Hydroponic town 48 - Bitva tří armád

Probral se v tmavé kamenné místnosti. Země byla hliněná a tři stěny, které Joshe objímaly, byly popsány nápisy vyrytými do kamenů. Čtvrtá stěna byla sestavena ze železných tyčí od sebe vzdálených deset centimetrů.
Měl svázané ruce. Hlava ho tupě bolela. Zdálo se mu, jakoby z rány už nevytékala žádsná krev, ale nemohl si to nijak ověřit, pažemi za zády nemohl ani pohnout. V rohu ve stínu psatřil sedící postavu.
,,Haló? Prosím Vás?“ tiše zavolal.
,,A, vy už jste se probral?“ pisklavým hlasem ze sebe vyhrkl muž v rohu.
,,Kde to jsem?“
,,Jsme v zajetí. Drží nás tady. Že, Tiangu?“
Josh se rozhlédl kolem sebe, ale nikoho jiného neviděl.
,,Vidíš, taky říká to stejný. Jsou to zrůdy.“ pokračoval muž v podivných monolozích.
,,S kým to mluvíte?“ zeptal se zamtený Josh.
,,Ach, pardon, já vás vzájemně zapomněl představit. Tak toto je Tiang Tchi Mang a to je..jak se jmenujete?“
,,Josh Plant.“ řekl nedůvěřivě, neboť se měl představovat někomu, kdo zjevně neexistoval.
,,No tak, podejte si ruce.“ nabádal ho muž, kterého Josh podezíral z nějaké psychické poruchy.
,,To nepůjde, mám svázané ruce.“ vykrucoval se z toho.
,,Tak to se neseznámíte, no nevadí.“
,,Jak se jmenujete?“ zeptal se Josh.
,,Já?“
,,Ano, vy. Nikdo jiný.“
,,Jsem Sushiaki Okamura. Aspoň mi tak teda říká Tiang. A tykej mně“
,, Prosím tě, Sushiaki, kdo jsou ty zrůdy?“
Žádná odpověď. Sushiaki jen zalezl hlouběji do stínu rohu.
,,Sushiaki, kde to jsme?“ zeptal se znovu víc naléhavě.
Nic. Jen zvuk klepetajících se zubů. V tom se za mřížemi objevil blonďák s modrýma očima a kostkovanou košilí. Josh ho upřeně sledoval a čekal, co se bude dít. Dotyčný otevřel klíčem celu, zadíval se do papíru a zvolal:
,,Sushiaki Okamura. Je tady?“
Žádná odpověď.
,,To jste vy?“ otočil se na Joshe.
,,Vypadám na japonce?“ zašpásoval Josh.
,,Jste to vy?“ strohým hlasem bez emocí se znovu zeptal.
,,Dobře, takže humor ne. Ne, já nejsem Okamura. Ten je tam vzadu.“ řekl s dobrým úmyslem Josh. Asi ho vybrali na nějakou misi Vitanovy, myslel si.
,,Ty zrádče! To ti nezapomenu! Tiangu, vraž mu!“ řval Sushiaki jak smyslů zbavený, když ho blonďák chytil za paže a vynášel ho z cely. Josh byl zmatený. Nedomníval se, že udělal něco špatného, ale běsnění a hrůza v očích Sushiakiho ho znejistila. Cela se znovu zavřela. Ani se nestihl na nic zeptat toho blonďáka. Vůbec nevěděl, kde je a zda se má bát, nebo jestli má být rád, že se konečně dosatl do společnosti Vitanovy. Znovu se zadíval na stěny. Vyryté písmena mu mohly dát odpovědi na některé z jeho otázek. Velmi ztěžka se postavil. Dokulhal k protilehlé stěně. Začal louskat kostrbatá písmena:
,,JSME TU TŘETÍ DEN. TIANGA ODVEDLI. NEVÍM KAM. OD NĚKUD SE OZÝVÁ ŘEV.“
Tak přeci jen Tiang možná existuje, přemýšlel Josh, ale kde tady je? Pokračoval dalším nápisem s mnohem roztřesenějším písmem:
,,JE MRTVÝ! ZABILI HO! HAJZLOVÉ!“
Teď to Josh chápal. Sushiaki se nesmířil s jeho smrtí a stále jednal, jakoby Tiang žil. Ale proč ho zabili? A kdo vlastně? Jediné, co bylo jisté, bylo to, že blonďák nebude patřit k Vitanově. Četl dál. Po zprávě o smrti následoval chavalozpěv na Tianga a motlitba a dále zpráva pro další obyvatele celi:
,,UTEČTE! CHCOU NÁS VŠECHNY ZABÍT!“
Dál už nic nebylo. Josh právě získal stejně vyděšený výraz, který viděl u Sushiakiho. Uslyšel kroky. Za mřížemi se objevil blonďák. V zámku zachrastil klíč.
,,Dej mi tvůj průkaz.“ zaburácel.
,,Žádný nemám.“ odpověděl dosud roztřesený Josh, který však nyní vycítil šanci na záchranu.
,,Musíš ho mít!“
,,Nemám ho. Podívejte, mám jen spodní prádlo, tak kde bych měl průkaz?“
,,Kde máš kombinézu?“ jako stroj vyzvídal blonďák.
,,Jakou kombinézu?“
,,Kombinézu Vitanovy!“ začal zuřit.
,,Prosím? Nevím, o čem to mluvíte. Co je to Vitanova?“ dělal Josh nevědomého.
,,Snad nejseš tak blbej!“ rozlítil se a kopl do Joshe, až se svalil na zem. ,, Nebo doteď žils v jeskyni?!“
,,Ano, už několik let přežívám v blízkém podchodě.“ lhal Josh.
Blonďák se zarazil. O podchodu před mrakodrapem věděl. Bylo to jedno z mála míst v okolí, které neměl pořádně prozkoumané. Velké množství hydrodendrií ho odrazovalo. Zaváhal, zda dotyčný patří do Vitanovy.
,,Kdo jste?“zeptal se.
,,Joshua Plantino.“ změnil si pohotově jméno, kdyby náhodou měli nějaký seznam lidí.
,,Víte něco o Vitanově?“
,,Stále nevím, o čem mluvíte.“
,,Dobře.“ blonďák usoudil, že tento člověk opravdu nepatří k těm ničemům z Vitanovy a že by se mohl stát jejich členem. Při nejmenším alespoň získají podchod. Vzal Joshe za rameno a osvobodil mu ruce. ,,Pojďte za mnou.“ vyzval ho.
,,Kde to jsme?“ zeptal se Josh.
,,Jen pojďte, vcšechno vám po cestě vysvětlím.“
Josh doufal, že blonďáka dostatečně obalamutil a že se mu podaří ve vhodný moment utéci

Šli klikatými tunely vykutaných v zemi, ve kterých byl všudepřítomný štiplavý prach. Josh se chvílemi cítil být zase na Noemově Arše, jen přímočarost vystřídaly spletité chodby a čistotu špína a prach. Blonďák se ujal slova:
,,Takže, vy žijete v tom podchodu před mrakodrapem?“
,,No žiju, přežívám. Hledat si potravu je stále těžší. A tykej mi“ odpověděl mu a doufal, že tykání zvýší ještě věrohodnost.
,,Proč ses teda nepřihlásil k naší organizaci?“
,,O žádné nevím.“ řekl Josh a horlivě očekával, o jakou organizaci jde.
,,Tys za ty roky nenarazil na žádného našeho člověka?“
,,Ne. Z podchodu jsem vylézal minimálně. Jen občas brzo ráno jsem chodil pro nějaké ovoce či vodu. Ale včera, nebo to bylo ještě dnes, jsem viděl v dálce velký oheň. Nevěděl jsem, co to je, ale napadlo mě, že by tam mohli být nějací lidé, tak jsem se tam chtěl dostat, ale upadl jsem do bezvědomí.“ dělal ze sebe nevědomého, až ubohého človíčka.
,,Jo, to jsme byli my, naše organizace Contra Lunam. Bojovali jsme tam proti Vitanově. Víš, to jsou hajzlové, co si myslí, že zachrání svět, když zničí hydrodendrie.“
Josh nevěřil vlastním uším. Contra Lunam. Samuel přece říkal, že nikdo na Zemi nepřežil kvůli nedostatku potravin. To nemůže být pravda.
Blonďák si všiml změny v obličeji Joshe a ihned se zeptal:
,,Co je? Ty znáš Contra Lunam?“
Josh ve zlomku sekundy usoudil, že bude nejchytřejší říct něco pozitivního:
,,Jistě, byl jsem vášnivý stoupenec Contra Lunam! Osidlování Měsíce, to jsem striktně odsuzoval. Chtěl jsem se dostat ze Španělska na Sibiř, ale nedostal jsem se dál, než sem.“
,,Tak to nevadí, Joshuo, teď ses právě dostal do druhé největší základny Contra Lunam, která existuje. Ihned se můžeš stát členem.“
,,No,tak...dobře.“ polkl nasucho Josh, protože se mu jeho plán začal vymykat. Sice mu už nehrozila smrt, ale bojovat proti Vitanově? To by byla velká zrada. Především zrada pro profesora Irwina Boshe.
,,Pojďte za mnou.“ vybídl Joshe blonďák a vydali se spletitými uličkami.

,,...Contra Lunam vznikla původně v Rusku, to jistě víš...“
,,Jistě.“ vzpomněl si Josh na Samuelovo vyprávění.
,,...Vznikla na protest osidlování Měsíce. Většina populace se k nám stavěla zády, ale postupně skoro miliarda lidí přijala naše přesvědčení. Potom náš car nechal vystavět neuvěřitelně rozsáhlé prostory na Sibiři a s touto základnou jsme mohli vyhlásit válku zbytku světa, těm náměsíčňanům.“ vyprávěl zaujatě blonďák, když kráčeli všemožnými zákrutami.
,,A jak ta válka dopadla? Já si myslel, že na Zemi nikdo nepřežil, jen já a pár jedinců roztroušených po celé Zemi. A místo toho mám hned vedle sebe celé ty roky druhou největší základnu Contra Lunam. Jak jste přežili v tak velkém počtu, když potravy je minimum?“ vyzvýdal Josh.
,,Válka pro nás dopadla relativně dobře. Milióny nás padly, ale byli jsme jediní, kteří mysleli
na hrozbu hydrodendrií, a v podzemních prostorech Sibiře jsme vybudovali obrovské plantáže těch nejodolnějších plodin. Ostatní, ti všichni náměsíčňani, zdechli hladem nebo odletěli do vesmíru, a tak nám planeta zůstala pro sebe. Teda ne úplně. Dlouhá léta se o ni dělíme s hydrodendriemi. Nechtěli jsme žádnou genocidu, ale nalézt dokonalou symbiózu, nebo alespoň kompromis. Jenže potom sem začaly létat první rakety, z kterých vyskakovali lidé z Noemovy archy a ti začali hydrodendrie vypalovat. To se nám samozřejmě nelíbilo. Ať si zůstanou pěkně ve vesmíru, když tam tak chtěli, a nedělají nám bordel na naší planetě!“ nebyl k zastavení blonďák.
Joshe ta myšlenak oslovila. Má vlastně pravdu, říkal si pořád dokola. Zachraňuje Vitanova planetu, když ničí hydrodendrie? Nejsou největším nebezpečím právě oni? Nebyla planeta před jejich návratem právě v největším rozkvětu? Byla, ano, byla. Contra Lunam se k ní chová mnohem ohleduplněji. Nedivím se, že zde Vitanovu nechtějí, přesvědčil sám sebe Josh.

* * *

,,Ráno bychom měli být v Torchwoodu.“ řekl Sawi. Byla noc. Trojice, jenž byla na cestě již celý den, se probíjela džunglí hydrodendrií, které právě ožívaly. Strašidelně sípěly a syčely. Bocundji nesl pochodeň a ohněm zaháněl přibližující se šlahouny. Doposud nepotkali jediného člověka, což bylo velmi podivuhodné, neboť Torchwood a jeho blízké okolí mělo být přeplněno lidmi vypalujícími hydrodendrie. Jenže žádná záře ohně nebyla v dohlednu.
,, Potřebuji si chvíli odpočinout.“ řekla znavená Sarrah. Svalila se do vysoké trávy a uvelebila se na zádech. Země příjemně hřála, až nepřiměřeně k počasí z minulých dnů. Ona nehřála, ona byla horká. Okamžitě vstala. Zadívala se pod sebe, co je tím zdrojem tepla, ale v husté tmě neviděla nic víc, než nějaké černé obrysy. Mohlo to být cokoli.
,,Bocu, prosím tě, pojď sem s tou pochodní, je tu něco divného.“ zavolala na Bocundjiho, který se právě chystal spálit šlahoun dotěrné hydrodendrie. Jak se začal s pochodní přibližovat k Sarrah, k záhadnému místu, jak světlo prostupovalo tmou, hrůza Sarrah nabývala závratných hodnot. Zpod ní na ni zírala umučená spálená tvář muže v bílé kombinéze. Vykřikla a schoulila se v Bocundjiho náruči.
,,Asi měl smůlu a uhořel, když vypalovali hydrodendrie.“ usoudil s klidem téměr nevzrušený Bocundji. Zavolal na Sawiho. Jakmile ten uviděl mrtvolu člena Vitanovy, zvedla se mu obočí tak, že se málem dotkla vlasů. Dřepl si a pořádně si mrtvého člověka prohlížel. Bocundji si dřepl vedle něho a povídal:
,,Včera, jak jsme viděli ten oheň před námi, to musí souviset. Nespíš nedával dobrý pozor a zamotal se mezi plameny.“
Sawiho ale nepřesvědčil. ,,Něco tady nehraje. Ten včerejší požár nebyl na tomhle místě.“ rozpačitě řekl.
,,Vždyť jsme ho včera viděli. Byl přímo před námi a my šli pořád rovně, musí to být tady.“ oponoval Bocundji.
,,Ten požár byl o několik desítek metrů dál, kde jsem před chvíli byl, než jste mě zavolali nazpět. Nebyl tam jediný strom bez ohořelého kmenu, žádné listí, jen popel a prach. A tady? Za tebou se na tebe sápe šlahoun hydrodendrie, tráva tu člověku sahá málem do pasu, po ohni žádná stopa. Sem požár nedosáhl.“ rekognoskoval situaci Sawi a spálil hydrodendrii za Bocundjim.
,,A proč je tady ten...mrtvej člověk?!“ vyděšeně se zeptala Sarrah.
,,Zdá se, že měla bezpečnostní jednotka pravdu.“ zamyslel se Sawi.
,,Co je bezpečnostní jednotka?“
,,To byla skupina lidí, která jako první přistála na Zemi. Měli za úkol postavit přistávací plochy, několik budov a prozkoumat charakter krajiny a její nebezpečnost. Při stavbě přistávacích ploch se často někteří pracovníci ztráceli. Když se ztratili první, několik odvážlivců je šlo hledat, ale vrátila se pouhá třetina z nich. Tvrdili, že je napadali divocí lidé. Nikdo z těch, kteří se vrátili, ale neviděli útočníkům do tváře. Sledovali jen temné siluety, jak drží přes rameno muže v bílé kombinéze a jak rychle mizí ve stínu džungle. Moc lidí jim po návratu na Noemovu Archu nevěřilo,
ale ztráta tolika lidí se nějak vysvětlit musela. Byl jsem tenkrát v komisi, která zkoumala, zda nejsou vrátivší se postižení psychickou poruchou, která by mohla ovlivňovat jejich výpovědi. Všichni říkali pořád to stejné. Až úplně poslední pacient mě zaujal. Pokud si dobře paamtuji jméno, byl to Samuel Washington, ale to není podstatný. Sdělil mi, že se vždycky chtěl stát psychologem nebo psychiatrem, tak jako já, a proto si na zemi všímal věcí, které ostatní s nezájmem přehlíželi, či si jich ani nevšimli. Říkal, že na stavbě přistávacích ploch se začínalo pracovat vždycky v pět ráno, kdy vycházelo slunce. On se jednou probudil už ve čtyři a za žádnou cenu nemohl usnout. Vylezl tedy ze svého stanu a nevěřil svým očím. Po dlouhém, pracně vyasfaltovaném povrchu se potácela skoro stovka mohutných mužů, kteří ho ničili všemi dostupnými způsoby. Den předtím se prý na konci asfaltového koberce, který ústil těsně před nevykácenou džunglí, poprvé ztratili tři lidé. Všichni to dávali na svědomí hydrodendriím, ale Samuel Washigton byl onoho rána přesvědčen, že za zmizení lidí mohou ti podivní lidé. Ty potom spatřovalo stále více lidí. Samuel tvrdil, že ačkoliv by se to zdálo krajněji nepravděpodobné, musela to být Contra Lunam, neboť jiní lidé by naši přítomnost uvítali a v žádném případě by neničili přistávací plochy a neunášeli naše lidi.“ vysvětlil obsáhlou řečí Sawi.
,,A co to má společného s tímhle chlápkem?“ promluvil Bocundji.
,,Tohle!“ ukázal Sawi na tělo mrtvého. Kombinéza byla na bříše rozřezána ve tvaru dvou písmen, ,,C“ a ,,L“. Na to rozepl zip u své náprsní kapsy a vytáhl z ní stříbrnou manžetu se stejnými literami.
,,Doprdele!“

* * *

,,Tak jsme tady.“ řekl blonďák. Nacházeli se v nemalé kulaté místnosti, uprostřed které stál podivný stroj. Vypadal podobně jako elektrické křeslo.
,,Co je to?“ zeptal se Josh, kterého přítomnost hrůzně vypadajícího přístroje mírně vyděsila.
,,To je vypalovací zařízení, které slangově nazýváme Céelko.“
,,A na co to je?“
,,Tak probíhá obřad. Jen ti nad zápěstí vypálíme zkratku Contra Lunam, jen dvě písmena, ,,C“ a ,,L“.“
Josh byl nervózní. Věděl, že teďka není úniku. Blonďák ho zavedl bludištěm chodeb, spletitějších než Daidalův labyrinth, do velké hloubky, a tím útěk nepřicházel v úvahu. Myšlenky Contra Lunam se mu sice zamlouvaly, ale byl si vědom, že cíl jeho cesty je jiný. Přiletěl sem ve jménu profesora Irwina Boshe a až vykoná, co má, až spálí každou hydrodendrii v Hydroponic town, vrátí se zpět na Noemovu archu k Sarrah. Ach, Sarrah. Jenže teď před ním stojí Céelko, které z něho udělá vlastního nepřítele. Není úniku. Zachránil si život, ale ne svoji hrdost. A to je někdy nepříjemnější než smrt.
Profesore Boshi, Sarrah, odpusťte mi tuto zbabělost. Ač budu fyzicky nepřítel, duševně budu stále podporovat Vitanovu, budu s Vámi, já nejsem zrádce, jen srab, zpytoval své svědomí Josh. Již se smířil s označením dvoupísmeny a zařazením mezi členy Contra Lunam.
,,Jdu ven. Přijde sem krajský major Evgenin Mrozov, jen ten je zde povolán jakožto náš krajský vůdce, přijímat nové členy.“ řekl blonďák a zmizel v chodbě.
Josh tu byl teď úplně sám. Pečlivě si prohlížel stroj a přemítal, jaké budou dopady, které budou pramenit z nepřátelsky označené ruky a lživého chování, kterým bude muset jednat, aby se neprozradil. Bál se představy, která se brzy stane skutečností, že bude muset bojovat proti Vitanově. Ačkoliv se mu postoje Contra Lunam líbily sebe víc, cítil, že nemůže zklamat ty, které má tak rád. Snad uteču zpět k Vitanově co nejrychleji, snad pochopí, proč mám na ruce symboly Contra Lunam, doufal Josh.
Z čista jasna se z jedné chodby vynořil starý muž s ohromně dlouhým bílým plnovousem, který spadal až po kolena. Měl na sobě dlouhý vlající černý plášť a na hlavě kulatou rudou čepici, která vypadala, jakoby byla poskládána z tvrdého papíru. Pod očima dotyčnému visely stařecké pytle.
,,Zdrastvujte!“ zahřměl ruský pozdrav místností. Josh nikdy neuměl ani slovíčko rusky, ale onen člověk na to viditelně nebral ohledy.
,, Já neumím rusky, pane.“
,,ty nerozumíš?“
,,Nerozumím vám. Vy jste krajský major?“
,,Já jsem krajský major. Vy jste Joshua Plantino? Strašné jméno!“
,,Ano, já jsme Joshua Plantino.“ konečně zaslechl něco srozumitelného.
,,Sedni zde a nehýbej se!“
,,Já vám nerozumím.“ zopakoval Josh.
Stařec zakroutil hlavou, pak ho chytl za zápěstí a strčil do křesla. Stroj se dal do pohybu. Velká tupá jehla naproti němu se začínala rozžhavovat do ruda, pak se spustila blíž k Joshově zápěstí a nakonec to zasyčelo. Josh vykřikl a vzduchem se rozlil nepříjemný zápach spáleného masa a kůže.

* * *

Trojice mířící do Torchwoodu se náhle cítila být ohrožená a bezbranná. Co by mohli udělat, kdyby na ně zaútočila Contra Lunam? Neměli nic, čím by se mohli účinně bránit. Byli vybaveni na boj proti hydrodendriím, ale útok Contra Lunam by odvraceli jen stěží. Kdo ví, kolik jich na Zemi přežilo. Boj s hydrodendriemi byl sice nepříjemný a zdlouhavý, byly všude a své smrtící šlahouny nevyčerpatelně natahovaly po bojovnících Vitanovy, ale nepřítel, jako Contra Lunam, byl mnohem nepříjemnější a nebezpečnější. Nad hydrodendriemi měla totiž Vitanova mnohé převahy, kupříkladu inteligenci, techniku, strategii a možnost pohybu, to všechno se ale v boji s Contra Lunam smazávalo. Contra Lunam nebyli žádní barbaři z lesa, jejich inteligence se za ta léta tady na opuštěné Zemi neotupila, techniku měli na velmi vysoké úrovni, především díky masovému zbrojení cara Podchaljuzina, strategie hrála do jejich karet, neboť si mohli vypomáhat okolní džunglí, kterou měli dokonale zmapovanou, a pohyb? Dvě nohy stejně jako ti z Vitanovy. Největší problém byl v tom, že Contra Lunam již dávno ví o návštěně z vesmíru, a tak je náležitě ozbrojena a připravena zaútočit. Naopak Vitanova působí jako slepý na bojišti. Neví, kdo útočí, odkud útočí, proč útočí, jak se bránit. Vitanova je ve velkém ohrožení. A trojice stojící u mrtvoly ještě ve větším.
,,Musíme se rychle vydat do Torchwoodu,“ zavelel psycholog, ,, protože bojovníci Contra Lunam mohou být kdekoliv. Nesmíme ztrácet čas, v Torchwoodu budeme ve větším bezpečí než tady mezi stromy a hydrodendriemi.“

* * *

,,Teď ti Aaränen řekne podrobnosti ohledně druhého útoku na Torchwood, jasný?“ řekl rusky Evgenin Mrozov a vybídl ho k odchodu. U dveří už stál blonďák.
,,Co říkal?“ využil ho Josh jako překladatele.
,,Říkal, že tě seznámím s podrobnostmi ohledně druhého útoku na Torchwood. Takže za deset minut se hlas v centrální hale. Každá síla dobrá! Aspoň hned zkraje poznáš na vlastní kůži, jak chutná potěšení zabít vitanovského! Cestu do centrální haly máš tady popsanou.“ řekl spěšně Aaränen a dal Joshovi útržek papíru. Pak zmizel za rohem uličky. Josh se zadíval na papírek a až mu přišlo podezřelé, že mu tak důvěřují. Na útržku byla totiž nakreslena skoro celá podzemní síť. Čítala asi stovku uliček a nejrůznější speciální objekty. Zaujaly ho obzvláště dvě místa- arény a zajatecké cely. Ihned ho napadlo, že by se mohl vrátit k celám, kde ještě sám před chvílí byl a porozhlédnout se tam, jestli tam nebudou někteří lidé z Vitanovy, třeba Austin se Samuelem. Oči mu zajiskřily. Toto je pravá chvíle na útěk a zároveň na osvobození vitanovských. Přece takové situace musí využít.

Po menším bloudění se nepozorován skutečně objevil v sektoru se zajatci. Zjistil, že byl v poslední cele, tudíž tady předtím nemohl zjistit, jak velký tento sektor je a kolik cel čítá. Byly to
nízké kamenné kobky jen slabě osvětlené, ve kterých byli většinou uvězněni tři lidé pohromadě. Někteří z nich již nejevili známky života. Umřeli hladem, žízní, následky na zranění či spáchali suicidiu. Většinou byli oblečeni v zakrvavených bílých kombinézách, jen malé procento z nich mělo kombinézu jiné barvy. Josh tiše volal do každé cely, ať se přiblíží k mřížím, že jim pomůže, ale nikdo na jeho výzvy nereagoval. Všichni byli přesvědčení, že je to jen nějaká nástraha Contra Lunam, jak je zesměšnit a následně zabít. Kdyby jen měl kombinézu, zabědoval Josh, ale na druhou stranu si uvědomoval, že právě její absence mu zachránila život. Nebo alespoň prozatím. Popocházel od jedné cely k druhé, ale výsledek byl stále stejný - neochota a strach. Marně jim vysvětloval, že opravdu náleží do Vitanovy. A když už někdo kladně zareagoval, odradilo ho tetování na jeho pravém zápěstí. Navíc Josh nespatřil Austina ani Samuela.
Až v jedné cele se jeden muž přiblížil ke mřížím. Byl vyzáblý a kostnatý. Natáhl k Joshovi zoufale ruku. Jakmile Josh spatřil jeho obličej, zalilo ho nesmírné štěstí, že ho vidí. Byl to Didier.
,,Didiere! Počkej, hned ti pomůžu.“ vykřikl radostí Josh, ačkoli věděl, že ho francouz nemůže slyšet, a i kdyby, nerozumněl by mu. Chvíli zkoumal, jak by se dala cela otevřít, až zjistil, že stačí vytáhnout zástrčku, na které vězeňské ruce nedosáhly. Josh se musel smát, když si vzpomněl, jak se s Didierem vyprošťovali z cely v Internově. Didier s očima plnýma štěstí a vděčnosti vyšel z cely a přátelskou pusinkou na líce pozdravil Joshe. Pak vybídl ještě své dva společníky v cele, ale ti Joshovi kvůli tetování nevěřili a krčili se v rozích. Uplynula již dlouhá doba, kdy se měl hlásit v centrální hale, a tak ukázal Didierovi rukou směr cesty a rozběhl se. Běželi zákrutami a v Joshovi rostl nepříjemný pocit, že jsou pronásledováni. Musíme to zvládnout, opakoval si a burcoval se. Ale Didier začínal zpomalovat.
,,Encore!“ vyštrachal ze svých vzpomínek francouzské slovíčko, kterým vybídl francouze k nezpomalování. Řekl by to jemněji, ale jiné slovo podobného významu neznal. Pak si ale uvědomil, že Didier je stejně hluchý. Spěšně se podíval na útržek papíru a vymyslel nejlepší únikovou cestu. Vedla okolo arén, pak několika bočními uličkami, až by se měli dostat únikovým východem do džungle. Josh záměrně vybral východ únikový, protože se obával, že normální, se kterým už měl tu čest, když sem vstupoval, by nedokázal otevřít. Navíc tento východ byl téměř na druhé straně od centrální haly.
To snad stihneme, doufal Josh.

* * *

Centrální hala byla již téměř vyprázněná. Zhruba pět tisíc příslušníků Contra Lunam kráčelo džunglí směrem na Torchwood, nejbližší základnu Vitanovy v okolí. Evgenin Morzov netrpělivě čekal, zda se v hale objeví nový člen, Joshua Plantino.
,,Viktor Pilinski.“ ohlásil se jeden z posledních povolaných členů, kteří ještě nevyrazili do boje.
,,Ano. Tady máš plamenomet.“ řekl bez zájmu Mrozov a odškrtnul si další jméno. Pak další a ještě jedno. Z celého seznamu teď chyběly jen tři jména, Alexei Fjorkin, Olaf Mällberg a Joshua Plantino.
Do haly vběhli dva muži s naléhavými zprávy.
,,Předevčírem jsme na druhé straně přišli o dva muže, sežrala je hydrodendrie. Bylo to na pláži Watermarku, když sledovali vitanovského.“vyklopil ze sebe první muž.
,,Jeden člen oblečený jen ve spodním prádle osvobodil jendoho zajatce a míří k arénám!“ křičel přes celý sál druhý.
,,Okamžitě povolejte střáže, za žádnou cenu nesmí uprchnout!“ zařval Mrozov. Tak ty nebudeš jeden z nás, pomyslel si, tak toho budeš litovat, ze mě nikdo blbce dělat nebude!

* * *

Joshovi se začaly tvořit mžitky před očima. Hlava a záda ho stále bolely. Didier se už jen tak tak držel na nohách. Josh si byl jistý, že už musí být pronásledováni. Přeci si museli všimnout, že nepřišel na sraz, a zajisté ho nenechají běhat po svém teritoriu. Zahl doprava a před ním se objevila velmi pozoruhodná a děsivá scenérie. Asi deset metrů před ním zela obrovská jáma grandiózního obvodu, ze které stoupala záře, pára a zněly pokřiky, výkřiky a bubnování. I s Didierem se přiblížili až na samý okraj, kde zjistili, že stojí na pomyslné střeše něčeho podobného jako Colloseum. Pod nimi bylo vybudováno několik řad pro diváky, kteří se dívali na hrůzostrašné scény, které se odehrávaly ve středu arény. Na jedné straně stála mohutná hydrodendrie a bojovala s...Austinem. Ano, byl to opravdu Austin. Stál vyděšený a zkrvavený a s hrůzou v očích čekal na další výpad hydrodendrie. Ta vymrštila svůj šlahoun a zasáhla Austina přímo do očí. Padl jako podťatý. Už se nepohl. Josh vykřikl. Austin je mrtvý! Byl přesvědčen, že Samuela potkal stejný osud. Tak proto je nemohl najít, Contra Lunam je zajmula. Došlo mu, že musel mít obrovské štěstí, že si právě jeho nevšimli. Měl nutkání, ve jménu odplaty, skočit doprostřed arény a rozsekat hydrodendrii na nudličky, ale rozum mu striktně říkal, že důležitější bude odsud rychle vypadnout. Chytil Didiera za zápěstí a rozběhl se malou chodbou, kterou vybral už dříve. Zdála se být nefrekventovaná a nabízela jim poměrně slušný úkryt. Na konci se měla napojovat na okruhovou cestu, která objímala tuto základnu Contra Lunam celou dokola. Tu museli překonat, a pak už jen branou vniknou do džungle.
Joshovi se teď honily hlavou zděšené myšlenky. Samuel měl pravdu, říkal si, když tvrdil, že Contra Lunam nešlo vůbec o hydrodendrie, ale o moc, majetek a celý svět. A já jim na to skočil. Podíval se na své levé zápěstí. Začínal tušit, že nikdo z Vitanovy mu nebudou věřit, že není přeběhlík. Nebo že je dvojtý přeběhlík. Budou si myslet, že je čistokrevný stoupeenc Contra Lunam, neboť nemá nic, čím by prokázal , že patří k Vitanově. Ani tu blbou bílou kombinézu nemá.
Uslyšel za sebou kroky. Otočil se a spatřil pět černě oděných mužů s nějakými zbraněmi, které na dálku, v šeru a ve běhu nedokázal určit. O jejich přítomnosti uvědomil Didiera, který o nich kvůli své hluchotě neměl ani zdání. Pár metrů od nich už byla vidět okruhová cesta. Udělali čtyři rychlé kroky z posledních sil a zmizeli za rohem.

* * *

Začalo svítat. Trojice se proplétala džunglí, ve které spočívalo několik těl v bílých kombinézách, na kterých hodovalo asi tucet hydrodendrií. Džungle byla hustá, ale zdaleka ne tolik, jako před několika minutami. Bylo patrné, že Torchwood už je blízko. Mnohá spáleniště, ještě doutnající ohně a stále menší množství hydrodendrií toho bylo důkazem.
Bocundjimu se rozvázala bota. Zůstal pozadu a začal s rezavazováním. Sarrah i Sawi se už ztratili v dýmu z doutnajících plamenů. Upravil si nohavici a chystal se k doběhnutí dvoučlenné skupinky. Náhle však uslyšel tiché zvuky. Zněly z dálky, ale i přesto naháněly husí kůži. Nerozumněl slovům, ale poznal, že jde o lidský jazyk. Otočil se. Z dálky se linula záře ohňů...

* * *

Pronásledovatelé se vyřítili zpoza rohu. Byli si jisti, že dva prchající muže snadno dostihnou. Přibližovali se k nim velmi rychle a poté, co prchající zahli za roh na okružní cestu, věděli, že tam jim již neuniknou. Jenže okružní cesta, kde měl snadno skončit pokus o útěk, byla zavalena hlínou, kameny a prachem.
Kde se to tu vzalo?
Ona hliněná bariéra je přehradila od pronásledovaných.
,,Doprdele!“

* * *

Josh nechápal, jak to Didiera napadlo a jakým kouzlem se mu to povedlo. Jenště před chvíli už ani nedoufal, že se jim podaří uniknout, když v tom Didier z posledních svých sil podivně vrazil do zdi z hlíny přesně v takovém úhlu, že se následně sesunula jako domeček z karet a vytvořila neproniknutelnou obranu před pronásledovateli.
Oba teď stáli na místě a vydechovali. Joshe velmi bolela noha, kterou si zranil při pádu šachtou, a záda s hlavou o sobě dávaly také znát. Didiera trápil spíše vnitřek. V cele nedostával téměř najíst, takže se po dlouhém rychlém běhu dostal do hlubokého energetického dluhu. Ještě ale nebyli definitivně zachráněni. Pronásledovatelé mohli vzít okružní cestu druhou stranou a za několik minut by tu mohli být. Naštěstí východ už nebyl příliš vzdálen. Josh podepřel vyčerpaného společníka a pomalým tempem se vydali k východu.
Měli štěstí, druhou stranou nikdo nepřiběhl, neboť většina posádky této podzemní centrály byla právě na pochodu do Torchwoodu.
Ocitli se na čerstvém vzduchu. Svítalo. Tajný východ ústil přímo do džungle, takže se Josh nemohl zorientovat, kde je. Snažil se na to přijít pomocí plánku, ale jeho orientační smysl nebyl stavěný na takové úkony. Didier už sotva tahal nohy. Popošli ještě několik desítek metrů, a pak se skryli uprostřed houští pro případ, že by je pronásledovatelé pronásledovali až do džungle. Uložil Didiera do trávy, a pak se svalil vedle něj. Sundal si boty, jedny z mála věcí, co měl momenálně ve vlastnictví, a podíval se na svůj napuchlý kotník. Velmi bolel. Chvíli jen nehybně ležel, hleděl do korun stromůl a přemýšlel:
Jak jsem jim jen mohl věřit, když říkali, že jim záleží na přírodě? Vždyť mi to Samuel říkal, že jim jde jen o moc!
Byl přesvědčen, že většina řadových příslušníků Contra Lunam o bojích mezi lidmi a hydrodendriemi v arénách kvůli pobavení jakkési šlechty ani neví. Byl přesvědčen, že většina z nich zfanatizovaně bojuje proti Vitanově ve jménu souladu s přírodou. Byl přesvědčen, že všichni ti bojovníci skočili mocných na špek. Připomínalo mu to několik scénářů známých z historie.
Škoda, že se historie opakuje pořád dokola, jen s čím dál většími následky, protože kdybychom nebyli líní a nejednali zaslepeně jen na základě toho, co nám někdo řekne, nestávalo by se tak, promlouval k sobě Josh.
Pak přemýšlel, co bude dělat dál. Když se podíval na vyhladovělého a žíznivého Didiera, bylo ihned rozhodnuto – musí sehnat něco k jídlu a pití. Rikama Didierovi naznačil, aby nikam nechodi la zůstal na místě, zatímco on se pokusí najít něco k jídlu. Vzpomněl si na bednu plnou uzeného a vodky, ale bál se, že už bude objevena Contra Lunam. Nicméně zkusit to musí, jinou variantu neviděl. Problém byl v tom, že neměl vůbec ponětí, jakým směrem se vydat. Nakonec, dle své intuice, se rozhodl jít vlevo...

* * *

,,Za námi jsou vidět ohně! Slyšel jsem bojové pokřiky!“ spěšně doběhl Bocundji Sawiho se Sarrah.
Oba se okamžitě otočili a ohromením se zastavili. V dálce asi tak pěti kilometrů zářily plameny, jiskry prskaly jako ohňostroje, běsnilo tam peklo a rychle se blížilo k nim.
,,Jak daleko jsme od Torchwoodu?“
,,Asi tři kilometry, nedokáži to přesně odhadnout.“
,,Nesmíme ztrácet čas! Máme ho zatraceně málo!“
Byli si moc dobře vědomi toho, že se pohybují mnohem pomaleji než ti, které mají v patách, a že pokud rychle nestanou ante portas Torchwoodu, budou stát před branami samotného pekla.
Džungle každým metrem řídla, ale pouze v určitých ostrůvcích, jinde stále divoce rostla změť zeleně. Míjeli stále více vypálených plánin, což jim sice umožňovalo větší rychlost, ale zároveň dělalo snadný cíl pro pronásledovatele, kteří by je spatřili i na velkou vzdálenost. Každým zdolaným metrem byla čím dál více cítit civilizace, nebo alespoň jjejí nádech.
Znenadání se z jednoho z mnoha hloučků zeleně vymrštil šlahoun hydrodendrie a zasáhla běžícího Bocundjiho do masivního bicepsu. Ani se nezmohl na výkřik, jak ho to vyděsilo. Reflexivně si druhou rukou přikryl zranění, ap ak se nsažil zranění potlačit. Ale tržná rána ho pálila jako hrom a krev se jen hrnula. Příliš pozornosti věnoval své paži na úkor terénu, zakopl o balvan a svalil se na zem. O nerovný povrch jako břitvy si rozříznul obočí a spustila se mu z něho krev.
Sarrah se Sawim si ničeho nevšimli, běželi totiž před ním, a tak neměli ponětí o útoku hydrodendrie. Za chvíli se ztratili ve spleti kmenů.

Chvíli ležel na zemi a přemýšlel, co se vlastně stalo. Všechno se to seběhlo tak rychle! Když si to konečně uvědomil a zrekapituloval, věděl, že musí rychle vstát a doběhnout společníky, než ho dohoní Contra Lunam. Ale bylo již pozdě. Ohně a hlasy už byly příliš blízko. Bocundji už viděl i první bojovníky. Všiml si, že leží na vypálené mýtině, kde se válelo i několik mrtvých těl. Bleskově se rozhodl dělat mrtvého, aby paradoxně přežil.

* * *

Josh rozhrnul soubor několika větví a rozzářila se mu tvář. Před ním se vlnila hladina jezera. Na levo byly vidět mrakodrapy a na pláži nedaleko od něj ležela v písku bedna. V okolí nezpozoroval žádný pohyb. Vydal se napříč pláží k bedně. Písek již byl suchý a světlý, až z něj bolely oči, ale na obzoru už se zase rýsovala černá mračna. Vždy přicházela tak nečekaně a rychle, až to Joshovi nahánělo strach. Neměl ty mraky rád. Jakmile totiž začalo pršet, sluneční světlo,m jedinné, co kreslilo krajině optimistické rysy, pohaslo a Joshe se chopily jako klíště pocity deprese, pesimity a odsouzení k záhubě. Navíc, jakmile kapky vody dopadly na listy hydrodendrií, rozproudily v žilách oněch rostlin chtíč po mase a rázem se stávaly predátory džungle.
K bedně se odstal ještě za sucha. Celou ji nedokázal zvednout, natož nést, a tak z ní vybral několik kusů uzeného a dva litry vodky a zamířil zpátky do džungle.

* * *

V dálce konečně spatřili vrcholky střech Torchwoodu. Byla to jedna ze základen, která měla sloužit k tomu, aby vyslanci Vitanovy mohli za dne útočit na hydrodendrie a k večeru se vracet do bezpečí, kde bydostali něco k jídlu, k pití a prostor k uložení svého unaveného těla.Situace se ale vyvinula úplně jinak. Z útočné základny se stala spíše obrannou. Bojovníci přeživší útok Contra Lunam se s mnohočetnými zraněními vraceli, aby se zachránili před smrtí. Infrastruktura umělého města se tomu musela přizpůsobit. Ačkoliv se Contra Lunam zatím neodvážila až k bránám Torchwoodu, vitanovští pro jistotu vytvořili okolo základny hluboký příkop, který vlhké počasí brzy naplnilo dešťovou vodou, zpevnili hradby a vytvořili stráže. Uvnitř malého mšsta se potom odpočinkové domky pro vyčerpané vojáky rychle předělaly na zdravotnická oddělení pro zraněné vojáky, základna byla více zásobena pitnou vodou, jídlem a především zbraněmi. K tomu bylo povoláno na pomoic několik zdravotníků, psychologů a lékařů. Dokonce byl Torchwood posílen i o elitní jednotku Black arrows, která byla vycvičena speciálně pro boj na Zemi.

Sawi zajásal a ohlédl se, zda jim není Contra Lunam v patách. Nebyla. Ale ani Bocundji...
,,Kde je?!“
,,Kdo?“ nechápala Sarrah, která se ještě neotočila.
,,Boc! Musíme se vrátit!“
,,Co když nás dostihnou?“
Máš pravdu. Já se vrátím, ty utíkej do Torchwoodu, budeš tam v bezpečí.“
,,Taky se vrátím!“ vykřikla Sarrah, která byla rozhodnutá, že když padl Josh, nenechá umřít dalšího kamaráda.
,,Ne!“ zařval rezolutně Sawi, otočil ji směrem k základně a řekl: ,,Jdi, a pokud chceš odplatu
za svého přítele, pomáhej na základně zachraňovat životy. To je to nejlepší, co můžeš udělat, věř mi!“
Pak se rozběhl zpět. Po deseti metrech se ještě otočil a zakřičel:
,,Ještě se potkáme!“
Sarrah stála jak přimrzlá k zemi. Nakonec se přeci jen odpoutala a nejistě se rozběhla vstříc základně.

* * *

Ležel a ani se nehýbal. Srdce mu bušilo, ačkoliv se ho snažil zastavit, aby neprozradilo jeho život. Bojovníci šli nesrovnaně, jejich fromace se dala nazvat ledatak italskou frontou. Krvežíznivě se předháněli, aby měli tu nejlepší pozici na útok. Táhli na Torchwood. Figurka na šachovnici se odvážila pohnout do řad druhé armády. Alia iacta est...
Bocundji se skrz přivřené oči díval na zfanatizované bojovníky, kteří ho zatím bez povšimnutí míjeli. Vypadali zcela normálně. Dlouhé neupravené vlasy, svalnatá těla, rysy jak seveřanů, tak jižanů, nikoliv však mutantů, jak si je Bocundji představoval při Sawiho vyprávění o záhadných mužích na přistávací dráze. V rukou měli pochodně, pistole, pušky, revolvery, plamenomety, lovecké nože, ale především kalašnikovi. Vliv ruského cara byl nezapřitelný. Zdálo se, že ohnivý závoj bojovníků Contra Lunam nemá konce. Bocundji si přitom moc dobře uvědomoval, že jeho paže silně krvací, a pokud tu bude ještě několik minut ležet, vykrvácí.
Kolem prošlo dalších nespočet vojáků, když se náhle z lesa přesatli rojit další. Bocundji si oddychl. Ale předčasně...
Dva z posledních bojovníků vybočili z vřavy a vydali se k mrtvým tělům. Jeden výrazně šilhal. Měl zrzavé vlasy a možná deset zubů. V neposlední řadě bylo z podivné chůze patrné, že je mentálně postižený. Takových lidí se Bocundji vždy nejvíce bál, neboť nikdy nevěděl, co od nich může čekat. Ten druhý z nich byl plešatý a měl zavřené jedno oko. Zřejmě vypíchlé.
,,Co děláš?“ pořvával plešoun na svého soka.
,,Mlč a pojď, ti říkám, to bude prdel.“
,,Co máš v plánu?“
,,Vidíš všechny ty mrtvoly?“ odpověděl zrzoun a namířil prst směrem k Bocundjimu.
Tomu se teď srdce mocně rozbilo. Nechtěl si ani představit, co mají v úmyslu.
,,No vidím. Co s tím, jsou to jen mrtvý mrtvoly.“
,,Právě, nebudou klást odpor. Vem si pochodeň!“
Bocundjimu se roztáhly zornice zděšením. Nejradši by vyskočil, přetáhl oba ty magory přes hlavu a utekl pryč. Jenže se nesměl ani pohnout. Kdyby se prokázalo, že není mrtev, proti nevyčíslitelné převaze by neměl šanci. V tu chvíli bylo chytřejší se nechat zapálit, než zjevit životní funkce. S hrůzou pozoroval, jak jedno tělo za druhým získává ohnivý ohon. Pak i jeho mrtvý vedleležící. ...Tlukot srdce...hrůza...zděšení...dobrovolné upálení, zaživa!...
Pochodeň se přiblížila k Bocundjiho tělu. Ucítil nepříjemně pichlavý a ostrý žár. Hrůzostrašné šilhavé oči se nad ním tyčily a protivný vlezlý smích se mu zavrtával do mozku.
Musíš to zvládnout, Bocu, musíš přežít, opakoval si stále pro sebe.
Pak oheň olízl jeho bílou kjombinézu a vzápětí pohltil celé tělo...

* * *

Sawi se vyhýbal kmenům a liánám. Doufal, že každou chvílí uvidí Bocundjiho tělo, ale to bylo stále v nedohlednu. Pomalu vycítil, že už je příliš pozdě. Bojové výkřiky a písně už zněly z takové blízky, že se zdálo, že každou chvílí se armáda objeví přímo před ním. Ale nevzdával to. Myšlenku, že by svého kamaráda nechal napospas smrti, si ani nepřipouštěl. Vzduch byl nasycen štiplavým kouřem. Stále se nezastavoval.
No tak, Bocu, kde jsi? Přál si, ať už ho konečně spatří.
Za chvíli se začaly stromy mírně rozestupovat a sawi mohl nahlédnout poměrně daleko před sebe. Po Bocundjim ani stopa, jen jedno velké pochodující mraveniště chrlící plameny do všech stran. Strnul. Zorničky jeho kaštanově hnědých očí se roztáhly a naplnily se slzami. Moc dobře si uvědomoval, že právě ztratil svého nejlepšího kamaráda, kterého potkal na Noemově arše.
Bylo to před pěti lety. Tehdy se potkali v létající komoře, kde Sawi nešikovně přistál a zlomil si ruku a žebro. Tenkrát se nad ním objevil urostlý muž okypující svalstvem a pohotvě mu vyrobil provizorní dlahu. Od té doby se vídali dosti často, neboť mu Sawi za odměnu nabídl speciální služby psychologa, které Bocundji s potěšením přijal, neboť se právě se svojí manželkou rozváděl. Stali se z nich nejlepší přátelé. Měli toho hodně společného, stejnou barvu pleti, oblibu v golfu, milovali gospel, rádi polemizovali nad otázkami ohledně života a smrti, náboženství či budoucnosti lidské civilizace. Bylo to přátelství budující se krok po kroku pět let. A teď se jako mávnutím proutku utnulo.
Věděl, že musí utéct, že se musí rychle odstat do Torchwoodu, ale zármutek mu v tom bránil. Nedokázal se otočit, zapomenout na pět let života, nedokázal tam nechat svého nejlepšího přítele bez odplaty. Nedokázal utéct. Cítil, že musí udělat něco jiného. Rozum mu v tom bránil, ale přátelství, city a vzpomínky byly silnější. Zavřel své oči, sepjal své dlaně, pomodlil se, poděkoval Bohu za šanci žít, a pak se se slzami v očích rozběhl proti několikasté převaze. Kmeny stromů se míhaly kolem jeho hlavy a tvořily brány, kterými běžel ve vzpomínkách. Nevnímal nic. Hlasy i písně utichly. Teď tu byl jen on, jeho bušící srdce a Boc. Zaslepeně se vrhl proti vlnám, které se jako příboj valily na něj. Bylo mu to jedno. Vzpomínal na otce, jak se spolu poprvé plavili na loďce u břehů Madagaskaru. Běžel džunglí se lszami. Vzpomínal, jak poprvé pádloval sám, jak chytil svoji první rybu do sítí, které se ve vodě vlnily jako záclony v průvanu. Utíkal a věděl, že se nebojí. Vzpomínal na matku, jak mu na smrtelné posteli držela ruku a říkala mu, že ho nikdy neopustí, že ji bude mít navždy ve vzpomínkách. Utíkal, aniž by cítil nohy. Vzpomínal na svoji ženu Riu, která když umírala na tyfus, ležela v jeho klíně a jeho slzy jí kapaly do vlasů. Říkal mu tehdy, že to bude dobré, že jen odchází na druhou sranu řeky a že se znovu potkají. Utíkal, slzy mu zkreslovaly okolí do jedné velké kapky a tiše promluvil:
,,Tak se znovu potkáme, Rio...Bocu.“
To bylo to poslední...

* * *

Začalo pršet. Byla to průtrž mračen. Joshovy vlasy byly ihned po třech sekundách úplně mokré, stejně tak celé jeho zbývající tělo. Přes proudy vody nebylo téměř vidět. Josh se již prodíral džunglí nazpět a přítomnost deště ho nijak netěšila. Kapky sem u zabodávaly do kůže jako jehličky a půda pod nohama se vmžiku proměnila v jednu velkou bažinu, která ho zančně zpomalovala. Jediné pozitivum, které na oné situaci shledával, byla možnost pro Didiera, jak se napít, než dojde.
Džungle vydávala hrůzu nahánějící zvuky. Josh se často otáčel vystrašen, že za ním někdo jde, a něvěděl, zda se potí strachy, či je to jen déšť tekoucí z jeho pramínků vlasů. Navíc si všímal, že vidí stále více hydrodendrií. Jakožto student botaniky moc dobře věděl, proč se hydrodendrie nazývají tímto jménem, vodními rostlinami. Déšť byl totiž jejich největším přítelem a s jeho přítomností rostla jejich aktivita a agresivita. Rozevíraly své listy a plazily se po zemi, po stromech i po kamenech jako hadi. Bylo mu záhadou, jaktože při dešti, který trval první dny, co ztroskotali u jezera, nespatřil také tolik hydrodendrií. Usoudil, že z okolí jezera je mohla odebrat Contra Lunam pro své krvavé hrátky v arénách.
Prodíral se křovinami a doufal, že se k Didierovi dostane dřív, než se stane potravinou pro nějakou hladovou hydrodendrii. Jeho oči se snažily kontrolovat každý centimetr okolí a zaznamenávat každý sebemenší pohyb, ale těch bylo při dešti více než hodně.
Pak za jeho zády něco zlověstně zasyčelo...

* * *

Odešli. Všechno utichlo. Nevěděl, zda ono ticho neznamená definitivní konec. Už je snad po všem? Dýchám ještě? Bolest svírající celé jeho tělo nasvědčovala, že ještě stále žije.
Dokud cítíš bolest, je to dobrý, říkal si pořád dokola.
Plameny se snažily uchvátit i jeho hlavu. Pokoušely se přelézt přes krk k řídícímu centru, a když se jim to málem podařilo, něco je zcela nečekaně zastavilo. Husté černé mraky se převalily přes vysoké kmeny ohořelých stromů a stonky hydrodendrií a spustily svůj koncert.
Záchrana. Zázrak.
,,Děkuji Ti!“ pošeptal Bocundji k obloze a vyčerpaně nechal kapky hasit své tělo
,,Děkuji...“

* * *

Otočil se. Přímo před ním teď stála hydrodendrie a zlověstně syčela. Pak udělala první výpad. Těsně vedle Joshovy ruky. Využila své iniciativy a vyslala podruhé svůj šlahoun na Joshe, který se ještě nezpamatoval z prvního ataku. Zásah. Ale trefila něco jiného než Joshovo tělo. K zemi spadl jeden z kusů uzeného. To Joshovi vnuklo nápad. Rychle sebral maso a hodil ho po hydrodendrii. Ta se po něm vrhla a pomalu ho do sebe nasoukala, přičemž z ní vyteklo symbiathicum, které pomohlo maso rozložit. Čas, který se naskytl, využil Josh k útěku.
Utíkal spletitou džunglí, ze které na něj další a dlaší hydrodendrie natahovaly své šlahouny. Ještě třikrát jim musel hodit kusy masa, aby se dokázal probít k místu, kde nechal Didiera. To místo našel celekm rychle, ale Didierova osoba tam chyběla. Zapochyboval, zda je opravdu na správném místě, ale vše nasvědčovalo, že se nemýlí.
Musí to být tady, přesvědčoval se.
Pak ho napadlo, jak svoji hypotézu buď potvrdit, nebo vyvrátit. Protáhl se skrz několik keřů, obešel objemné kmeny stromů, a pak spatřil ústí tunelu, kterým se dostali ven ze základny Contra Lunam. Takže na místo trefil dobře dobře, jen Didier tam chybí. Ale jak je to možné? Kam by šel? Josh se rozhodl vrátit se a podívat se, zda nezanechal alespoň nějaký vzkaz.
Když došel zpátky, pozorně prozkoumal okolí, přičemž na něho znovu dotíraly hydrodendrie, ale nenašel žádné stopy po Didierovi. Když už se to chystal vzdát, povšiml si nenápadných rýh v zemi, jakoby někdo něco táhl. Joshe ihned napadlo, že bojovníci Contra Lunam objevili Didiera a někam ho odtáhli, a tak se rozhodl, že půjde po stopách a , pokud mu bude štěstí nadále přát, objeví Didiera a nepozorovaně s ním uteče, znovu.
Rozhrnul první keříky a vydal se stopovat. Čím víc se vzdaloval od únikového východu, tím byla džungle hustší a neprostupnější. Každou chvílí musel přeskakovat popadané kmeny stromů porostlé mechy a lišejníky, na poslední okmažiky se vyhýbal zákeřným úzkým větvičkám, které se mu snažily vypíchnout oči, a musel se plně soustředit, aby udržoval stále stejný směr a nezabloudil. V těchto končinách nebyl schopný nalézt jedinou věc, která by mu připomínala Hydroponic town, které znal. Nicméně se domníval, že jde směrem, kde se kdysi rozkládalo malé městečko Praymouth a také drobná osada Torchwood, ale nebyl si tím zcela jist. Jen jakási domněnka. Vnitřní pocit. Instinkt. Ale v podstatě mu to mohlo být úplně jedno, neboť obě sídla budou beztak v ještě horším stavu než Hydroponic town, a navíc kdo ví, kam Joshe stopy dovedou. Stále je následoval.

* * *

Stromy okolo nich se vlnily ve větru a chrastily svým brněním, přičemž na něj bubnoval vytrvalý silný déšť. Zdálo se, že se z oblohy stal jeden velký nekonečný oceán, který se teď vylévá na zem. Proudy ledových kapek nebraly konce a vypadalo to, že ještě dlouho budou přítomny.
Skupina čtyř lidí stála na vypáleném místě, kde nehrozilo nebezpečí od hydrodendrií. Byla už jen pár hodin od Torchwoodu. Skládaal se ze tří mužů, kteří se odtrhli od hlavní skupiny Contra
Lunam poté, co objevili momentálně čtvrtého člena, jak leží na zádech mezi dvěma keří a snaží se pochytat nějaké kapky vody. Bylo patrné, že není členem Contra Lunam, a tak ho zajali a vzali s sebou, aby ho použili jako rukojmího, nebo aby jim vyzradil některé věci. Teď ležel na zádech na zemi, přičemž mu na ramenou klečel jeden muž, nohy mu držel druhý a třetí na něho dotíral otázkami:
,,Seš z Vitanovy?!“ řval na něho hodně ostrým tónem.
Jenom ticho. Ležícímu člověku se viditelně do odpovídání nechtělo.
,,Slyšíš, doprdele?!“
Zase ticho. Člověk na zádech se snažil vymanit ze sevření, ale byl příliš slabý. Po ještě několika pokusech se definitivně vzdal a jenom zíral do nebe a nechal déšť padat na jeho obličej.
,,Neser mě, vole a řekni nám, kdo seš a kde je Vitanova! Je jen v Torchwoodu, nebo mají základny ještě jinde v okolí? Tak řekneš to, doprdele?!“
,,Je ne comprends pas...“ utrousil z posledních sil muž ležící na zádech a sám se vyděsil.
Já, já promluvil! Já promluvil! Ce n'est pas possible! Já promluvil, běželo mu v hlavě.
Tři muži se na sebe podívali.
,,Jakým to bylo jazykem? Nebyla to španělština?“ zeptal se jeden z nich.
,,Ne, nebyla. To byl můj rodný jazyk, francouzština.“ řekl tlumeně druhý a zadíval se na ležící osobu. Náhle k němu začal pociťovat sympatie. Byl to bezbranný člověk a navíc, navíc to byla francouz jako on. Přece nemůžou být nepřátelé. Vždyť jsou stejné národnosti. Sdílí stejnou historii. Vyrůstali spolu v jedné zemi. Kdo ví, třeba ve stejném městě, možná že v sousedství. Ale přece je z Vitanovy, nemůže ho nechat jít. Ale nemůže ho zabít, bylo by to, jakoby zabíjel vlastního bratra. Jeho svědomí právě prožívalo občanskou válku. Nakonec mu uvolnil paže a zlehka, až přátelským tónem, k němu promluvil:
,,Tu est francais? Tu parles francais?“
Muž na zádech neodpověděl. Jen pokýval hlavou, že ano.
,,Z jakého jsi města?“ ptal se ho stále ve francouzštině.
Na takovou otázku mu ale němý francouz odpovědět nedokázal. Ta věta, kterou před chvílí dokázal vyslovit, byla jen náhoda, vybičovala ho k tomu hrůza a starch. Pud sebezáchovy ho donutil rozeznít jinak němá ústa.
No tak, Dide, musíš mluvit, to jedinné tě teď může zachránit, hecoval sám sebe Didier.
,, No tak, odkud pocházíš?“
Ticho.
,,Proč mi to nechceš říct? Musíš mluvit, jinak tě zabije.“ mluvil na něho v rodném jazyce muž stejné národnosti.
,,Já...já nemím mvit...“ ze všech sil se snažil vyslovit Didier vysvětlující slova.
,,Že neumíš mluvit? Vždyť mluvíš.!
,,Nemvil. Až tď. Po...moc.“ tlačil ze svých úst Didier.
,,Nemůžu ti jak pomoci, víme, že jsi z Vitanovy, a Aaränen, ten, co na tebe řval, tě chce mít jako rukojmího...“
,,Tak co si tam šuškáte?!“ ozval se Aaränenův hlas nad nimi.
,,Právě se ho vyptávám na ty základny Vitanovy...“ řekl pohotově Cruchot, který se snažil konverzovat se skoro němým mužem.
,,Dobře, ale pohněte! Jestli nic neřekne, tak už ho zabiju, jen nás zdržuje a mě už to jeho mlčení sere!“ řekl poslední slovo Aaränen, strčil pěstí do Cruchotova ramene a otočil se k třetímu muži, Hildebrandtovi, který si mezitím šel sednou pod strom.
,,Slyšels? Jestli něco neřekneš, tak tě zabije!“ oznámil Cruchot Didierovi, a pak se zamyslel. Vůbec se mu nezamlouvalo Aaränenovo chování. Byl to jeho nadřízený a Cruchot mco dobře věděl, jakou má pověst. Tradovalo se, že je to úplný magor. Prý jeho inteligence odpovídala možná úrovni zvířete, její absenci si ovšem vynahrazoval svojí agresivitou. Prosléchalo se, že několikrát brutálně zabil své dva společníky jenom proto, že se zasmáli, když se přeřekl. Jenže byl velkým oblíbencem Mrozova, at ak ve své funkci kapitána družiny nadále přetrvával. A teď k němu byl přiřazen právě
Cruchot, kterému se vůbec nezamlouvalo, že jedinný Aaränen je ozbrojený kromě dýk, které měli všichni, také pistolí. Domníval se, že tak impulzivní a labilní člověk jako byl Aaränen by neměl mít zbraň vůbec v ruce.
Co když si usmyslí, že si jen tak pro srandu zabije i mě, uvažoval a nakonec se rozhodl, že ve vhodnou chvíli s Didierem uteče. Částečně pro jeho dobrou, ale hlavně aby si pojistil své vlastní zdraví.

Aaränen, který mezi ležicím a Cruchotem vycítil nějaké sympatie a který moc dobře věděl, jak se vyčerpaný muž vzal v džungli blízko únikového východu, se mezitím posadil pod strom záměrně zády k mýtině hned vedle Hildebrandta a zavřel oči.
,,Neměli bychom je hlídat, kapitáne?“ ozval se Hildebrandt, když si všiml, že Aaränen usíná.
,,Jen klid...“

Cruchot si všimnul, že je nadřízený i Hildebrandt nesleduje a dokonce sedí zády k nim.
To je jedinečná příležitost, pomyslel si. Sehnul se k Didierovi a tiše mu řekl:
,,Rozhodlk jsem se, že ti pomůžu. Utečeme! Hned teď! Můžeš chodit?“
Didier zakroutil hlavou.
,,Dobrá, budu tě podpírat.“ řekl, ihned se ho chopil a během minuty zmizeli zmýtiny do nepropustné džungle.

,,Kapitáne!“
,,Ano, Hildebrandte?“
,,Oni tam nejsou! Museli utéct!“
Aaränen se jen zavrtěl, sesunul se podél kmenu a lehl si na promáčenou zem. A zase zavřel oči.
,,Kapitáne, měli bychom...“
,,Víš, cos měl?! Držet hubu, když spím!“ vymrštil se na něj blonďák a dvěmi střelnými ranami do hlavy ukončil jeho pobyt na světě.
Všechno jde podle plánu, zamumla a uvelebil se na zemi. Pak znovu zavřel oči. Konečně ticho.

* * *

Teprve když stanula tváří v tvář základně v Torchwoodu, zjistila, jak robustní pevnost to je. Přes vodní příkop se klenul padací most, který ústil k dřevěné bráně, která byla součástí hradeb tvořených masivními, do špice zařízlými, kmeny stromů. Nad branou v dvou malých vyvýšeninách stála hlídka, která přicházející právě spatřila. Jeden z nich zatroubil, na což se otevřela brána. Z ní vyšli dva lidé a zamířili k osobě oblečené do modré kombinézy.
,,Buďte zdráva, není vám nic?“
,,Nejsem zraněná.“
,,Co děláte sama mimo základnu, doktorko?“ zarazil se muž, neboť zde zatím neviděl jedinou ženu.
Sarrah se na sebe podívala a ihned pochopila, proč se domnívají, že je doktorka. Její modrá kombinéza poukazovala na zdravotnictví.
,,Ztroskotali jsme v Hydroponic town, odkud sem jdeme více jak dva dny. Na záda nám však dýchá Contra Lunam.“
,,Mluvíte v plurálu, kde je tedy zbytek?“
,,A můžete nám říci, jak daleko je od nás Contra Lunam?“ vyzvýdal druhý muž.
,,Byli jsme tři, jenže jeden z nás se někde ztratil, a tak se za ním druhý vydal. Říkal mi, že se zase potkáme, ale mám o něj strach, neboť Contra Lunam byla velice blízko.“ plná obav ze sebe vyklopila Sarrah. Ohlédla se za sebe s doufáním, že tam bude stát Sawi s Bocundjim, ale nikde nikdo. Jen již slyšitelné pokřiky nepřátel. Sarrah byla zoufalá, představa, že po Joshovi ztratí i své
nové velmi blízké přátele, ji více než deprimovala.
,,Pojďte s námi. Za hradbami budete v bezpečí.“

Ihned poté, co prošli bránou, dopadla na Sarrah silná deprese. Z domů, kde byli ošetřováni zranění bojovníci, se ozývaly sténavé nářky a dokonce několik raněných leželo na dlažbě bez lékařské pomoci, neboť na ně již nevyzbylo místo v ošetřovně či samotný lékař. Jejich zranění přitom nebyla nijak banální – popáleniny druhého a třetího stupně, krvácení a otevřené zlomeniny. Přemýšlela, jak by mohl Bocundji se Sawim přežít, když Contra Lunam takto vyřídila celou organizovanou jednotku. Z celé té situace jí bylo nanic. Zmocňovala se jí panika, jak z beznadějnosti, tak z obrazů viděných před sebou, které byly jako vystřižené z krvavého hororu.
Někdo na ni mával z okna z jednoho z mnoha zdravotnických domů. Byl to plešatý muž v modré kombinéze, která byla na několika místech silně zakrvavená. Dříve než si ho všimla, dva muži jdoucí stále vedle ní, ji vybídli, aby šla za oním modrokabátníkem.
,,Chápeme, že jste velmi unavená, ale je tu velký počet zraněných a doktoři nestíhají. Každá výpomoc je darem z nebes. Pochopte to, prosím, a běžte do tamtoho domu pomoci. Jakmile se situace uklidní, bude vám dopřáno odpočinku.“
Sarrah se zděsial. O operování či medicíně něvěděla absolutně nic a teď měla zachraňovat životy. A nemůže se z toho nijak vyvléknout, protože by jí nikdo nevěřil, že není lékařka. Mysleli by si jen, že se chce flákat místo operování.
Chaoticky mávající muž již běžel k Sarrah a chytl ji za ruku.
,,Je to velmi vážný případ. Muž, čtyřicet dva let, otevřená zlomenina levé dolní končetiny, velká ztráta krve, bude potřeba krevní infúze, navíc tržná rána nad pravým obočím.“ chrlil na ni za pochodu do zdravotnického domu.
Vstoupili vchodem bez dveří, aby každý mohl do domu vcházet a vycházet bez zbytečného zdržování, a ocitli se v potemnělém obydlí, které v ničem nepřipomínalo ordinaci či chirurgický sál. Byla to spíše provizorně vybavená místnost, ve které stálo šest lůžek, na kterých leželo šest poraněných těl, která kromě ustavičného kvílení a proklínání nejevila žádné známky života. Místnost lehce osvětlovala bílá světla vycházejícíc z halogenových baterek umístěných na stropě a v každém rohu stál stoleček se všemi možnými chirurgickými pomůckami. Plešatý muž ji zavedl k poslednímu lůžku vzadu, kde skrz dřevěnou střechu zatékalo, a ukázal ji zraněného. Sarrah se podívala na cedulku nad lůžkem. Samuel Washington. To jméno jí něco říkalo.
Pane Bože, vždyť o něm mluvil Sawi, to je ten člověk, co tvrdil, že Vitanovu napadá Contra Lunam. A teď leží umírající přede mnou a já mu mám zachraňovat život, děsial se Sarrah.
Plešatý chirurg oddělal bílou zástěru s výraznou krvavou skvrnou a odkryl tím bránu do Samuelovy nohy. Nasadil si roušku, do ruky uchopil skalpel a ponořil se jím do krvavé rány. Sarrah stála opřená rukaam o kraj lůžka a modlila se, aby po ní chirurg nic nechtěl.
,,Nůžky, sestro.“ ozvalo se, aniž by operující zvedl hlavu. Sarrah se nejistě vydala ke stolečku, na kterém hledala něco, co by se dalo označit názvem nůžky. Nakone něco takového našla a pyšně se vrátila k lůžku. Do již natažené ruky vložila předmět a znovu se opřela o lůžko. Hrůza a nejistota z ní najednou spadla. Uklidnial se.
Není to nic tak těžkého, nůžky přece poznám i bez doktorátu, říkala si.
,,Že to trvalo, sestro. Příště rychleji, je tu fofr. Umírají nám tu jako na běžícícm pásu.“ zvýšil na ni hlas.
Nervozita seo kamžitě vrátila. Na druhé straně jeden pacient začal řvát.
,,No tak, sestro, běžte tam, potřebuje další dávku morfia.“
Panenko svatá, jak já poznám morfium, zděšeně k sobě promlouvala.
Nejistým krokem se vydala napříč místností, kde ležel mladý muž. Vedle něj stál věšák s kapačkou, která mu vedla do žíly. Sarrah to chvíli studovala, až si byla jistá, že chápe, jak taková kapačka funguje, a pak od prázdné kapačky odpojial hadičku. Kapačku vyhodila do blízko stojícícho koše a vydala se ke stolečku, kde už před tím spatřila nějaké další naplněné igelitové pytlíky.
Snad v nich je morfium, doufala.
Jakmile ovšem došla ke stolečku, zjistila, že řady kapaček jsou dvě. A se vší pravděpodobností je jen jedna se správným obsahem. Byla nejistá, ale nebyl čas na rozpaky, muž řval bolestí jako zvíře, a tak vzala první kapačku, která jí přišla pod ruku, a doběhla k trpícímu raněnému. Pověsial ji na věšák a připojila k ní hadičku. Kapalina začala pomalu putovat do žil pacienta, který se následně zklidnil a utišil. Sarrah si otřela kapky potu, které jí rašily na čele, a vrátila se kchirurgovi.
,,Dala jste mu to morfium?“
,,Ano“.doufala.
,,Dobrá. Nyní zašijte tomuto pacientovi tu tržnou ránu nad obočím.“ řekl jí, jakoby to dělala každý den a znovu se ponořil do operování.
Sarrah si vyděšená zašla pro jehlu s nití a sedla si k Samuelově hlavě. Nad jeho pravým obočím se táhl krvavý šrám. Jehlou protáhla nit a dodala si odvahy.
Není to nic jiného, než sešívání díry u kalhot, nic jiného, říkala si pořád dokola.
Pak se přiblížila s jehlou až těsně kek ůži, a nakonec ji propíchla. Okolo právě vytvořeného zápichu se vytvořilo krvavé kolečko, které Sarrah neudělalo vůbec dobře. Vidět krev jí až tak nevadilo, ale být podnětem, který krvácení způsobuje, ji děsilo.
Náhle se ozval hlas chirurga:
,,Máme problém! Okamžitě potřebujeme sehnat alespoň dva litry krve typu 0.
,,Typu 0?“
,,Ano. Doprdele, proč zrovna tu nejvzácnější krev? Kde ji mám tady shánět?! Jakou skupinu máte vy?“
,,Skupinu A.“
,,Doprdele!“
Vstal a běhal od jednoho stolečku ke druhému, ale žádnou krev typu 0 nenašel.
,,Musím ji jít najít. Vemte to zatím za mě. Možná se bude pomalu probouzet z kómatu...“ oznámil jí, když mizel ve dveřích.
Zůstaala tam sama. Sama mezi umírajícícmi pacienty. Připadala si v té místnosti jako cizinec. Jak má zachránit zraněné, kteří mají zpřerážené kosti, když nikdy neléčila ani člověka s rýmou?
,,Prosím vás...to hrozně bolí...“ ozval se chraplavý a vyčerpaný hlas.
Podívala se, odkud hlas přichází, a uviděla samuela, jak mžourá očima. V obočí měl stále ještě zabodnutou jehlu s provléklou nití.
,,Nebojte se, pan chrirurg šel pro infúzi, která vám pomůže.“ snažila se ho uklidnit Sarrah, která nebyla vůbec klidná.
,,Mně už nepomůže nic...“
,,Takhle nemluvte.“
,,Opravdu, myslím to vážně. Cítím, že můj čas nadešel.“
,,nemůžete odejít...Samueli!“
,,Vy znáte moje jméno?“ a zaúpěl bolestí.
,,Ano, vykládal mi o vás můj společník, Agytalawuni Barrusawi. Říkal, že jste předpověděl útoky Contra Lunam. A jen díky vám jsem přežila a dostala se až sem.“
,,To jsem rád, že jsem vám pomohl. Jenže já jim neunikl. Hned první den, co jsem havaroval s dvěmi společníky v Hydroponic town, jsem se ztratil v džungli a Contra Lunam mě zajala.“ mluvil, přičemž se snažil bojovat s bolestí.
,,Vy jste havarovali v Hydroponic town? Neznal jste Joshe Planta?“
,,Joshe Planta? No jistě, ten letěl s námi. Proč se ptáte?“
,,Já jsem Sarrah Buttová, chodili jsme spolu.“
Samuel zaúpěl bolestí.
,,Ta noha hrozně bolí, kde je ten zatracenej doktor?!“
,,Už tu bude každou chvílí.“ ujišťovala ho, ačkoliv nemohla tušit, kdy se chirurg vrátí. A zda bude mít s sebou dva litry krve.
,,Tak vy jste Sarrah...mluvil o vás...“
,,Opravdu?“
96
,,Ano, jednou v lodi mi říkal, co se stalo a jak toho lituje. Prosím vás, udělejte něco s tou nohou!“
,,Já nejsem lékařka, jsem tu omylem.“
,,To je jedno, prosím, udělejte cokoli, horší už to být nemůže.“
,,Já nevím, co udělat.“
Pak se na chvíli rozhostilo ticho, ve kterém se ozývaly jen hluboké a těžké nádechy Samuela.
,,Je konec, slečko, konec. Já to říkal. Toto už nepřežiji.“
,,Musíte to přežít!“
,,Rád bych, ale...ale...“
Jeho obličej ztuhl a hlas utichl. Už se neozvaly žádné nádechy. Sarrah nebyla schopna pohybu. Byla v šoku. Musela si sednout. Napila se studené vody a stále nevěřícne zírala na tělo bez života. Na tělo, se kterým ještě před chvílí mluvila. Musela na vzduch. Právě jí pod rukama zemřel člověk...

* * *

Cítil, že již má dostatek sil. Postavil se na nohy. V dohlednu nebylo ani živáčka. Podíval se na svoji paži, která díky ohni a následně vodě již byla paradoxně v docela dobrém stavu. Krev z ní již nevytékala.
Věděl, že se nemůže vydat dále k Torchwoodu, neboť by znovu narazil na armádu Contra Lunam, kterou už jednou se štěstím přečkal, a tak se vydal pomalým krokem na druhou stranu, přestože neznal cíl svého pochodu. Věděl jen, že nemůže zůstat tady na holé pláni a musí se pokusit nalézt nějaké poříslušníky Vitanovy.

* * *

Na ulici panovalo doslova šílenství. Lidé držející se v panice za hlavu běhali do všech stran a řvali na poplach, že se k Torchwoodu blíží nějaká armáda. Někteří nevěděli, kde se taková armáda vzala na Zemi a kým je tvořena, ale bojovníci, kteří již byli v terénu, moc dobře věděli, sk ým mají tu čest. A Sarrah to věděla také. Teď si již byla jistá, že Sawi ani Bocundji nepřežili.
Vzhlédla k nebi, zrovna když přes Torchwood přeletěla vesmírná loď Oddysea 109 a hned za ní Oddysea Goldenstar. Přistáli kousek za městem, alespoň soudě dle poklesu zvuků, neboť Sarrah na přistávací plochu neviděla. Pak okolo ní proběhl bojový útvar Black arrows, který vystoupal na hradby a začal střílet pod sebe na příslušníky Contra Lunam.
Začalo peklo na Zemi!
Teď si Sarrah s naprostou jistotu uvědomila, že to vůbec nebude boj Vitanovy proti hydrodendriím, ale především válka člověka proti člověku.
Někdo ji chytl za ruku.
,,Musíte jít s námi! Venku je plno zraněných!“ řval na ni vysoký muž, který se snažil přeřvat rachot rozléhající se okolím.
,,Prosím?“
,,Musíte jít s námi. Venku je plno zraněných!“ zopakoval ještě hlasitěji.
,,Já vás slyším, ale proč zrovna já?“
,,Jste přeci lékařka, tak máte tu povinnost.“
,,To je omyl, já nejsem...“
,,Máte modrou kombinézu, tak jste lékařka a konec. Máme málo času, tak nezdržujte a pojďte!“ rezolutně rozhodl, přičemž ji stále držel za zápěstí, a spolu s ní doběhl skupinku modrokabátníků.
,,To chcete vyběhnout bránou přímo do náručí Contra Lunam?! To těch zraněných bude ještě víc!“
,,Neblázněte, ženská! Tam bych nevstoupil ani za nich. Tam jsou jatka. Jdeme zadní bránou a té vřavě se vyhneme obloukem.“
,,A jak teda budeme zachraňovat ty zraněné, kteří tam jsou?“
,,My vůbec nebudeme zachraňovat ty, co brání město, těm pomůže už jen zázrak. Máme nařízení od Gaia Júlia Caesara, který do Torchwoodu osobně přijel, protože je to tu nejvyhrocenější, jít severozápadním směrem na Hydroponic town, kde došlo k prvním předbojům, když naši vypalovali hydrodendrie. Má tam být něco okolo třiceti mužů.“
Sarrah vycítila jiskřičku naděje, že mezi zraněnými bude i Bocundji se Sawim.
,,A je jisté, že jsou všichni jen zranění? Že nikdo z nich není mrtvý?“
,,Řekl bych, že spíše naopak. Pokud Contra Lunam bojovala s takovou verví jako před Torchwoodem, tak potom pochybuji, že by někdo z našich přežil. Ale zkusit to musíme.“

Během necelé hodiny se ocitli na doutnající mýtině. Sarrah to místo dobře poznávala – tady naposledy viděla Bocundjiho. A věděla moc dobře, že už tehdy, co tudy procházeli, si nevšimli jediné známky života, natož teď, když se přes vypálenou mýtinu přehnala druhá vlna Contra Lunam. Leželo tu opravdu něco přes třicet těl v ohořelých kombinézách, ale všechny byly mrtvé jako kameny povalující se všude okolo nich.
,,Tak si myslím, družino, že se zase můžeme vrátit a pokusit se pomoci těm, kteří jsou alespoň ještě živý.“ vybídl vysoký muž ostatní k návratu do Torchwoodu.
Sarrah mezitím obcházela mrtvoly a doufala, že mezi nimi nebude ani Sawi ani Didier. A opravdu, ani jedna z třiceti dvou mrtvol jim nebyla podobná. Sarrah uvnitř těla, někde poblíž srdce, zaplál malý plamínek naděje. Právě se znovu zrodila možnost, že se jim podařilo utéct.
Družina už odcházela, a tak si Sarrah musela pospíšit, aby je dohnala. Šli nepatrně odlišnou cestou, což se ukázalo osudné pro Sarražiny naděje. Někdo před ní zavolal:
,,Tady se valí ještě jedno tělo. Ale taky není živé. A není ohořelé, jen rozstřílené!“
Sarrah se prorvala do čela a spatřila mrtvé tělo Sawiho. Udělalo se jí nevolno. Její kamarád je mrtvý. A s ním i Josh, a nejspíše i tělo Bocundjiho se bude válet o pár metrů dále...

* * *

Prodíral se neprostupnou džunglí. Už se začínalo stmívat. Vytrvalý déšť, který mu zachránil život, už začínal být nepříjemný. Nevadil mu sám jako takový, ale spíše jeho důsledky. Země byla rozbahněná a pod nohama se vlnila jako pudink a navíc zpozoroval, že při dešti vidí stále více hydrodendrií. Kdyby si jedna z nich usmyslela, že si ho dá jako zákusek, byl by snadnou kořistí. Neměl nic, čím by se bránil, a navíc byl dosti omezen v pohybu. Jeho paže už sice nekrvácela, ale velmi bolela. Mohl jenom doufat, že se nestane potravou.
Propolétal se okolo stonků hydrodendrií a snažil se na sebe neupoutávat pozornost. Najednou uslyšel hlasy. Přicházely přímo zepředu, kam měl namířeno. Zahleděl se tam a uviděl nějaké oranžovočervené záblesky. Pak zpozoroval bílé kombinézy. Jeden muž oblečený v ní běžel směrem k němu. V obličejí bylo čitelné zděšení. Právě když byl necelé dva metry od Bocundjiho, mohutný stonek se po něm vrhl. Srazil utíkajícího k zemi, a pak ho pohltil. Celého naráz. Výkřiky byly slyšitelné, i přestože už byl pohlcený uvnitř stonku. Utichat přestaly až postupně. Musela to být dlouhá a více než nepříjemná smrt.
Bocundji se zatajeným dechem pozoroval ještě několik stejných scénářů. Pak se rozhodl, neboť na tomto místě byl příliš zranitelný, že se pokusí dostat ke skupince bělokabátníků, kteří bojovali proti hydrodendriím ohněm. Opatrně následoval oranžové a červené záblesky, které viděl před sebou, až se skutečně dostal ke skupince. Jenže žádný oheň to nebyl. Déšť byl tak silný, že z plamenometů sice vycházely proudy ohně, ale ty byly okamžitě uhašeny. A tak se Bocundji dostal z bláta do louže.
Náhle se před nimi vynořil stonek hydrodendrie, který dosahoval výšky alespoň padesáti metrů, a plnou svojí váhou dopadl na skupinu bělokabátníků, těsně vedle Bocundjiho a ještě dvou mužů.

Když se zase zvedla, odkryla svůj půl metr hluboký otisk v zemi, do kterého byli zalisováni příslušníci Vitanovy. Všichni tři přeživší na to zírali a nevěděli, co dělat. Náhle se z boku vynořil šlahout a trefil jednoho z bělokabátníků přímo do spánku. Obět jen zavrávorala a zřítila se k vylisovaným společníkům. Na to se na druhé straně objevil další stonek, ne tak velký jako předešlý, a pohltil druhého bělokabátníka i s plamenometem. Ten se zřejmě nechtěl smířit se svojí smrtí, a tak plamenomet použil uvnitř hydrodendrie, kde nepršelo, a Bocundjimu se naskytl pohled, z kterého se mu neudělalo vůbec dobře. Část stonku explodovaal do všech stran, přičemž zbývající kus hydrodendrie zasyčela uši trhajícím zvukem a složila se k zemi. Jenže bělokabátník si příliš nepomohl, neboť takové peklo nemohl přežít ani on, ale alespoň se té hydrodendrii pomstil.
Z celé skupinky tu teď stál jen Bocundji obklopený rozzuřenými hydrodendriemi. Věděl, že nemá šanci přežít. Nemělo smysl snažit se utéct, nemělo smysl snažit se bojovat, nic nemělo v tu chvíli smysl, jen čekat na smrt. Padesáti metrový stonek se nad ním znovu vztyčil...

* * *

Aaränen otevřel oči a protáhl se. Necelou hodinku si pospal a nabral nové síly. Podíval se na svůj pager a červeně blikající světélko mu oznamovalo, kde se právě nachází Cruchot s francouzem. Věděl totiž moc dobře, kde se onen podivný muž vzal u únikového východu. Bylo více než zřejmé, že je to přítel Joshua Plantina, který ho osvobodil, když unikal ze základny Contra Lunam, a tak Aaränen doufal, že když ho nechá s Cruchotem, který k němu začal cítit sympatie, utéct, najde tím samotného Joshuu, neboť se budou vzájemně snažit se najít. A aby měl přehled o tom, kde se právě Cruchot s francouzem nachází, připevnil na Cruchotovo rameno, když mu do něj tenkrát vrazil, stopovací zařízení.
Podle přístroje byl Cruchot s francouzem asi půlhodinku cesty od něj a nejspíše měli přestávku, neboť se světélko nehýbalo. Aaränen se rozhodl, že je čas vyjít...

* * *

Trvalo to už nějakou dobu a smrt stále nepřicházela. Odvážil se otevřít oči.
Krajinu okolo sebe nepoznával. Vypadalo to, jakoby napadl metr sněhu. Ale to nebylo možné, vždyť pršelo. Pak začal vnímat spleť roztodivných zvuků. Podíval se nad sebe a uviděl čtyři vesmírné lodě typu Oddysea Fightship, jak vypouští tuny bílého prášku, které doslova leptají hydrodendrie. Ty se zmítaly v křečích a vydávaly pisklavé nářky. Uvědomil si, že teď má jedinečnou šanci utéct někam do většího bezpečí. Neváhal a namířil si to přémo skrz džunglí. Několik doposud nezasažených hydrodendrií se po něm ještě vrhlo, ale jejich pokusy vyšly naprázdno. Utekl.

Zachránil si život, ale zároveň se dočista ztratil. Neměl ponětí, jakým směrem běží. Nevěděl, zda utíká ku Torchwoodu, či na druhou stranu k Hydroponic town nebo na zbývající dvě strany. Neboť však byla džungle každým krokem hustší a hustší, odhadoval, že směřuje k místu, kde jeho dobrodružství na Zemi začalo, k Hydroponic town.
Znenadání před sebou spatřil dvě postavy. Ležely pod stromem, poblíž kterého se nevyskytovala žádná hydrodendrie, a s největší pravděpodobností odpočívali. Udivující bylo, že každý byl oblečen úplně jinak. Jeden měl na sobě typickou bílou vitanovskou kombinézu, ale zato ten druhý měl normální džíny a modrožluté tričko. Bocundjimu se zdálo, že to musí být příslušník Contra Lunam, ale proč by, pro pána krále, spolu odpočívali dva protivníci? Ledaže by spolu neodpočívali, ale vitanovský by byl v zajetí toho druhého. Sám sebe nakonec přesvěčil, že tomu musí být takto, a rozhodl se, že musí vitanovskému pomoct...

* * *

Oba byli velmi vyčerpaní, ale především Cruchot, který celou cestu podepíral Didiera. Teď leželi pod stromem se zavřenýma očima a snažili se nabrat další síly. Déšť, který na ně i přes zábranu větví stromu dopadal, jim vůbec nevadil, neboť příjemně chladil. Cruchot měl dobrý pocit, že se jim podařilo tak nepozorovaně utéct, a byl si jistý, že jim nehrozí žádné nebezpečí. Jenže opak byl pravdou. Z ničeho nic, jako blesk z čistého nebe, se odkudsi vynořil obrovský afričan a namířil si to přímo proti Cruchotovi. Ten byl tak zaskočený, že se nedokázal zmoci ani na jedinný sebemenší pohyb. Za necelé dvě sekundy mu již stál Bocundji tváří v tvář a neváhal ho svojí pěstí ze železa vyřadit mimo provoz. Napřáhl se a Cruchotovi se zatmělo před očima. Napořád...

* * *

Aaränen postupoval džunglí velmi obratně a rychle. Znal ji jako svoje boty. Jeho košile byla naprosto mokrá a špinavá od bahna, ale to mu nijak nevadilo. Střídavě pozoroval světélko, které spočívalo stále na stejném místě, a okolí, aby náhodou nenarazil na nějakou hydrodendrii. Věděl, že pokud světélko setrvá na stejném místě, dorazí ke Cruchotovi, francouzovi a snad i Joshuovi během pěti minut. Jeho dlaň již dychtivě objímala pistoli. Odplata měla brzy nadejít.

Pager nyní ukazoval, že jeho budoucí oběti jsou jen pár desítek metrů před ním. Zpomalil a přikrčil se, aby splynul s nižšími rostlinami, kterých bylo všude okolo požehnaně. Opatrně našlapoval. Metr po metru se přibližoval jako lvice lovící ve vysoké trávě. Konečně. Konečně je spatřil. Viděl tři postavy. Na dálku nedokázal rozeznat, kdo je kdo, ale byl si jistý.
Hasta la vista!
Pak vypálil tři přesné rány...

* * *

Džungle konečně začala řídnout. Udělal ještě pár kroků a stanul na vypálené mýtině. Stále pršelo. Po cestě několikrát ztratil stopu, ale vždy se mu ji povedlo najít, ať už s menšími či většími komplikacemi. Jenže tady stopa končila. Definitivně. Chodil po mýtině a zkoumal každý metr čtverečný, ale nenašel zhola nic.
Tak to je hořkej konec, běželo mu hlavou.
Pořád si představoval, jak vystopuje Contra Lunam a zachrání Didiera, a místo toho ztroskotal na promáčené a rozblácené mýtině. Docela sám. Bez nápadu. Bez naděje. A především beze směru, kterým by se vydal. Celou cestu jen zíral do země, a tak nyní neměl ani nejmenší tušení, kde se nachází. Každý cíp vypadal úplně stejně.
Rozhodl se, že si alespoň chvíli odpočine pod košatým stromem, který rostl o několik metrů pod ním. Jak se k němu blížil, zdálo se mu, že v blátě něco leží. Něco, co vypadalo jako člověk. Srdce mu na chvíli zajásalo, že je to Didier, ale postupně si uvědomoval, že ten měl bílou kombinézu, na rozdíl od toho, který tu leží v černé košili a béžových zablácených kalhotech. Ležel tváří k zemi, takže mu Josh neviděl do obličeje. Chystal se mu poklepat na rameno, aby ho upozornil na svoji přítomnost, ale pak ho napadlo, že bude možná lepší na sebe neupozorňovat, neboť kdo ví, čeho by byl zřejmý stoupenec Contra Lunam schopný. Jenže svojí přítomnost nakonec stejnak prozradil, ačkolik neplánovaně, neboť kýchnul. Naštěstí se ležící muž ani nepohl. Josh měl štěstí. Pro jistotu se k němu potichu připlížil a strčil do něho prstem, ale bez odezvy. Bylo patrné, že osoba v promáčeném bahně je mrtvá. Joshovi znovu svitla naděje, že je na správné stopě Didierovi, neboť kdo jiný by zabil contralunského? Rozhodl se vydat směrem, který určovala mrtvola...

* * *

Celá družina se vrátila zadním vchodem, o kterém neměla Contra Lunam ani tušení, zpět do Torchwoodu, aby pomohli aspoň těm, kteří byli zraněni při obraně města, když už se jim nepodařilo zachránit jedinného človíčka při jejich výpravě do džungle.
Sarrah na tom psychicky nebyla zrovna nejlépe, ale od depresí nad ztrátami jejích kamarádů a Joshe ji pomáhala poslední slova Sawiho, ať pomáhá ošetřovat zraněné, jestliže chce pomoci. A tyto slova po návratu do obléhaného města plnila na sto procent. Běhala od jednoho zdravotního domu k druhému a, ikdyž neměla s medicínou žádné zkušenosti, aspoň se snažila být po ruce, pomoci měnit prostěradla, podávat náčiní, či utěšovat zraněné. A lékaři, kteří nevěděli kam dřív skočit, si ji nemohli vynachválit.
Právě seděla v jednom z uzdravovacích domů a navlhčenou houbičkou ochlazovala vojákovi, který měl vysokou horečku, čelo.
,,Prosím vás, pití...“zašeptal, když se probudil.
,,Jistě, dám vám čaj.“ usmála se na něho a skočila ke stolečku, kde již byl připravený teplý nápoj.
,,Děkuji. Prosím vás, kde to jsem?“
,,Nebojte se, jste v bezpečí. Je o vás dobře staráno.“
,,Hrozně mě bolí hlava. A taky se cítím velmi slabý, jako bych byl uvnitř prázdný. Ruce...a nohy, zdají se mi tak cizí, tak vzdálené.“
,,Máte vysokou horečku. Dáváme vám však léky, které by ji měly srazit. Nebojte se, vsadím se, že zítra už budete jako rybička.“ mrkla na něj okem a přesunula se k druhému lůžku.

Tam ležel muž s hlavou omotanou obvazy a těžce dýchal. Sarrah nalila na malou lžičku nějaký fialový sirup a nahla se k němu.
,,Pane, slyšíte mě?“
,,A...Ano...“ zachrčelo v něm, přičemž si následně mocně odkašlal.
,,Musíte spolknout tuto lžičku, ano? To vám pomůže.“
,,Tu lžičku,“ vyděsil se ,, ,jak ta mi pomůže?! Vždyť mě definitivně udusí!“
,,Omlouvám se, nemyslela jsem přímo tu lžičku, ale její obsah. Je to sladký sirup, bude vám chutnat a pomůže vám snadněji dýchat.“
Muž si vzal lžíci do ruku a její obsah si nalil do krku.
,,Děkuji.“

U třetího lůžka ležel velmi mladý muž s prostřelenou nohou.
,,Prosím vás, sestro, prosím vás, co tu dělá ten muž?“
,,Prosím, Willy, jaký muž? Nikdo tu není.“
,,Ale ano, sestro, je tu. Vím to. Je pod postelí. Vždycky když se vzdálíte, začne vytahovat ruku a snaží se mě uškrtit.“
Sarrah se pro jistotu podívala pod postel, ale jak předpokládala, nikdo tam nebyl.
,,Nejspíš máš horečku, Willy, neměj strach, jsi tu v bezpečí. Skočím si jen pro teploměr, abych si tě změřila.“
,,Ne, nevzdalujte se! Nenechávejte mě tu samotného s tím vrahem! Už, už zase vytahuje tu ruku! Pomóc! Pomóc!“
,,Willy, jsou to jen halucinace. Věř mi, nikdo jiný kromě mě a tebe tu není. Teď si dej ten teploměr do podpaží, rozumíš? Musím si tě změřit.“ uklidňovala ho, když se vrátila.
,,40,8 stupňů Celsia, Willy, to budeme muset srazit. Donesu ti nějaké prášky.“
,,Ne! Ne! Prosím, ne! On vylézá zpod postele, sestro! Už stojí vzpřímený přímo nade mnou, sestro! Sestro! Natahuje ke mně své dlouhé chlupaté paže! Sestro, pomóc! On mě chce uškrtit!“ zmítal sebou v posteli, jakoby byl opravdu škrcen.
Sarrah se rychle vrátila s prášky a čajem, ale nedonutila je Willyho spolknout. Vůbec ji nevnímal.
101
Zdálo se to, jakoby opravdu prožíval smrtelnou agónii, ale vždyť ho přeci nikdo neškrtí. Rozhodla se, že pro jistotu doběhne pro doktora, ať se na něho podívá odbornějšíma očima.

Když se vrátili do zdravotního domu, Willy se ještě stále zmítal na lůžku. Sarrah doktorovi řekla všechno, co jí řekl Willy, a ten usoudil, že to je způsobeno kombinací vysoké horečky a válečného šoku, kdy viděl všechny ty lidi umírat, trpět a zabíjet.
,,Dejte mu nějaké sedativum, a až se uklidní, tak také prášky proti horečce.“ řekl, když odcházel, a jen v duchu si pomyslel, že je divné, že dva pacienti mají tak vysoké horečky, zatímco všichni ostatní zranění trpí nanejvýš zvýšenou teplotou.
,,Co to je za pacienty?“musel se zeptat.
,,Jak to myslíte, doktore?“
,,Jsou to vojáci bojující u hradeb, nebo jsou to bojovníci, kteří se nacházeli někde v džungli?“
,,Mám tady osm zraněných. Šest z nich bylo poraněno dnes ráno před Torchwoodem a dva zbývající přišli sami z posledních sil z východu, kde je hustá džungle. Na co to potřebujete vědět, mohu-li se ptát?“
,,Možná že to má spojitost s tou vysokou teplotou. Ověřím to. Děkuji sestro.“ rozloučil se a zmizel ve dveřích.

* * *

Dostal se do míst, kde byla džungle extrtémně hustá a neprostupná. Navíc země byla protkaná zákeřnými močály a bažinami, které natěšeně čekaly, až se do jejich pastí někdo chytí. Musel postupovat velmi obezřetně a pomalu. Jenže při pomalém pohybu se stával velmi lehkým terčet pro velivé moskyty, kterých tu bylo požehnaně. Celé okolí hrůzu nahánějíce bzučelo a hladiny močálů se doslova hýbaly larvami. Byla to pekelná situace. Co si vybrat, pád do močálu, či ubodání zaživa moskyty? Toť otázka.
Nakonec se rozhodl jít co nejrychleji se dalo, aniž by nějak zvyšoval šance na pád do bažin. Jeho rychlost ale stále nedosáhla takových hodnot, aby se zbavil komárů. Ti na něj dotírali, do ničím nechráněné kůže vpichovali své sosáky a radostně sáli jeho krev. Jedinné štěstí pro Joshe bylo, že nic necítil,neboť komáři vylučovali látky, které znecitlivovaly jeho kůži.
Když se dostal z nejhoršího ven, čili když vyšel z husté bažiny na další vypálenou mýtinu, sundal ze sebe poslední parazity, kteří se ho drželi jako klíšťata, a zhluboka se nadechl. Jakmile mu nad hlavou zmizely neprostupné listy, neustálý déšť mu znovu dal o sobě vědět. Zavřel oči a chvíli nechal kapky vody dopadat na jeho rozpíchanou kůži.
,,Ani se nehni! Kdo jsi?!“ náhle se ozvalo za jeho zády.
Otočil hlavu a spatřil tři muže v bílých kombinézách. Ulevilo se mu.
,,Jsem Josh Plant, příslušník Vitanovy, ztracený uprostřed džungle.“
,,Kde máš kombinézu? Případně, jak můžeš dokázat příslušenství?“
Josh se podíval na své tělo oděné jen ve spodním prádle a botách a suše polkl.
,,Ztroskotal jsem s lodí Oddysea 7 u jezera v Hydroponic town. Kombinézu jsem byl nucen použít jako provaz při sestavování voru. Mým velitelem je sám Július Gaius Caesar. A vím, že celé misi Vitanova velí sir Richard Lionheart, který ji sleduje z Noemovy archy, která je ve vesmíru. Stačí toto jako důkaz toho, že jsem příslušník Vitanovy?“
,,Zdá se, že seš fakt náš.“
,,Už si tu na Zemi delší dobu, že?“ozval se druhý muž
,,Abych se přiznal, přestal jsem dny počítat, vůbec nevím, jak dlouho tu jsem. Řekl bych, že plus mínus týden.“
,,Takže z Noemovy archy už jsi aspoň měsíc, že?“
,,Řekl bych.“
,,Tak to sedí. Víš, asi bys měl vědět, že žádnej sir Lionheart už není.“
,,Jak není?“
,,Byl zavražděn rozbouřeným lidem. Na Noemově arše se strhla strašlivá občanská válka.“
,,Proč?“ vyděsil se Josh, když si představil, že tam někde je Sarrah. Co když ji taky někdo zabije?
,,Obyčejní lidé, jako třeba my, zjistili, že nejvyšší hlavy Noemovy archy se mají jako svině v žitě. Seděly si ve svých přepychem oplývajících kajutách, zatímco nás posílaly sem na Zemi do boje jen kvůli tomu, abychom to tu vyčistili od plevele a připravili jim bezpečný domov. Protože my tu zdechneme, kámo, my tu všichni zdechneme, víš?! Všechno nám to ale bohužel došlo až teď, co jsme přistáli na té debilní planetě. My tu všichni chcípneme – někteří v boji proti hydrodendriím, ale i ti, kteří to přežijou, tak stejně zdechnou, víš?! Protože tady, tady na té debilní zasrané planetě není jediná ženská, víš?! A my když splníme naši misi, tak už odsuď stejně nevodletíme, víš, protože Oddysee jsou naplněné palivem jen pro cestu sem. A tady žádná benzínka už není, víš?! Takže jestli ti to dochází stejně jak nám, letěli jsme sem proto, abysme votrhali kytky a zdechli, a pak si sem přiletěly zlatý koráby těch vysokých hlav přeplněný našema manželkama a přítelkyňama a kdo ví čím ještě, s kterýma by si tu ti posraný vůdci vesele žili! To je ale hezká Vitanova, co?!“ rozhořčeně a emocionálně řval ve svém záchvatu jeden z bělokabátníků.
Josh o tom přemýšlel a musel uznat, že mají naprostou pravdu. Žádná žena tady není, benzínka taky ne, což znamená, že až jejich čas vyprší, zemřou a nezanechají po sobě žádnou svoji generaci. Země bude zbavena hydrodendrií, a to umožní vůdcům se sem zase vrátit. A ti přistanou s celou Noemovou archu, kde ženy jsou, a tak budou mít možnost předat dále svoji genetickou informaci. Pak se ale zarazil.
,,Zní to opravdu strašně a zdálo by se, že se vůdcům jejich plán podařil, ale je tady jedna okolnost, o které neví ani oni, ani vy. My nejsme na této planetě jediní lidé. Říká vám něco organizace Contra Lunam?“
,,Není to ta ruská organizace, která bojovala proti vosidlování Měsíce?“
,,Přesně ta.“
,,A co s ní?“
,,Její příslušníci tady přežili a teď bojují proti nám, proti Vitanově. A na rozdíl od nás mají ženy. Ale řekl bych, že jejich populace v Evropě nepřesahuje více než pět miliónů lidí, což soudím podle toho, že jsem byl vězněn v jedné z největších centrál Contra Lunam, která čítala osmdesát tisíc obyvatelů, nebo tak to alespoň stálo na mapce, kterou jsem dostal. Takže kdybychom se spojili s Noemovou archou a řekli bychom jim toto, třeba by se rozhodli vrátit se na Zem ihned a bojovat v roznocenném boji, protože v jejich zájmu bude, abychom tuto mezilidskou válku vyhráli my, co myslíte?“ pronesl hrdě svoji úvahu Josh.
,,Myslím si, že je úplně zbytečné o tom polemizovat, protože Noemova archa už neexistuje.“
,,Prosím?“
,,Ne-e-xis-tu-je! Není!“
,,Co to znamená?“nechápal Josh, přičemž mu srdce bušilo čím dál rychleji.
,,Na Noemově arše se strhla strašná občanská válka. Nikdo nedělal nic jinýho, než že mlátil vokolo sebe vším možným a bránil si svůj kejhák. A tak se nediv, že si nikdo nevšimnul vesmírnýho šutru, kterej si to šinul přímo na ně. A pak dššččš!!!Byli jsme poslední Oddysea, která odletěla. Byli jsme poslední, kteří se zachránili...“
,,Nikdo jiný?“
,,Nikdo. Všechno bylo během pár vteřin rozšmelcovaný na prach...“
Joshovi se podlomila kolena...

* * *

Ten den zemřel.

* * *

Den na to zemřel i ten druhý.

* * *

Sarrah seděla ve zdravotnickém domě už jen se svými šesti pacienty a čekala, až se vrátí doktor. Stále se nemohla zpamatovat ze smrti Emmanuela a následně Willyho. Bylo to tak rychlé. Bylo to tak neočekávané. Bylo to děsné, oni trpěli fyzicky, ona psychicky, že jim nemůže nijak pomoci.
Ve dveřích se objevil doktor.
,,Tak už víme, co to bylo.“
,,A?“
,,Oba umřeli na právě objevený a pojmenovaný vir Spirocheta somniculosa, který přenáší infikovaní moskyti. Bude to trvat hrozně dlouho, než najdeme účinný protilék, pokud ho vůbec nalezneme. Zda-li se tato nemoc rozšíří, může to znamenat hotovou zkázu. Navíc to bude znamenat velkou výhodou pro Contra Lunam, která již bude zřejmě odolná proti tomuto viru, neboť s ním přišli do styku již mnohem dříve a dokázali si vytvořit protilátky.“ zachmuřeně pronesl.
,,A nějakou radostnější informaci nenesete?“
,,Ano, naštěstí jednu mám. Tento vir se nepřenáší z člověka na člověka, nebo alespoň zatím ne.“

* * *

,,Kde jste se tady vlastně vzali?“
,,Moc dlouho jsme hledali Torchwood, a tak nám nevyšlo palivo. Ztroskotali jsme kousek vodsud. Deš taky do Torchwoodu?“
,,Hledám svého kamaráda, ale vlastně ani nevím, kterým směrem jít...“
,,Měl bys jít s nama. Je to tady nebezpečný, už jsme museli vodrovnat víc než sedum kytek.“
,,Máte pravdu, asi je to lepší. Hledat kamaráda uprostřed této džungle, je jako hledat jehlu v kupce sena. Vy tedy jdete do Torchwoodu?“
,,Sámo! A ty taky!“
,,Jistě, jen vám chci říct, že Contra Lunam na něj táhla, takže asi bude v obležení. Měli bychom být opatrní a obejít město z druhé strany.“
,,Dikec za informaci, ta je ksakru důležitá.“
Josh se na chvíli zarazil. Začaly ho pálit oči a víčka byla čím dál těžší.
,,Nejste taky tak unavení jako já?“
,,Ne, pohodička. Zvládneš to? Měli bysme jít, dokud je světlo.“
,,Dobrý, to zvládnu. Jen se mi nějak podlamují kolena. Třesou se mi nohy...“
Pak se mu zatemnilo před očima, hlasy ztichly a on se potopil do nekonečného černého oceánu...

* * *

Probral se na provizorním lůžku. Měl zpocené čelo a pocit slabosti. Připadalo mu, jakoby byl uvnitř naprosto prázdný.
,,Haló? Je tu někdo?“ nejistým hlasem zavolal.
Po chvilce ticha někdo rychlým krokem vešel do místnosti. Nahnul se nad Joshe a ten spatřil krásnou tvář. Nevěřil vlastním očím. Nechápal, ale to mu vůbec nevadilo. Před ním stála Sarrah! Ano, opravdu, byla to Sarrah! Oči se mu, stejně jako jí, zalily slzami, a následně se objali. Josh ji slabou paží hladil po zádech, zatímco ona měla hlavu pevně přitisklou na jeho ramenu. Šeptala.
,,Joshi. Joshi. Můj milý Joshi.“
,,Sarri!“
,,Už jsem nevěřila, že jsi naživu.“třásl se jí hlas.
,,To já taky ne. Kde jsi se tu vzala? Myslel jsem, že jsi na Noemově arše, do které prý narazil meteorit.“ ptal se Josh, kterého by už ani ve snu nenapadlo, že se ještě potká se Sarrah.
,,To je na moc dlouhé povídání, miláčku. Zkrátka jsem měla štěstí a náhodou jsem se dostala do programu Vitanova. Když jsme přiletěli do Hydroponic town, našla jsem cáry bílé kombinézy a myslela si, že tě sežrala hydrodendrie.“
,,Kdepak, já tu kombinézu rozpáral sám, abych ji použil jako provaz na vor. Prosím tě, kde to jsme?“
,,Jsme v Torchwoodu v jednom ze zdravotnických domů. Nějací tři chlapi tě přinesli v zimnici a bezvědomí.“
,,Co mi je? Pamatuji si jen, že se mi chtělo spát, a pak už jsem měl černo před očima.“
Sarrah se na delší čas odmlčela a jen se dívala Joshovi do očí. Vycítil, že se děje něco zlého.
,,No tak, Sarri, co mi je?“
,,Zřejmě tě někde v džungli píchnul moskyt...“
,,Kdyby jeden...“pousmál se Josh.
,,No a jeden z nich byl nejspíš infikován virem Spirocheta somniculosa.“ soustrastně řekla.
,,Co to znamená?“
,,Na ten vir není lék...“
,,A co mi ten vir způsobí?“
Sarrah mu neodpověděla, jen se mu v pláči objala kolem ramen. Pochopil.
,,Kolik mám času?“
,,...Asi ne víc než jeden den...“

* * *

Josh se s tím vyrovnal. Říkal si, že je lepší být se svou milou, kterou již považoval za mrtvou, aspoň jeden den, než žít na věky bez jedinné její přítomnosti.
Sarrah ležela vedle něho a držela mu ruku. On jí vískal ve vlasech. Nemluvili. Konverzovali spolu beze slov. Na pocity, které se v nich odehrávaly, slova nestačila, tak proč rušit ticho? Jeden druhému se dívali do očí, dlouze a dlouze, a vzájemně se hladili.

You say you want (Říkáš, že chceš)
Diamonds on a ring of gold (diamanty na prstýnku ze zlata)
You say you want (říkáš, že chceš)
Your story to remain untold (aby tvůj příběh nebyl vyřčen)

But all the promises we make ( Ale všechno slibujeme)
From the cradle to the grave (od kolébky až po hrob)
When all I want is you (když všechno, co chci, jsi Ty)

You say youll give me (Říkáš, že mi dáš)
A highway with no one on it (dálnici, na které nikdo není)
Treasure just to look upon it (nádhera se na ni podívat)
All the riches in the night (Všechno bohatství noci)

You say youll give me (Říkáš, že mi dáš)
Eyes in a moon of blindness (oči v měsíci slepoty)
A river in a time of dryness (řeku v období sucha)
A harbour in the tempest (přístav za bouře)
But all the promises we make (Ale všechno slibujeme)
105
From the cradle to the grave (od kolébky až po hrob)
When all I want is you (když všechno, co chci, jsi Ty)

You say you want (Říkáš, že chceš)
Your love to work out right (aby tvá láska vyšla)
To last with me through the night (vydržet se mnou přes noc)

You say you want (Říkáš, že chceš)
Diamonds on a ring of gold (diamanty na prstýnku ze zlata)
Your story to remain untold (aby tvůj příběh zůstal nevyřčen)
Your love not to grow cold (aby tvá láska neochladla)

All the promises we break (všechny sliby porušujeme)
From the cradle to the grave (od kolébky až po hrob)
When all I want is you (když všechno, co chci, jsi Ty)

You...all I want is...(Ty...vše,co chci...)
You...all I want is...(Ty...vše,co chci...)
You...all I want is...(Ty...vše,co chci...)
You... (Ty)

(U2 – All I want is you)

Pak se Josh opovážil promluvit.
,,Neplač, sluníčko, buď šťastná. Copak jsi ještě čekala, že budeme spolu? Že spolu strávíme jedinou minutu?Jedinou sekundu? A teď tu spolu ležíme na jednom lůžku a víme, že tu tak budeme ještě celý jeden dlouhý den!“
Utřela si slzu stékající po tváři a pousmála se. Pohladila ho po hustém strništi, které se na jeho tvářích během pobytu na Zemi nahromáždilo.
,,Ty jsi tak milý. Dokážeš být šťastný i v takové situaci.“
,,A kdo by nebyl, Sarri, kdyby měl po boku Tebe?“ a políbil ji.
,,Ty jsi kecka!“široce protáhla svá ústa a stulila se k Joshovi.
Byla noc. Z dálky se ozývala bitva, ale v ulicích bylo téměř liduprázdno. Přes okno zdravotnického domu byl vidět obrovský bílý kotouč. Oba se na něj dívali a jejich srdce bušila jako nikdy dříve. Tehdy poznali ten prazvláštní pocit – cítili, jak mezi nimi tančí plamen té nejsurovější lásky, cítili, jak jim v žilách proudí sladká i krutá nostalgie, která se pojila s vědomím termínu konce tohoto drsného, a přitom nejkrásnějšího příběhu, cítili vyrovnanost a zároveň strach, a jen na váhách by se zjistilo, co převažovalo, cítili štěstí, že jsou spolu, a zároveň byli nešťastní, že závěrečná opona příjde tak brzo, a v jejich tělech vládlo napětí všech způsobů a podob. Tehdy vedle sebe leželi a nevěděli, zda plakat či se usmívat, zda mluvit o všech těch událostech či jen tiše ležet a nechat všechny ty okolnosti zahalené v tajemnostech, zda se bát chvíle, kdy to všechno definitivně skončí či se radovat z oněch chvílí, kdy jsou ještě spolu.
Leželi tam takto několik hodin. Na ostatních lůžkách nikdo nebyl, neboť byl Josh pro jistotu izolován od ostatních pacientů, kdyby náhodou vir přeci jen dokázal skákat z člověka na člověka. Jediný, kdo se odhodlal s ním být v blízkém kontaktu byla Sarrah, která byla přesvědčena, že případné nakažení by pro ni nemělo žádné katastrofální důsledky, neboť neměla co ztratit. Hodina rychle střídala tu předcházející a měsíc se stále více blížil k obzoru. Stále mlčeli a jen nechávali proudit ten prazvláštní pocit. Až po další hodině se Josh odhodlal promluvit.
,,Sarri?“ řekl tiše.
,,Ano, Joshi?“ napjatě odpověděla.
,,Já...já mám dvě přání, které bych ti chtěl říct, dokud můžu. To jedno nosím v hlavě už dosti dlouho a teď je asi čas ti ho říct.“
,,Povídej, miláčku...“ bušilo Sarrah srdce.
,,Sarri...vzala by sis mě za muže? Já...já vím...že...že je to absurdní se tě na to ptát v tuto chvíli, ale vždycky jsem si přál ti to říct. Já...já jsem si přál si tě vzít za ženu...a přál jsem si...mít s tebou děti. Já...já už jsem měl vymyšlená i jména, víš? Kluk by se jmenoval Christiano a holčička po tobě Sarrah.“
,,Já...já, úplně jsi mě....ano! Ano, Joshi! Vzala bych si tě za muže! Chci si tě vzít za muže! A s těmi dětmi, to je krásné, úplně jsi mě dojal, vůbec jsem si nemyslela, že bys o tom uvažoval.“ oči jí zářily štěstím a slzami z dojetí.
,,Miluji Tě, Sarri!“ usmál se a políbil ji na čelo.
,,To já tebe taky, Joshi. A co je to druhé přání?“
,,To druhé přání...no...nad tím jsem přemýšlel až dnes, ale vím jistě, že chci, aby to tak bylo. Týká se to tebe, sluníčko. Víš, až...až zemřu...chci, abys našla nějaký způsob, jak se dostat z této planety a abys odletěla na Moonshine, protože to je jediné bezpečné místo. Uděláš to? Slib mi to, prosím! Nedovolím, aby tě tu někdo zabil v bitvě! Prosím, slib mi to!“
,,Joshi...slibuji. Udělám všechno proto, abych se nějak odsud dostala. A já to zvládnu, pokud si to opravdu přeješ.“ řekla rozhodně.
,,Jsi hodná, Sarri.“ usmál se.
Sarrah se náhle rozhlédla po pokoji, jestli tam někdo není, a pak mu pošeptala do ucha.
,, A pokusím se splnit i tvoje první přání, tedy naše společné přání, pokud s tím souhlasíš...“ a šibalsky mrkla...