Forsaken - 107. díl

Ztěžka jsem polkla. „Blafuješ, že jo?“ ujišťovala jsem se rozechvěle.
Hrot zbraně se mi zabořil hlouběji do kůže. „Vsadíš na to svůj život?“
„Můžu radši ten tvůj?“ odsekla jsem dopáleně.
„Můžeš mi leda přiznat, s kýmpak sis tak hezky popovídala... Byl to Marcell, co?“ hádal Riel.
„Možná...“
„Nepokoušej svý štěstí!“ zavrčel na mě a ještě přitlačil.
„No dobrá...“ Do pr...! Byla jsem si skoro jistá, že by mi fakt neublížil, jenže skoro jistá neznamenalo naprosto jistá. Kdežto naprosto mrtvá byl už docela definitivní stav. „Fajn, řeknu ti to, ale dej nejdřív ten zatracenej krám pryč!“
„Až po tobě, zlato!“
„Jo, řekl mi to Marcell,“ přiznala jsem neochotně. „A nech si ty zlata, ty jeden hnusnej upíre!“ sekla jsem po něm, zatímco jsem sebou nanovo zazmítala v domnění, že teď už se mě konečně uráčí pustit. Neuráčel.
„Možná seš taky upír, takže si nech ty lichotky!“ zpražil mě okamžitě.
„Jestli jo, tak jenom kvůli tobě!“ připomněla jsem mu ostře.
„Takovýho vděku jsem ani nečekal!“
„Pusť mě a ukážu ti, jak přesně jsem ti vděčná!“
„Ne, díky. Nechci mít tvý drápky v obličeji.“ Riel se zatvářil značně nespokojeně, i když tu hvězdici už naštěstí schoval. „Myslel jsem, že teď už se to povede...“ prohodil tiše, spíš jen tak sám pro sebe.
„A co jako? Zabít mě?“ osopila jsem se na něho.
„Ne... Ty tvoje blesky.“
Měla jsem pocit, že jsem na chvilku viděla vážně rudě. „Chceš mi říct, že tohle...“ Nejprve jsem hledala výraz, kterým bych to trefně pojmenovala, ale pak jsem to vzdala. „... všechno bylo kvůli tomu?!“
„Jo. Jeden nesmí zaváhat, když se naskytne vhodná záminka.“
Vyčerpáním a tím psychickým vypětím se mi podlomily nohy a Riel najednou neprotestoval a nechal mě, abych si sedla na obrubník.
„Hajzle!“ sykla jsem nenávistně.
Usadil se vedle mě. „Ber to jako odplatu za to, že si necháváš od Marcella hučet do hlavy takový kraviny. Pokud se totiž chce někdo dostat do přízně Nejvyšších, pak je to právě on.“
„A nebo zas zloděj křičí ´Chyťte zloděje´, co?“
„Věř, čemu chceš. Já si o tom budu myslet stejně svý.“
„Tys věděl hned od začátku, že mi to řekl on, co?“ konstatovala jsem hořce.
„Jo.“
„Měl jsi bejt hercem. Bezcitný zabijáci by ti šli fakt úžasně!“ sdělila jsem mu a doufala jsem, že z mýho tónu pochopil, jak je mi odpornej. Nemotorně jsem se vyškrábala na nohy.
„Teď už mě vezmeš za tátou?“ zeptala jsem se unaveně.
Riel jenom přikývnul a přesunul se na motorku. Mlčky jsem si sedla za něho a mlčela jsem celou cestu až k tátově baráku. Nejspíš proto, že jsem byla pořádně zklamaná z jeho chování... a taky proto, že jsem si chtěla tuhle jízdu vychutnat. Bylo mi jasný, že je to naše poslední.
Jakmile jsme zastavili na příjezdový cestě, seskočila jsem a ještě jsem se na Riela krátce zadívala.
„Nemusím ti snad říkat, že už tě nechci nikdy vidět...“ pronesla jsem tvrdě, i když mě proti mý vůli okamžitě začaly v očích pálit slzy. Nesmlouvavě jsem je potlačila.
„Tak nějak jsem to předpokládal.“
To, že ho to očividně ani trochu nemrzelo, se mě dotklo ještě víc. Nehodlala jsem se ale snížit k tomu, abych na něj zas ječela. Už takhle jsem si připadala jako prvotřídní hysterka.
„Díky za pomoc...“ zamumlala jsem rozpačitě. „Snad se ti brzo podaří zjistit, jak to tehdy doopravdy bylo.“
Přikývnul. „Hodím ti pak k tátovi ten náhrdelník.“
„To budu moc ráda. Takže... se měj,“ vypravila jsem ze sebe, což při tom, jak jsem měla náhle stažený hrdlo, nebylo vůbec jednoduchý.
Přinutila jsem se na něho dokonce pousmát a pak jsem se rychle otočila a vyrazila jsem ke vchodu do baráku, kterej jsem přes mlhavej závoj svých slz skoro neviděla. Slyšela jsem, jak nastartoval, a poznala jsem i bez ohlédnutí, kdy sjel zpátky na silnici... a pak ten zvuk motoru slábnul a slábnul, až se vytratil docela. V ten okamžik už jsem se nedokázala dýl přemáhat a rozbrečela jsem se naplno. Protože jsem se najednou cítila strašlivě sama.