Forsaken - 106. díl

„Ty ses asi zbláznil!“ vyjekla jsem rozčileně.
Ne, že bych se tolik bránila zpívání, už jen malej příslib, že by mohl Riel pořádně trpět, by mě přiměl zkusit i operu, ale obávala jsem se, že tohle zrovna na mysli neměl, což mi ostatně vzápětí sám potvrdil.
„Možná, ale stejně mi to povíš!“ sdělil mi a tvářil se přitom značně nekompromisně.
„Já ale nemám co!“ rozhodla jsem se dál zatloukat. Aspoň do chvíle, než mě napadne něco lepšího. Což vzhledem k tomu, jak jsem byla unavená, v dohledný době nehrozilo.
„Ale prosím tě! Tohohle mě laskavě ušetři! Prostě se odsud nehneš, dokud mi to všechno nevyklopíš!“ trval Riel na svým.
„A tímhle ve mně jako chceš vzbudit důvěru?!“ pronesla jsem pohrdavě.
„Ne, drahá Izabel! Takhle se jenom chci dozvědět pravdu!“
Jeden druhýho jsme si chvilku mlčky, zato pořádně vztekle přeměřovali.
„Tohle je fakt směšný!“ potřásla jsem hlavou posléze. „Jdu pryč a ty si táhni klidně k čertu!“
Riel se ušklíbnul. „A tímhle mě chceš přesvědčit, že přede mnou nic netajíš?“
„A proč se vůbec najednou tak staráš?! Vezmi mě k tátovi a můžem na celej tenhle incident zapomenout!“ navrhla jsem, i když jsem předem dobře věděla, že se to s kladnou odezvou nesetká.
„Ale ale! Víš, že seš pěkně dětinská?! Rozhazuješ tu urážkama a když po tobě žádám vysvětlení, tak se chceš z toho všeho co nejrychlejc vyvlíknout!“
„To nedělám!“ ohradila jsem se dotčeně.
„Ale jo!“
„To teda ne!“
„Namlouvej si, co chceš. Překvapilo by mě, kdybys aspoň k sobě byla upřímná!“
„Hlavně že ty upřímností překypuješ!“
Po ostré výměně názorů nevyhnutelně následovala další tichá výměna pohledů. Napětí mezi náma by se dalo krájet, skoro až jiskřilo ve vzduchu. Pokud bych vážně ovládala blesky, pak lepší atmosféru pro jejich vyvolání bych si ani přát nemohla.
„Proč to chceš vlastně slyšet? Není to snad jedno?“ pokusila jsem se o smířlivej přístup.
„Jestli je to jedno, tak mi to můžeš klidně říct,“ naboural Riel mou logiku.
„Copak nemůžu mít jako žena nějaký tajemství?“ zkusila jsem to na něj lehce koketně.
„Ale jo, můžeš. Akorát si pro to budeš muset vybrat něco jinýho.“
„Proč musíš bejt tak tvrdohlavej?!“ zazoufala jsem si.
„Protože seš umíněná!“
„Táta se po mně bude jistě shánět!“ pohrozila jsem chabě.
„To asi jo... ale otázka je za jak dlouho. Já bejt na jeho místě, tak jsem rád, že tě mám z krku!“
„Já bejt na jeho místě, tak bych se tě ani tenkrát nenamáhala zachraňovat!“ vylítlo ze mě dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.
„No vida... Konečně něco upřímnýho...“ okomentoval to Riel chladně.
Zamračila jsem se. „Tak jsem to nemyslela! Teda myslela, ale nechtěla jsem to říct! Jenže ty mě vždycky tak vytočíš, že pak plácnu cokoli!“
„Takže je to moje chyba, že jsi taková milá, jo?!“ prohodil posměšně.
„Sakra, Rieli!“ Měla jsem už chuť začít řvát. „Můžem tu na sebe křičet klidně až do rána, ale nic se tím stejně nezmění! Nemáš mě jak přimět, abych ti to řekla!“
„Vážně?“ protáhl Riel výhrůžně. „To je ale omyl, kterej tě dost dobře může stát život...“
Chtěla jsem ho opět poslat někam, ale nepočítala jsem s jeho rychlostí. Než jsem vůbec stačila mrknout, natož pak otevřít pusu, už stál u mě a pevně mě svíral za vlasy.
„Tohle je ubohý...“ vypravila jsem ze sebe s námahou a snažila se potlačit strach, kterej se mě kvapem zmocňoval.
„Vážně?“ opáčil Riel a přitisknul mi hrot jedný ze svejch hvězdic na krk. „Doufám, že teď už seš spokojenější. Co nevidět zjistíme, z jak velký části seš vlastně anděl. Pokud víc než upír, pak to bude ta poslední věc, kterou se dozvíš...“