kterou hned tak něčím nespláchne... Snažil se sám sebe přesvědčit, že šlo pouze o nejapný žert, jenže fakt, že se mu to dosud úplně nepodařilo, nesvědčil zrovna v Gildorův prospěch.
„Pokud o vztah spokojený oba dva usilovati budou, pak důvodu nevidím, proč by spolu šťastni býti neměli. Proč najednou pochybností těchto, Glorfindele?“
„Já vlastně ani nevím.“ Smířlivě se usmál, i když jeho výraz spíš Elrondovi připomínal člověka, kterého zrovna rozbolely zuby. „Nejspíše klidu míti nebudu, dokud ona do Valinoru neodjede...“
„Thranduil?“ zeptal se Elrond stručně.
Glorfindel přisvědčil. „Překvapuje mne, že se tu dosud neobjevil. Toho mu podobným není, by se tak snadno vzdal...“
Elrond v tom neviděl nic znepokojivého. „Třebas konečně pochopil, že u Nimloth šancí nemá... Ty zcela klidným býti můžeš, Glorfindele... Já nepochybuji o tom, že Gildor schopen jest, ji i před ním ochrániti.“
„Právě toho se obávám...“ zamumlal Glorfindel ustaraně, s pohledem stále upřeným na dvojici nedaleko před sebou.