Srdce bojovnice - 82. díl

Pamatovala jsem si princovo varování ohledně ostrých předmětů, a tak jsem raději odolala pokušení pro případ, že by si mě chtěl před odjezdem zkontrolovat. Musela jsem si teď dávat pozor na každou maličkost, kterou by mohl použít jako záminku pro můj nucený odchod z armády. I když mi nic v tom smyslu nenaznačil, měla jsem své pochybnosti o tom, že by mé odmítnutí přijal tak lehce. Jistě nebyl na něco takového zvyklý a proč by nevyužil své moci k tomu, aby mi na oplátku trochu znepříjemnil život?
Jenže díky této své zdrženlivosti jsem si během noci vůbec neodpočinula. Když už jsem se konečně vydala do říše snů, trápily mě natolik děsivé představy, že ten výlet trval jen kratičkou chvilku. Příliš rozrušená, než abych se znovu pokusila usnout, jsem se raději vydala ven na malou procházku, která ne nečekaně skončila opět ve stájích. Tam jsem seděla až do rána ve společnosti Celebra a poté, co jsem si snad desetkrát překontrolovala zbraně, hleděla jsem kamsi před sebe a snažila se přesvědčit sama sebe, že tohle určitě zvládnu. Tak mě tam také nad ránem nalezl Saeros.
„Riel… je všechno v pořádku?“ zeptal se s nepředstíraným zájmem, když poklekal vedle mě, a já jako tolikrát předtím hledala v jeho očích ujištění, že mi nezazlívá, jak hanebně jsem se k němu zachovala.
„Ovšem, jak jinak,“ přinutila jsem se na něho pousmát, ale z jeho výrazu jsem poznala, že ho to křečovité gesto nepřesvědčilo.
Natáhl ke mně ruku a já ho bez hnutí nechala, aby ji zabořil do mých vlasů. Nechtěla jsem ho urazit tím, že ucuknu, ale příjemné mi to nebylo. Jenom jsem zadoufala, že se nepokusí o nic víc.
„Vypadáš, jako kdybys tu spala…“ prohodil, zatímco svou ruku zase odtáhnul a mezi prsty téměř vítězoslavně třímal stéblo slámy.
Automaticky jsem si prohrábla vlasy, jako kdybych se tím mohla zbavit pozůstatku po jeho dotyku. „Jenom jsem sem přišla dřív, abych se připravila na tu dnešní výpravu,“ sdělila jsem mu odměřeně a v duchu jsem ho zapřísahala, aby mě tu už zanechal samotnou.
Přikývnul. „Vidím, že sis na to pořídila i novou výzbroj. Hezké kousky,“ ohodnotil dárek, který jsem dostala od prince, a můj nepříjemný pocit ještě zesílil.
„Děkuji…“ zamumlala jsem rozpačitě.
Nyní se mi pouze potvrdilo, jak dobře jsem udělala, že jsem na tréninky nosila své staré vybavení a tohle jsem nechávala v bezpečí svého pokoje. Několikrát jsem neodolala a zatímco jsem prsty přejížděla po nádherných rytinách na kůži toulce, dopřála jsem si trochu zakázaného snění o svém veliteli. Většinou to dopadlo tak, že jsem posléze povolila šněrování na svých nohavicích a zajela jsem rukou dovnitř, abych se bez zbytečného zdržování přivedla k vyvrcholení. Představovala jsem si přitom, jaké by to bylo, kdyby zrovna v tu chvíli vstoupil do místnosti on a přistihl mne, jak se tam hladím. V mých představách za sebou rázně zabouchnul dveře a pak mne bleskurychle zbavil přebytečného oblečení a bez jakýchkoli příprav se mě zmocnil. Ne, že bych nějaké potřebovala… Už jen pouhé pomyšlení na milování s ním mě naplňovalo tak mocnou touhou, že jsem své prsty vždy vytahovala důkladně zmáčené. Zkusmo jsem jednou vsunula dva z nich do úst a pohybovala jimi pomalu dovnitř a ven, zatímco jsem kolem nich dráždivě kroužila jazykem a žádostivě je sála, a přála si, abych takhle mohla laskat jeho. Ta představa mě zprvu polekala. Copak toužím opět skončit před svým velitelem na kolenou? Jenže pravdou bylo že ano, toužila jsem po tom jako snad nikdy předtím po ničem jiném. Toužila jsem se s ním milovat všemi možnými i nemožnými způsoby… chtěla jsem, aby si mě bral drsně a bezohledně… prahla jsem i po něžném milování… a přála jsem si ochutnat každičký kousek jeho těla…
„Riel?“ Saerosův hlas mě vrátil zpátky do reality.
„Hm?“ zamručela jsem neochotně ve snaze ho odradit od další konverzace. Jenže on byl vytrvalý.
„Stále na tebe musím myslet… Víš… ta moje nabídka pořád platí, kdybys náhodou změnila názor…“
Z jeho slov se mě zmocnila ještě větší úzkost. Co na tohle odpovědět? Domnívala jsem se, že tohle už je za námi… ale zdálo se, že se Saeros dosud nezbavil naděje.
„Hm…“ vypravila jsem ze sebe a připadala si neskutečně hloupě. S tímhle jsem opravdu zkušenosti neměla. Tedy… pokud do toho nepočítám Thranduila. Jenže s ním byla situace poněkud jiná. Vlastně jsem ho ani neodmítla… jenom jsem jeho pozornost jednoduše nepřijala. Na rozdíl od té Saerosovy. Jak mu mám vysvětlit, že to pro mne tehdy vůbec nic neznamenalo?
„Riel…“ zašeptal znovu, tentokrát naléhavěji a jeho ruka se důvěrně přitiskla k mé náhle rozpálené tváři. Strnula jsem, ale zřejmě si toho ve svém rozrušení nepovšimnul.
„Chyběla jsi mi… Tohle mi chybělo…“ přiznal a pak mě prostě začal líbat.