Pod hladinou - 2. Abhamhiár

Nořila se hloub a hloub do ledové vody. Kolem ní proplouvala podivná stvoření, nebo to možná byla jen paranoia a byli to obvyklí obyvatelé jezera. Eliza se ženy křečovitě držela za ruku a ta mířila ke dnu. Už to vypadalo, že jsou dole, prodíraly se spolu planktonem a v písku se místy objevovaly úlomky zvláštně třpytícího se kamene. Žena se zastavila a odhrnula plankton. Elize se naskytla obdivuhodná podívaná. Na dně se rýsovala menší skála, v jejím středu byl průchod. Byl chráněn tenkou membránou z neznámé látky a žena se na ní zářivě usmála a pokynula jí směrem ke skále. Když Eliza nevěřícně zavrtěla hlavou, věnovala jí další ze svých úsměvů a uchopila jí za ruku. Pokračovala směrem k bráně. Už byly těsně u membrány – žena sebou švihla s elegancí srny a pronikla otvorem. Eliza si neuvědomila, jak se to stalo, ale najednou stála v obrovské hale. Všechno bylo vytesáno z toho blyštivého modrého kamene. Působilo to starobyle. Stěny byly místy obloženy drahokamy, místy pokryty rozmanitými malbami. Dominantou haly bylo nádherné schodiště
„Kde…Kde to jsem?“ vydechla Elizabeth a vykuleně se rozhlížela.
Žena se shovívavě usmála a odvětila : „ Promiň, dlužím ti spoustu odpovědí. Takže pěkně po pořádku. Já se jmenuji Eleonora a, jak vidíš, nepocházím z lidského pokolení. Narodila jsem se na úsvitu věků, ale blíží se můj konec, pokud nezasáhne zázrak – ty. Ale k tomu se taky dostaneme. Místo, kde se právě nacházíš, se nazývá Abhamhiár. Je to jako malý paralelní svět, který vlastně neexistuje.“ Když viděla Elizabethin nechápavý výraz, pousmála se. „ Asi je to těžké pochopit…“ dodala.
„To teda…“ zamumlala a pořád na ní civěla s otevřenou pusou. Pak jí něco napadlo a zkusila se štípnout. Pořádně to zabolelo, ale neprobudila se – byla tam, co předtím.
Eleonor sledovala její počítání a pak otočila své zraky ke schodišti. Právě po něm scházela mužská postava. Když se přiblížila, Elizabeth spatřila, že jeho kůži zdobí ty samé ornamenty, co Eleonořinu. Muž ohromeně zíral a jeho oči plály jako dva plamínky. Připomínaly jí oheň i když byly uhlově černé. Modré vlasy mu nedbale trčely do stran a měl stejně elegantní držení jako Eleonora. Postava byla zdravě urostlá. Celkově působil velice pohledně. Dokonale.
„Elizo?“ odkašlala si Eleonora a pokračovala : „Smím ti představit svého bratra Nathaniela?“
No jistě. Bratr. To jí mohlo napadnout. Až teď zaznamenala, jak moc si jsou podobní. Nathaniel se oslnivě usmál, ale smála se jen jeho ústa, oči byly chladné a když jimi střelil po sestře mihl se v nich náznak zmatení. Podal jí ruku a Eliza chvíli jen neohrabaně zírala a pak vložila svou ruku do jeho tak opatrně, jako by se bála, že by se mohla spálit.
„Těší mě, Elizabeth.“téměř šeptal, ale přesto jeho hlas zněl zřetelně, jako by žil a našel si sám kouzelnou cestu k jejím uším. Zněl podmanivě a příjemně, jako by jí ukolébával do pocitu bezpečí. Pak pustil její ruku. Eliza ji stále držela napřaženou a v tváři jí zračilo omámení. Když to viděl, usmál se a otočil se na sestru.
„Co všechno ví?“ zeptal se s zvláštním podtónem v hlasu.
„Prakticky nic.“ odvětila a zkrabatila obočí.
„Hmmm…“ zamručel zamyšleně a otočil se zpátky na Elizabeth. „Tak poslouchej. Rád bych ti něco pověděl. Doufám, že máš čas…“ to nebyla otázka. Po tváři mu přeběhl pobavený úšklebek.
„Ano- jistě, samozřejmě…“ vykoktala Eliza.
„Pak mě tedy následuj.“ Usmál se a galantně jí nabídl rámě. Pokračovali po tom schodišti vytesaného z modrého kamene. Okouzleně se rozhlížela. Schodiště bylo vytesáno s dokonalou přesností a pečlivostí, zábradlí zdobily záhyby, které zřejmě měly představovat rozbouřenou vodu.
„Abhamhiár. Líbí se ti tady?“ zeptal se Nathaniel zaujatě.
„Je to tu.. nádherné.“ vydechla Elizabeth.
„Do vašeho jazyka by se to dala přeložit jako zpívající voda. Náš národ se pyšní zpěvem velmi omamným.“ prohlásil.
Náš národ? Ani ve snu jí nenapadlo, že by tu mohlo existovat něco jako národ.
„Národ?“ vyslovila svoji myšlenku nahlas.
„Ach – vidím, že tě Eleonora vůbec nic neřekla. Tak tedy. Věřím, že jste tam nahoře nikdy netušili, že by něco takového mohlo existovat. A to je taky dobře. Nikdo nepovolaný nás totiž nemůže objevit. Je to podobné, jako s rodem Nessů.“ řekl a čekal na její reakci.
„Uhm, jak prosím?“ upírala na něj nechápavě oči a evidentně se zachovala přesně podle jeho očekávání.
„Rod Nessů má velice podobný systém jako my. Vzpomínáš na Liathirtar? To byla ta brána, kterou jste s Eleonorou jistě prošly sem. Abhamhiár má sice víc vchodů, ale jak znám svou sestru…“ pousmál se.
„Já nevím.“ Přišlo jí komické najednou mluvit a nejkomičtější na tom bylo, že měla poměrně klidný hlas. „Pamatuju si jen, že Eleonora najednou rozhrnula plankton a já viděla otvor s tenkou membránou…“
„Pak tedy můžeš prohlásit, že jsi prošla Liathirtarem. A velmi podobnou bránu, jen o dost větší používá rod Nessů. Jsou to naši známí. Slyšel jsem od nich, že si u vás lidí vysloužili pěknou pověst.“
„Našlo se pár jedinců, kteří tvrdili, že v tom jezeře zahlédli ještěra. Ale nikdy se nic vědecky nepotvrdilo.“ právě se vysvětlilo spoustu věcí. Ale kdyby s touhle teorií – o kouzelné bráně – přišla na veřejnost, vysloužila by si nejspíš jednosměrnou jízdenku do léčebny pro duševně choré.
„Vědecky nepotvrdilo…“ zopakoval znechuceně Nathaniel. „Ti vaši vědci, žil jsem dost dlouho na to, abych zjistil, kdo vlastně jsou. Strkají nos do něčeho, do čeho by se vůbec nemělo rýpat. Do koloběhu přírody…“ zdůraznil poslední slovo a nenávistně se u toho mračil.
Mlčela. Nevěděla, co na to má říct a neviděla důvod, proč by na to vůbec měla něco říkat. Bavilo jí prostě ho pozorovat – vždycky jí bavilo pozorovat lidi, zkoumat jejich reakce, posuzovat je a odhadovat jejich charakter. Ale tohle bylo něco jiného. Za prvé vůbec nevěděla, co si o něm má myslet a za druhé jeho zjev jí tak říkajíc zatemňoval mozek.
„Podivila jsi se, když jsem mluvil o národu. Pokud dovolíš, ukázal bych ti pár zdejších obyvatel.“ Řekl a zahnul po schodišti, které se právě větvilo, do leva. „nejsou ani zdaleka jako já a sestra.“ Dodal.
Schodiště klesalo strmě dolů a po chvíli se začalo nořit hloub do vody. Když skončilo, otevřela se před nimi brána a Elizabeth – nečekaně – vyvalila oči. To bylo dokonalé. Geniální.