Až za hrob (15.)

Procházka s Ignorem mi teda moc nedodala. Venčit štěkanátka, kterej je hyperaktivní a ještě nadopovanej kofeinem, to je fakt nejlepší způsob jak trávit prázdniny, který se navíc nebezpečně chýlí ke konci. Zatímco mě Ignor tahal po polích, užívala jsem si tu obří žlutou kouli, která mi prohřejvala tělo a pěla jsem lidovky, až se země otřásala. A ona se vážně otřásla, až jsem sebou plácla na zem jako hypochondrickej lumík. /Co to sakra bylo?!/ Poulila jsem oči, ale nic zvláštního jsem neviděla. Sedla jsem si a zkřížila nohy, vstávat se mi nechtělo, a tak jsem jen tak mírně nejistě zevlovala kolem….teda jen do chvíle, než mi všechno zčernalo. Chvilku jsem měla podezření, že mi Ignor mrsknul svoje černý tělo přes obličej, ale pak se ozval nějakej šepot a já měla jasno.
„Tak dost!“ zařičel někdo, až jsem nadskočila. Černota se rozplynula. Rozhlížela jsem se po louce, ale nikoho jsem neviděla. To nebylo dobrý. Seděla jsem sama uprostřed luk, kolem mě lítal velkej černej zfetovanej pes a hlavou se mi proháněl chlápek, kterej mi našeptával nepěkný věci. Na sedmnáctiletou holku toho bylo trochu moc.
„Chceš vidět, co se stane příště, jestli zasáhneš do lidských osudů?!“ zeptal se ten milej pán, čímž mě znova vyděsil. Odpovědi se asi nedočkával, a tak se rozhodnul pro ráznou demonstraci.
Nebe se mi nad hlavou zatáhlo, spustil se liják, jako při potopě světa a všechno zešedlo. Rychle jsem se otočila, když se mi za zády ozvalo zasténání. Za mnou stál Gert a ukazoval na oblohu. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem mluvit. Gert tam jen stál v promočených šatech, který se mu pomaloučku začínaly odlepovat od kůže. Bylo to, jako když se svlíká had, jen děsivější. Jeho tričko ztratilo tvar a sjelo mu po nohách k zemi, jako by to byla voda. Na těle měl spoustu ran, starý jizvy i nový krvavý šrámy, který se rozšklebeně táhly po jeho krku, pažích i hrudníku. Zvednul ke mně oči a já zalapala po dechu. Bělmo zmizelo, stejně jako modrý duhovky, dívaly se na mě jen dvě mrtvý černý jezera plný nenávisti a utrpení.
„To ty!“ zavrčel Gert a stáhnul rty do jediný strohý linky. S obrovským úsilím jsem zavrtěla hlavou.
„To ty!“ zopakoval, ukázal na mě prstem a udělal dva kroky dopředu. Přejel si nehtem po tváři a spustil ruku k boku. Z novýho šrámu se mu řinula jasně rudá krev, stejná, jako zrovna začínala padat z mraků. Krvavej déšť pleskal o trávu a padal mi do vlasů. Stála jsem jako solnej sloup. „Já ne!“ snažila jsem se zakřičet, ale jenom jsem sípala. Gert sklonil hlavu a hřbetem ruky si setřel z obličeje vlastní krev. Najednou se začal zmenšovat, tvář měl kulatější, ruce se mu trochu třásly. Během vteřiny se změnil v kluka z fotky, kterou mi ukázal Vítek. Z mrtvých černých očí se mu řinuly slzy a mísily se s krví, která se nepřestávala objevovat v ráně na líci. „To ty!“ zakňoural dětským hláskem a podíval se na nebe. V tu chvíli zahřmělo, ale znělo to spíš jako výkřik. Zírala jsem na malýho Gerta, když sjel z oblohy jasně rudej blesk a pohltil ho.
„Neee!!“ zařvala jsem s ozvěnou dalšího mužskýho hlasu v mojí hlavě a zabořila jsem tvář do dlaní.
„Ne!“

Opatrně jsem se podívala skrz prsty. Oči jsem měla napůl slepý, jak jsem se dívala přes slzy, ale po Gertovi nezůstalo vůbec nic. Slunce zase svítilo, Ignor pořád lítal sem tam a brázdil louku a já jsem klečela na zemi a brečela jsem.
/Co tohle bylo? Proč by někdo jen tak z hecu ukazoval nějakýmu chlapovi, jak Gert trpí?! Tohle nedává smysl../ Myšlenky se mi proháněly hlavou ve zběsilým tempu, ani jsem je sama nestíhala řídit. Ve všech ale na mě křičel Gert jediný dvě slova: „To ty!“
Rozhodně jsem se zvedla a písknutím přivolala Ignora. Musela jsem se ujistit, že je Gert v pořádku. Klopýtala jsem zpátky na okraj Brandlína, a pak rovnou k Vítkovu domku. Vpadla jsem do dveří s bleskurychle se prohnala všema pokojema. Gerta jsem našla v nějaký mrňavý místnůstce, jak se krčí nad klávesnicí stoletýho počítače. Vrhla jsem se mu zezadu kolem krku a nevšímala si, jak jsem ho tim vyděsila.
„Podívej se na mě.“ řekla jsem rozklepaně a trochu jsem poodstoupila. Gert se i s židlí otočil s tázavým pohledem svých nádherných pomněnkových očí. Víc jsem, nepotřebovala. Hupsla jsem mu na klín a ovinula ruce kolem jeho hrudníku.
„Mai, co se stalo?!“ zeptal se a jemně mi zvednul hlavu. „Vypadáš, jako bys viděla zkázu světa.“ zařehtal se stupidně a já měla chuť přetáhnout ho tupým předmětem, což značilo, že je všechno v pořádku.
„Taky že jo.“ zašeptala jsem po mírným zaváháním. „Viděla jsem tebe.“ Cítila jsem, jak se mi zase derou do očí slzy, a tak jsem radši přitiskla čelo na jeho prsa, abych schovala obličej. Zbytečně…
„A to jsem proved něco hnusnýho, že teď brečíš?“
„Ty ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „ spíš proved někdo něco hnusnýho tobě.“ Hlas se mi trochu zlomil, ale kupodivu to nebylo tak hrozný.
„Zase jsi slyšela ty hlasy.“ konstatoval.
„Jo, jenže tentokrát jsem neomdlela, viděla jsem. Byla jsem pořád tady, ale jako by mi někdo přímo před očima pouštěl film. Bylo to…“
„Reálný? Hnusný? Krvavý?!“ hádal a já musela uznat, že má celkem jasno, co se týče ošklivejch věcí.
„Od všeho trochu.“ špitla jsem.
„Tohle musí přestat Mai…snažil jsem se najít, co znamená ta latinská věta, kterou jsi slyšela minule, ale valnej smysl to nedává. Musíme přijít na to, proč to všechno slyšíš. Abych řek pravdu, vůbec se mi to nelíbí.“
„No, za to já jsem z toho fakt odvázaná.“ zamručela jsem ironicky.
„Víš, co znamená ta tvoje věta?“ zeptal se a dělal, že mě neslyšel.
„Tak povídej.“
„Nulla tenebrae longa est?“
„Jo, tak to bylo.“ souhlasila jsem.
„Tak to znamená: Žádná noc netrvá věčně.“ Přečetl z kusu papíru a zadíval se mi do očí, když jsem zvedla hlavu.
„Říká ti to něco?“
„No, snad jen to, že i eskymáci maj naději, že polární noc jednou skončí.“
„Blbost.“ zhodnotil Gert moje vysvětlení a zatočil se na židli i se mnou v náručí.
„Tak asi nevim.“ pokrčila jsem rameny. „Bude to naprosto triviální, vsaď se.“
Přikývnul, aniž by si uvědomoval, co jsem říkala. „No, tak to vypadá, že s tim teď nic nesvedem.“
„Takže jdeme na tu tvojí ofinu?“ zeptala jsem se celkem pevným hlasem, abych konečně změnila téma, který mi začínalo lézt krkem. Gert se zatvářil značně vyděšeně.
„Natáhni ruku před sebe.“ Přikázal a já to udělala. Prsty se mi třásly, jako bych je strčila do zásuvky.
„Tak to ani náhodou!“ vyhrknul a vytřeštil oči. „jestli se někdy svěřim do tvých třesoucích se rukou, budu už navždycky mrzáček.“
Bylo príma se smát, ale nějak mi můj smích připomínal hekání fotbalisty po celodenním tréninku. Znova jsem si uštvaně položila hlavu na Gertův hrudník a poslouchala jak mu tichounce buší srdce, proti tomu mýmu bylo prakticky mrtvý. Gert se tvářil, že je naprosto klidnej, což mě znervózňovalo ještě víc, než kdyby vyšiloval a měl hysteráky. No, možná, že kdyby viděl to co já, nebyl by na tom s duševní rovnováhou líp, než rozviklaná parta hladovkářů z Peru, ale prozatím nic podobnýho neviděl.
/Proč tuhle prímovou vidinu zase shrábnu já?! Co to má sakra za smysl?! Copak nemůžu mít pokoj?! Nemůžu si prostě užívat, že jsem s pošukem, o kterým jsem zjistila poměrně znepokojující fakt, že ho asi miluju?! Co jsem komu udělala, že trávim prázdniny timhle nehorázně iritujícím způsobem?! Proč já?!/