Forsaken - 111. díl

„Nejsem si jistý...“ odpověděl táta vyhýbavě, ale bylo mi naprosto jasný, že už nějaký podezření má. Protože si mě přeměřoval fakt divným pohledem. Kdyby to nebylo tak absurdní, tak bych řekla, že skoro s úctou.
„Kdy jsi měla tu druhou vidinu?“ vyzvídal dál. „S kým jsi v tu chvíli byla? Co jsi dělala?“ chrlil ze sebe otázky snad ještě rychleji, než to kdy dokázala Klára.
Doufala jsem, že jsem po tomhle jeho dotazu nezrudla, ale ruku do ohně bych za to dát nemohla. Bylo totiž dost těžký si nevybavit, v jaký pozici jsem se zrovna nacházela.
„Byla jsem s Rielem. My jsme... trénovali...“ řekla jsem nakonec. Koneckonců, tak daleko od pravdy to zas nebylo. Furt lepší, než kdybych na tátu vybalila, že se mě Riel snažil utopit, a o jinejch věcech, o který se pokoušel, radši ani nemluvě...
„Takže ses ho dotkla,“ konstatoval táta vědoucně.
„Jo... nejspíš... to se během tréninku stává, ne?“ bránila jsem se chabě, protože mi připadalo, jako kdyby mě právě obvinil ze sexuálního obtěžovaní.
„Sahala jsi mu na čelo?“ nenechal se odradit táta.
Zamračila jsem se. Jako kdybych si tohle snad zapisovala! Můj milý deníčku... dneska byl úplně úžasný den! Potkala jsem upíra a sáhnula jsem mu na čelo! Och... bylo tak... mužné! Nemohu se dočkat, až to udělám znovu!
„Nevím. Co to s tím má společnýho?“
Místo odpovědi se táta zvednul a přistoupil ke mně. „Dotkni se mého čela,“ vybídl mě prostě.
„Ale proč? Co to jako má bejt?“ Tohle už bylo vážně směšný!
„To ti povím, až to uděláš,“ řekl táta a vypadal, že o tom nehodlá diskutovat.
S otráveným úšklebkem a ještě otrávenějším odfrknutím jsem se postavila na nohy. Byla to teda fuška, protože mezitím nejspíš usoudily, že už maj padla, a odmítaly se zas zapojit do pracovního procesu. Něco jako já po obědě. No, aspoň jednu výhodu ten můj současnej život měl a to, že jsem nemusela vstávat každý ráno do práce a poslouchat pak celej den ty Klářiný plky. Brr!
„Co teď?“ zeptala jsem se ho bezradně. Asi jako medik u prvního pacienta.
„Přitiskni mi dlaň na čelo,“ instruoval mě táta. Připadalo mi to... skoro úchylný. Ale poslechla jsem ho.
Sotva jsem se ho dotkla, proběhla mi před očima vidina, ze který se mi podlomily nohy už úplně. Aniž bych ze sebe vypravila jediný slovo, zřítila jsem se na tátův drahej koberec. Byl fakt měkoučkej, ale to bylo asi tak to jediný, co jsem si uvědomila.
Nejspíš jsem musela na chvíli ztratit vědomí, protože když jsem otevřela oči, ležela jsem na pohovce a táta se nade mnou ustaraně skláněl. Ani jsem nezaznamenala, že by mě tam pokládal.
„Jak ti je?“ vyptával se okamžitě.
„Nanic,“ zachraptěla jsem a toužebně jsem se zadívala na sklenici s vodou.
Táta sledoval můj pohled. „Dám ti něco lepšího.“
Znovu se vydal k ledničce a tentokrát z ní vyndal lahvičku, kterou jsem už dobře znala od Riela.
„Já to nechci!“ zaprotestovala jsem slabě, ale na víc mi síly nestačily. Cejtila jsem se, jako kdyby mě nejdřív skolil zákeřnej chřipkovej virus a vzápětí ještě přejel náklaďák.
Ani mě nepřekvapilo, že mě táta naprosto ignoroval a prostě mi celej ten obsah nalil do krku. I když jsem se za to styděla, udělalo se mi hned o něco líp. V tu chvíli jsem sama sobě byla naprosto odporná.
„Už je to lepší?“ zajímal se.
„Jo,“ zabručela jsem neochotně. Takže jsem fakt jako upír? A k tomu ještě divnej? Vždycky jsem tak trochu snila o tom, jak by bylo super, kdybych byla něčím výjimečná. Jenže takhle jsem si to zrovna nepředstavovala!
Táta se mezitím usadil zpátky na svý místo a bedlivě mě sledoval. Skoro jako entomolog kuklu vzácnýho motýla. Nevěděla jsem vůbec, jak se tvářit. Tolik zájmu o mě snad neprojevil ani za celej můj dosavadní život dohromady.
Zřejmě jen čekal, až se trochu vzpamatuju, protože jakmile jsem se vyškrábala do sedu, hned na mě vypálil další otázku, přesně tu, který jsem se tolik obávala.
„Pověz mi... co jsi viděla?“