Melien Edhel - XLV. kapitola - část 2/2

„Uuma dela, Lidianna, amin uumuva crona lle (Nestrachuj se, Lidianno, já tobě neublížím),“ ujistil ji Thranduil, přesto z jejího výrazu poznal, že mu nevěří. Nu, vzhledem k tomu, jak se k ní v minulosti choval, jí to nemohl zazlívat.
„Mani marte a´ camlle (Čehož se tobě s rukou stalo)?“ otázal se znovu a když ani tentokrát nedostal žádnou odpověď, pokračoval. „Legolas tyare harwalle (Způsobil toho Legolas)?“
Zadívala se mu přímo do očí. „N´uma. Ro tyare harwaie en lle (Ne. Způsobil Vaše zranění)?“
„Ro naaya valina manka ro ume (Byl by rád, kdyby ano),“ prohodil bez jakýchkoli emocí.
Potřásla hlavou. „To jistě ne.“ Zarazila se akorát včas, aby Thranduilovi neprozradila, že je Legolasovým hrdinou. „Ale pokud si to myslíte, tak jste s ním určitě mluvil o tom, co se přihodilo...“
Pustil její ruku. „Nikolivěk. Však ze slov jeho zřejmé bylo, že o události té se dozvěděl. A zřejmě k závěru nejhoršímu dospěl. Když jsem mu toho vysvětliti chtěl, on mne vyslechnouti odmítl.“
Lidianna se posadila vedle Thranduila, její oči plné beznaděje se upíraly do jeho. „Kdo mu to ale řekl? Že by Erestor...?“
„Toho si nemyslím. On zřejmě rozhovoru, jenž s Gildorem jsem měl, zaslechl. Však kterak toho ten syn Orčí zvěděl, s určitostí zatím nevím.“
Lidianna se kousla do rtu. Měla dost dobrou představu o tom, kdo mu to mohl povědět. Jenom nedokázala uvěřit tomu, že by takhle zradit její důvěru.
„Glorfindel...“ hlesla tiše.
„Bezpochyby. A neudivilo by mě, kdybych zjistil, že v tom též Elrond prstů svých měl. Ti tři spolu času dosti strávili, by cos takého připraviti mohli...“ pronesl podezřívavě a nalil si číši vína.
Lidianna nevěřícně potřásla hlavou. „Ale Glorfindel to přece nemohl být! Já... mluvila jsem s ním, když jsem byla v Imladris... On věděl, že k ničemu nedošlo!“ namítla nepříliš přesvědčivě.
Thranduil se musel pousmát. „A ty myslíš, že cos tak nicotného jako pravda by ho zastaviti mohlo? On sestry své přede mnou ochrániti chtěl. Za ceny jakékoliv. A toho se mu též povedlo.“
Zamračila se. „A kde jsou všechny ty řeči o tom, jak Eldar nikdy nelžou? Jak jsou čestní a drží své slovo?“ ohradila se ostře. Celou dobu jí tu káží o tom, jak jsou Eldar lepší než Edain, a nakonec vyjde najevo, že se přece jen tolik neliší!
Její obvinění ho nijak nevyvedlo z míry. „Nu, ne vždy tohoto dodržeti lze. Koneckonců Valar nejsme a tudíž na pomýlení občasná nároku máme...“ připustil bez sebemenšího náznaku rozpaků. Jestli něco, pak jeho hlas spíš vyjadřoval znechucení nad její neskutečnou naivitou.
„Takže si vlastně přizpůsobujete pravidla tak, jak vám to vyhovuje, nebo se snad mýlím?“ ujišťovala se kousavě.
Lhostejně pokrčil rameny, jako kdyby její slova ani nebylo nutné komentovat, a napil se přímo ze džbánu.
Lidiannu náhle něco napadlo. „Když je tomu tak, tak proč Legolas trval na tom, že ho sem musím následovat?! Proč Vy jste mě donutil si ho vzít?!“ dotazovala se hlasitě.
Hřbetem ruky si otřel ústa, než se na ni klidně zadíval. „Na motivy Legolasovy se jeho otázati musíš. Já tobě pouze sděliti mohu, že on není z těch, co by pravidel sobě uzpůsobovali. Co se důvodů mých týče, pak příliš nechvátám, bych Elronda v rodině své uvítal. Navíc já neřekl jsem, že bychom slov svých neustále porušovali. Pouze když situace natolik závažnou jest, že zbytí není. Což případ tvůj není.“
Okamžitě vyskočila na nohy. „Ach ano, skoro už jsem zapomněla!“ vyštěkla ostře. „Život můj nebude příliš dlouhý, než abych Vám stihla způsobit nějaké nepříjemnosti, že?!“
Krátce se zasmál a ona poznala, že se opět nechala nachytat. Jak je možné, že se mu vždy podaří ji tak snadno vyvést z míry?
„Vás tohle ohromně baví, že?“ podotkla hořce. „Pořád musíte s někým manipulovat, hrát tyhle Vaše nesmyslné šarády! Žádný div, že dala Nimloth přednost lordu Gildorovi, tomu na ní totiž skutečně záleží! A na kom záleží Vám?! Jenom na Vás samotném!“
Ještě ani nedomluvila, když si s hrůzou uvědomila, že opět zašla příliš daleko. Ale bylo již pozdě. S rostoucí panikou sledovala, jak se Thranduil vymrštil ze svého místa, rychlost s jakou tak učinil, nevěstila nic dobrého. Nejistě vrhla letmý pohled ke dveřím, představa útěku se jí nyní zdála ještě mnohem lákavější než předtím. Jenže z předchozí zkušenosti bolestivě dobře věděla, že nemá tu nejmenší šanci uniknout, a nynější Thranduilův pošramocený stav na tom mohl jen stěží něco změnit. Proto se jen hrdě napřímila a s troufalostí, kterou rozhodně necítila, se mu zadívala zpříma do očí. Snažila se být silná, avšak když k ní náhle natáhl ruku, její tělo ji zradilo a ona se bázlivě zachvěla v očekávání prudké rány. On se jí ale vůbec nedotkl. Pouze se chopil džbánu ze stolu vedle ní a důkladně si přihnul. Po celou tu dobu z ní nespustil oči a ona, ačkoliv byla k smrti vyděšená, se přinutila neuhnout pohledem.
„Lidianno, Lidianno...“ pronesl káravým tónem, ze kterého jí přeběhl mráz po zádech. Lehký úsměv, jenž mu pohrával na rtech, jí také na klidu dvakrát nepřidal. „Ty raději bys tohoto okamžitě zanechati měla... Hovorů takovýchto si klidně s Legolasem veď, pokud on toho tobě strpí, však nikoliv se mnou. Pokračuj v bláhovém proslovu svém a brzy zjistíš, že sis tentokráte více naložila, než-li unésti dokážeš. Či snad právě toho docíliti chceš?“ Při těchto slovech se nahnul až těsně k ní, ledové krystaly jeho očí ji držely bez hnutí lépe, než-li by to zvládly jeho paže. Připadala si jako ochromená, najednou neměla žádnou energii, aby se bránila.
„Možná, že toužíš po něčem, čeho tobě Legolas dáti nedokáže... Proto mne neustále provokuješ?“
Ztěžka polkla. „Co tím chcete říct?“ vypravila ze sebe s obtížemi.
„Že tobě výprask, jenž on tobě uštědřil, možná pranic nevadil. Ba právě naopak. Zdá se, že ty zacházení hrubšího požaduješ...“
„To ne!“ zaprotestovala chabě. Tolik ji jeho nařčení šokovalo, že se na víc nezmohla. Jak jen ho mohlo něco takového napadnout? Jak si může myslet, že s ním úmyslně vyhledává konflikty v naději toho, že ji potrestá?
„Tak či onak já zájmu nemám. Příště si pro hrátky své kohos jiného vyhledej a mne již více neobtěžuj. Nicméně pamětliva přitom buď, že pokud Legolasovi jakkoli ublížíš, pak se přec jen přání tvého vyplní... Však ujišťuji tebe, že lekce má se tobě pranic zamlouvati nebude...“ pokračoval přezíravě a Lidianna cítila, jak se v ní zdvihá vlna vzteku. Pokoušela se ji potlačit, ale stačilo se podívat na Thranduila, jak proti ní stojí se samolibým výrazem na tváři, aby rychle přerostla v tsunami ničící vše, co jí přijde do cesty. Kdo mu dal sakra právo ji soudit?! Proč se jim všem musí neustále plést do života?!
„Vy si myslíte, že se všechno točí jen kolem Vás, co?!“ vybuchla impulzivně. „Znovu Vám říkám, že se ve svém názoru na mě mýlíte! Netoužím po žádném bití od Legolase a už vůbec ne od Vás! A co se týče Vaší cenné lekce, pak byste ji měl především udělit hlavně sám sobě! Je to jenom Vaše vina, že je teď Legolas pryč! Jistě, Glorfindel si celou tu událost bezpochyby poněkud přibarvil, ale čím víc Vás poznávám, tím míň mu to zazlívám! Navíc kdybyste se tehdy nechoval jak smyslů zbavený, pak by se nic z toho nestalo! Jaký je to pocit, když Váš jediný syn věří raději slovu někoho jiného než-li Vašemu?!“
Thranduil se zamračil. Jeho prvním impulzem bylo ztrestat ji za tu neslýchanou opovážlivost, nicméně její poslední slova ho zarazila. Jaký je to pocit, když si o něm Legolas myslí to nejhorší? Do Mordoru, i kopanec od olifanta by byl v porovnání s tím něžným pohlazením! Pomalu se posadil.
„Pročpak mi toho ty sama nepovíš, Lidianno?“ opáčil mrazivě. „Věru nezdálo se mi, že by ses důvěry prazvláštní u Legolase těšila...“
Zahanbeně sklonila hlavu, její bojovnost byla náhle tatam. Byla připravená se s ním hádat, byla i připravená na to, že ji nejspíš uhodí, ovšem tohle nečekala. Jako kdyby Thranduil vždy přesně poznal, co ji nejvíc zraní. Začínala chápat, že tuhle válku nemůže nikdy vyhrát. Nevěděla, jestli je to tím, že je starší a tím pádem zkušenější, a nebo je pouze bezcitnější, a proto nic z toho, co mu řekne, se ho hlouběji nedotkne. Jediné, co teď mohla udělat, bylo posbírat zbytky své důstojnosti a vyklidit pole, dokud ještě neutrpěla vážnější újmy.
I když... nebylo již příliš pozdě? V hlavě jí stále zněla jeho posměšná slova, pořád dokola. Připomínalo jí to umíráček. Připomínalo jí to skutečnost, že Legolase už několikrát předtím zradila. Není to ironické, že teď jejich vztah ztroskotá na něčem, za co vůbec nenese vinu? Jak jí tohle mohl Glorfindel udělat? Musel přece předpokládat, že se takováhle pomluva donese až k Legolasovi. Záleží mu na jeho sestře tolik, že klidně obětuje štěstí všech ostatních? Že by se v něm tak mýlila? V tom okamžiku se rozhodla. Glorfindel to celé zavinil, on je také jediný, kdo to může zase napravit. A pokud Legolas ještě někomu věří, pak je to právě on. Stačí pouze zařídit, aby si ti dva spolu promluvili. Ovšem nejdřív se odsud musí nějak dostat...
„Quel re a´lle, haran Thranduil (Přeji Vám pěkný den, králi Thranduile),“ zamumlala skoro pokorně a beze spěchu zamířila ven z jídelny. Nechtěla, aby to vypadalo jako útěk, i když nic jiného to opravdu nebylo. K její úlevě ji nepronásledoval.

Thranduil zůstal sedět u stolu a zachmuřeně zíral do zdi. Opět se mu podařilo Lidiannu zlomit, jenže tentokrát z toho žádné potěšení neměl. To, co jí řekl, bylo natolik podlé, že ji stejně tak dobře mohl srazit k zemi a pak do ní ještě kopnout. Vyšlo by to zhruba nastejno.
A pak si náhle uvědomil, co mu na tom všem vadilo nejvíc. Byl to přesně ten typ slov, jaká by zvolil jeho otec! To zjištění ho šokovalo. Copak po celé ty yény zazlíval Oropherovi jeho chování, jen aby později zjistil, že se od něho ve skutečnosti ničím neliší?
Jistě, dosud na Legolase nevztáhl ruku tak, jako jeho otec na něho, i když to bičování na nádvoří už k tomu mělo nebezpečně blízko, ale zdálo se, že ve všem ostatním ho úspěšně dohnal. Byly to jeho činy, které vyštvaly Legolase z paláce, jeho slova, jež zahnala Lidiannu. Byl to on, kdo vehnal Nimloth do náruče Gildorovi. Sice za vydatné pomoci Glorfindela, avšak on sám mu do napnutého luku namířeného na jeho srdce připravil šípy.
A za její smrt nese vinu také pouze on. Kdyby se jí tehdy dokázal vzdát... Možná Lidianna měla pravdu... Možná, že tehdy si opravdu myslel, že se vše točí jen kolem něho. Jinak by se nechoval tak sobecky a nezemřelo by kvůli němu tolik lidí. Nezemřela by ona... Stále ještě nedokázal nahlas vyslovit její jméno. Proč si tenkrát nedokázal přiznat, že by bez něho mohla být šťastná? Možná ne tolik jako s ním, ale aspoň by měla šanci vést normální život. Co prožila s ním? Pár ukradených hodin, kdy se pro něho zřekla všeho a všech a nakonec obětovala i svůj život. A pro co? Jak mohla věřit, že je takové oběti hoden?
Rychle se napil, aby zahnal hořkou pachuť, jež se mu drala na jazyk. Nikdy mu nedala na vybranou... Dosud mohl slyšet tichý svistot, se kterým se zabodl šíp do její hrudi. Její ostré nadechnutí, se kterým mu klesla do náruče. Stále nedokázal zapomenout na to, jak se chvěla, když ji držel v těsném obětí, a šeptal jí, že se o ni postará, že všechno bude zase v pořádku. Oba dva věděli, že je to lež, ona možná lépe než on. V tu chvíli si totiž nedokázal představit, že by měl být bez ní, myslel si, že takovou ztrátu nemůže unést...
Ovšem kupodivu přežil, i když dodnes pořádně nechápal, jak se to mohlo stát. Vždyť pro něho znamenala všechno, bez ní po boku neměl jeho život žádný smysl... Možná za to vděčil svému otci, který mu nedal vůbec příležitost truchlit a uzavřít se do svého smutku. Nastolil mu takový režim, že proti němu by byl pobyt v mordorském žaláři příjemnou záležitostí. Trestal ho za každou maličkost a fyzická bolest, kterou mu působil, mu dávala zapomenout na psychickou bolest, jež ho sužovala. Obvinil Lidiannu z toho, že vyhledává hrubé zacházení, ale byl to on sám, kdo tohle dělal. Každé bití bral jako zasloužený trest za to, že ji tak zklamal... A to, že nezemřel žalem, bral jako své další selhání. Jedině se zády zbičovanými do krve měl pocit, že aspoň trochu odčinil svá pochybení, jedině tehdy se mu zdálo, že má vůbec právo žít. Jenže po čase i tohle přestávalo stačit a tehdy jeho otec přišel s nápadem, že ho ožení. Souhlasil, protože neviděl důvod, proč mu odporovat. Ji by to stejně zpátky nevrátilo. A pokud nemohl mít ji, pak mu bylo naprosto lhostejné, koho mu vybere. Elleth, jež pojal za svou choť, byla krásná a ctnostná, přesto se mu ulevilo, když se krátce po Oropherově smrti jejich cesty opět rozdělily. Sám nejlépe věděl, jak mizerným manželem byl. Nikdy na Artanis nevztáhl ruku, ale možná, že to by uvítala spíš než jeho chladný přístup. Ačkoliv si odstupem času musel přiznat, že se téměř zoufale snažila, aby jejich manželství fungovalo, nedal jí nikdy doopravdy šanci. Každý projev náklonnosti z její strany bral jako otcův pokus ho odcizit od té jediné, kterou kdy miloval. Když se někdy neovládl a choval se k ní jinak než odtažitě a neosobně, později trpěl výčitkami a následující dny ji zcela ignoroval. Viděl, jak se trápí, a neudělal nic. Byly chvíle, kdy ho její smutek dokonce i těšil. Jako kdyby její slzy mohly přivést zpět tu, kterou navždy ztratil. Rowenu...