Melien Edhel - XLIV. kapitola - část 2/2

„Uma, turnar Erestor (Ano, rádče Erestore)? Naa rashwe (Nějaké potíže)?“ opáčil Finrod chladně, ale v tuhle chvíli byl Erestor i za to vděčný, neboť jeho největší obavou bylo, že ho bude zcela ignorovat. Po tom všem, co mu řekl, by se tomu rozhodně nedivil.
Spěšně přistoupil až k němu a trochu se zamračil, když se Finrod ani neobtěžoval sesednout. Nicméně se nehodlat nechat takovou maličkostí odradit.
„Ty odjíždíš?“ vyhrkl bez rozmýšlení a okamžitě by si za to nejraději nafackoval. Nic hloupějšího opravdu říct nemohl.
Podle Finrodova výrazu bylo zřejmé, že ho napadlo totéž. „Již se toho tak jeví, turnar Erestor (rádče Erestore). Zastavil jste mne jen proto, byste se mne na toto optal?“
Kdyby šlo o odlišnou situaci, musel by Erestor obdivovat jízlivý tón, který u něho nikdy předtím nezaregistroval, takto se jen zhluboka nadechl, aby neodpověděl v podobném duchu.
„Nikoliv. Já... prosby mám...“ vypravil ze sebe zdráhavě. Nepamatoval si, že by se někdy ve Finrodově společnosti cítil tak zranitelně. Ovšem také ho nikdy o nic nežádal krátce poté, co ho skoro poslal do Mordoru.
Finrod se pousmál, ale tom gestu žádné veselí nebylo, jen hořkost. „Vskutku? A Vy samozřejmě očekáváte, že ji bez otálení vyplním, není-liž pravda?“
„Ovšem že ne...“ zaprotestoval Erestor chabě. „Já plně si vědom jsem, že práva nemám tebe o cokoliv žádati... Však záležitost tato velice závažnou jest...“ dodal na svou obranu.
„A proč soudíte, že záležitost, jež Vám závažnou se jeví, se též takto mně jeviti bude, turnar Erestor?“
Erestor se jen stěží zdržel hlasitého zaklení. Takhle zatvrzelý by snad nebyl ani Sauron, kdyby ho žádal o zapůjčení prstenu! Navenek se však stále snažil zůstat klidný. „Já toho nesoudím. Já pouze tebe žádám, by sis mě vyslechl. A poté si závěru svého sám učiň.“
Erestor už si pomalu začínal zoufat. Finrodovo vytrvalé používání titulu a neosobní vykání nebyly dvakrát povzbudivé, až si říkal, jestli by neměl radši hned odejít, než se ještě více zesměšní. Beztak nebylo příliš pravděpodobné, že mu vyhoví. Jenže ať se mu to líbilo nebo ne, Finrod byla jeho jediná možnost, jak princi pomoci, a tak tvrdohlavě setrvával na místě s hlavou hrdě vztyčenou.
Finrod chvíli mlčel, jako kdyby přemítal o jeho slovech, a po celou tu dobu nespustil oči z jeho tváře. Stále se nemohl rozhodnout, jestli má Erestor tolik odvahy, když si troufl ho oslovit s nějakou žádostí, a nebo je jen natolik otrlý a bezcitný, že si ani nepřipouští, že teď na to zrovna není ta nejvhodnější doba. Ať tak či onak bylo zřejmé, že se přihodilo něco mimořádného. Proto nakonec přikývl. „Nu, dobrá, mluv. Zdá se, že se vskutku o cos vážného jedná, když za mnou jsi přišel...“
Erestor povzbuzený jeho reakcí ihned o překot spustil, jako kdyby se bál, že si ho Finrod ani nevyslechne až do konce a odjede.
„Princ Legolas zranění vážných utrpěl a nyní se kdesi v lesích nachází. Já tebe bych požádati chtěl, bys jeho nalezl a do paláce dopravil, by o něho postaráno býti mohlo.“
Finrod se zatvářil překvapeně. „O tomto se král Thranduil nezmínil, když jeho na nádvoří jsem střetl...“ poznamenal zadumaně.
„Proč by také měl?“ opáčil Erestor nabroušeně. „Přece se chlubiti nebude, že syna svého jediného zbil! I když dle vzhledu jeho mu toho princ mnoho dlužen nezůstal!“ dodal se zadostiučiněním.
Finrod na něho chvíli nevěřícně zíral, jako kdyby se znenadání změnil na ohnivého balroga a snažil se ho přesvědčit, že nechtěl v Gondolinu nikomu ublížit, nicméně zakrátko se vzpamatoval.
„Dobrá tedy... Já po něm se poohlédnu, však nejprve prozraď mi, pročpak právě mne jsi tímto pověřil. A nepovídej, že ve schopnosti vojáků mých důvěry nemáš.“
Erestorova radost z toho, že Finrod souhlasil, se okamžitě vytratila. Mohl předvídat, že to nepůjde až tak snadno. Hlavně si teď musel dát dobrý pozor na to, co odpoví, jinak hrozilo, že si to Finrod ještě rozmyslí.
„O vojácích tvých pochybností nemám, však pod velením mým nejsou, bych jim úkolů zadávati mohl...“ odvětil vyhýbavě, i když pevně.
Finrod zamítavě zavrtěl hlavou. „Já obávám se, že toho znovu zkusiti musiti budeš, Erestore. Možná u kohos jiného by toho tobě prošlo, však zapomínáš, že já tebe lépe než ostatní znám. A pokud paměť mi dobře slouží, tys přímo mne o službu tuto požádal, nikoliv o vyslání vojáků, jež by úkolu tohoto splnili. Takže buď mi nyní pravdy vyjevíš a nebo s pomocí mou nepočítej!“
Erestor dokázal poznat, kdy prohrál, a tohle byl jeden z těch výjimečných okamžiků. Rozhodl se raději déle nepokoušet Finrodovu trpělivost.
„Věc se má tak, že král důvodu neviděl, proč by se po Legolasovi pátrati mělo...“ vysvětlit situaci tak stručně, jak jen to bylo možné.
Ovšem opět podcenil Finrodovu bystrost. „Tudíž akce tato tvá proti vůli krále chystána jest?“ shrnul zřejmý závěr, který Erestor takticky nechal nevyřčený.
„Nu, pokud na to takto nahlížíš, pak by se toho tak vskutku jeviti mohlo, však...“ Erestor se to pokoušel ihned zamluvit, ale jediný Finrodův varovný pohled stačil k tomu, aby toho okamžitě nechal. „Tedy vlastně ano... Však já bych tebe o to nežádal, kdybych důvodu neměl o bezpečí prince pochybovati.“
Zklamaně sklonil hlavu. Byl si jistý, že nyní se mu Finrod vysměje a nebo ho rovnou obviní z toho, že ho chtěl úmyslně dostat do potíží. Ale on kupodivu neudělal ani jedno.
Místo toho zklamaně potřásl hlavou. „Toto konečně jako pravda celá zní, Erestore. A kdybys mi toho přímo sdělil, já nemusel tu času svého výslechem zbytečně marniti. Však upokojiti tebe mohu, že prince v pořádku do paláce dopravím. Správným by nebylo, by on za neupřímnost tvou pykal!“ A aniž by se s ním jakkoli rozloučil, pobídl svého koně a tryskem opustil nádvoří.
Erestor se za ním bez hnutí díval. Jediné, co ho poněkud uklidňovalo, byl Finrodův slib, že prince přiveze zpátky... Přesto se nemohl zbavit pocitu, že ho už nikdy neuvidí.

Saeros dokončil poslední steh a než postižené místo překryl obvazy, celou tu úhlednou řádku stehů důkladně potřel hojivou mastí. Pak ještě pečlivě zkontroloval, jestli nikde skrz obinadlo neprosakuje krev, což by značilo, že některý ze stehů nebyl řádně utažený, a když s uspokojením nic takového nezaznamenal, vzhlédl do Lidianniných zelených očí, které ho pozorně sledovaly.
Když začal se šitím, Lidianna zprvu bázlivě odvracela pohled, ale jakmile zjistila, že to až na lehké cukání a tahání vůbec nebolí, se zájmem pozorovala Saerose při práci. Nutno říct, že jakmile se ten mladý léčitel zbavil obav z ošetřování Edain a poté, co Erestor opustil místnost, jeho nervozita se vytratila a veškeré jeho úkony byly sebejisté a precizní.
„Diola lle (Děkuji Vám),“ poděkovala mu a zkusmo pokrčila ruku. Musela uznat, že se cítí mnohem lépe, když už nemá před očima všechnu tu krev. Nemluvě o tom, že sůl, kterou Saeros prve použil na vyčištění rány, měla zřejmě umrtvující účinky, za což byla nemálo vděčná.
„Ta nae saesamin (Bylo mi potěšením),“ odvětil Saeros zdvořile. „Prozatím by tohoto postačiti mělo. Pokud Vy ničeho nenamítáte, pak bych se večer stavil, bych se ubezpečil, že se Vám do rány přec jen infekce nedostalo.“
„To je od Vás moc laskavé, Saerosi. Ale možná by bylo lepší, kdybych se zastavila tady. Já...“ Lidianna sklonila hlavu, aby si nevšiml ruměnce, který jí zbarvil tváře. „Přestěhovala jsem se dnes do nových komnat a obávám se, že si ještě nejsem úplně jistá, kde přesně se nachází...“ vysvětlila tiše.
Pokud to Saerosovi připadalo divné, nedal to na sobě znát.
„Já myslím, že jich nalézti dokáži, arwen Lidianna (lady Lidianno),“ pousmál se shovívavě.
Nato se zvedl a přešel k velké dřevěné truhle, z níž po chvilce přehrabování vytáhl plátěný pytlík, který jí podal.
„Směs tuto komorné své dejte, by Vám z ní čaje uvařila,“ poučil ji. „Bezpochyby Vám vhod přijde, až účinek solí odezní.“
Lidianna ho s poděkováním přijala a poté, co se krátce rozloučila, vypravila se do knihovny v naději, že tam nalezne Erestora. Doufala, že jí poradí, komu by ho měla předat. Určitě by jí to dokázal říct i Saeros, jenže jí se nechtělo mu vysvětlovat, proč nemá žádnou služebnou. Ačkoli ji Legolas několikrát pobízel, ať si osobně nějakou elleth vybere, ona nebyla zvyklá tomu, aby kolem ní někdo pobíhal, navíc se jí líbilo soukromí, které spolu sdíleli, a tak pokaždé odmítla. Teď své umíněnosti poněkud litovala. Ne, že by najednou potřebovala opečovávat, to v žádném případě, nicméně něčí společnost by nyní uvítala.
Povzdechla si. Kdo mohl předvídat, že to takhle skončí?
Aniž by se zastavila, pootevřela pytlíček od Saerose a zvědavě k němu přivoněla. Okamžitě ji uvítala omamná vůně bylinek, z nichž po čichu nedokázala určit ani jednu. Tolik k jejímu skrytému talentu coby bylinářky! ušklíbla se v duchu, přičemž si uvědomila, že se úplně zapomněla zeptat Saerose ohledně nějaké práce pro ni. Skoro se otočila, aby to hned napravila, ale pak si řekla, že ho raději nebude déle zdržovat. Vždyť se za ní večer stejně zastaví, tak to do té doby může ještě počkat.
Aniž by si přiznala, jak se jí ulevilo, že se tam nemusí vracet, vyšla na nádvoří. Mezitím se už v paláci a jeho blízkém okolí vyznala natolik dobře, že ani nezvedla hlavu, aby se dívala na cestu, a plně se soustředila na zavazování tkanice pytlíčku. Když znenadání do někoho narazila, vylekalo ji to tak, že vyjekla a div že ty zázračné bylinky neupustila na zem. Možná by podobný osud hrozil i jí, kdyby pohotové paže nesevřely její ramena a neustálily ji.
Na kratičký okamžik se nechala unést pošetilou představou, že je to Legolas... Že ji nakonec přece jen nedokázal opustit, že se k ní vrátil a vše bude jako dřív... Nicméně její snění nemělo dlouhého trvání. K tomu, aby odhalila identitu dotyčného, ani nepotřebovala vzhlédnout až k jeho tváři, stačil jí jediný pohled na jeho černý oděv.
„Amin hiraetha, heru Erestor (Odpusťte, lorde Erestore)...“ hlesla ne bez zklamání a očekávala, že se jí dostane ostrého pokárání za její nepozornost.
K jejímu překvapení však Erestor pouze přikývl. „N´dela no´ta (Netrap se tím, Lidianno), Lidianna,“ odvětil tiše a bylo zřejmě, že je duchem zcela nepřítomen.
Jeho oči ani na chvilku nesklouzly k ní, upíraly se směrem k lesu, jako kdyby někoho vyhlížely... A Lidianna měla celkem dobrou představu o tom koho.
„Nikerym Finrod entuluva (Vrátí se kapitán Finrod)?“ zeptala se starostlivě.
„Amin caela n´noa (Toho netuším)...“ řekl téměř lhostejným tónem a konečně se na ni podíval. „Zdá se, že Saeros přec jen práce své odvedl...“ poznamenal, když zaznamenal její obvaz.
„Ano... Dokonce mi dal i nějaké bylinky proti bolesti...“ začala váhavě, avšak dál se nedostala.
„Výborně,“ zamumlal Erestor myslí už zase jinde a bez dalšího slova zamířil do paláce. Rozhodl se, že přece jen zkusí najít útočiště ve své pracovně a poháru vína. A když bude mít štěstí, bude už zítra králi lépe a on si s ním bude moct promluvit o svém odchodu. Jeho předchozí rozhovor s Finrodem ho akorát utvrdil v přesvědčení, že tu pro ně oba není v Eryn Lasgalen dost místa. A on tu nemínil zůstat jen proto aby zjistil, jestli se Finrod ještě ukáže nebo ne!
Jeho krok byl tak rázný, že si Lidianna netroufla ho zastavit, pouze se za ním se smíšenými pocity dívala. Bylo zřejmé, že ho ta roztržka s Finrodem zasáhla víc, než by byl ochoten připustit. Zřejmě potřeboval nějaký čas o samotě, aby to dokázal překonat. Jenže jí teď nezbývalo nic jiného, než požádat o pomoc někoho ze služebných, což bylo něco, čemu se chtěla vyhnout. Připadala si už takhle dost zranitelná i bez toho, aby prozrazovala někomu cizímu, jak bezradná ve skutečnosti je. Nepochybovala o tom, že do večera by se kvůli tomu stala terčem posměchu. Opravdu výtečná princezna, když ani nemá ponětí, kde jsou její pokoje, nemá komornou a teď už ani manžela!
Zarazila se. Co ji tu vlastně drží? Vybavila se jí Erestorova slova o tom, že by ráda zbaběle utekla od všech svých problémů. Možná, že měl pravdu, ale kdo mu dal právo ji kritizovat?! Všechny ty jeho rady o tom, jak si má najít svou vlastní cestu! Vždyť si šla svou vlastní cestou a byla celkem spokojená, než narazila na Legolase, který obrátil celý její dosavadní život vzhůru nohama! Od té doby nedělala nic jiného, než že se snažila přizpůsobit životu Eldar, naučit se jejich jazyk, přijmout jejich zvyklosti... Ale ať dělala co dělala, stejně to pořád nebylo dost! Nejspíš by už konečně měla přestat ztrácet čas tím, že se bude snažit sem zapadnout... Možná, že tu pro ni prostě místo není... A nikdy nebylo...
V tu chvíli se rozhodla. Musí se nějakým způsobem dostat zpátky do světa lidí, tam, kam patří. Sice zatím vůbec netušila, jak to provede, ale byla odhodlaná najít nějaký způsob. I kdyby měla unést samotného krále Thranduila a pod pohrůžkou toho, že ho jinak zabije, přimět stráže, aby otevřeli průchod, který spojuje jejich světy!
Tato myšlenka byla samozřejmě jen směšnou představou zrozenou v její fantazii, avšak budoucnost měla ukázat, že to byla představa téměř prorocká.