Juliin deník - 43. díl

Než jsem vůbec stihla začít panikařit, že jsem se zničehonic ocitla ve tmě, zablesklo se a všude kolem už bylo zase obyčejné denní světlo. Zmateně jsem se rozhlížela po okolí a horečně přemýšlela, co se mohlo stát. Třeba jsem usnula a zase se mi zdál nějaký prapodivný sen. Ne, to se mi nezdálo moc reálné. Věděla jsem jistě, že jsem během posledních několika minut byla plně při vědomí, slyšela jsem jakýsi tajemný hlas a na okamžik se kolem mě setmělo.
Seděla jsem ještě hodnou chvíli na lavičce a téměř se neodvážila pohnout. Čekala jsem, kdy se onen hlas znovu ozve, ale neslyšela jsem už nic.
Zrovna když jsem se opět chtěla chopit propisky a pokračovat v psaní dopisu, stalo se něco, co jsem nečekala ani náhodou. Nejprve se mi začala třást půda pod nohama, takže jsem si myslela, že přišlo zemětřesení. Potom se však nečekaně začalo všechno i točit, stejně jako když jsme se s Romanem přemisťovali za Spojenectvím. Nyní se to ale točilo čím dál rychleji a rychleji, až to zmizelo úplně. Najednou kolem mne nebylo nic... Vůbec nic. Jen prázdnota.
„Ha-haló?“ zakoktala jsem vyděšeně.
Představte si ten pocit: sedíte si uprostřed prosluněné přírody a pak jako mávnutím kouzelného proutku úplně všechno, co bylo ještě před chvílí okolo vás, už tam není. Chcete jít dopředu, dozadu, doprava, doleva, jenže nemůžete. Snažíte se zjistit, co je tam v dálce, ale ono tam nic není. Jste naprosto bezradní a připadáte si, jako byste zničehonic oslepli. Nevíte, co se kolem vás děje. Nevíte, jak se z toho dostat... A co když už není cesty zpět?
„Kde to jsem?“ vydralo se mi z úst úzkostlivě.
„Zachovej klid, Julie,“ ozvalo se přímo uvnitř mé hlavy.
Ach, ta úleva! Ještě nikdy jsem nebyla tak vděčná, že svého mentora slyším! Teď už nezáleželo na tom, kde jsem – ať jsem byla kdekoliv, ON tam byl se mnou. A to mě uklidnilo.
„Co tady mám dělat? Všechno kolem mě zmizelo a to přece není jenom tak!“
Než mi mentor stačil odpovědět, začalo se s mým okolím opět něco dít. Z prázdna se najednou začaly vynořovat bledé stěny s hořícími svíčkami, červený koberec... Zanedlouho se konečně vykreslila velká, prostorná místnost. Nebylo na ní celkem nic zajímavého; vypadalo to, že stojím v obrovském, opuštěném sále. Rozhlížela jsem se okolo sebe a po chvíli jsem zjistila, že se tam přece jenom něco nachází. Tedy... jak se to vezme.
Uprostřed místnosti se u podlahy vznášel poměrně velký oblak mlhy. Na okamžik jsem zaváhala, ale nakonec jsem se odvážila vykročit kupředu směrem k mlze. Udělala jsem sotva pár kroků, když vtom mě mentor zarazil.
„Dál už nechoď! Raději bys měla pokleknout.“
Pokleknout? Před nějakým mrakem?
„Važ slova, Julie. Mlha je pouze zástěrka – Nejvyšší si dobře chrání svoji identitu.“
„Nejvyšší?!“ podivila jsem se nahlas.
„Ano. Nejvyšší si tě žádá,“ rozezněl se celým sálem mohutný mužský hlas.
Leknutím jsem div neupadla. Honem jsem se vrhla ke koberci, klekla si a sklonila hlavu. Tento hlas byl pro mě zcela nový, nikdy dřív jsem ho neslyšela. Doslova z něj čišela autorita – nebylo pochyb o tom, že mám tu čest se samotným Nejvyšším.
„Dobrá, můžeš opět vstát,“ pobídl mě vlídněji. „Nyní přistup blíž – ale ne zas příliš.“
Opatrně jsem udělala několik krůčků vpřed. Zastavila jsem se, ačkoliv jsem byla od Nejvyššího vzdálená stále ještě aspoň deset metrů.
„Konečně se tedy shledáváme,“ ozvalo se opět z mlhy.
„Nezapomínej, s kým mluvíš,“ připomínal mi mentor. „Jen málokomu se dostane té cti, že se setká s vládcem říše patronů! Snaž se mluvit, jen pokud budeš tázána. A dobře ho poslouchej.“
Stejně jsem neměla, co bych Nejvyššímu řekla – a vůbec, jak se má s takovými osobami jednat? Stačilo, že jsem si před ním musela kleknout – no řekněte, kolik lidí to od vás vyžaduje? Teď jsem se neodvažovala ani pípnout.
Nejvyšší si odkašlal.
„Tak tedy... Asi se ptáš, proč jsem si tě k sobě přivolal – mimochodem, doufám, že jsem tě tím náhlým přemístěním moc nevyděsil. Ovšem neznám účinnější způsob, jak k sobě někoho rychle dostat.“
Mlčela jsem.
„Je načase si promluvit,“ pronesl významně Nejvyšší.
Nebyla jsem si jistá, jestli mu na to můžu něco odpovědět, a tak jsem raději neříkala nic. Ale o čem se mnou, proboha, chce zrovna teď mluvit? Jasně, mohlo toho být spoustu, vzhledem k tomu, že si mě vybral, abych našla jeho cenný smaragd – jenže já s jeho hledáním ještě ani pořádně nezačala. Vlastně musím počkat, až Spojenectví určí, jak budeme postupovat. V tuhle chvíli se o tom zrovna nejspíš dohadují...
„Nechtěl jsem tě volat, dokud to nebude nezbytně nutné. Ale objevily se jisté okolnosti, které mě přiměly jednat rychleji, než jsem původně zamýšlel.“
Ráda bych se zeptala, jaké okolnosti má na mysli, ale nezbývalo mi než doufat, že se mi brzy dostane uspokojivé odpovědi. Nejvyšší mě nenechal dlouho čekat.
„Samozřejmě vím o snu, který se ti zdál. Viděla jsi tvář jistého temného, který se pokusil ukrást smaragd. Jak ti Kathrin správně prozradila, jedná se o velice nebezpečného temného. Proto Spojenectví usoudilo, že bude lepší, když zatím nebudeš vědět, o koho jde. Já mám na to však odlišný názor. Ve tvém vlastním zájmu by ti identita onoho člověka neměla být zatajována... Co myslíš?“
Polkla jsem. Neměla jsem nejmenší ponětí, co si o tom mám myslet. Copak záleží na tom, jak se ten temný jmenuje? K ničemu mi to stejně nebude – jména žádných temných neznám, takže tak jako tak nebudu vědět, o koho se jedná. Ale pokud mi to chce prozradit, tak prosím; odporovat mu nebudu.
Nenapadala mě žádná rozumná odpověď, a tak jsem doufala, že to byla od Nejvyššího pouze řečnická otázka.
„Možná máš pocit, že nezáleží na tom, co je onen temný zač,“ pokračoval Nejvyšší. „Věř mi – jakmile se to dozvíš, změníš názor. Ty a člověk, o němž je řeč, jste propojeni víc, než si myslíš.“
Znělo to děsivě – vůbec jsem nevěděla, jak to mám chápat. Já že jsem propojena s temným? Jak to, kruci, myslel??
„Nemá cenu ti to dál zatajovat. Dřív nebo později by ti to stejně došlo. Takhle aspoň můžeš být připravena na nejhorší.“
Na nejhorší? Tak to pěkně děkuju. Chtěla jsem to slyšet, ale čím víc to protahoval, tím víc jsem se toho obávala. Konečně promluvil.
„Jde o tvého dědečka.“
Zůstala jsem stát jako opařená.
„Dě-dědečka?“ vyklouzlo mi z úst. Myslela jsem, že jsem se přeslechla.
„Ano, dědečka,“ potvrdil klidným hlasem.
Ale to není možné, já přece... Nikdy jsem o své rodině nic neslyšela a teď... Můj dědeček je temný! Temný, který se chce zmocnit smaragdu. Byla jsem zmatená. Není, doufám, možné, abych byla temná po něm?!
„Je přirozené, že jsi v šoku. Je normální, že tomu nechceš věřit, ale ujišťuji tě, že tohle je naprostá pravda. A pokud se snad bojíš toho, aby ses nestala temnou jako on, tak tě můžu uklidnit, že je to velmi nepravděpodobné.“
Měla jsem pocit, jako by se jeho jinak pevný hlas na malý okamžik nepatrně zatřásl, jako bych v něm zaslechla náznak nejistoty. Snad to bylo jenom tím, jak jsem byla vyděšená. Takže ten muž, jehož tvář jsem ve snu viděla, je můj děda! Otřásla jsem se.
„Spojenectví se tě od něj snaží uchránit, ale mnohem nebezpečnější by bylo, kdybys neměla ani ponětí, co ti hrozí.“
„A... co mi hrozí?“ odvážila jsem se zeptat.
„Nepočítali jsme s tím, že temný, který jde po smaragdu, ti bude takto blízký. Je mu umožněno dostat se k tobě blíž. Nemyslím tím, že si tě může najít – spíš se snáz dostane do tvé mysli.“
Přeběhl mi mráz po zádech. Nebyla zrovna příjemná představa, že se vám do hlavy může vetřít nebezpečný temný. Neměla jsem ponětí, jaké by to mohlo přinést následky.
„Bohužel to vypadá, že se o to už pokouší,“ pokračoval Nejvyšší o něco zasmušilejším tónem. „Copak jsi ho dnes neslyšela, když jsi seděla venku u chalupy?“
Okamžitě jsem si vzpomněla na to, jak se znenadání ozval zlověstný hlas a všude kolem se setmělo.
„Dovtípil jsem se právě včas, co má v úmyslu, abych stihl zakročit. Bylo mi okamžitě jasné, že je nesmysl před tebou cokoliv dál skrývat. Možná to byla právě tvá nevědomost a nepřipravenost, které využil. Už se to nesmí opakovat – a my všichni pro to uděláme maximum.“
Stála jsem tam a nepřítomně civěla do koberce. Jde po mně vlastní děda. Fakt perfektní. A to jsem netušila, že mě vzápětí čeká ještě větší rána.
„Měla bys vědět, že jsi po svém dědečkovi zdědila jméno.“
„Julie?“ nechápala jsem.
„Jistě. Tvůj dědeček se jmenuje Julius Doskočil.“
Zatmělo se mi před očima. Znovu jsem viděla tvář toho muže ze snu; hned nato se mi vybavila fotografie ve starém albu, které jsem našla – ten hrůzně vyhlížející muž – ano, teď jsem věděla, že je to jeden a ten samý muž, ačkoliv na fotografii byl o mnoho let mladší a upravenější. Romanův dědeček. Můj dědeček. Vzpomněla jsem si i na stařenku, které jsem v parku zachránila život. Miriam Doskočilová.
Julius Doskočil. Roman Doskočil. Miriam Doskočilová. Julie Slámová. Ne, Julie Doskočilová. Nebyla jsem schopná si pořádně uvědomovat, co to znamená. Znamenalo to spoustu věcí... Zaprvé, našla jsem svoji rodinu – tu, která mě po narození nechala v dětském domově, jak to ostatně dělá mnoho patronských rodin. Zadruhé, byla jsem vnučkou nebezpečného člověka, který přešel k temným – i když mě s tím příběhem nikdo blíž neseznámil – a který teď měl podle všeho v úmyslu očerňovat mi myšlenky. A zatřetí, Roman byl můj bratr.
„To není možné!“ vykřikla jsem.
Ihned jsem si uvědomila svou nerozvážnost – měla bych si dávat větší pozor na to, kdo přede mnou stojí.
„Promiňte,“ špitla jsem ve snaze omluvit se za svou neomalenost.
„To je v pořádku,“ ozval se vlídný hlas z oblaku mlhy. „Chápu, že pro tebe takové zjištění není snadné.“
Pořád jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Vždycky jsem snila o tom, že jednou poznám svou pravou rodinu. Jenomže když to doopravdy přišlo, bylo to... jiné. A divné. Nepočítala jsem s tím. Netušila jsem, zda jsou ochotni přijmout, že jsem tady. Že jsem se vrátila do světa patronů. Odložili mne přece proto, že se už po mém narození vědělo, že budu mít víc nadpřirozených schopností a představovala bych pro rodinu větší hrozbu. Ovšem jak to tak vypadá, nejvíce v ohrožení se nyní ocitám já...
Alespoň jedna věc mě uklidnila. S jistotou jsem teď věděla, že jsem se do Romana nikdy nezamilovala – nemohla jsem k němu cítit víc než sourozeneckou lásku! Pocítila jsem náhlý pocit úlevy. Když jsem se podívala zpětně na události, jež mě za poslední týden potkaly, došlo mi, jak do sebe všechno perfektně zapadá. Jako puzzle.
Roman mi vyprávěl o své sestře, kterou rodiče zanechali v děcáku – ovšemže celou tu dobu mluvil o mně! Nebo jak byl tenkrát ten saniťák přesvědčen, že jsem Romanova sestra. Nechtěla jsem si připustit, že jsme si podobní. A zřejmě to nepřipustím ani teď. Ale nepopírám, že máme stejné oči.
Vzpomněla jsem si, jak Nick říkal, že já a Roman jsme se jednou museli potkat. Odůvodňoval to sice tím, že měl za úkol mi vysvětlovat všechno ohledně patronství, ale ať se do země propadnu, pokud to nemělo i jiný důvod. (A nebo ne, s tím propadnutím se do země to odvolávám, co já vím, čeho je Nejvyšší schopen...)
Proč mi ale nikdo neřekl dřív, že je Roman můj bratr?? Ušetřilo by to spoustu... hm, řekněme komplikací. Nyní už jsem znala ten „neznámý důvod“, proč nás dva od sebe Nejvyšší odloučil.
„Přece bych nedopustil, aby mezi sourozenci k něčemu došlo,“ odpověděl na mé myšlenky Nejvyšší.
Udiveně jsem zvedla hlavu. Teprve pak mi to došlo. Celou tu dobu, co jsem tady v tom velkém sále, může Nejvyšší slyšet mé myšlenky. Usmála jsem se pro sebe. Je to holt Nejvyšší.
„Myslím, že je čas, aby ses zase vrátila. Nick brzy přijde do chalupy a mohl by tě hledat. Nechci, aby si dělal zbytečné starosti. Jenom jedna věc – zatím se o našem rozhovoru nikomu nezmiňuj, postarám se o to sám. A kdyby se objevily nějaké problémy s tvým dědou, Iris tě ohlídá. Sbohem – a buď opatrná.“
Než jsem se vzpamatovala, oblak mlhy zmizel, s ním i celý sál, a zanedlouho jsem se ocitla zpátky venku, u chalupy Doskočilových – vlastně to byla zčásti i má chalupa. Zvláštní pocit.
Usedla jsem na lavičku, kde stále ležel rozepsaný dopis, vzala do ruky propisku, ale moc jsem nepřemýšlela nad tím, co píšu. Měla jsem teď spoustu jiných věcí k přemýšlení. Někde uvnitř jsem cítila příjemný hřejivý pocit – konečně se mi dostalo odpovědí na tolik do té chvíle nezodpovězených otázek.