Forsaken - 110. díl

„Proč se mě na to ptáš?“ ozval se nakonec táta tiše.
„Protože jsi tam tehdy byl! Přímo v jejich bytě!“ vmetla jsem mu do tváře neomaleně. „A taky jsi s Rielem nějakou dobu předtím mluvil... tam venku, když jsi mu zachránil život tím, žes z něho udělal upíra! A svědčil jsi u soudu v jeho prospěch! Proč jinak bys to dělal?“ naléhala jsem, teď už napůl zoufale.
Táta potřásl hlavou a tvářil se skoro lítostivě. „Ano, udělal jsem z něho upíra. A ano, šel jsem do toho bytu. Obával jsem se toho nejhoršího. A oprávněně. Jenže jsem přišel už příliš pozdě... Rozhodl jsem se ale Riela zachránit před vězením, protože jsem byl přesvědčený o tom, že za normálních okolností by tak zrůdný čin nespáchal.“
„Není ale vyloučený, že tam byl někdo ještě před tebou, ne? Někdo se tam mohl vloupat!“ Jo, fajn, tohle už bylo fakt hodně ubohý, ale znáte to o tom tonoucím, ne?
„Ne, Izabelo,“ zmařil táta nemilosrdně i tuhle mou naději. „Zámek byl neporušený, dveře zamčené. Já byl nucen vlézt dovnitř oknem.“
Představa táty, jak se k někomu vkrádá podobným způsobem, byla sice značně absurdní, ale rozhodla jsem se to přejít. „Tak to možná udělal její anděl strážný!“ zkusila jsem tu poslední možnost.
„Ale prosím tě! Andělé strážní lidi chrání, nezabíjí je!“ Tátův tón byl lehce pohrdavý. Ale Izabelo... neměla by ses tolik dívat na horory, už docela ztrácíš soudnost. A nejspíš i zdravý rozum.
„Obvykle asi jo! Ale Ariel byl tak trochu výjimkou, co?!“ odsekla jsem mu podobně mile. Co to na mě sakra zkouší?! Myslí si, že jsem úplně blbá?!
Nepokoušel se to popřít. Naštěstí pro něho. „To ano. Ale svým způsobem svůj úkol splnil. Jenže u Riela k ničemu takovému nedošlo. Tys tam nebyla, neviděla jsi tu hrůzu.“
„Postel byla celá nacucaná krví, na zdech, nábytku i stropě byly obrovský rudý stříkance. Erika měla krk prokousnutej tak, že i do toho šera svítila její bílá páteř...“ popsala jsem jenom něco málo z toho, co se mi nesmazatelně vrylo do paměti.
Táta se na mě divně zadíval. „Riel ti to snad vyprávěl?“
Potřásla jsem hlavou. „Viděla jsem to... ve svým snu. Viděla jsem i to, jak Riela přepadli... to, jak jsi ho pak zachránil... A taky to, co se tenkrát stalo mámě...“
„Neměl jsem tušení, že máš... takovéto vidiny...“ pronesl ohromeně.
„Měla je máma taky?“ zjišťovala jsem a doufala v kladnou odpověď. Protože pak by to znamenalo, že nejsem až tak divná, jak si připadám.
Jenže táta mě zase zklamal. „Ne, nikdy. Pověz mi... máš ještě nějaké... jiné nezvyklé schopnosti?“
Náhle jsem si nebyla jistá, co mám všechno přiznat. Jestli vůbec něco. A tak jsem radši mlčela.
„Takže máš,“ vyložil si to táta po svým. Bystrej... Co taky čekat jinýho od právníka... „A jaké?“
„Vlastně ani nevím.“
„Izabelo, tohle je důležité! Co tedy umíš?“ nedal se jen tak odbýt. Jo, tuhle tvrdohlavost zřejmě Riel odkoukal od něho.
„Dokážu občas přemisťovat věci... teda jenom malý a v mý bezprostřední blízkosti. To je všechno,“ řekla jsem opatrně.
Netrvalo dlouho a došlo mu to. „Takže máš ten můj nůž?“
Přišlo mi dětinský se tvářit nechápavě. „Ne. Ale řekněme, že vím, kde je.“
„Nevadí, už jsem si pořídil mezitím jiný. Tenhle si můžeš nechat... jako dárek.“
„Bezvadný.“ Opravdu lepší věc mi dát nemohl. Příště mi rovnou může věnovat krabici granátů! Pak mě ale něco napadlo. „Je ze stříbra?“
Vědoucně se pousmál. „Riel už tě konečně zaškolil? Čisté stříbro to není, ale jisté procento ho obsahuje. Ale zpátky k tvých schopnostem... Co dalšího ještě dovedeš? Nevěřím, že by tohle bylo všechno! Vzpomeň si přece... stačí třeba jenom nějaký náznak... nebo něco, co sis nedovedla vysvětlit...“
„Dobrá... Já... viděla jsem ještě něco... ale to jsem nespala. Aspoň si to teda myslím... A ani nevím, co jsem to vlastně viděla. Byla tam tma... a někdo uvězněnej. Dva lidi ho přišli zachránit... A pak se tam objevil někdo další a zavřel je tam taky...“ Uvědomovala jsem si, že blekotám, jako kdyby mi skutečně už hráblo, ale nevěděla jsem, jak jinak ten zážitek popsat.
Táta ale nevypadal překvapeně. Ani že by si myslel, že jsem už naprostej cvok. Místo posměšnýho zasmání jenom přikývnul, skoro jako kdyby přesně tohle očekával.
Ztěžka jsem polkla. „Tati... Co to všechno znamená? Co se to se mnou děje?“