Srdce bojovnice - 79. díl

Teprve po chvilce jsem se vzpamatovala natolik, že jsem si tu věc od prince vzala. Ale stejně jsem ji držela s téměř posvátnou úctou jako by to byl dar od samotných Valar. A možná i byl, neboť jsem nikdy předtím nic tak úchvatného nespatřila.
„Hádám se ti to zamlouvá,“ prolomil nakonec Thranduil hradbu ticha a já měla co dělat, abych se nezasmála. On že by hádal? Byla jsem si jistá, že z mé rozzářené tváře získal veškeré odpovědi, které by ho mohly zajímat.
„Pomohu ti to navléci,“ nabídnul se a aniž by čekal na můj souhlas, který beztak jako velitel nepotřeboval, sundal mi můj starý toulec a navléknul ten, který mi právě věnoval. Kromě pouzdra na šípy, jenž bylo nádherně zdobené rytinami, měl i dvě menší po stranách, jejichž účel nebylo příliš obtížné uhádnout už jen z toho důvodu, že z nich vykukovaly dřevem vykládané konce páru dýk. Thranduil mi ochotně přendal šípy do nového toulce a pak si mě zálibně prohlížel.
„Nyní už vypadáš jako zkušená bojovnice. Tak se mi předveď,“ vybídl mne a já se na něho zmateně zadívala. „S dýkami,“ ozřejmil mi své přání a já sáhla dozadu a jednu z nich jsem tedy vytáhla.
Padla mi do ruky jako ulitá a pozoruhodné na ní bylo, že měla dvě ostří. Napadlo mě, že ten, kdo se s nimi dovede mistrně ohánět, musí být skutečně nebezpečným protivníkem. Vyndala jsem i tu druhou a zkusmo jsem s nimi předstírala výpad. Nebylo obtížné si přivyknout na jejich váhu a tvar, připadalo mi, jako kdybych je používala odjakživa. Znovu jsem s nimi zavířila vzduchem. Dodávaly mi příjemný pocit sebejistoty a neohroženosti, ale odmítala jsem se tomu zdání poddat. Mohlo by mi to totiž být v bitvě osudné.
Thranduil mě chvilku mlčky pozoroval, než vytáhnul svůj meč a vybídl mě, abych na něho zaútočila. Zaváhala jsem. Obávala jsem se, že se před ním naprosto znemožním a nebo dokonce, že ho nechtěně poraním, což by mě trápilo ještě víc. Jednou mi ta hanba bohatě stačila.
„Nechtěj, abych tě prosil, Riel,“ pousmál se princ, meč nyní skloněný k zemi. Ta představa byla naprosto absurdní, ale také nečekaně lákavá. Jako by mi tím dával nad sebou jistou moc.
„A udělal byste to, pane?“ zeptala jsem se směle.
„To záleží na tom, v jaké bychom se zrovna nacházeli situaci,“ odvětil a jeho oči mě vyzývaly... k čemu vlastně?
„A v jaké situaci byste byl ochoten prosit, pane?“
„V takové, kdy bychom na sobě měli rozhodně méně oblečení, Riel. Protože něco mi říká, že bys tehdy dokázala být značně krutou.“
„Já?“ Nevěděla jsem, díky čemu mi najednou v ústech tak vyschlo, jestli z představy nás dvou bez oděvu, a nebo proto, že má o mně tak špatné mínění. „To jistě ne.“
„Tomu nevěř. A nyní mi ukaž, co ses se Saerosem naučila. Litovala jsi, že už máš svou zkoušku úspěšně za sebou, a tak můžeš tento souboj brát jako další formu testu.“
Přikývla jsem, i když moc velké naděje jsem si zrovna nedávala. Koneckonců jsem zatím bojovala jen proti Saerosovi a to jsme měli dýky oba dva. Neměla jsem ponětí, jak bojovat proti někomu, kdo proti mně stojí s mečem.
„Nyní už tak sebevědomě nevyhlížíš, Riel,“ prohodil Thranduil lehce posměšně. „A to proti tobě stojím pouze já. Co bys dělala, kdyby to byla tlupa těch obrovských pavouků?“
„Popadla bych luk a vyprázdnila do nich celý toulec šípů!“ sdělila jsem mu rázně, protože se mi nelíbilo, že si povšimnul mé nejistoty.
„Dobrý nápad. A co pak, až tvůj toulec bude prázdný? Zkusíš jim zatančit?“
„Neumím tančit!“ odsekla jsem a vyrazila jsem proti němu, odhodlaná mu dát aspoň pořádně zabrat, když už se mi nemůže podařit ho porazit, leda by při mně stáli všichni Valar a obdařili mě nadpřirozenými schopnostmi.
Velmi brzy jsem však pochopila, že takové štěstí mít nebudu, a to tehdy, když mi Thranduil jedinou ranou vyrazil obě dýky z rukou a zároveň mi podkopnul nohy, takže jsem skončila zcela nedůstojně na zemi. A dříve, než jsem se stačila zvednout, přimáčknul mě svým tělem na travnatý porost a s nepokrytým zadostiučiněním se pásl na mé potupě.
„Pak by ses to měla velice brzy naučit, Riel...“ poznamenal, než se jeho rty bez jediného zaváhání přisály k mým.