Anaefové - V. kpt.

Náhoda je blbec a osud je vůl. To platí všude a je to tak pravdivé, jak jen to může být. A přísloví se nevyhýbají ani Anaefům, jak Ean dostane šanci se přesvědčit.

Byla tma, že nešlo ani dohlédnout si na špičku nosu, jedině že byste si jí natřeli fosforem a zašilhali. Ean sice fosfor neměla (taky proč by pozorovala svůj vlastní nos), ale přesto se rychle pohybovala směrem od kouzelnické vesničky. A co čert nechtěl (nebo osud chtěl), náhle o něco zakopla a spadla, následována čímsi měkkým.
"Zatraceně!" zaklela.
"Promiň. Nějak jsem tě přehlédl." zašeptal hlas v absolutní tmě.
"JOTY?"
"Ehm, jo, já. Asi jsem na tebe upadl."
"Všimla jsem si. Nemohl by ses náhodou zvednout? Nemůžu dýchat."
"Promiň. Ty utíkáš, že ano?"
"Momentálně ležím na zemi." zafuněla Ean.
"Počkej, pomůžu ti vstát."
"Já to zvládnu sama, hned jak mi přestaneš stát na noze." Konečně stála ve vzpřímené poloze.
"Co to co jsem ti dal?"
"Ten klacek? Změnil se v nůž a potom ve sponku. Co to je?"
"Měnivec. Jednou jsem ho našel. Nějak si mne oblíbil. A radši pojď někam dál. Tady jsme ještě moc blízko."

Asi po pěti minutách chůze Joty zastavil a sedl si, což Ean poznala jen díky tomu, že funění, které jí doprovázelo, nyní přicházelo asi z výšky jejích kolen.
"Proč jsi mě to vůbec dal?"
"Aby ses dostala pryč. Bůhví, co by s tebou Falešný vous provedl. Nemá Anaefy zrovna v lásce."
"A ostatní ano?"
"No, ne. Víš, ale Falešný vous je trochu nápaditější než ostatní, takže pokud se mu dostane do rukou nějaký Anaef, dopadne dost špatně." Ean si vyndala měnivce z vlasů. Vyskočil jí z ruky a změnil se v plápolající pochodeň.
"Radši pojďme." řekl Joty a zvedl se. "Musíme dojít co nejdál, aby nás ráno kouzelníci nenašli."
"Musíme? Snad musím! A co ty, proč mi pomáháš? Nebo je za mnou potom dovedeš?"
"Ne. Já … chtěl bych jít s tebou. Pořád jsem jen tady. Falešný vous mě nikdy nikam nepustí."
"Ne. Já odmítám jít s tebou. Ještě mě budou hledat i kvůli tobě. S kouzelníkem necestuji. A nešla bych s tebou, ani kdybys kouzelník nebyl."
"Ale, podívej se …" Kdyby se následující hodinu někdo podíval do onoho lesa, zastihl by Anaefku a kouzelníka v zuřivé filozofické debatě. Dlužno říci, že ji Ean prohrála, takže ji svítání zastihlo, jak spí stočená pod jedním smrkem. O kus dál ležel Joty, pro změnu pod borovicí. Vypadal docela spokojeně.

***

Je ráno.
Normální.
Stane se, co je dáno.
Ale kdo to ví.

Geirn se probral.
Probral a protáhl se.
On nějaké věci znal.
A zapátral v čase.

Vylétl.
A u skal pod stromem
se Ean usmívala snem.
A vedle kouzelník - bohužel.

"No ne. Vážně takhle spolu vypadáte hezky. Jste si ale jistí, že je bezpečné tady dále zůstávat?" Ean vyskočila a zatvářila se jako přistižená při činu. Joty se zvedl o něco pomaleji a fascinovaně koukal na draka.
"Drak! Koukej! On mluví!" Kouzelnický instinkt zjevně Jotyho zradil.
"Hmmm," zabručel Geirn. "Inteligentní zrovna není. No ale já ti, Ean, do tvého výběru povídat nebudu."
"Výběru?! Já si ho nevybrala. Ale pomohl mi utéct. A chce jít s námi."
"Hmmm, tak ať jde, mě to nevadí."
"Ean? Ean! Koukej! Vždyť je to drak! A úplně krotkej!"
"Joty ..."
"Vážně! To jsem v životě neviděl? Drak! Nemůže mít vzteklinu? Když se liška nebojí, má vzteklinu!"
"Joty, jsem si jistá že ..."
"Drak! JOHOHO! Našel jsem draka!"
"JOTY!" Ean se zatvářila poněkud vyděšeně a sledovala Geirna, který si sedl a upřeně zíral na Jotyho. Doufala, že to, co Geirn vysílá, NENÍ vražedný pohled spolu s odhadem chutnosti pozorovaného objektu. Náhle se začalo ozývat zvláštní tiché vrčení, které postupně sílilo. Joty upřel oči na draka, který byl zcela jistě zdrojem onoho zvuku, a v jeho tváři se začalo zračit, že v něm přeci jen zbyl kousek toho instinktu, který velil zdrhat, nebo se alespoň schovat a dlouho nevystrčit ani nos. Zvuk stále sílil a Joty se začal rozhlížet po vhodné skrýši. Ean ucouvla. Geirn se pokrčil a naklonil dopředu. To už Joty nevydržel. Zařval a skočil po hlavě za nejbližní kámen, odkud se ozvala dutá rána a po ní táhlé tlumené kvílení.
Geirn se zakýval a zaklonil hlavu. A Ean náhle poznala, co je to za zvuk. Drak se smál.

***

"Jsem ráda, že tě pobavil." zamumlala Ean.
"Nepobavil. Jenomže kdybych se nesmál, musel bych ho zabít."
"Aha."
"Hej, vylez ven, ty kouzelnický cvoku! Dnes už jsem snídal, tak máš štěstí, ale příště trochu mysli, než něco řekneš, i kdyby to mělo znamenat, že celý den nepromluvíš." Joty se opatrně vyškrabal zpod kamene. Držel si hlavu a tiše kňučel. Stoupl si za Ean a hodil po ní ublížený pohled. Ean se zatvářila, jako když ho nevidí, otočila se na západ a chystala se vykročit.

Měnivec jí předešel. Vyskočil jí z vlasů, kam se večer opět schoval jako sponka, změnil se v balónek, praskl a stal se z něho pár nohou, které vyrazily pryč od vycházejícího slunce.
"Měnivec?" podivil se Geirn.
"Už pár desítek let jsem je neviděl. Měl jsem za to, že se odstěhovali na Severní ostrovy?"
"Ale Geirne, Severní ostrovy přece neexistují! Jsou to jen mýty!"
"Myslíš?" optal se Geirn zvláštním tónem a dal hlavu na stranu. Ean ztuhla a zadívala se na něj. Potom se se stále stejným zamyšleným výrazem dala na cestu. Geirn se k ní beze slova přidal a trénoval piruety.
"Tak počkejte! Hej! Existují ty Severní ostrovy nebo ne?" Nikdo Jotymu neodpověděl, a tak mu nezbylo než Ean s Geirnem doběhnout a srovnat se s jejich tempem.

Asi po třech hodinách cesty toho měl Joty plné zuby.
"Pojďte si na chvíli odpočinout. Strašně mě bolí nohy." Nikdo neodpovídal, a tak to po chvíli zkusil znovu:
"To není zdravý, takhle se uhánět." Geirn nereagoval, ale Ean náhle řekla:
"Vlastně máš pravdu."
"No výborně, tak tu zastavíme?"
"Severní ostrovy asi opravdu existují."
"No výborně, Elyseo."
"Tak počkat, to vážně žádná přestávka nebude?" zeptal se Joty ublíženým tónem, když zjistil, že Ean neodpovídala jemu. Nikdo na to ale nereagoval.
"Proč si mi řekl Elyseo? Už mě tak označil Denego, ale nevysvětlil mi proč."
"Denego? Zvláštní jméno. Kdo je to?"
"Elf. Bydlí u nás ve vesnici a učí nás. Škoda, že nevím, proč od Elfů odešel."
"Řekl ti Elyseo? Tak. Možná ho znám." zabručel Geirn. "Nebudeme to ale raději rozebírat." dodal.
"Počkejte, mě už ty nohy ale vážně bolí!"
"Cože?" ozvala se Ean. "Říkal jsi něco?"
"Bolí mě nohy."
"Tak to řekni. Nechvátáme, takže támhle u toho lesa si můžeme dát pauzu."
"Až tam? To je ještě hodina cesty? Proč nemůžeme tady?" Opět žádná reakce.
"Hmm," zabručel si Joty pro sebe, "když ti dva přemýšlí, je s nimi vážně zábava."