Forsaken - 108. díl

Rezignovaně jsem došla až ke dveřím a přinutila se zazvonit. Když mi dlouho nikdo neotvíral, zadoufala jsem proti veškerý logice, že třeba není táta doma. Vůbec by mě to nemrzelo, protože setkání s ním bylo to poslední, po čem jsem zrovna teď toužila. Bylo mi jasný, že mě akorát zas zkritizuje, a já měla už takhle náladu pod psa. Jenže zas tu byl problém, že jsem neměla kam jinam jít. Takže když se nakonec přece jen objevil, trochu se mi ulevilo.
„Máš zpoždění,“ sdělil mi na uvítanou a ustoupil, abych mohla vejít dovnitř.
Zaťala jsem zuby a počítala do pěti. A pak ještě do dalších pěti. Hlavně dýchat...
„Já vím. Vždyť jsem ti volala,“ odvětila jsem nakonec, když jsem si byla jistá, že se dokážu ovládat natolik, abych mu něco ostrýho neodsekla. Postávala jsem nesměle v předsíni a nevěděla, co si počít. Navíc jsem zachytila v zrcadle svůj odraz a nebyl to zrovna moc lichotivej pohled.
Táta se na mě nesouhlasně zamračil, zřejmě si myslel totéž. „Jak to zase vypadáš? To jsi se válela někde v blátě? Nemohl ti Riel sehnat na sebe nic lepšího?“
Z kapsy svejch dokonale padnoucích oblekovejch kalhot vytáhnul mobil a zřejmě se mu chystal zavolat, aby si to s ním vyříkal.
„Nech to být, tati! To je přece jedno!“ pronesla jsem důrazně, aby mě vůbec vzal na vědomí. Když totiž člověk mluvil normálním tónem, tak měl dost často tendenci ho naprosto ignorovat a dál si dělat to, co uznal sám za vhodný.
„Tak jedno? Vždyť vypadáš jako vandrák!“ namítl, ale mobil naštěstí opět schoval. Aspoň že tak.
„Těžko jsem mohla s Rielem trénovat v kostýmku a...“ Skoro pohrdavě jsem očima přejela jeho dokonale bílou a dokonale vyžehlenou košili, na který nebyl ani jedinej záhyb. „... halence.“
„To máš nejspíš pravdu. Tak pojď tedy dál. Ale ty špinavé boty tu laskavě nech.“
Ušklíbla jsem se a měla jsem v tu chvíli chuť po něm obě ty zaprášený kanady hodit, ale ovládla jsem se. Poslušně jsem si je sundala a pak se šourala za tátou do obejváku. I když... nevím, jestli se to dá nazvat obývákem... spíš mi to vždy připadalo jako jedna z místností v muzeu. Mahagonovej naleštěnej nábytek, těžkej drahej koberec na zemi a křišťálovej lustr na stropě. K tomu vitríny plný jistě vzácnejch serepetiček a velká tmavá kožená sedačka a dvojice křesel kolem mahagonovýho stolku, na jehož desce byly nějaký zvláštní rytiny. Ne, že by mě někdy zajímalo, co znamenaj. V tenhle okamžik bych si na něj nejradši položila nohy, ale to by tátu už asi trefil šlak. Proto jsem si jen způsobně sedla do jednoho z křesel a rozpačitě jsem se na něho dívala.
„Chceš něco k jídlu nebo pití?“ zeptal se mě jen proto, aby splnil svou povinnost hostitele. V jeho výrazu bylo ale jasně patrný, že to považuje za naprostý zdržování.
„Jenom nějakou vodu...“ zamumlala jsem. Dala bych si sice radši čaj, ale nějak jsem se nedokázala přimět k tomu si o něj říct.
Táta přikývnul a z malý ledničky, která byla vestavěná v jedný z těch mahagonovejch skříněk vytáhnul malou láhev vody. Z baru, kterej se nacházel hned vedle, vyndal sklenici a otvírák a všechno to položil na prostírání přede mě. Jo, táta dovedl i z pití vody udělat snobskou záležitost. Stačilo se mrknout na značku téměř umělecky vyvedenou na tý skleněné láhvi. Uměla jsem si naprosto přesně představit, za kolik se jedna taková lahvinka asi prodává. Aniž bych se tím nechala ohromit, ledabyle jsem ji otevřela a nalila si. Správně jsem si měla nalít jenom část, ale já tam vychrstla celej obsah a hned jsem na jeden zátah i půlku sklenice vypila.
Poznala jsem na tátovi, že mým chováním značně trpí, ale kupodivu se zdržel veškerejch komentářů. Radši se usadil na pohovku naproti mně a zkoumavě si mě prohlížel. Okamžitě jsem si připadala jako exponát v muzeu... jo, exponát pravěký ženy...
Hrdě jsem zvedla hlavu a vzdorovitě opětovala jeho pohled. Odmítala jsem se nechat tím jeho zíráním vyvést z míry, jenže i když jsem se tomu bránila, tak se mu to povedlo. Vždycky jsem si v jeho společnosti připadala naprosto nedokonalá a zbytečná. Jako nějaká skvrna na jeho jinak dokonalým životě.
„Jak jste vůbec s Rielem pokročili v tréninku?“ zeptal se znenadání, ačkoli jsem si byla jistá, že ho to až tak nezajímá.
Pokrčila jsem rameny a nepřítomně jsem nahýbala sklenici ze strany na stranu a koukala, jak se zbytek vody v ní přelejvá sem a tam.
„Byla bys tak hodná a přestala si s tím hrát?“ napomenul mě trochu nedůtklivě.
Místo odpovědi jsem položila sklenici prudce na podložku a pak jsem si založila ruce na prsou.
„Proč jsi chtěl, abych sem přijela?“ otázala jsem se přímo, protože jsem nehodlala chodit příliš dlouho kolem horký kaše.
Bolela mě hlava a děsně jsem toužila zalízt do postele a spát aspoň den v kuse. Což mi neodvratně připomnělo, jak jsem usnula Rielovi v náručí, a zalila mě nová vlna smutku. I když jsem to nechápala, tak se mi po něm dost stejskalo. Což jenom svědčilo o tom, že jsem fakt prvotřídní zoufalec.