SLQ.

Procházím městem, nahlížím do výloh a kochám se pohledem na výkladní skříně cukrářství U Zlatého krejcaru. Kdysi dávno jsem to tady měla hrozně ráda. Vlastně ani pořádně nevím proč. Nikdy jsem si tady nic k jídlu nedala, jenom jsem si vždycky sedla k levému oknu s tou záclonou, která vypadá jako by byla jednou velkou nádhernou krajkou z ledových květů.
Občas do cukrárny chodili zvláštní lidé a mě bavilo je pozorovat. Paní Collenová, která cukrárnu vlastnila, u sebe uvítala každého, i když si nic nekoupil – jako já. Byla ráda, že má společnost. Někdy si ke mně sedla a připojila se k mému mlčení. Dívaly jsme se z okna v podivném vzájemném pochopení té druhé. Tak nějak jsme chápaly, že naše povahy povídání nepotřebují.
Ale dneska už paní Collenová za pultem nestála. Byla tam místo ní její dcera Nicol. Měla bledou, strhanou tvář, vlasy přísně stažené do ohonu a tmavé oblečení. Trochu mě to rozladilo. Asi bych za ní měla zajít a upozornit ji na to, že s takovým vzezřením k ní moc lidí chodit nebude.
Nakonec jsem si to však rozmyslela. Ne, že bych normálně byla taková, ale všimla jsem si kousku papíru, vylepeného hned vedle otvírací doby. Paní Collenová zemřela před třemi dny. Po dlouhém a vyčerpávajícím boji s rakovinou, který však prohrála.
Zvláštní. Tento boj přece musí prohrát každý. Je to jasný rozsudek smrti. Řeknou vám čas a datum, kdy zemřete. Snaží se dát naději léčbou. Bolestivou a zdlouhavou. Léčbou, která moc nepomůže. Proč by si měl taky člověk prodlužovat to trápení?
Obrátila jsem se od výlohy a nechala slunce pohladit mou tvář. V nose mě zalechtala vůně cukrové vaty. Ještě nikdy jsem si ji nekoupila, ale tu vůni poznám vždycky.
Dál jsem se procházela po ulici a těšila se z mlčenlivé společnosti lidí. Všichni vždycky někam spěchají, s hlavou skloněnou k chodníku, jako by na něm hledali smysl života. Čas od času vzhlédnou, zahlédnou známou tvář a na několik vteřin se střetnou pohledem, možná prohodí zdvořilý: „Dobrý den.“ A pak pokračují v cestě dál. Jako by člověk nebyl člověkem, ale nějakým mravencem, jehož životním posláním je pracovat pro dobro celého společenství.
Několik okamžiků se kochám pohledem přes bílý laťkový plot do zahradní školky, která je zrovna v plném květu. Se zalíbením spočine můj pohled na několika řadách slunečnic, stojících jako vojáci na přehlídce, neustále v pozoru a hlavou stočenou za svým generálem. Po chvíli si všímám několika smutečních věnců. Umírající větve jehličnanů spletené do kruhu a ovázané černými stuhami, s několika málo květy – to vše stvořené podle přísně strohé předlohy z katalogu.
Žádný z věnců se mi nelíbil. Ale na můj hrob nebyly a tak jsem jenom politovala věnce, které svůj život dožijí na cizím hrobě, jako ozdoba místa, které se pro paní Collenovou stalo místem posledního odpočinku.
Znovu jsem se vydala na cestu a do mých úvah zasáhl pronikavý zvuk sirén. Na okamžik jsem se zaposlouchala do toho nepříjemného zvuku. Přemohla mě zvědavost. Stejně jako většinu lidí na ulici, kteří polekaně vzhlédli, ale přesto jsem v jejich tvářích zahlédla stopu dychtivosti. Přímo prahli po něčem, co by alespoň na několik minut narušilo stereotypnost jejich životů.
Poprvé ve svém životě jsem se nechala strhnout davem. Jako řeka tak se valily davy lidí na jedinou větší křižovatku ve městě. Jako jediná byla světelná a většina starousedlíků ji považovalo za pýchu města.
Místo nehody bylo jasně viditelné už od konce ulice, ze které jsem s ostatními vyšla. Srazilo se několik aut a jedno z nich dokonce začalo hořet. Kolem mě se rozlehlo tlumené cvakání foťáků rušené vzrušeným mumláním.
Strážníci se snažili vymezit záchranářům prostor pro jejich práci, ale většina zvědavců radši zůstávala na místě překážet. Koneckonců, tohle byla jejich první smrtelná dopravní nehoda, při které se ocitli. S morbidním zájmem sledovali plačících lidí, zřejmě manželů, stojících v těsném objetí, postávajících u těla zakrytého plachtou. Někteří z těch drzejších si nešťastnou dvojici zvěčňovali pomocí mobilních telefonů.
Nedokázala jsem potlačit úšklebek na své tváři. Tak nějak jsem si představovala hyenismus.
Byl to zvláštní pocit – stát u místa, které vás zbavilo života, nemoci se rozloučit a vidět blízké trpět ztrátou. Chtěla jsem se rozloučit, jenže na to nějak nebyl čas. Možná proto tady zůstávám už půl hodiny? Neměla jsem moc zkušeností ani informací o posmrtném životě. Ale chápala jsem, že tohle asi nebude to správné, co se má stát.
Vybavila jsem si několik slok z básně, kterou jsem kdysi dávno četla a kterou jsem se učila na soutěž:
…Ten muž odchází po svých, mami.
Tohle spravedlnost že je?!
Já zde ležím, umírám, mami
a on kouká, alkohol jím chvěje.

Řekni bráškovi, ať nepláče, mami.
Řekni tátovi, ať je statečný a s láskou vzpomíná.
Po schodech až půjdu do nebe, mami,
na hrob mi dejte: "Zde leží tátova princezna."

Mé srdce doznívá, mami.
Hrozně se bojím zemřít!
Prosím, neplač, neplač, mami.
Děkuji, že za mámu jsem tě směla mít.

Mám poslední otázku, mami,
nežli Sbohem! Stihnu říct:
Já přece nepila, tak proč, mami,
Proč musím tady umřít.?

Zvláštní pocit. Nepopsatelný. Ale najednou jsem věděla, že je tady někdo, kdo mi může dát druhou šanci. Rozhlížela jsem se kolem sebe, dokud jsem ji neuviděla. Tmavovlasá dívka se na mě usmála a lehce mi pokynula.
Pomalu jsem za ní vykročila, blížila jsem se …
A najednou jsem opět cítila jak mi vzduch proniká do plic, slyšela jsem tlukot srdce. Hlava se mi zatočila a svět potemněl.
Ale druhá mysl, ta, která se se mnou podělila o toto tělo se zdvořile představila a byla bych přísahala, že se při tom usvmívala.
Olivia Birmingham. Tak se od teď budu jmenovat….