Prolog-Vášně mého těla

Prolog

Leželi vedle sebe, blíž než kdykoliv jindy bylo to jaké si jejich ujištění, že jsou ještě pořád spolu.
Tara se snažila držet víčka těsně u sebe, nechtěla je ještě otevřít ještě ne, nebyl ten správný čas.
Ještě chtěla chvíli snít, i kdyby jen na oko.

Zaposlouchala se do Jadenova tlukotu srdce a opatrně zpevnila svoje sevření kolem jeho těla, musela si dát pořádný pozor, aby mu neublížila.
Jaden byl sice silnější, než obyčejný člověk, ale ne tolik jako ona.
Byl to pro ni trošku nezvyk, ještě nikdy nebyla v náručí muže tak křehkého, a přesto schopného jí kdykoliv zabít.
Oba si museli na leccos zvyknout, všechno se seběhlo tak rychle.
Jejich národy se sešli, aby mluvily o konfliktu o blížící se válce a Jaden s Tarou, jakou v tom všem měli roli?
Byli prostě loutky v tom velkém divadle, jak nikdo nechce válku, když po ní toužil skoro každý a kdo po ní netoužil, tomu byla jedno.
Stejně jako našim dvěma hrdinům samozřejmě, než se potkali.
Jaden již oči otevřel, věděl, že již nespí, ale nevydal ze sebe ani hlásku.
Cítil z jejího sevření to, co se sám snažil popírat.
Strach o to co s nimi bude.
Opětoval jí její sevření a lehce jí políbil na její překrásné černé vlasy.
Konečně mu naplno začalo docházet, že jí miloval od prvního okamžiku, kdy jí zahlédl.
Přišla do konferenční zahrady spolu se svými lidmi, zavěšená do toho hlupáka Davida jak jen ho nenávidí.
Na druhou stranu musel se lehce pousmát, když si uvědomil, že si upíry představoval tak nějak jinak, víc děsivě.
Velké zuby možná pěna u huby něco víc agresivního, zvířecího a místo toho vkráčela do jeho světa ona.
Dlouhovlasá, hubeňoučká, malinkatá a na výsost roztomilá Tara Venera se svým uhrančivým pohledem už tehdy pro něj vybočovala z davu.
To její pohrdavě zvednuté obočí, když s ním poprvé promluvila, ten její náhlý útěk, tu noc mu připadala jako popelka.
Snad stokrát se jí ptal proč tu noc tak náhle utekla, ale co pak mu mohla říct pravdu, že poprvé za stovky let pocítila touhu dát si k večeři víc, než lesní srnku?
Jeho krev jí lákala stále a to byla asi jediná věc, které se děsila snad ještě více, než že by ho pro svoje lidi musela opustit.
Nikdy by si neodpustila, kdyby z něj doslova vysála život pro chvíli touhy, i když je to tak velký rozdíl mezi tím co mu dělá teď?
Možná by bylo prostě lepší ho rovnou zabít, ale na to už bylo příliš pozdě, Tara už by to teď nedokázala, bylo snazší mu ubližovat slovy a dotyky než výhružkami.
Snazší a sobecké, snad nikde hluboko stále ještě doufala, že to tomu hlupákovi konečně dojde, že jsou nepřátele a že tenhle nesmysl jednou provždy ukončí prolitím její krve.
Nepochybovala o tom, že by to zvládnul, stačila by mu jedna chvíle její nepozornosti a mohlo být po všem a to během pár sekund.
Byla sice silnější, ale on byl asi stokrát rychlejší, zvládnul by to jen, kdyby chtěl… hlupák.
Jejich situace neměla obdoby anebo snad měla?
Taru vlastně nikdy nenapadlo pátrat po tom, jestli jsou i nějací druzí jako oni dva.
Od přírody nepřátele a přesto spolu, prozatím na věky.
Chtěl nenávidět tuhle zpropadenou válku, nebýt jí všem mohlo být jedno, že si začal něco s krvežíznivou, jenže takhle také musel doznat, že nebýt té zpropadené začínající války, nikdy by Taru nepotkal, jak by také mohl?
Ona si žila svůj život v noci a on ve dne.
Ona za mlada vraždila ty, co on byl zavázán chránit a on, co vlastně dělal on?
Nikdy nebyl pro nikoho ničím zvláštním, ale pro ni byl víc, než bůh.
Jejich láska popírala všechny zákony přírody, ona pro něj a jeho lidi, byla to co nejvíce nenáviděli, a on pro ní a její lidi byl jen slabý patetický blázen, chránící delikatesní potravu…lidi a to i přesto, že Tara už po mnoho staletí nepatřila k těm, co se jimi živily.
Byli jako zázrak mezi svými a přesto přese všechno jim bylo souzeno být spolu, popírat logiku, přestože se vlastně oba chovali dostatečně logicky, prostě jen poslouchali jeden základní instinkt, co otřásal celým jejich organismem co na tom, že popíral ostatní přirozenosti a donutil je snad po sté zalehnout do společného lože a pak je prostě nechal na sebe svalovat vinu.
Proč prostě pro jednou nemůže být láska jednoduchá?