Fantasy world - 10. kapitola

Glorfindel s Erestorem pobaveně sledovali Elronda, jak marně zápolí s přezkami své smaragdově zelené tuniky. „Elronde, já v bitvách mnoha po boku tvém stál, však nikdy nespatřil jsem, že ruka tvá chvěla by se!“ neodpustil si zlatovlasý Elda škádlivou poznámku a vysloužil si za ni Elrondův hněvivý pohled, jenž měl ovšem do obvyklé ostrosti velmi daleko, a šťouchanec do žeber od Erestora, který se nakonec nad jejich přítelem slitoval a šel mu na pomoc. Elrond se zamračil, když se jeho rádce bez potíží vypořádal se vzdorovitými sponami. „Elronde, důvodů nemáš, bys nervózním či nejistým byl! Celebrían chotí tvojí při slunce západu stane se ...“ Erestor se snažil svého přítele uklidnit a povzbudit, ale na toho to mělo zcela opačný účinek. Vytratila se mu barva z tváří a skoro se zapotácel. „Cožpak nechápeš, že právě tohoto obávám se?! Ona vyjímečnou jest a já nechci, by volby své dne jednoho litovala! Tohoto snésti nedokázal bych ...“ Erestor očima poprosil Glorfindela o pomoc a ten mu vyhověl. Vstal z křesla, ve kterém doposud seděl, a přistoupil k zoufalému Elrondovi. „Meldir, Celebrían tebe horoucně miluje! Dokonce z lásky té proti otci svému postavila se! Myslíš si snad, že tohoto bez rozmyslu řádného učinila by?!“ Erestor se připojil ke Glorfindelovi. „Elronde, ty sám nejlépe víš, jakých citů vůči Celebrían chováš! Jist si jsem, že ať již budoucnost vám cokoliv připraví, tak tomu společně čeliti dokážete!“ Elrond těkal pohledem mezi nimi. „Opravdu tohoto myslíte si?“ Než mu ale stačili odpovědět, tak se ozvalo zaklepání a vešel sluha, který je požádal, aby se odebrali na nádvoří, kde za chvíli začne svatební obřad.
Elrond stál vzpřímeně před vládci Lórienu a měl pocit, že co nevidět omdlí. Raději tlupě Orků čelil bych! Galadriel se na něho povzbudivě pousmála, zatímco její manžel na něho nevraživě hleděl. Slunce se začalo sklánět k západu a to bylo znamením, aby svatba začala. „Elrond Peredhel, vládce Imladris, k nám přišel, by nám citů svých k dceři naší vyjevil a o ruku její požádal!“ oznámil Celeborn shromážděným Elfům. „My žádost jeho pečlivě zvážili jsme a nakonec jí vyhověti jsme se rozhodli ...“ Přesto, že tato řeč byla pouhá formalita, tak Elrondovi spadl kámen ze srdce. Stále se obával, že si Celeborn nakonec prosadí svou a odmítne dát svůj souhlas. „ ... setkali jsme se, bychom svědky uzavření sňatku jejich byli! Než však k obřadu samému přistoupíme, nejprve Valar požádejme, by nad budoucností snoubenců těchto ruku svou ochrannou drželi a kroky jejich budoucí strážili!“ Všichni Elfové sklonili hlavy a vyslali tichou modlitbu k bohům, aby manželství Celebrían a Elronda bylo šťastné. Pak zazněla hudba, za jejíchž libých tónů pomalu přicházela Celebrían.
Elrond takřka zatajil dech, když ji spatřil. Dle zvyklostí se s ní od oficiálního ohlášení jejich zasnoubení nesměl setkat. Ten týden mu připadal nekonečný ... Byla ještě krásnější, než si ji pamatoval. Dlouhé vlasy, v nichž měla vpletené květiny, jí splývaly v bohatých kadeřích až k pasu. Její drobná postava byla oděna do sněhově bílých šatů, které byly bohatě zdobeny výšivkou a našitými perlami. Ornamenty i květy v jejích vlasech byly světle modré. Přišla až k němu a maličko se na něho usmála. „Lle naa vanima, lirimaer (Nádhernou jsi, milovaná)!“ Elrond se neubránil obdivnému vydechnutí. „Melamin (Lásko má) ...“ Celebrían zrůžověla rozpaky a on k ní bezděky natáhl ruku, aby ji pohladil po tváři. „Ehm ...“ Celeborn nehodlal připustit žádnou odchylku od předepsaného postupu. Celebrían po jeho napomenutí zrudla ještě více a postavila se vedle Elronda, čelem ke svým rodičům. „Elronde, táži se tebe, zda Celebrían chrániti a milovati budeš? Zda nikdy strádati ji nenecháš a vše, čehož v silách tvých bude, učiníš, by s tebou šťastna byla?“ Celebornův hlas byl prost jakýchkoliv emocí. Nebylo by vhodné, aby ostatní poznali, že by nejraději toho tmavovlasého drzouna nadobro vykázal ze své říše. Elrond se zhluboka nadechl, než odpověděl. Nechtěl, aby si někdo všiml, s jakým potěšením by svého budoucího tchána praštil. „Tak jest!“ pronesl nakonec hlasitě, aby to všichni slyšeli. Celeborn se obrátil na svou dceru. „Celebrían, chceš život svůj s Elrondovým navždy spojiti? Chotí i přítelem mu býti a po boku jeho v dobách dobrých i zlých věrně státi?“ Stále doufal, že Celebrían nakonec přijde k rozumu a změní svůj názor, ale i ona odpověděla kladně. „Tedy slibů svých stvrďte!“ vyzval oba snoubence s rezignovaným povzdechem. Galadriel jim na podušce nabídla prsteny. Stříbrný se smaragdem byl určen pro její dceru, zatímco zlatý s diamantem pro jejího zetě.
Elrond chvějícími se prsty ozdobil Celebríanin prsteníček a ona mu také navlékla zlatý kroužek. Už déle nedokázal ovládat svoji radost, objal ji kolem pasu, přitiskl ji k sobě a něžně se zmocnil jejích úst. Mezi lórienskými Elfy to zašumělo překvapením. Rozhodně nečekali takovýto konec, který překročil všechny vžité tradice a zvyky! Imladrijští hosté se potutelně usmívali a nijak neskrývali své potěšení nad vývojem událostí. Ze srdce přáli Elrondovi štěstí, neboť věděli, jak tvrdě pracoval, aby ho dosáhl.
Glorfindel nadšeně plácl Erestora po zádech, ten to nečekal a kdyby ho kapitán pohotově nezachytil, tak by se nejspíš poroučel k zemi. „Tohoto řádně oslaviti musíme, meldir!“ Popadl ho za paži a táhl za sebou k prostřeným stolům. „Glorfindele, zadrž! Nejprve bychom jim popřáti měli, nemyslíš?“ navrhl Erestor váhavě. Jeho přítel mu mlčky ukázal na novomanžele. Ti stále ještě setrvávali v pevném objetí. Jediná změna byla, že Elrond už svoji ženu nelíbal, ale něco jí šeptal do ucha. Erestor i na tu dálku viděl, jak Celebrían opět zčervenala. Napadla ho jediná věc, o které ji Elrond mohl informovat ... „Och ... lépe bude, když soukromí jim dopřejeme! Co říkáš, meldir?“ otázal se Glorfindela, který souhlasně kývl. Oba Elrondovi rádci zamířili k ostatním Elfům a připojili se k začínajícím oslavám.
Na nebi zářil obrovský měsíc, který svým tajuplným světlem zaléval malou mýtinu, kde tábořila početná skupina Elfů, jež se zde zastavila na své cestě do Imladris. Seděli kolem několika ohňů. Jejich štíhlé postavy halily dlouhé pláště. Hnědé patřily imladrijským, zatímco ty šedivé náležely lórienským, kteří doprovázeli dceru svých vládců do jejího nového domova. Většina z přítomných byla vojáci, což bylo patrné na první pohled. Ačkoliv se nacházeli mezi přáteli, tak své zbraně měli stále na dosah ruky a jejich bystré oči nepřestávaly pozorovat okolí, zda se neblíží nějaké nebezpečí.
Elrond koutkem oka sledoval Celebrían, která si právě rozpustila vlasy. Stále ještě nemohl uvěřit tomu, že se opravdu stala jeho ženou! Nechápal sice, proč trvala na tom, aby se vydali na cestu sotva skončila oficiální část oslav, ale vzhledem k napjatému vztahu mezi ním a jeho čerstvým tchánem nijak neprotestoval. Zřejmě vycítila, že se na ni dívá, protože se zvedla ze svého místa a přisedla si k němu. „Na co myslíš, choti můj?“ zeptala se ho zpěvavým hlasem. „Kterak krásná jsi.“ odvětil bez váhání a vzal jí z ruky hřeben. Otočila se k němu zády a nechala ho, aby jí láskyplně pročesával vlasy. „Pověz mi, proč tak brzy odjeti chtěla jsi?“ nedokázal potlačit svoji zvědavost. „Neb čím dříve v Imladris budeme, tím dříve ...“ odmlčela se a obrátila se k němu čelem. „Amin mela lle, Elrond (Miluji tě)! Amin merna naa lle (Tvojí býti chci)!“ Elrond se k ní pomalu sklonil, jako by se bál, že je pouhým přeludem, který se pod jeho dotykem rozplyne. „Lee naa amin ... ten´oio, lirimaer (Mojí jsi ... navždy, milovaná)!“ zašeptal, než se něžně zmocnil jejích úst ...
Glorfindel se neubránil úsměvu, když je zahlédl. Byli zcela ztraceni ve svém soukromém světě. Elrond držel její obličej ve svých dlaních a beze spěchu ji líbal. Celebrían to očividně nebylo proti mysli, neboť ho objímala kolem zad a láskyplně hladila jeho široká ramena. Imladrijský kapitán zadoufal, že se oba zamilovaní vrátí brzy na zem, protože jinak by je musel vyrušit. Nikoliv proto, že by se obával reakce Celebornových vojáků, kteří zcela určitě nebyli zvyklí na takovéto důvěrnosti na veřejnosti, nýbrž proto, že pohraniční lesy, kde se nyní nacházeli, nebyly vhodným místem pro takové laškování. Potulovala se v nich nejrůznější nebezpečná stvoření od vlků přes medvědy až k hordám krvelačných Orků. A ti posledně jmenovaní mu dělali největší starosti. Byli silní, vynalézaví a zabíjeli jen pro radost ze zabíjení. A ty, kteří měli to „štěstí“, že jejich útok přežili, pro svoji zábavu mučili dlouhé hodiny, než ti nešťastníci konečně vypustili duši. A Glorfindel z hloubi duše nenáviděl takové odporné jednání.
Elrond po chvíli přerušil polibek a jemně od sebe svoji ženu odstrčil. Ta se na něho vyčítavě podívala. „Místa ni času vhodného zde není, melamin!“ vysvětlil jí chraplavě. Jista buď si, že s polibky pouhými nespokojil bych se! „Však zklamána nebuď! Vždyť věčnost celou před sebou máme! A já slibuji, že tebe vbrzku chotí svojí se vším všudy učiním!“ Jen stěží potlačil zasténání, když si Celebrían přejela jazykem po spodním rtu. „Věz, že slibu tohoto tebe dodržeti přinutím!“

Od sňatku Celebrían s Elrondem uplynulo pět klidných let, které manželé strávili většinou v Imladris. Celebrían si toto místo téměř okamžitě zamilovala. Pokud se jí však přece jen zastesklo po Lórienu, tak tu byl její manžel, aby zahnal její smutek. Své rodiče navštěvovala pravidelně každý rok a Elrond ji doprovázel vždy, když mu to jeho povinnosti dovolily. Ať už jela s ním nebo bez něho, tak vždy trval na tom, aby sebou měla početnou eskortu dobře vyzbrojeným mužů. Celebrían se s ním kvůli tomu zpočátku hádala. Ptala se ho, proč ji tedy učil střílet z luku, když nevěří, že by se dokázala o sebe postarat. Zvláště když sám ví, jak dobrých výsledků dosahuje. Nakonec ale pochopila, že Elrond jí v tomto neustoupí a vzdala to. Kromě těchto počátečních sporů spolu žili spokojeně a zdálo se, že jim k úplnému štěstí chybí jen jediné ...

Elrond si jednoho dne při snídani všiml, že jeho žena skoro nic nesnědla. „Lirimaer, čehož děje se?“ otázal se jí starostlivě a jemně uchopil její ruku do své. „Jista nejsem si, melamin ...“ Celebrían se na něho rozpačitě usmála. „Jen chuť k jídlu ztrácím a po ránu mi málokdy dobře bývá ...“ Vládce Imladris se zachmuřil. Toť zvláštním velmi jest! „Rád tebe prohlédl bych ...“ Světlovlasá Elfka ale rezolutně potřásla hlavou. „Toho třeba není, neb jista jsem si, že to ničehož vážného není!“ S tím se však Elrond v žádném případě nehodlal spokojit. „Lirimaer, rozumna buď a mne nech, bych tebe vyšetřiti ...“ Celebrían prudce vytrhla svoji dlaň z jeho a vstala od stolu. „Již jednou řekla jsem, že toho potřeba není!“ Rázně mrštila ubrouskem mezi talíře a s hlasitým bouchnutím dveří odešla z jídelny. Elrond za ní hleděl s otevřenými ústy, zatímco Glorfindel s Erestorem měli co dělat, aby skryli své pobavení. „Čím ji tak rozčílil jsem?“ zeptal se Elrond nechápavě svých přátel. „Jen starost o zdraví její mám ...“ Byl to Erestor, kdo ho přerušil. „Meldir, řekl bych, že věcí jistých žena sama muži svému sděliti chce, nikoliv naopak!“ Elrond na něho zmateně hleděl. „O čem tu hovoříš?“ Glorfindel se přestal křenit. „Jen toho, že již čas nějaký manželé jste a netvrď nám, že noci hraním šachů trávíte! Navíc, na potomky již pomýšleti měli byste!“ ozřejmil svému vládci, co se mu Erestor pokoušel naznačit.

Elrond se zády opíral o kmen mohutného smrku, pod kterým si rozložili piknikovou deku, majetnicky objal svoji ženu kolem pasu a přitáhl ji k sobě, aby jí vtiskl polibek do vlasů. Celebrían se k němu přitiskla a položila si hlavu na jeho rameno. Mlčky pozorovali své dva syny, kteří se vesele cachtali v jezeře. Věděli, že se o ně nemusí bát, neboť na jejich bezpečí dohlížejí Glorfindel a Erestor. „Diola lle, melamin!“ Celebrían se překvapeně zadívala na svého muže. „Za čehož děkuješ mi?“ Elrond ji políbil na tvář. „Za syny naše, lirimaer, neb oni to nejkrásnější, čehož mi darovati mohla jsi, jsou ...“ Celebrían se rozesmála zvonivým smíchem. Chvíli ji podezíravě sledoval, ale pak se skulil stranou a stáhl ji sebou, načež ji uvěznil pod sebou. „Čehož tu k smíchu jest, ženo?“ otázal se jí hrozivě. „Jen toho, že rána tohoto prohlašoval jsi, že drakovi prvnímu, jehož zříš, je dáš!“ Vládce Imladris se zatvářil, jako by ho náhle rozbolely zuby, což u Celebrían vyvolalo další záchvat veselí.

Elrohirovi s Elladanem bylo teprve deset let, ale nad své vrstevníky vynikali bystrou myslí, odvahou a naprosto nezvladatelným sklonem k rošťárnám všeho druhu. Nepomáhaly ani domluvy, ani tresty a jejich rodiče a vůbec všichni, kteří přicházeli s dvojčaty do styku, se museli vyzbrojit trpělivostí a pevnými nervy. Přesto se někdy stávalo, že Elrond se už neovládl a imladrijským palácem se rozléhal jeho mocný hlas, kterým se ptal Valar, co provedl tak zlého, že ho za to potrestali těma dvěma. Celebrían se ve chvílích, kdy měla svých synů dost, uchylovala do zahrad, kde se věnovala svým záhonům růží. Návštěvníci Imladris se svorně shodli v tom, že Celebríaniny růže jsou ty nejkrásnější, jaké kdy spatřili. Jedinou osobou, jež dokázala dvojčata udržet v klidu a to kdykoliv se jí zachtělo, byl Glorfindel. Většina obyvatel vítala jeho návraty z cest úlevným povzdechem. Rozhodně bylo dobré vědět, že když bude nejhůř, tak se můžete obrátit na zlatovlasého Eldu, který dokáže jediným pohledem svých modrých očí zkrotit ty dvě živelné pohromy, které na sebe vzaly podobu Elrondových synů.

Elrond seděl na okraji jejich manželského lože a držel Celebrían za ruku. „Odvahu, melamin! Brzy již po všem bude!“ snažil se ji povzbudit. Jeho žena po něm bleskla očima. „Tobě snadno se to hovoří! Tohoto naposledy jest! A pokud potomků další chtíti budeš, tak si jich sám odnosíš a hlavně porodíš!!“ Stiskla pevně zuby, aby potlačila bolestivé zaupění, které se jí dralo přes rty. Elrond jí něžně otřel čelo vlhkým plátnem. „Napíti nechceš se, lirimaer?“ Z jejích slov si nic nedělal, neboť věděl, že nebyla míněna vážně. Celebrían však jeho starostlivá péče nijak nedojímala. „Dryáky ony léčivé si sám vypíti můžeš!“ odsekla mu vztekle. Tělem jí projela křeč, která jí málem vyrazila dech. Elrond ji konejšivě hladil po vlasech ...

Glrofindel s Erestorem mlčky sledovali dvojčata, jak nervózně přecházejí po pokoji. Oba už překročili práh dospělosti a stali se z nich obratní válečníci, ale stále ještě nedokázali skrývat svůj neklid tak jako jejich starší společníci. Elrohir se zastavil jen několik kroků ode dveří na chodbu. „Tohoto moudrým nebylo by, pen-neth (mladíku)“ zazněl knihovnou Erestorův klidný hlas. Byl to však mladší z bratrů, který mu odpověděl. „Práva ji viděti nám upříti nemůžete!“ Elladan se už ani nepokoušel zachovat zdání klidu. „Elladane, matka vaše teď ze všeho nejméně přála by si, by návštěvou svoji ji poctili byste!“ Glorfindel vstal a přešel k Elrohirovi, kterému položil ruku na rameno. „Elrond o ni dobře postará se!“
Druhého dne krátce nad ránem se Celebrían a Elrondovi narodila dcera, která dostala jméno Arwen. Celá Imladris si oddychla, že to nebyl další kluk. Všichni se obávali, že by byl stejný jako jeho starší sourozenci. Ačkoliv Elfové mají obvykle výborný odhad, tak tady se hodně zmýlili ...

„Heruamin, věc hrozná stala se ...“ Vládce Imladris sebou prudce škubl, když do jeho pracovny vpadl strážný od brány. „Heruamin, lady Celebrían při návratu svém z Lórienu napadena byla! Z doprovodu jejího skorem nikdo naživu nezůstal ...“ „Kde Celebrían jest?!“ Elrond bezohledně přerušil vojákovo hlášení. Bylo mu úplně jedno, co bylo s ostatními. Zajímalo ho jedině, co se stalo s Celebrían! Doufal, že mu to Valar odpustí! „Ona zajata a Orky odvlečena byla, heruamin!“ Vládce Imladris cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. Orkové byli jejich úhlavní nepřátelé a on sám vedl proti nim několik trestných výprav. Bál se domyslet, co s ní udělají, jestli zjistí, že je jeho žena! „Ihned oddíl připravte, bychom se Celebrían hledati vydati mohli!“ Ani nepočkal na vojákův souhlas a vyběhl ze dveří, aby se převlékl a ozbrojil na cestu.
Ačkoliv, s Glorfindelem téměř ihned vyrazili, tak jim trvalo několik hodin, než ji nalezli. Skoro nahá Celebrían byla za ruce a nohy připoutaná mezi dvěma stromy. Její záda byla do krve rozšvihána bičem, na bocích a břichu měla ošklivé mokvající spáleniny od žhavého uhlí a po nohách jí stékaly tenoučké rudé pramínky ... Nikdo z přítomných Elfů si nepamatoval, kolik času uplynulo od chvíle, co na svoji paní pohlédli poprvé, do chvíle než ani jeden z Orků už nedýchal. Elrond rychle přispěchal ke Celebrían, opatrně ji zahalil do svého pláště a kývl na Glorfindela, aby přeřízl pouta, která jí držela ruce. Bezvládně mu klesla do náruče a on beze slova zamířil ke svému koni a vydal se tryskem do Imladris.
Dny, které následovaly, byly pro Elronda peklem. Aby se jí vůbec mohl dotknout, tak jí musel dát silný uklidňující čaj. Teprve poté byl schopen ošetřit její zranění, aniž by jí ještě více ublížil. A i přesto vnímala jeho doteky a ochraptělým hlasem ho prosila, ať ji už nechá ... Všechen svůj čas trávil u ní. Musel ji udržovat v polospánku, protože jinak byla sama sobě nebezpečnou. Když spala, tak ji držel za ruku a zoufale ji prosil, aby s ním zůstala, aby ho neopouštěla, že ji potřebuje ... Nevěděl, co je horší. Jestli její záchvaty zuřivosti, při kterých mu mnohokráte poškrábala tvář, nebo ten prázdný pohled, kterým se na něho dívala.
Uplynulo pár týdnů, než Elrond poznal, že se jeho žena nikdy neuzdraví. Její tělo sice vyléčit dokázal, ale její duše zůstala navždy zmrzačena. Celebrían odmítala jíst, dokonce i pít, a doslova se ztrácela před očima. Mluvila velmi málo, skoro vůbec ne, a sužovaly ji noční můry, ze kterých se probouzela s hlasitým křikem. Elrond věděl, že pokud nemá zemřít, tak je jen jediná možnost.
Elrondova rodina a nejbližší přátelé stáli na břehu řeky a pohledy provázeli loď, která odvážela Celebrían do Valinoru. Vládce Imladris držel v náručí tříletou Arwen a po tvářích mu stékaly slzy. Jeho synové stáli opodál, oděni v černé tuniky, kalhoty, i pláště měli temné jako noc. V jejich tvářích se nepohnul ani sval, ale z jejich očí sálala nepředstavitelná zloba. Sotva loď zmizela z dohledu, tak bez rozloučení nasedli na koně a cvalem zamířili k Mlžným horám. Také ostatní se pomalu rozešli do svých domovů. Tmavovlasý lord zůstal na místě a stále upíral zrak na říční hladinu, jako by doufal, že se nad ním slituje a vrátí mu jeho milovanou ženu. „Meldir?“ Erestor se zlehka dotkl jeho ramene. „Již ochladilo se a toho dobrého pro Arwen není! Ona by nastydnouti mohla ...“ Elrond mu Arwen mlčky podal a Erestor ji s tichým povzdechem odnesl do paláce. „Meldir ...“ Glorfindel si nejistě odkašlal. Chápal, čím Elrond prochází lépe než kdokoliv jiný, ale přesto mu nedokázal pomoct. „Samotného mne zanech, Glorfindele, bych se s ní rozloučiti mohl!“ Kapitán rezignovaně potřásl hlavou a splnil přání svého přítele.

Glorfindel seděl v Elrondově pracovně a zamyšleně si prohlížel svého vládce. Ten byl za stolem, jako obvykle v tuto dobu, ale oproti obyčejnému dni měl na kolenou asi dvouletého chlapce, který se pyšnil dlouhými černými vlasy. „Jist si jsi, že opravdu ho ujmouti chceš se?“ otázal se zlatovlasý Elda pochybovačně. Ten si jen povzdechl. „Arathorn, otec jeho, přítelem mým byl, tohoto tobě dobře známo jest, nemohl jsem tedy odmítnouti, když Gilraen, žena jeho, na loži svém smrtelném mne prosila, bych Aragorna, syna jejich, ujal se! Věz však, že důvodů nejen sentimentálních k tomu mne vedlo! Hoch tento roli významnou v osudu Ardy celé sehráti má. Také největším z králů lidských býti mohl by a ras všech pod praporem jedním proti zlu sjednotiti ...“
Aragorn si Elrondova proslovu nevšímal. Mnohem více ho zaujaly neznámé věci, které byly na stole jen kousek od něho. Natáhl se, aby se k nim dostal blíž a mohl si je tak lépe prohlédnout. K jeho nelibosti ho ale tmavovlasý Elf chytil pevněji a lehce ho klepl přes prsty. „Tohoto ničehož pro tebe není!“ Budoucí vůdce lidí neváhal ani vteřinu, zvrátil hlavu dozadu a jal se protestovat proti té obrovské křivdě, která se mu stala ...
Elrondovy děti procházeli kolem jeho pracovny, když zevnitř zaslechli dětský pláč. Vyměnili si překvapené pohledy a bez zaklepání vešli dovnitř, aby zjistili, co se tam u všech Valar děje. Na scénu, která se před nimi odehrávala, hleděli takřka s ústy dokořán. Jejich otec seděl za svým stolem a na klíně měl dítě, jenž se ze všech sil snažilo vykroutit se mu, a které se marně pokoušel utišit, zatímco Glorfindel s naprostým klidem upíjel víno ze zlatého poháru. „Ada, čehož děje se tu?“ snažil se Elrohir překřičet hlasitý řev, jenž se tomu děcku linul z úst. „Ničehož, pen-neth, jen bratr váš nevlastní nespokojenost svoji nám najevo dává!“ odpověděl mu Glorfindel sarkasticky. Všichni tři sourozenci upřeli oči na Elronda. „Ada ...?“ Ten se zhluboka nadechl. „Glorfindel pravdu má! Toto Aragorn jest a s námi tu pobývati bude! Rád byl bych, kdyby jako na bratra vašeho na něho pohlíželi jste a do rodiny naší ho přijali ...“
Aragorn si všiml, že ten tmavovlasý ho s příchodem těch dalších Elfů přestal tak pevně svírat a ihned toho využil. Zmlkl, bleskurychle se naklonil dopředu, popadl malou lahvičku s jasně červenou tekutinou a vítězoslavně ji zvedl nad hlavu ...
Elrond zhrozeně sledoval, jak inkoust barví Aragornovy vlasy, stéká mu po nich do obličeje a tomu se to ani trochu nelíbilo. Znovu se rozječel a odhodil nádobku zpátky na stůl, kde se její obsah rozstříkl na listiny, které Elrond toho dne studoval. „Zdá se, že do rodiny tvé hoditi bude se!“ okomentoval to Glorfindel. Elrond po něm zlobně loupl očima, ale jeho přítel si z toho nic nedělal. Naopak, pozvedl sklenku s vínem a mlčky mu připil.

Slunce pomalu zapadalo za obzor, když Aragorn konečně dojel na imladrijské nádvoří. S úlevným povzdechem seskočil na zem a odvedl svého koně do stájí, kde ho vytřel do sucha a pečlivě vyhřebelcoval, až se jeho černá srst leskla jako satén. Dal mu ještě čerstvou vodu a voňavé seno, než se vydal do svých pokojů, aby se před večeří umyl a převlékl. Věděl sice, že by mu jistě prominuli, kdyby se rodinné slavnosti nezúčastnil, ale Arwen se dnes vrátila z Lórienu, a tak se konala menší oslava. Aragorn se na svoji nevlastní sestru těšil už několik týdnů a rozhodně nehodlal zmeškat její první večer doma kvůli takové drobnosti, jako byla únava.
Vešel do svých komnat, svlékl ze sebe špinavé a zablácené šaty a dal si rychlou koupel. Pak si z šatníku vybral černé nohavice, bílou halenu se šněrováním u krku a na rukávech a tmavě zelenou vestu, která mu sahala do půli stehen. Celek doplnil koženým opaskem a po kolena vysokými botami. Kartáčem si několikrát projel po ramena dlouhé černé vlasy a takřka klusem se rozběhl do jídelny, kde už kolem prostřeného stolu byla shromážděná skoro celá Elrondova rodina a samozřejmě nechyběli ani Glorfindel s Erestorem. Aragorn uctivě pozdravil oba otcovy rádce, kteří mu pokývnutím odpověděli, a stiskl ramena svým nevlastním bratrům, kteří jeho pozdrav mlčky opětovali. Vklouzl na své místo a snažil se vypadat jako obyčejně.
Arwen vstoupila v doprovodu svého otce do jídelny a cítila, jak se jí na okamžik zastavilo srdce, když ho zahlédla. Seděl vedle Elladana a živě s ním rozmlouval. Jeho přítomnost ji překvapila, neboť jí otec řekl, že je venku a nikdo neví, kdy se vrátí. Všimla si, že má trochu vlhké vlasy a zaplavila ji vlna radosti, protože bylo zřejmé, že přijel teprve před chvílí, a že se dostavil jenom kvůli ní ...
Aragorn samozřejmě nepřehlédl jejich příchod, ale ještě několik vteřin předstíral hovor s bratrem, než povstal, aby se s nimi přivítal. „Ada!“ potřásl rukou svému otci. „Arwen, jsem rád, že jsi zase doma!“ přistoupil k ní, bez váhání ji objal a vtiskl jí polibek na čelo. Mohl si to dovolit, byla o pár centimetrů menší než on. „I já tomu ráda jsem, Estel! Lórien vskutku místem krásným jest, však když těch, kteří tobě drahými jsou, postrádáš, tak nádhera a velkolepost jeho stesk tvůj zahnati nemohou!“ Aragornovi náhle vyschlo v ústech. Nikoliv nad jejími slovy, nýbrž nad tím, jak se při nich na něho dívala. Bylo by možné, aby k mně cítila to, co já k ní?! Ne, to by bylo příliš krásné! Raději ji pustil a galantně usadil do jejího křesla naproti Elrondovi.
Večeře probíhala jako obyčejně. Kolem stolu se rozproudila zábava. Mluvilo se o všem možném. O Arwenině pobytu u prarodičů, nastávajícím letním slunovratu ... Arwen si všimla, že Aragorn se chová jinak než obvykle. Během jídla k ní občas zalétl zvláštním pohledem, ze kterého jí bylo horko i zima zároveň. Na okamžik zalitovala, že se vůbec vracela do Imladris. Když loni odjížděla do Lórienu, tak doufala, že se tam svého poblouznění zbaví a zapomene na něho, ale stačilo pár minut s ním v jedné místnosti a byla zase tam, kde předtím. Znovu z celého srdce toužila spočinout v jeho silných pažích, přála si, aby ji líbal, aby cítila jeho ruce na svém těle ... Och, Valar, proč jen takto mne zkoušíte? On bratrem mým jest, cožpak cos takového k němu cítiti smím?! Večeře skončila a ona se omluvila s ním, že je trochu unavená z dlouhé cesty. Elrohir si neodpustil otázku, zda se z ní stala zhýčkaná slečinka, která by měla raději sedět doma a vyšívat, než cestovat do vzdálených končin. Se sladkým úsměvem se k němu sklonila a tiše se ho otázala, co dělá Vesna. K jejímu pobavení lehce pobledl a vzápětí zrudl jako pivoňka. Zasmála se zvonivým smíchem a opustila jídelnu.
Aragorn počkal jen tak dlouho, aby jeho odchod nebyl nápadný a vydal se za ní. Bez problémů ji nalezl na jejím oblíbeném místě v zahradě. „Nechtěla jsi jít spát?“ zeptal se jí. „Odpočívati můžeš i jinak než jen spánkem, Estel!“ odvětila klidně, aniž by se na něho podívala. Pousmál se a posadil se vedle ní na trávu. „Arwen ... já ... „ rozpačitě si odkašlal a v duchu zaklel. Jak jí to mám říct? Vždyť je moje sestra! Jak jí mám říct, že ji miluju víc než svůj život? Že trávím tolik času pryč jen proto, abych ji nevídal tak často, protože jinak bych se z toho zbláznil? „Víš, že tě ... opravdu rád vidím, že ano?“ Aragorn se proklínal za svoji zbabělost, ale nemohl jinak. „A to sem přišel jsi, jen bys tohoto mi sdělil?“ hleděla na něho s tázavě pozvednutým obočím. Prolétlo mu hlavou, že ona i její bratři dokonale napodobují jejich otce. „Ne, já jsem ti vlastně ... chtěl říct něco jiného!“ Zatajil dech, když mu lehce přejela prsty po tváři. „A čehož tedy, Estel?“ Sebral odvahu a přikryl její ruku svojí. „Že tě miluju. Že každý den bez tebe je pro mě peklem. Že se mi o tobě v noci zdává, a že ve dne je to ještě horší ...“
Arwen zavřela oči, aby neviděl slzy štěstí, které se v nich objevily. Ponětí nemáš, kterak dlouho slova tato ze rtů tvých slyšeti chtěla jsem! Aragorn si to vyložil jinak. „Já vím, že bych tohle k tobě neměl cítit, že jsme sourozenci, ale nevlastní, ne?! Taky vím, že jsem obyčejný smrtelník, ale prostě si nemůžu pomoct! Jestli jsem tě urazil, tak se omlouvám, ale musel jsem ti to říct! Nedělej si starosti! Zítra brzo ráno odjedu a ...“ K jeho překvapení mu položila ukazováček na rty. „Estel, přestaň! Já k tobě též citů stejných chovám! Proč myslíš, že času tolik v Lórienu trávila jsem? Snad proto, že děda svého v lásce mám? Či snad že nádhera místo onoho mne okouzlila?“ Hleděla na něho a cítila, jak jí po tváří stékají krůpěje slané vody. „Nikoliv! Jen reakce tvojí obávala jsem se! Že náklonnost moji opětovati nebudeš, a že mne pro ni nenávidět budeš ...“ zašeptala zahanbeně.
Aragorn ji pohladil po vlasech. „Jak sis jen něco takového mohla myslet? Jako bych tebe za něco mohl nenávidět!“ Pomalu se k ní skláněl, aby měla možnost ho zastavit. Neudělala to a on začal lehce ochutnávat její rty ...

Elrond měl co dělat, aby zachoval klid. Jeho adoptivní syn a jeho dcera stáli v jeho pracovně a nejistě na něho hleděli. Neušlo mu, jak Arwenina dlaň vklouzla do Aragornovy. „Slov svých mohl bys zopakovati, nin-ion?!“ zeptal se Aragorna, který mu ochotně vyhověl. „Miluju Arwen a ona zase mě! Žádám tě o její ruku, Ada!“ Elfskému lordovi se zatmělo před očima. „Laskava tak buď, tinuamin (dcero má), a o samotě nás nech!“ přinutil se Elrond promluvit. „Ne, Ada!“ odvětila Arwen pevně. „Nedovolím, bys o budoucnosti mé za zády mými rozhodoval!“ Vládce Imladris si ji chvíli měřil tvrdým pohledem, ale nakonec přikývl. „Kterak přeješ si, tinuamin!“ Pak se obrátil k Aragornovi. „Estel, dobře víš, že jako syna svého tebe vychovával jsem, a že stejně jako dětí svých tebe v lásce mám! Však dopustiti nemohu, bys Arwen za choť svoji pojal a to hned z důvodů několika! Arwen drahou velmi mi jest a nepřipustím, by s tebou kdes ve srubu roubeném žila ...“ Arwen ho okamžitě přerušila. „Tohoto by mi nevadilo, Ada ...“ „Tobě zůstati dovolil jsem, však pokud přerušovati mne budeš, tak ihned odsuď tebe vykáži!“ okřikl Elrond ostře svoji dceru, která raději zmlkla, protože jí cosi říkalo, že otec to myslí vážně. Vládce Imladris se znovu zadíval na Aragorna. „Přesto, že nároků svých právoplatných vzdal jsi se, tak život tvůj stále v ohrožení jest a já nechci, by Arwen osud tento s tebou sdílela! Dále smrtelným jsi a dcera má přihlížeti skonu tvému nebude, by pak sama trápila se ...“
Aragorn pevně stiskl zuby a jeho tvář byla jako vytesaná z kamene. Věděl, že to nebude jednoduché, ale když mu otec začal shrnovat důvody, proč mu nehodlá dát Arwen za ženu, tak cítil, jak se v něm vzmáhá zlost. „Ada, nemůžu za to, že nejsem elfského rodu a řekl bych, že Arwen si toho taky všimla!“ vylétlo z něho hněvivě. „A ty sám nejlépe víš, proč jsem se práva na trůn vzdal ...“ Elrond ho umlčel zdviženou pravicí. „Tedy rozhodnutí mého slyšte! Arwen pouze král gondorský za choť pojmouti může!“ pronesl hlasem nepřipouštějícím odpor. Aragorn se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. „Pokud na tom trváš, Ada, tak se taky tak stane!“
Elrond jen zalapal po dechu, když si Aragorn k sobě přitiskl jeho dceru a ostentativně ji před ním políbil. „Neboj se, lirimaer! Slibuju, že všechno dobře dopadne a budeme spolu! Jen buď trpělivá, ano?“ Arwen s očima zalitými slzami přikývla. „Slovu tvému věřím, melamin!“ Aragorn ji láskyplně pohladil po tváři, než se obrátil na elfského lorda. „Děkuji za všechno, co jsi pro mě udělal a vynasnažím se, abych tvoji podmínku splnil!“ Lehce se uklonil svému otci a beze slova vysvětlení odešel.
„Jak jen mohl jsi, Ada?!“ Arwen s pláčem klesla do křesla a skryla obličej v dlaních. Elrond vstal, přistoupil k ní a konejšivě ji objal kolem ramen. „Arwen, tohoto líto mi jest, však ...“ Prudce se mu vytrhla „O soucit tvůj nestojím, Ada! Doufám, že spokojen jsi! Jestli nevrátí se, tak tebe do konce dnů svých nenáviděti budu!“ vykřikla mu do tváře, ale pak se ovládla. „Však obávati nemusíš se, že by jich mnoho bylo!“ dodala, než znovu propukla v pláč a utekla z jeho pracovny. Elrond na okamžik přivřel oči. Arwen, tinuamin, jen nerad tobě ublížil jsem! Však věz, že nezbytným tohoto bylo! Aragorn místa svého zaujmouti musí!

Elrond, Arwen a jejich doprovod byli na cestě už něco přes měsíc, když se konečně na obzoru objevilo Bílé Město. Elrond si dlaní zaclonil oči a zahleděl se tím směrem. „Brzy již domov svůj nový uhlídáš, tinuamin!“ pronesl ke své dceři, která jela jen kousek za ním. „To zpráva skvělá jest, Ada, neb nevím, zda cestu delší zvládouti dokázala bych!“ přiznala s úlevou. Elrond se na ni usmál. „Jist jsem si, že kdybys nucena byla Ardu celou přejíti, bys s ním býti směla, tak toho učinila bys, tinuamin!“ Arwen pohodila hlavou a rozesmála se. „Pravdu máš, Ada!“ pak ale zvážněla. „Ada, představiti nedokážeš si, kterak šťastna jsem, že k sňatku našemu svolil jsi ...“ Chtěla pokračovat, ale připojil se k nim Glorfindel, který jim oznámil, že se blíží skupina asi dvaceti jezdců. „Na hrudi znak stromu bílého mají!“ dodal, než se ho Elrond stačil zeptat na jejich totožnost. Během několika minut dojeli až k nim a jejich vůdce promluvil. „Můj pane, jsem Faramir a dovolte, bych vás jménem Elessarovým v Gondoru přivítal. Dle rozkazů jeho na vaši bezpečnou cestu mám dohlédnout!“ Elrond opětoval jeho pozdrav a poděkoval mu za uvítání.
Velké nádvoří bylo, i přes časnou hodinu, plné lidí, Elfů a vůbec příslušníků všech možných ras, kteří se přišli podívat na svatbu gondorského krále a elfské princezny. Na vyvýšeném místě před vchodem do královského paláce stálo malé pódium, kde se měl při východu slunce odehrát jejich svatební obřad. S prvními slunečními paprsky se otevřely dveře a vyšel Gandalf Bílý, kterého pozdravily nadšené ovace vděčných obyvatel, kteří měli ještě v živé paměti, jak vedl obranu města, když správce zemřel. Když se utišily, tak se objevili Aragorn, oděný v královský šat se znakem bílého stromu na prsou, a Arwen, oblečená do zlatočerných šatů, které taktéž zdobil stejný symbol, avšak mnohem menší než měl její budoucí manžel. Jestli Gandalfa přivítal hlučný potlesk, tak hluk, který se rozlehl nyní, málem zbořil nově postavené hradby, které vzaly za své v nedávném boji. Snoubenci poklekli před čaroděje, jenž jim položil své dlaně na hlavy. „Vítejte přátelé z blízka i z dáli!“ Gandalf oslovil zástup zvučným hlasem. „Sešli jsem se zde, bychom shlédli, kterak sňatek Aragornův a Arwenin uzavřen bude ...“
Konečně bylo po všem a Aragorn s Arwen se mohli vzdálit, aniž by se tím někoho dotkli. Aragorn na sobě cítil pohledy svých bratrů a vybavil si jejich ranní návštěvu, kdy ho, sice naprosto přátelsky ale přesto smrtelně vážně, varovali, že jestli někdy nějak ublíží Arwen, tak si to s ním vyřídí. Znal je natolik, aby tuto hrozbu nepovažoval za planou ... Přede dveřmi do jejich společných komnat se Aragorn zastavil a vzal Arwen do náruče. Ta vyjekla překvapením, protože něco takového nečekala. „Čehož ...“ Umlčel ji něžným polibkem a odnesl do ložnice, kde ji postavil na zem. „Amin mela lle, Arwen (Miluju tě)! Amin karnuva lle amin (Budeš mojí)!“ považoval za čestné informovat ji o svých úmyslech, než se opět zmocnil jejích rtů, tentokrát odvážněji. Jazykem vnikl do jejích úst, zatímco hbitými prsty rozvazoval šněrování na jejích šatech ...
Arwen se lehce zachvěla, když jí řekl, co s ní hodlá udělat. Věděla, že tato chvíle přijde, ale ani v nejdivočejších snech si nedokázala představit, jaké to bude, až se tak stane. Aniž by ji přestal líbat, tak jí shrnul šaty z ramen a nechal je spadnout na podlahu. Stála před ním jen v takřka průsvitných spodních šatech. Bez váhání ji zbavil i této chabé ochrany a ona tak zůstala naprosto nahá před jeho zkoumavými zraky. Cítila, jak se jí hrne krev do tváří.
Aragorn se měkce zasmál a pohladil ji hřbetem ruky po spánku. „Arwen, lirimaer, nemáš ani ponětí, jak moc jsem po této chvíli toužil!“ Ovinul jí ruce kolem pasu a přenesl ji na lůžko, kam ji opatrně položil. Pak od ní odstoupil a rychle ze sebe sundal oblečení, které nedbale odhodil do kouta. Byl zpátky u ní, než si vůbec stačila uvědomit, že odešel. Znovu se ponořil do jejích úst a dlaněmi jí přejížděl po celém těle ...
Arwen se nedokázala ubránit zasténání, když jí něžně rozevřel stehna a začal ji hladit na jejím nejintimnějším místě. „Saes, amin anta lle (Prosím, moc tebe potřebuji) ...“ vydechla přerývavě. „Lle naa ascarer (Ty jsi ale nedočkavá)! Nan´uuma della, lle caeluva amin rato (Neobávej se, brzy mě pocítíš)!“ odvětil její manžel a pokračoval v něžných útocích na její tělo. Bezmocně se pod ním svíjela. „Estel, uuma ungwala amin (Nemuč mne) ... Saes ... Amin merna tyav lle (Pocítiti tě chci) ...“ Její prosba zněla zoufale i jí samé, ale to jí bylo v tuto chvíli jedno. Chtěla jediné, aby si ji už konečně vzal ...
Aragorn fascinovaně pozoroval svoji ženu. Její alabastrová pokožka byla pokrytá tenounkou vrstvičkou potu, oči měla zavřené a zcela bez zábran se oddávala potěšení, které jí způsoboval. Její slastné vzdechy ho vzrušovaly ještě víc a on se obával, že jestli okamžitě nebude jeho, tak snad praskne. Pomalu si lehl mezi její doširoka rozevřená stehna a s pohledem upřeným do její tváře do ní začal opatrně vnikat ...
Arwen se instinktivně napjala, když ucítila špičku jeho mužství, jak si pozvolna klestí cestu do jejího klína. „Aragorn ... melamin ...“ zasténala a trochu nadzvedla boky. Aragorn ihned ztuhl uprostřed pohybu. „Amin tyarien lle naik (Ubližuji ti)?“ otázal se jí starostlivě. „N´uma (Ne)! Amin anta lle ri´amin gurthuva (Tebe potřebuji nebo zemřu)! Sana amin sii´ (Vezmi si mne)“ Její manžel se nenechal dlouho pobízet. Jediným plynulým pohybem se do ní ponořil až po kořen. Ucítila ostrou bolest a zaryla mu nehty do kůže na zádech. Pokud mu to bylo nepříjemné, tak to nedal nijak najevo. Opíral se o lokty, aby ji svoji vahou nerozmačkal a trpělivě čekal, až mu naznačí, že může pokračovat. Arwen dýchala zhluboka a zvykala si na zvláštní pocit naplnění, jenž ji zachvátil, když do ní vstoupil ... „Aragorn, bela (hýbej se) ... saes ...“ Okamžitě ji poslechl. Vášnivě ji líbal a současně se v ní pohyboval ...
Svatební veselí pokračovalo a vládce Imladris si všiml, že jeho dcera a její manžel nenápadně opustili slavící hosty. Krátce po nich zmizeli i jeho synové a jemu neušlo, že tato skutečnost viditelně znervóznila Faramira. Elrond se mu ani nedivil, a kdyby neznal Elrohira s Elladanem, tak by plně sdílel jeho znepokojení. Bratři ani na svatbě své sestry neodložili meče a i jejich šat připomínal upravený oděv bojovníka. Chyběly mu jen kovové části, které pro dnešek nahradili koženými. Elrond se omluvil svým přátelům a vydal se za svými syny. Narozdíl od Faramira si byl jist, že se nevzdálili proto, aby někde za rohem přizabili novopečeného gondorského krále, nýbrž proto, že je něco trápilo. Nalezl je na hradbách, jak stojí bok po boku a hledí nepřítomně do dáli. „Čehož mysl vaši sužuje, pyn neth?“ zeptal se jich tiše, když se k nim dostal dostatečně blízko, aby ho slyšeli. Bratři se k němu otočili čelem. „Neradi bychom, kdyby sis myslel, že Arwen štěstí její nepřejeme ...“ začal váhavě Elladan a odmlčel se. „ ... však volba její nás nijak netěší!“ dokončil Elrohir, co jeho bratr nakousl. Všichni věděli, o čem mluví. „Ni já z tohoto šťasten nejsem, pyn neth, však rozhodnutí toto její bylo a nikdo práva nemá, jí jakkoliv ho vyčítati!“ Trhli sebou, jako by je udeřil. „Ada, tohoto nikdy bychom nečinili ...“ vyhrkl Elrohir dotčeně. „Tohoto snad tobě známo jest?“ I Elladan vypadal uražen otcovými slovy. Elrond jim chlácholivě položil ruce na ramena. „Tohoto já přec dobře vím! I toho, že volba její vás trápí!“ Bratři se uklidnili a mlčky přikývli. „Pyn neth, to, že čas Arwenin omezen nyní jest, neznamená, že ona sestrou vaší či dcerou mojí býti přestala! Jen cestu jinou zvolila si a nám nezbývá, než rozhodnutí její respektovati a ji podporovati!“
Elrondovi bylo jasné, že mezi jeho syny teď probíhá zuřivá debata, ke které nebyl přizván, ale nezlobil se na ně. Chápal, jak je pro ně těžké vyrovnat se s představou, že jejich milovaná sestřička jednoho dne zemře. Pro něho to také nebylo snadné, ale věděl, že pokud by její lásce k Aragornovi bránil, tak by zemřela také, jen jiným způsobem ... Kéž Valar kroky tvé provázejí, tinuamin, a nechť léta tvá s Aragornem šťastná jsou! „Ehm, Ada ...“ Elladan si rozpačitě odkašlal. „Ano, nin-ion?“ pohlédl na svého mladšího, který neklidně přešlápl z nohy na nohu. „Mohl bys nám říci, jestli ...“ Hlas mu selhal, tak očima vybídl svého bratra, aby pokračoval. „ ... jestli Arwen s Aragornem šťastná a spokojená bude?“ Elrond potřásl hlavou. „Rád velmi žádosti vaší vyhověl bych, však budoucnost její mi utajena jest! Ale jisti buďte si, že bratr váš horoucně ji miluje a život svůj bez váhání pro ni dal by! A láska vskutku mocí nemalou vládne!“