Pod hladinou - 1.sen

Eliza stála u okna a sledovala to jezero. Měla hnědé rovné vlasy stažené do ohonu a sportovní postavu. Obličeji vévodily seseknuté šedé oči, malý nosík a úzká pusa. Nevýrazná.
Hypnotizovala očima vodní plochu a stále podivně vzpřímená, jako by se obávala, že se každou chvíli rozčeří hladina, vyskočí z ní nějaká příšera a vrhne se na ni. Pořád jí vrtal hlavou ten sen, co měla dneska v noci....
Byl až moc živý. Děsivě opravdový. Stála na břehu jezera a nemohla udělat krok zpátky. Vodou blízko ní zmítal těkavý pohyb, který stále nabýval na intenzitě, až se z něj vynořila žena. Byla oslnivě krásná - pod klenutým obočím zářily dvě velké oči jako dva safíry, rovný nos a plná ústa. Měla dokonale symetrickou tvář. Až po zadek jí sahaly modré, divoce vlnící se vlasy, jež jí vlály kolem obličeje, i když nefoukal žádný vítr. Měla dokonalé držení těla a štíhlou postavu. Ale úplně nejpodivnější na ní byly třpytivé ornamenty pokrývající její tělo - jako tetování. Halila jí krásná róba, s kterou by zostudila i extravagantní kousky od světových návrhářů, které si obvykle oblékaly ženy na večírky pro vyšší vrstvy, které měla povinné.
Pak promluvila a její hlas zvonil a cinkal :
"Elizabeth." řekla prostě jen.
Nezmohla se na slovo a jen stála a valila oči. Když si žena uvědomila, že se od ní ničeho nedočká, pokračovala dál.
"Nechtěla jsem tě vystrašit. Jen bych tě chtěla o něco požádat... Až se probudíš, přijď prosím na tohle místo. I když si to možná nemyslíš, jsi v tento okamžik nepostradatelná." pak se podrážděně zamračila a dodala : "Náš čas se krátí. Přijď!" znělo to naléhavě.
Potom uslyšela kroky. Blížila se Marry, její chůva. Je mi 16 a pořád mám chůvu, žbrblala si v duchu nabručeně.
"Elizo, vstávej, je ráno!" zvolala Marry svůj obvyklý budíčkový pokřik.

Teď stála u okna a uvažovala, jestli tam má jít.

Okolním lesem lomcoval silný vítr, stromy se kymácely ze strany na stranu. Otřásla se a rozhodně to nebylo jen větrem. Právě si to totiž vykračovala k jezeru. Mívala ho ráda – vzpomínala si na chvíle, kdy u něj lehávala na dece a nechala se vyhřívat paprsky, což nebylo v této části Británie zrovna obvyklé. Vzpomínala na dětství, kdy ji ještě nevázaly žádné společenské povinnosti.
Teď jí ale jezero nahánělo hrůzu. Proč vlastně? Byl to jenom sen… Byl to jenom sen. Narovnala se, jak se na slečnu v jejím postavení slušelo a kráčela k jezeru.
Když došla ke břehu a postavila se na samý jeho okraj, oddychla si. Nic se nestalo. Byl to prostě jen sen.
Náhle se však voda rozvlnila tím povědomým těkavým pohybem a Elize ztuhla krev v žilách, nebyla schopná pohybu. Z vody se vynořila jí známá paní ze snu. Klesla jí brada – stejně tak krásná a možná ještě krásnější.
„Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi přišla.“, pravila.
„Uhm…“ dostala ze sebe jen, „Vy jste… skutečná?“ valila oči a natáhla prst, jako by se jí chtěla dotknout, ale pak si to rozmyslela a strčila ho do kapsy, jako by se chtěla pojistit, že se už nenechá unést.
Paní se zasmála líbezným zvonivým smíchem a ujistila ji : „Ano, to jsem, i když možná ne tak, jak se zdá. Ale zpátky k tomu, proč jsme tady. Ráda bych si s tebou promluvila, ale… Tady není zrovna příznivé prostředí. Mohu tě pozvat na malou návštěvu… k sobě?“ usmála se přívětivě.
„K sobě? Totiž.. k vám? Uhm a kam vlastně?“ koktala udiveně Eliza a najednou měla milion otázek.
Žena se znovu zasmála a odpověděla : „Neboj, všechno se brzy dozvíš. Teď na mě chvíli nemluv, musím se soustředit.“
A pak se to stalo. Začalo to tím, že nasadila soustředěný výraz a cosi si pro sebe tiše mumlala. Její hlas se stupňoval a byl hlasitější a když skončila, ucítila Elizabeth divné pnutí v obličeji. Točila se jí hlava a když to skončilo, do plic se jí nahrnul řezavý chlad a každý nádech bolel. Narostly jí žábry.