Srdce bojovnice - 81. díl

Princ dodržel své slovo a když pominu, že se po následující dva dny zašel podívat na můj trénink s Amrasem, pak se ke mně ani nepřiblížil.
Překvapilo mě, že to tak lehce vzdal. A také zamrzelo. Potvrdilo to totiž mé podezřením, že jeho zájem je pouze přelétavý. Asi bych proto měla být ráda, že jsem odolala a nepodlehla mu, ale kupodivu mě to spíše mrzelo. Neustále jsem musela dumat o tom, jestli jsem neudělala chybu, a podle toho také vypadaly mé výkony. Bylo to dokonce až natolik špatné, že to už ani obvykle trpělivý Amras nemohl nechat bez povšimnutí.
„Kdepak se zase touláš, Riel? Vždyť jsou tvé dýky častěji na zemi než v tvých rukou!“ pokáral mě mírně, ale i tak mě jeho poznámka zasáhla.
„Omlouvám se, Amrasi… Nemůžu se nějak soustředit…“ zamumlala jsem provinile a sehnula jsem se pro své zbraně. Po kolikáté už?
„Nepovídej… A co tě tak rozptyluje? A nebo se mám raději zeptat kdo?“
Narovnala jsem se akorát včas, abych ještě zachytila zkoumavý pohled, který vrhnul princovým směrem.
„Není tu žádný kdo, Amrasi. Jenom jsem trochu… nejistá… ohledně té výpravy na pavouky. Podle toho, co jsem slyšela, jsou dost nebezpeční.“
„Ne víc než ty s lukem,“ odvětil okamžitě a já jsem nazlobeně semknula rty. Ale nevydržela jsem tak dlouho.
„Ovšem, jen si mě dobírej! Nepochybně už uzavíráte sázky, koho trefím tentokrát, že?!“ opáčila jsem prudce, protože už jsem to v sobě nedokázala déle držet.
„O tom jsem nemluvil, Riel, já to myslel naprosto pochvalně,“ oznámil mi klidně. „Co je to s tebou? Všiml jsem si, že jsi včera s jedním ze svých žáků ztratila trpělivost. To ti není zrovna podobné.“
„Jsem jenom trochu unavená, to je vše,“ snažila jsem se to zamluvit. Zdálo se mi, že si princovy oči propalují cestu až kamsi do mého nitra, a mohla jsem jen doufat, že nezaslechl nic z našeho rozhovoru.
„Pak by sis měla dnes v noci pořádně odpočinout, Riel. Zítra budeš potřebovat všechny síly.“
Přikývla jsem. „Mám to v plánu. Jenom si dopřeji krátkou vyjížďku a pak hned zalehnu.“
Amras se pousmál. „Tak nenech Celebra čekat. My dva se uvidíme ráno na nástupu. A Riel… pokud jsi nejistá kvůli Saerosovi, pak k tomu nemáš důvod. On s námi zítra nejede.“
Přikývla jsem, ale v zásadě mi to bylo víceméně jedno. Mezi tím vším omlacováním v aréně jsem se s ním už naučila vycházet na relativně přátelské úrovni, chladnější spíše z mé strany než jeho. Téměř jsem se cítila až směšně, že jsem si o něho vůbec kdy dělala starosti. Copak by mu elleth jako já mohla zlomit srdce? Copak bych ho vůbec kdy mohla získat? Tou svou nabídkou k sňatku se mě pouze pokoušel uchránit od trestu, nic jiného v tom nebylo. Opět po dlouhé době další čestný ellon, který se mě pokoušel spasit. Proč se ale nenamáhal mi nejdřív zkusit porozumět? Proč mě chtěl hned měnit?
Copak tu není nikdo, s kým bych mohla zůstat sama sebou? Nechtěla jsem se nechat sešněrovat do rozevlátých šatů s vlečkou a místo boji se věnovat vyšívání a odmítala jsem sedět doma a starat se o domácnost, zatímco můj muž bude někde tam venku krvácet. Jenže zůstat sama sebou zřejmě znamenalo zůstat docela sama. A nebo snad ne?
Nenápadně jsem zalétla pohledem k okraji cvičiště, ale ke svému zklamání jsem zjistila, že už tam Thranduil nestojí. Zřejmě ho můj ubohý výkon naprosto znechutil a teď jistě lituje, že se mě nezbavil, když k tomu měl tak výbornou příležitost. Jedno mi bylo jasné, během toho zítřejšího boje nesmím zklamat, to by byl nepochybně můj konec. Vždyť velitel se přece neodmítá.
Zastrčila jsem dýky do pouzder a po rychlém rozloučení jsem se vydala za Celebrem. Na projížďku mě už přešla chuť, ale donesla jsem mu aspoň jablko a chvilku jsem k němu promlouvala. Také jsem se přistihla, jak si nehtem přejíždím po jizvě na zápěstí. A s tím jemným mravenčením se dostavila i vzpomínka na prince a jeho nabídku. Zajímalo by mě, jestli ještě platí. Zrovna nyní by se mi něco na uklidnění hodilo… Jenže vzhledem k tomu, že hlavním důvodem mého nepokoje byl právě on, tak jsem pochybovala, že by to pomohlo.