Melien Edhel - XLV. kapitola - část 1/2

XLV. KAPITOLA
Stála na zasněžené plošině a zamračeně sledovala skupinu jezdců pod sebou.
Pořád nemohla uvěřit tomu, co spáchal! Chápala jeho pohnutky, ač je neschvalovala, přesto ji pořád zaráželo, s jakým potěšením se toho úkolu zhostil. Zcela to zničilo představu, jež si o něm utvořila. Jak jen to mohl udělat?!
Jako kdyby příroda vycítila její hněv, zvedl se znenadání silný vítr a rozvířil sněhové vločky kolem ní. Zamyšleně pozvedla ruku a on se jako na povel soustředil na místo, kam ukazovala. Jako divoká šelma čekající jen na její příkazy... Bylo by to tak jednoduché... Jenže ani ona nedokázala úplně dokonale ovládat síly přírody... A lavina patřila mezi velice nevypočitatelné jevy. Snadno by se mohlo přihodit, že v mase pohyblivého sněhu nalezne svůj konec i někdo další než jen ten, komu by byla určena. A to nesměla riskovat. Nehledě na to, že tenhle kousek by jí Námo už tak lehce neprominul...
Pomalu spustila paži podél těla a vítr se pomalu opět utišil. Bez hnutí se dál dívala dolů, její bílý plášť s kapucí, která zcela halila její nápadné vlasy, jí poskytoval dokonalé maskování. Proto ji nijak neznepokojilo, když si všimla, že náhle zvedl hlavu a pátravě se rozhlédl po skalách lemujících úzký průsmyk, kterým on a jeho společníci projížděli. Jeho světlé vlasy zazářily v paprscích zimního slunce a vzdaly tak hold jeho jménu. Jenže její zloba byla příliš velká, než aby ji tato podívaná obměkčila.
Neušlo jí, že se očividně v semknutí skalních obrů necítí příliš bezpečně... A měl k tomu dobrý důvod... pomyslela si se zadostiučiněním a rty se jí krátce zvlnily v chladném úsměvu. Jeho skutky zasluhovaly trest a ona byla víc než ochotná mu ho udělit!
Přimhouřila oči a celou svou myslí se soustředila na hromadu sněhu ležící opodál. Pod jejím intenzivním pohledem se začala pozvolna měnit... Nejprve se z té beztvaré kupky vysunuly čtyři zvířecí končetiny zakončené ostrými drápy, bílá srst, která je pokrývala, byla stejně čistá jako sníh, ze kterého vzešla. Vzápětí se vynořila mohutná tlama plná špičatých zubů a i přes vrstvu sněhu, která dosud zakrývala většinu toho stvoření, bylo vidět, jak se mu rozžhnuly oči varovným žlutavým světlem. Tlumené zavrčení, jenž se mu vydralo z hrdla, bylo naplněno nenávistí, podobnou, jakou ona právě teď cítila k tomu samolibému elfskému lordovi.
„Creoso, Helkaer (Vítej, Ledováku),“ přivítala svého služebníka a ten se mocným skokem vysvobodil ze zbylého sněhu a poslušně se jí usadil u nohy, jako kdyby byl jen obyčejný pes a ne obrovské zvíře připomínající dosti přerostlého vlka.
„Rimaten´ho nan n´ndengina ho (Běž za ním, však nezabíjej ho)!“ nakázala mu a on okamžitě vyrazil, aby vyplnil její přání.

Glorfindel se znovu zadíval po okolních horách. Stále se nemohl zbavit nepříjemného pocitu, že jsou už delší dobu sledováni, ale ať se namáhal sebevíc, nic podezřelého nezaznamenal.
„Mani naa ta (Čehož se děje, Glorfindele), Glorfindel?“ neušel Elrondovi jeho neklid.
„Amin n´sinta (Já nevím)... Jako kdybych přítomnosti cizí cítil...“ odvětil, aniž by jeho oči opustily zasněžené siluety skal.
I Elrond se krátce rozhlédl kolem, avšak jeho pohled se hned vzápětí stočil zpět na Glorfindela. „Mně nezdá se, že by tu kohos jiného krom nás bylo... Možné jest, že ty pouze kvůli Thranduilovi znepokojen jsi...“ navrhl mírně a pečlivě se přitom vyhýbal jakýmkoli slovům, které by mohly Glorfindelovi prozradit, že ho považuje za lehce paranoidního. Přesto se mu to nepodařilo tak docela skrýt.
„Znepokojen?! To zatraceně jsem, když nás kdos pronásleduje! A já jist si jsem, že to Thranduil není!“ odsekl Grolfindel se zamračením a otočil se na druhou stranu, aby se přesvědčil, že ani odtamtud nehrozí nějaké nebezpečí.
Zrovna včas, aby spatřil, jak se velká bílá šelma chystá vrhnout přímo na něho! S varovným výkřikem sklouzl s koně, avšak i přes tu bleskovou reakci bylo příliš pozdě. Obrovská váha toho zvířete ho srazila k zemi, cítil, jak mu drtí hrudník, jen s obtížemi se mu dařilo dýchat. Zmateně si svého útočníka prohlížel, ale kromě nebezpečně vyhlížejících zubů a zle žhnoucích očí nedokázal mnoho rozpoznat. Rozhodně nic, co by mu pomohlo určit, o jaké zvíře tu vlastně jde.
Zachvěl se. Jak je možné, že je mu najednou taková zima? Nikdy předtím chlad nepocítil, jako Elda byl podobných zážitků ušetřen. Až doteď. Opět se otřásl.
To mohutné stvoření přiblížilo svou silnou tlamu až k jeho tváři a zuřivě zavrčelo. Ledový dech ovanul jeho už tak dost prochladlou kůži a on si v tu chvíli uvědomil, že ani z těla té bestie nesálá žádné teplo. Spíš naopak.
Zoufale se zkoušel osvobodit, ale byl zcela pohřben pod tou nesmírnou tíhou. Jeho marná snaha akorát to zvíře ještě více podráždila. Obnažilo své tesáky a on si s úžasem povšimnul, že připomínají velice ostré rampouchy.
„Co jsi zač?!“ vypravil ze sebe přiškrceně a znovu se ho pokusil setřást. Nadarmo.
Po chvilce zápolení zůstal bez hnutí ležet a horečnatě přemýšlel, co si počít. Oči mu bezděky sklouzly na jeho ruku zčásti uvězněnou pod tou bílou masou. Ke své hrůze zjistil, že jeho obvykle bledá kůže rychle nabírá modravý odstín. Věděl, že by měl co nejrychleji jednat, ale nedokázal se vůbec pohnout a navíc se cítil tak strašně unavený... Neměl už ani sílu, aby zápolil o každé nadechnutí... Vyčerpaně zavřel oči. Jenom si trochu odpočine... Jenom na chvilku a pak bude dál bojovat... Připadalo mu, že i ten mráz je už o něco snesitelnější... Jenom chvilku...
Jeho záměr se zřejmě někomu nezamlouval, neboť s ním znenadání začal dost nešetrně třást a naléhavě volal jeho jméno. Posléze po hlase identifikoval Elronda, přesto se ho snažil dál ignorovat. Tedy aspoň dokud mu ten neuštědřil pořádný políček.
„Elrond, tanya awra (Elronde, toho bolelo)!“ zaprotestoval a konečně otevřel oči.
K jeho úlevě byla ta věc pryč, jen na těle a tváři mu ležela silná vrstva sněhu, i když ne natolik těžká, aby se nezvládl sám vydrápat na nohy.
„Manke tanya tuula (Odkud to přišlo)?“ otázal se poněkud otřeseně a rozhlédl se kolem sebe, jestli ta ledová šelma stále ještě někde nečíhá. Všude však vládl naprostý klid.
Elrond, jenž u něho prve poklekl, nyní také povstal. „Toho se přec stává, Glorfindele. Tys štěstí měl, žes toho včas zpozoroval. Kdyby se větší kus sněhu utrhl, jistě bys z toho tak lehce nevyvázl...“
„Kus sněhu?!“ zopakoval Glorfindel nevěřícně a chvějící se rukou si oprašoval oděv. „Toto rozhodně kus sněhu pouhý nebyl!“
„Vskutku? A čehož to tedy bylo?“ zeptal se Elrond s podezřívavě pozvednutým obočím a pozorně se na něho zadíval.
Glorfindel si dokázal představit, co se mu asi honí hlavou, a raději se odvrátil. Bylo mu jasné, že pokud přijde s tím, že ho napadlo nějaké podivné zvíře s tělem jako kus ledu a s rampouchy místo zubů, vzbudí u Elronda akorát tak podezření, že utrpěl vážné zranění hlavy. Poslední, co teď potřeboval, bylo, aby se vrátili do Eryn Lasgalen, což by se klidně mohlo přihodit, kdyby se Elrond začal strachovat o jeho zdraví. Proto na rtech vykouzlil co nejpřesvědčivější úsměv a s ním mu opět čelil.
„Toť přinejmenším laviny bylo!“ oznámil mu a vyhoupl se na Iskasula, jemuž se k jeho úlevě nic nestalo.
„To tedy ano...“ souhlasil s ním Elrond, nyní již pobaveně. „Ničeho menšího by přec balrogobijce, jakým ty jsi, zdolati nemohlo...“
Glorfindel tuto poznámku nechal bez komentáře, raději se soustředil na důkladné vizuální prozkoumání skal ve své blízkosti. Když slunce na okamžik vykouklo zpoza mraků a svými paprsky pohladilo zasněženou krajinu, zdálo se mu, že na jedné z četných plošin zahlédl červenavý záblesk ne nepodobný plaménku ohně. Ihned však zase pohasl, a tak o tom raději před Elrondem pomlčel, aby u něho nevzbudil dojem, že trpí halucinacemi. Sám si totiž nebyl jistý, co to vlastně zahlédl, možná to byl jen odraz slunce. Něco mu však říkalo, že to bylo něco docela jiného.

Thranduil se s námahou zvedl a s tváří zkřivenou bolestí si došel pro karafu s vínem. Hlava ho neuvěřitelně třeštila, což vzhledem k ošklivé tržné ráně, jež ji zdobila, nebylo zas takovým překvapením.
Zpropadaný Gildor, tohle všechno byla jeho vina!
Opřel se o okraj stolu a aniž by se obtěžoval s číší, dopřál si několik pořádných loků přímo z karafy. Ne, že by to aspoň trochu zmírnilo jeho utrpení. Za procítěného klení se zbavil svrchní a posléze i spodní tuniky a zkoumavě se zadíval na hlubokou sečnou ránu na své paži. K jeho nelibosti dosud krvácela, a tak zručně uřízl pruh látky ze své haleny a za pomoci zubů poraněné místo pevně stáhl. Podobně ovázal i zranění na svém stehně, i když v tomto případě se neobtěžoval svlékáním, neboť by to znamenalo si nejprve sundat boty, a to se mu v tuto chvíli zdálo jako zbytečná dřina.
Znovu si důkladně přihnul. Stále nemohl zapomenout na pohled, který na něho jeho syn vrhnul, když bylo po boji. Než se mu do očí vplížily obavy o jeho zdraví, jasně v nich zaznamenal výraz zadostiučinění. Ani se nemusel ptát, aby poznal, že už se dozvěděl o něm a Lidianně. Požádal ho, aby ho vyslechl, jenže Legolas odmítl. Pouze se ujistil, že je natolik v pořádku, aby sám dojel do paláce, a poté ho opustil.
Proč by krucinál neměl být v pořádku?! Pár škrábanců ho přece nezabije!
Přesto nemohl popřít, že by nyní velmi uvítal Nimlothinu přítomnost. Její mírný úsměv a jemné ruce by byly tím pravým balzámem na jeho zbité tělo. Zamračil se, ale ihned se jeho rysy zase vyrovnaly, neboť zjistil, že toto gesto není zrovna příjemné pro jeho rozbitou hlavu. Hlasitě aspoň zaklel. Neměl v úmyslu se jí tak lehce vzdát! Naneštěstí teď nebyl ve stavu, aby se za ní hned rozjel. Rozhodl se, že zkusí počkat do druhého dne, jestli už na tom nebude o něco lépe. Nechtěl zase přespříliš otálet, neboť si nebyl jistý, jak dlouho setrvá Nimlothina skupina v Imladris, než se vypraví do Amanu. Kdyby měl propásnout svou poslední šanci, nikdy by si to neodpustil.
Opět si svlažil hrdlo vínem a natáhl se pro novou karafu, kterou vyprázdnil v téměř rekordním čase. Stále žádná úleva. Zatracení Edain! Ti se můžou opít do němoty, ale jim takový luxus dopřán není! Ke své nelibosti navíc zjistil, že žádnou další karafu ve své pracovně nemá. Chvilku zvažoval, jestli zvládne dojít až do sklepa pro novou zásobu, když si vzpomněl, že v jídelně by ještě mohlo nějaké víno být. Aniž by se zdržoval oblékáním, vydal se tam. Jeho rána na noze poněkud poznamenala jeho jindy elegantní chůzi, a tak, když potácivě vpadl do jídelny, působil dojmem, že už má dost vypito.
Přinejmenším se to tak jevilo Lidianně, která se tam uchýlila, a snažila se vymyslet, jak se dostat zpátky do svého světa. Jakmile zahlédla polonahého Thranduila, vyskočila ze židle a jako první zjišťovala, kudy prchnout z jeho společnosti. K její smůle však Thranduil zůstal stát právě ve dveřích, kde se ztěžka opřel o futro, a blokoval tak jedinou cestu ven.
„Haran Thranduil (Králi Thranduile)...“ pronesla s drobnou poklonou a doufala, že odsud zase co nejdřív odejde. Pohled na jeho rány a krví pokrytou kůži ji naplňoval úzkostí. Napadala ji jen jedna osoba, se kterou mohl bojovat, a pokud on dopadl takto, nepřála si snad ani vědět, jak je na tom v tuhle chvíli Legolas...
„Lidianno...“ Jeho hlas zněl unaveně. Oči mu zalétly na její obvaz. „Čehož se tobě přihodilo?“
„Mně?“ Udiveně pozvedla obočí. „A díval jste se v poslední době na sebe?“ poznamenala, aby odvedla pozornost.
Jeho rty se zvlnily v náznaku úsměvu. „Pouze toho hůře vypadá, než-li tomu ve skutečnosti jest,“ odvětil stručně, ale stejně se raději přesunul ke stolu, kde s úlevou klesl na židli.
Lidianna chvíli zvažovala, jestli by toho neměla využít, a rychle vyběhnout, ale Thranduil vypadal tak zbídačeně, že jí nepřipadalo, že by pro ni nyní představoval nějakou hrozbu. V duchu si říkala, že mu to jen patří, že takto dopadl, přesto ji pohled na něho bůhví proč bolel.
„Nemám přivést někoho z léčitelů?“ nabídla mu nesměle a s obavami se zadívala na ránu na jeho hlavě.
„Toho netřeba. Pokud pro mě přec jen něčeho učiniti chceš, vína mi dones,“ požadal ji mírně. „Však ocenil bych, kdybys ho tentokráte pouze přede mě postavila,“ dodal vzápětí a ona si nemohla nevzpomenout na ten nešťastný incident u večeře.
„Pokusím se.“
Spěšně mu přinesla džbán s vínem a pohár, které našla v jedné z komod, a položila je na stůl. Avšak dříve, než se stačila zase vzdálit, ji Thranduil bleskově uchopil za zápěstí ovázané ruky. Polekalo ji to, neboť takovou hbitost od něho v tomhle stavu nečekala. Skoro automaticky se hned pokoušela vytrhnout.
„Tampa tanya (Přestaň s tím),“ napomenul ji a ona uposlechla. Přesto nemohla ovládnout zachvění, které proběhlo jejím tělem. Byl až příliš blízko, než aby se cítila bezpečně.