Forsaken - 109. díl

„Protože si musíme promluvit,“ odpověděl mi táta bez vytáček i obvyklejch přednášek o mým nevhodným chování. „Probíral jsem tu tvou záležitost s jedním z Nejvyšších... a on mi osobně přislíbil, že pokud si necháš v nemocnici udělat testy na porfýrii a ty budou pozitivní, pak ti od nich už nic nehrozí. Přijmou tě mezi sebe. Není to skvělá zpráva?“
„Jo, bezvadná,“ souhlasila jsem bezbarvě. Nějak jsem se nemohla přimět k radostnější reakci. Co z toho? Budu patřit k bandě krvelačnejch upírů... to je fakt výhra! A za zadkem budu mít hordu vražednejch andělů, který budou neustále čekat na příležitost mě odstranit. Možná jsem náročná, ale takovýhle vyhlídky mě nijak netěšily.
„Copak se stalo, Izabelo? V telefonu jsi zněla nějak... rozrušeně...“ optal se táta podezíravě a jeho oči skenovaly mou tvář důkladněji než rentgenový paprsky.
„Jsem jenom unavená,“ odbyla jsem ho. Zrovna jemu budu vyprávět o tom, že jsem nejspíš zblázněná do jeho poskoka! Do poskoka, kterýho on podezírá ze zrady. A nebo nepodezírá?
„Včera jsem měla příležitost si trochu promluvit s Marcellem...“ nadhodila jsem neurčitě.
Jakmile jsem si vybavila toho uhlazenýho upíra, došlo mi najednou, že je úplně stejnej jako táta. Dokonalej ve všech ohledech. Lehce jsem se otřásla. Možná na tom, že si dcery vybíraj za partnery podobný typy jako jsou jejich otcové, něco bude.
„Ani jsem netušil, že ho znáš,“ podivil se táta.
„Seznámila jsem se s ním náhodou, když přivezl Rielovi nějaké věci.“ O tom, že to bylo oblečení pro mě, jsem radši pomlčela. Nebo by táta zas vytahoval mobil a chtěl tentokrát spílat Marcellovi, že má ubohej vkus. „Zmínil se taky o tom, že Rielovi tak docela nevěříš...“
Táta se zachmuřil. „Tohle si s ním pak vyřídím, nemá ti co vyprávět takovéhle pohádky!“
„Takže to tak není?“ naléhala jsem.
Zaváhal. „Dobrá, možná je to opravdu tak. Ale zatím nemám žádné důkazy o tom, že Riel hraje svou vlastní hru, tudíž od něho nebylo právě moudré ti to říct.“
„Tak moudré?!“ zopakovala jsem značně naštvaně. „Možná mu připadalo slušný mě aspoň varovat! Ty ses neobtěžoval udělat ani to!“
„Dokud jsi nic nevěděla, tak jsi byla přece v relativním bezpečí,“ namítl táta. „Pokud tě chce Riel opravdu využít pro své vlastní cíle, pak by ti rozhodně neublížil, to by byl sám proti sobě. V současné době je prostě jediný, kdo se o tebe dokáže postarat, ať už jsou jeho motivy pro to jakékoli.“
„Tak relativní bezpečí, jo?!“ vyštěkla jsem okamžitě. „Jde ti fakt o mou ochranu a nebo jsem pro tebe jenom nějakou blbou volavkou, na který si testuješ Rielovu věrnost?!“
Nevím, jestli se táty dotkla moje mluva a nebo to, že mě něco takovýho mohlo vůbec napadnout, každopádně se zatvářil značně nedůtklivě.
„Ovšem, že mi šlo především o tvé bezpečí! Rielovi jsem tě svěřil, protože jsem si byl jistý tím, že ti neublíží... Po smrti Eriky je na tohle až příliš opatrný. A pak je jedním z mých nejlepších... i když není čistokrevný upír. Myslel jsem si, že mu můžu naprosto věřit... Jenže potom se o tobě dozvěděli ti Nejvyšší. A on byl jednoduše jedním z mála, kteří o tvé existenci věděli.“
„Jedním z mála? To nezní jako příliš velkej důkaz!“ prohodila jsem pohrdavě.
„Zprvu jsem o tobě věděl pouze já, Anna a on. Stačí ti to podat takhle?“
„A Ariel s tím jeho kumpánem!“ připomněla jsem mu.
„Anděly krom tvé matky do toho nepočítám. Ti se starají pouze o své vlastní zájmy,“ zchladil mě ihned táta.
Chvilku jsem mlčela. „Jak jsi vůbec věděl, že po mně andělé půjdou?“ zeptala jsem se znenadání.
„Anna mi volala, byla celá vyděšená... Zastavil se u ní tehdy Ariel, aby se jí pochlubil se svým novým úkolem. Byl prý vybrán, aby tě přivedl... neplánoval tě tam ale dopravit živou, což Anně neopomněl náležitě zdůraznit. Proto jsem nařídil Rielovi, aby tě hlídal.“
„Když jsi mu tolik věřil, tak si určitě nemyslíš, že tehdy Eriku zabil on, že ne?“ otázala jsem se a dopředu jsem předpokládala, že mě táta ujistí o jeho nevinně. Tedy aspoň v tomhle případě.
Jenže on kupodivu mlčel.