Srdce bojovnice - 83. díl

Jeho smělý čin mě natolik zaskočil, že mi chvíli trvalo, než jsem zareagovala a prudce jsem ho od sebe odstrčila.
„Co to děláš?!“ obořila jsem se na něho hněvivě. Vyskočila jsem na nohy a nepravidelně jsem oddychovala.
„Copak tě princ nelíbá, že se musíš ptát?“ odvětil Saeros tiše a také se zvednul.
„Cože?“ vydechla jsem, příliš šokovaná, než abych se zmohla na něco víc.
„Slyšela jsi mě. Myslíš si, že nevím, jak jsi získala ten krásný toulec a dýky?“ Jeho obvinění bylo vysloveno klidně a bez výčitek. Bylo to spíše konstatování.
„Tak to přece není!“ ohradila jsem se okamžitě.
„Opravdu? Já jsem tu vás dva onehdy spolu viděl. A dokáži si představit, proč jsi tu i dnes v noci. Jenom nechápu, proč jsi mi o tom nic neřekla.“
Potřásla jsem hlavou. „Není o čem, Saerosi! Bylo to jen… chvilkové pomatení smyslů… Ale už jsme si to vyjasnili a nebude se to opakovat!“
„Chceš se mi pokoušet namluvit, že jsi prince odmítla? Žádná ho ještě nikdy neodmítla! On vždy dostane to, co chce. Nebo bych spíš měl říci tu, kterou chce,“ poznamenal rezignovaně.
„Já ho odmítla!“ trvala jsem na svém důrazně. „Proč je tak těžké tomu uvěřit?“
„Protože vidím touhu v tvých očích pokaždé, když se na něho zadíváš. Chceš ho... A nesnaž se to popřít.“
Zahanbeně jsem na okamžik odvrátila zrak, ale pak jsem ho opět zatvrzele zabodla do jeho očí. „Nebudu to popírat. Ale proč jsi mi tedy připomínal svou nabídku, když víš tohle?“
„Protože nechci, abys skončila jako jeho děvka! A ničím jiným pro něho nebudeš, věř mi!“ odvětil Saeros a tentokrát to znělo značně popuzeně.
„Proč ti tolik záleží na tom, co se se mnou stane?!“ nechápala jsem.
„Protože tě mám rád! Ale jsi bláhová, pokud si myslíš, že jemu na tobě záleží! Chce se jenom zabavit, než bude nucen se oženit!“
Nepřívětivě jsem se zamračila. „Tohle mi říkat nemusíš, jsem si toho až příliš dobře vědoma! A nemusíš mít o mě obavy, nehodlám mu být ničím víc než vojákem pod jeho velením!“ pronesla jsem ostře.
„Ty možná ne, ale on po tobě zcela jistě bude chtít víc. Neunikneš mu… aspoň ne, pokud tu míníš i nadále zůstat.“
„A kam jinam bych asi tak šla? Copak nevíš nic o mé minulosti? To bys byl zřejmě jediný!“ vylétlo ze mě kousavě.
Zlehka mě uchopil za ruku. Jeho sevření bylo natolik volné, že jsem se mu mohla kdykoli bez obtíží vytrhnout, a možná právě proto jsem se o to nepokoušela.
„Znám tvou minulost, ale nezáleží mi na ní. Důležitá je pouze současnost. Tato chvíle… tvé rozhodnutí… Pokud jsi opravdu odhodlaná princi nepodlehnout, pak to dokaž. Odjeď dnes se mnou pryč. Navždy…“
Tento návrh splynul z jeho rtů tak lehce, jako kdyby nebyl ničím víc než pozvánkou na krátkou projížďku. A přitom se za těmito nevinnými slovy skrývalo tak mnoho.
Lehce posměšně a značně zaskočeně jsem se zasmála. „Ty musíš žertovat, Saerosi!“
„Ujišťuji tě, Riel, že to myslím naprosto vážně. Můžeme se usadit v Imladris, údolním panství lorda Elronda a začít tam zcela nový život. Spolu.“
Potřásla jsem hlavou. „To přece nejde!“ odvětila jsem okamžitě. Představa, že bych měla opustit Eryn Galen, mě naplňovala podivným smutkem. Raději jsem se ani nesnažila zkoumat, kvůli čemu a nebo přesněji komu to tak je.
„Ovšem že jde, Riel,“ přesvědčoval mě Saeros naléhavě. „Jedu dnes hned po nástupu do Imladris s listinami od krále. Vezmu tě tam s sebou. Jsem si jist, že lord pochopí naléhavost této situace a poskytne nám útočiště. Bude se ti tam líbit… Spousty vodopádů a kvetoucích rostlin… okouzlující zpěv ptactva… klid a mír… Už žádný další boj… žádná krev a bolest… už žádný strach… To místo tě změní… a zhojí konečně tvé rány. Jenom mi dovol tě tam odvést.“
„Tohle je jen pohádka, Saerosi!“ odbyla jsem ho rozzlobeně, protože se mu naslouchalo až příliš dobře. „Není jediné místo na celičké Ardě, kam by nesahaly Sauronovy chtivé prsty! Navíc tu mám poslání! A velitel na mě spoléhá!“
Saeros se trpce zasmál. „Ovšem že spoléhá, ale jinak než si myslíš ty! Nemůžeš mu unikat věčně! Pokud máš jenom trochu zdravého rozumu, pak využiješ této příležitosti a odjedeš, dokud je čas. Netrvám na tom, že musíš v Imladris žít se mnou… i když bych tomu byl skutečně rád. Ale budu i rád, když si najdeš někoho, s kým můžeš být šťastná. Jenže tady, Riel, tady nebudeš šťastná nikdy.“
Jeho ruka mi sklouzla po paži až na rameno a odtud to byl jen kousek k tomu, aby mě něžně pohladil po vlasech.
„Zapomeň na něho a odjeď se mnou… Lothíriel…“