Fantasy world - 12.kapitola

Elanor seděla na pohovce a snažila se začíst do knihy, kterou měla otevřenou na kolenou, ale nedařilo se jí to. Podle Elrondova nařízení už tři dny neopustila svoje komnaty a strašně se nudila. Zkusila už vyšívat, šít, malovat i hrát na loutnu, ale nic z toho ji nebavilo, tak s tím brzo přestala. S povzdechem odložila i tuto knížku a přešla k oknu, aby se pokochala pohledem na rozkvetlé zahrady. Jak ráda by se zase prošla orosenou trávou! Nebo si zaplavala v nedalekém jezeře! Ale nic z toho ještě dlouhých dvanáct dní nesmí ... Napadlo ji, že by mohla vyjít aspoň na terasu, ale když už sahala na kliku, tak zaváhala. Elrond jí jasně řekl, že pokud zjistí sebemenší porušení jeho nařízení, tak její trest prodlouží na dvojnásobek. Nepochybovala o tom, že by to udělal! V duchu se vrátila o tři dny zpátky ...

Sotva se Elanor ráno umyla a oblékla, tak na její dveře zaklepala služebná, která jí sdělila, že ji má dovést k lordu Elrondovi. Elanor přikývla a následovala ji. Byla si vědoma toho, že se k němu včera nechovala právě nejzdvořileji a očekávala, že ji za to potrestá. Doma o tomhle vždy rozhodovali tatínek s maminkou ... Pravdou ovšem také bylo, že ve většině případů její provinění nebyla nijak vážná a dala se vyřešit pouhou domluvou či nějakým zákazem. Například nesměla na vyjížďku, na kterou se tolik těšila. Elanor se nedokázala ubránit pousmání nad tresty, které na ni doma používali. Tehdy se jí zdály nesmírně tvrdé až kruté, ale doba strávená u Legolase jí ukázala, jak moc se mýlila. V hloubi duše věděla, že by na ni dědeček ruku nikdy takovýmto způsobem nevztáhl, ale uměla si představit, že jeho trest jistě nebude mírný. Se srdcem až v krku vstoupila do jeho pracovny. Zvedl hlavu od nějaké listiny a pokynul jí, ať přijde blíž. „Chování tvé včerejší zcela nevhodné bylo, tinu en´tinuamin!“ oslovil ji mrazivě. „Správáním tvým hrubým nemile překvapen byl jsem!“ Sklopila hlavu. „Amin hira ...“ zašeptala sotva slyšitelně. „Dina (Ticho), Elanor!“ okřikl ji ostře. „Na omluvy tvé času jindy míti budeš, o tomto tebe ubezpečiti mohu! Nyní však následky činů svých poneseš! Ty dnů patnáct z pokojů svých ni na krok nehneš se! Zákaz tento i na terasu tvoji vztahuje se! Pokud zjistím, že komnat svých pod záminkou jakoukoliv opustila jsi, tak nikoliv patnáct nýbrž dnů třicet tam setrváš! A tentokráte pod zámkem a se strážemi pod okny svými! Jasně vyjádřil jsem se, tinu en´tinuamin?!“
Elanor se kousla do jazyka, aby zadržela poznámku, která se jí drala přes rty. „Uma (Ano), ada atar!“ pronesla se zaťatými zuby. Dobře věděla, že budou probíhat přípravy na tažení proti Mirkwoodu a ona bude muset sedět u sebe a bylo jí jasné, že se postará, aby jí nikdo nic podstatného neřekl. „Odejdi tedy!“ Propustil ji a ona se poslušně vrátila do svých pokojů ...

Elanor potřásla hlavou, aby zahnala tu neradostnou vzpomínku. Mrzelo ji, že ho tak rozhněvala, ale nemohla jinak. Nicméně si musela přiznat, že si mohla počínat jemněji a ne mu vtrhnout do pracovny a přede všemi tam na něho křičet ... Chtěla se mu hned druhý den omluvit, ale on jí nedal šanci! Vlastně ji ani nepustil ke slovu! To od něho nebylo správné! Vždyť jsem nechtěla nic jiného, než pomstít rodiče! Proč to jen nemohl pochopit?! Kdybych byla kluk, tak by mi to určitě dovolil! Ale já se nevzdám! To ti přísahám!!

Elrond chápal svoji vnučku více, než si myslela. Zachovala se úplně stejně jako Arwen, kdyby byla na jejím místě. Nebo jeho synové. A on s ní naložil stejně, jako by byla jeho dítětem. I když v jejím případě to bylo trošku jiné. Její slova se ho sice dotkla, ale věděl, že je nemyslela vážně. Natolik ji znal. Mluvil z ní hněv a zklamání. Za jiných okolností by si s ní pohovořil, ale teď místo rozhovoru raději zvolil domácí vězení, neboť to byla jediná možnost, jak ji udržet mimo probíhající válečné přípravy. Nepochyboval o tom, že by se na nich chtěla podílet a všem se jen pletla pod nohama, byť s dobrým úmyslem. Také se obával, že by se přece jen mohla pokusit o útěk. Sice by to spíš čekal od chlapce, ale, jak mu Glorfindel s Erestorem často připomínali, neměl by zapomínat, kdo byli její rodiče. Oba byli paličatí, odvážní a ani jeden z nich neuznával, že je něco nad jeho síly. Přes rty mu přelétl lehký úsměv. Takto děti všechny své popsati mohl bych! „Čehož tebe pobavilo, meldir?“ zeptal se ho zvědavě Glorfindel, jenž mu přinesl seznam vojáků, které mu chtěl nechat k dispozici v Imladris. Elrond mávl rukou. „Ničehož, meldir, jen o Elanor přemýšlel jsem!“ Zlatovlasý Elda se uchechtl. „Rád jsem, že do pokojů jejích ji odklidil jsi! S pomocí její by na vše času mnohem více potřeba bylo by! A stále bychom hlídati museli, by náhodou někam nezmizela!“ dodal vážně a posadil se na pohovku. „Tedy také domníváš se, že by se proti přání mému jednati pokusiti mohla?“ Elronda potěšilo, že jeho přítel má na Elanor stejný názor. „Toho nedomnívám se, meldir! Tím jist jsem si! Však k věcem vážným vraťme se ...“

Elladan klečel na podlaze ve své ložnici kolem sebe rozloženou svoji výstroj a pozorně si prohlížel každou její část. Zvláštní péči věnoval lehké železné košili, která mu již mnohokráte zachránila život. Její kroužky byly velmi malé a pospojované tak hustě, že jí nepronikl ani hrot šípu ani špička dýky. Rány sice cítil, ale byly v podstatě neškodné. Pokud dostal zásah mečem, tak to bylo horší, ale ani v takovém případě košile nedovolila, aby byl její nositel poraněn čepelí cizí zbraně. Za případné podlitiny a zlomené kosti si už mohl sám. Byl s její prohlídkou spokojen a odložil ji stranou, aby pokračoval v kontrole dalších věcí. Kožená vesta, šedivá tunika, černé kalhoty, po kolena vysoké boty, kožešinou lemovaný plášť, tepaný opasek ... vše se zdálo být v pořádku. Když skončil s oblečením, tak zaměřil svoji pozornost na zbraně. Vytáhl meč z pochvy, napřáhl ho před sebe a zkušeným okem zkoumal jeho ostří. To bylo bez jediné chybičky a on ho s pousmáním vrátil zpět do pouzdra. Stejný postup opakoval i s oběma dýkami, které nosil. Tu větší viditelně na opasku a tu menší tajně v botě. Vzpomněl si na Elrohirův poslední souboj s Elanor a pobaveně se usmál. Kdybys zbraň skrytou nosíval, tororamin, tak jistě by tebe s ní tak snadno nezaskočila! Ani na nich neshledal závady. Pak přišel na řadu luk. Zkusmo napjal jeho tětivu. Soustředěně naslouchal jemnému zvonivému břinknutí, které vydala, když ji uvolnil. Bylo přesně takové, jaké mělo být. Toulec, který byl plný jen z poloviny, však vzbudil jeho nelibost. Jeho upínací popruh nebyl tak pevný, jako býval. Vyměniti ho budu museti nechati! Nebo ještě lépe sám toho učiniti! Vstal, sebral toulec a vydal se do místnosti, kde uchováli sedláři sedla, aby tam našel vhodný kousek kůže.

Artanis si rukou odhodila pramen vlasů, který jí sklouzl do obličeje Nevnímala, že si udělala moučnou šmouhu na čele. Se zarputilým výrazem ve tváři dál hnětla těsto na chlebové placky, aby se jejich vojáci nemuseli cestou zdržovat lovem. Nenápadně se rozhlédla kolem sebe. Všichni pilně pracovali a to nejen tady v kuchyni. Nikdo z obyvatel Imladris nepochyboval o správnosti rozhodnutí lorda Elronda. Koneckonců, každý z nich znal Arwen i Aragorna. Také měli v živé paměti, jak špatně na tom byla Elanor, když sem přišla. A tím vším byl vinen Legolas! Legolas, který se chystal k útoku na jejich domovy! A oni je budou hájit ze všech sil! Třeba i svými životy, pokud to bude třeba! Někteří z mužů potají snili o hrdinských činech, které vykonají při obraně Imladris, zatímco mnohá z žen a dívek někde v koutku uronila pár slziček ze strachu o svého manžela nebo milého.
Ani Artanis nebyla výjimkou. Bála se o Elladana. Nikdy ji nenapadlo, že bude muset někdy přihlížet tomu, jak bude odjíždět do války. Doposud považovala klid, mír a bezpečí, ve kterých celý svůj život žila, za něco naprosto obyčejného a nezměnitelného. A stejně tak i svůj vztah k Elladanovi. Občas sice s bratrem vyjížděl na nějaké ztřeštěné a zcela jistě nebezpečné výpravy, ale nikdy nešlo o válku. A ona věděla, že se vždy vrátí k ní. Dokonce by se dalo říct, že se na jeho odjezdy těšila, protože měla ráda jeho návraty ...

Bylo už pozdě večer, když se Artanis vracela z kuchyně do svého pokoje. Byla šťastná, protože se dnes z Lórienu vrátili Elrondovi synové. Elladan ... její Elladan! Milovala ho z celého svého srdce, stejně jako on ji, ale dobře věděla, že ještě není připraven na nějaké trvalé závazky. Ale to jí nevadilo. Byla ochotná čekat a dát mu tolik času, kolik bude potřeba! Ponořena v těchto myšlenkách došla až ke své ložnici. „Konečně! Již dlouho na tebe tu jako prosebník čekám!“ Vyjekla leknutím, když ji někdo nečekaně popadl do náruče. „Tohoto mi vynahraditi museti budeš!“ Znělo to trochu výhrůžně a jí z toho tak zvláštně zamrazilo v zádech. „Elladane, čehož to činíš?! Okamžitě mne pusť!“ Nedbal jejích slovních protestů a kopnutím za sebou zavřel dveře. Postavil ji na zem, ale než stačila cokoliv udělat, tak ji přimáčkl ke stěně a hladově se zmocnil jejích úst, zatímco jeho ruce bloudily po jejím těle. „Ach ...“ To bylo to jediné, na co se vzmohla. Plně se oddala jeho polibkům, kterými pokrýval její tváře i krk, a pocitům, které v ní tím probouzel ... Po chvíli ucítila jeho ruku, jak se nedočkavě sune po jejím stehně vzhůru. Uvědomila si, že jí vyhrnuje sukni. Vzápětí ji uchopil kolem pasu, bez námahy ji nadzvedl a jediným plynulým pohybem do ní vstoupil. „Elladane ...“ zasténala a sama nevěděla, jestli bolestí, jež jí jeho náhlé vniknutí způsobilo, nebo slastí, která se jí zmocnila, když se v ní začal pohybovat. Zaryla mu nehty do kůže, ale to mu očividně nevadilo. Držel ji pevně kolem zad a pod zadečkem a jeho pohyby nabíraly na síle. Jeho přerývavý dech se mísil s jejím ...

Jen při vzpomínce na to, jak si ji vzal v jejím vlastním pokoji, se jí podbřiškem rozlévalo příjemné teplo ... „Artanis, něčehož tobě jest?“ zavolala na ni dívka, jež na vedlejším stole krájela studenou pečeni, která byla taktéž určená vojákům na cestu. „Jako s očima otevřenýma snila bys! Či na někoho myslila!“ zasmála se zvonivým smíchem. „Daleko od pravdy nejsem, což? Snad na jistého černovlasého lorda, jenž na tobě oči může nechati, když domnívá se, že nikdo ho nepozoruje?“ dodala potichu, aby to slyšela jen Artanis. Ta zčervenala a polekaně se na ni zadívala. „Prosím tebe, matce mé ani slovo! Ona, víš ... ona ... o nás ještě neví ... a ...“ Druhá Elfka na ni spiklenecky mrkla. „Však oba opatrnější byste měli býti! A ty myšlenek svých lépe skrývati zkus, sic něčehož matka tvá zcela jistě všimne si!“ Artanis nezbylo, než souhlasit ...

Elanor přecházela po pokoji jako rozzuřený lev v kleci. Jestli si myslí, že tady zůstanu, zatímco oni budou bojovat s Legolasem, tak se pletou! Já jim ještě ukážu! Hlavou jí vířily nejrůznější fantastické nápady, ale když je zvážila s chladnou hlavou, tak si musela přiznat, že jsou to jen samé hlouposti, které prostě nemohou vyjít. Však já na něco přijdu! Uvidíte, že ano! Přinutila se ke klidu, sedla si k psacímu stolu, přitáhla si kalamář a čistý list papíru a začala sepisovat věci, které si vezme sebou na cestu do Mirkwoodu. Když si přečetla dlouhý seznam, jenž vytvořila, tak pochopila, že tam bude muset psát jen věci, které bude skutečně potřebovat, ne ty, které by sebou jenom chtěla. Druhý pokus dopadl o poznání lépe. Ano, tohle už by šlo! Oblečení ani zbraně nebudou problém, protože obojí měla ve své šatně. Co jí dělalo starosti, bylo jídlo a voda ...

Večeře probíhala v poklidné atmosféře. Nezaujatý pozorovatel by si určitě ani nepomyslel, že tři z přítomných pěti Elfů vyrážejí ráno do boje. Dvojčata spolu žertovala svým obvyklým způsobem, ale Elrondovi přesto neuniklo, že mají něco za lubem. Několikrát očima zalétli k Elanořinu prázdnému místu.V tom ostatně nebyli sami. I Glorfindel se tím směrem párkrát zahleděl. Zřejmě očekávali, že bude přítomna na jejich posledním jídlu před odjezdem. Elrond o tom sice uvažoval, ale obával se další scény, kterou by Elanor mohla v jejich přítomnosti ztropit. Byl si totiž moc dobře vědom, jak reagovala, když jí oznámil své rozhodnutí o jejím domácím vězením. Bylo na ní vidět, že se musela hodně ovládat, aby mu opět neřekla něco ostrého! Dojedli a služebné sklidily ze stolu. Jako první se zvedl Glorfindel a se slovy, že ještě musí na něco dohlédnout, je opustil. Chvíli po něm odešel i Erestor a Elrond se zájmem čekal, kdy jeho synové začnou se svými plány. K jeho úžasu ale brzy zmizel i Elladan provázený lehce zamračeným pohledem svého bratra. „Ada, co na malou partii šachu řekl bys?“ navrhl Elrohir trochu rozpačitě. „Tebe vyhráti nechal bych ...“ dodal vzápětí, aby zakryl svou zjevnou nejistotu. „Ovšemže, nin-ion!“ Elrond vstal ze své židle a společně se svým synem se vydal do knihovny.

Hráli už nejméně půl hodiny, ale Elrohir stále mlčel a tvářil se, že je plně zaujatý hrou. Elrond se rozhodl, že mu to ulehčovat nebude. Zamyšleně svraštil obočí a upřeně hleděl na šachovnici před sebou. Jeho syn si nechal nechráněnou královnu a Elrond nepochyboval, že úmyslně. Ignoroval nabízenou příležitost a místo aby ji sebral, ji jen ohrozil koněm. „Garde.“ oznámil celkem zbytečně a napil se vína. Teď byla řada na Elrohirovi, aby se zamračil. Očekával, že jeho otec si dámu vezme a jemu se tak otevře cesta k průniku za jeho obranu. Váhavě ustoupil o dvě pole. „Ada, vskutku ji ani na krok nepustíš?“ zeptal se mimochodem. Nikoho nejmenoval, ale oběma bylo jasné, koho má na mysli. „Chceš snad za ni orodovati?“ Elrond posunul pěšce na levém křídle. „To nikoliv, Ada!“ Elrohir rozhodně popřel takové nařčení a vzal mu pěšce věží. „Jen mysleli jsme, že ... když rána zítřejšího odjíždíme, že bys jí dovoliti mohl, by s námi na nádvoří rozloučila se.“ Elfský lord se v duchu usmál. Tedy tohoto v plánu tvém jest! Elanor zmírnění trestu vyprositi! „Pokud pouze o rozloučení vám jde, do komnat jejích bez obav vejíti můžete!“ Postavil střelce na bílé pole. Elrohir si povzdechl. Pochopil, že nemá smysl pokoušet se otce zmást. „Ada, tobě jistě dobře známo jest, o co snažím se! Ona též rodu elfského jest a dnů deset pro ni trestem dostatečným jest!“ podíval se mu do očí. „Ada, nám zřejmé jest, že za okolností jiných ji do pracovny své pozval bys, bys o slovech jejích s ní dlouze pohovořil! Trestem, jenž jí udělil jsi, zabrániti chtěl jsi, by do příprav zasahovala! Ty však již u konce jsou, tedy důvodu nemáš v pokojích jejích ji nadále držeti!“ Elrond opětoval jeho pohled. „Elrohire, nepopírám, že pravdu máte, však jen částečnou. Uznati musíte, že chování její trestuhodným vskutku bylo!“ Jeho syn bez nadšení přikývl. „Sleviti z trestu nehodlám, však výjimku ochoten učiniti jsem! Před odjezdem vaším vyzvednu ji a na nádvoří přivedu, však ona opětovně do komnat svých navrátí se!“ Elrohir se nadechl, aby protestoval, ale pod otcovým nesmlouvavým pohledem zmlkl. „Diola lle, Ada!“ Koneckonců, je to lepší než nic.

Byla jasná noc, na obloze zářily hvězdy jako démanty a vzduch omamně voněl létem. Elladan se posadil na lavičku a přitáhl si Artanis na klín. Nebránila se a mlčky mu položila hlavu na rameno. Něžně ji políbil do vlasů. „Čehož tebe trápí, lirimaer (milovaná)?“ Místo odpovědi ho pevně objala. Jemně jí zvedl hlavu, aby viděl její obličej. K jeho údivu se jí vlhce leskly oči. „Slovo své mi dej, že opatrným budeš!“ Pohladil ji po bledé tváři. Toto něžné gesto ji rozplakalo. Přivinul ji k sobě a konejšivě hladil po zádech. „Ššš ...“

Artanis se k němu tiskla, jako by na tom závisel její život. Vnímala jeho uklidňující hlas a příjemné teplo, které sálalo z jeho těla. Z celého srdce si přála, aby zůstal s ní. Klidně by odhodila svoji hrdost, padla před ním na kolena a prosila ho, ať nikam nejezdí, jen mít jistotu, že to bude k něčemu. Dobře ale věděla, že pokud by to udělala, tak by o něho přišla stejně. Jeho láska by se změnila v pohrdání a možná i v nenávist za to, že se pokusila použít jeho city proti němu.

Elladan chápal, jak jí asi musí být. A velmi si cenil toho, že se ho nijak nepokoušela přesvědčit, aby zůstal v Imladris. Nevěděl, co říct, aby ji uklidnil, tak tam jen tak seděl a držel ji v náručí, dokud její vzlyky neumlkly docela. Pak se i s ní zvedl a vydal se do paláce. „Amin hiraetha (Odpusť), Elladan ...“ Potřásl hlavou. „Ty nemáš, zač se omlouvati, lirimaer!“ usmál se na ni. „Ale ...“ Umlčel ji polibkem na ústa. „Jak již řekl jsem! Není zač omlouvati se!“ Donesl ji až k sobě do ložnice, kde ji postavil na zem a upřeně si ji prohlížel, jako by ji viděl poprvé. „Zprvu myslel jsem, že pouze tělo tvé chci, ale teď vím, kterak moc mýlil jsem se! Chápu, že nyní doba vhodná k tomuto není, však pomoci nedokáži si!“

Artanis užasle sledovala, jak před ní poklekl na jedno koleno. „Amin mela lle (Tebe miluji), Artanis! Čest onu mi prokážeš a chotí mojí staneš se?“ Měla dojem, že ji šálí sluch. „Tohoto vážně myslíš?“ zašeptala nevěřícně. „Nežertuji, pokud tohoto na mysli máš! Uznávám, že občas nesnesitelným bývám a rád tebe do rozpaků přivádím, však nezdálo se mi, že tohoto tobě na mne příliš vadí!“ rozpustile na ni mrkl, ale vzápětí zase zvážněl. „Vyslyšíš tedy žádost mou?“ Bylo jí střídavě horko i zima. Točila se jí hlava a srdce bilo jako splašené. „Já ... Co tomuto otec tvůj řekl by?“ řekla první věc, která ji napadla. „Pomocnicí v kuchyni pouhou jsem ...“ Elladan se trochu zamračil. „Zdá se, že otce mého pramálo znáš! Chotí mojí, nikoliv jeho, staneš se! Jak tedy odpověď tvá zní? Ano či ne?“ začínal být netrpělivý. „Ano ...“ dál se nedostala, protože vyskočil, vzal její obličej do dlaní a začal ho pokrývat drobnými polibky. Artanis se po chvíli odtáhla a zpytavě se na něho podívala. „Proč právě nyní rozhodl ses? Snad kvůli tomu, kam zítra odejeti máš?“ Elladan se hlasitě rozesmál. „Toť vskutku nápad špatný není! Tohoto Elrohirovi poraditi měl jsem! Třeba by pak noc tuto netrávil s otcem hraním šachů, ale v loži svém s dívkou nějakou ...“
Artanis na něho zhrozeně hleděla. „Elladane! Tohoto opravdu myslíš si?!“ Všiml si její reakce a okamžitě se přestal smát. „Dobře víš, že pouze žertoval jsem, lirimaer! My s city ostatních nepohráváme si!“ pronesl vážně a poodstoupil od ní. Měl pravdu a ona to věděla. Elrondovi synové nikdy nikomu vědomě neublížili. Jejich legrácky nikdy nepostrádaly jistou laskavost a dávku přátelství, i když se to postiženým v tu chvíli nemuselo zdát. Artanis sklonila hlavu. „Amin hiraetha, Elladan! Toho známo mi jest.“ špitla zahanbeně a netroufala si podívat se mu do očí. Ticho, které mezi nimi panovalo, bylo nesnesitelné. Bála se, že všechno zničila ...

Elladana její poznámka zasáhla. Zkoumavě na ni hleděl. Stála tam s hlavou sklopenou a bylo zřejmé, že si je vědoma, jak moc ho její slova zabolela. Znal její temperament a právě pro něj ji miloval. Vypadala tak nešťastně, že by se nad ní snad i kámen ustrnul. A on rozhodně z kamene nebyl! „Tula a´amin (Ku mne pojď), Artanis!“ vyzval ji tiše. Přistoupila k němu, ale stále se vyhýbala pohledu na něj. „Miqula amin (Mne polib)!“

Artanis pomalu zvedla hlavu, když uslyšela jeho žádost pronesenou podivně zastřeným hlasem. I jeho oči byly tmavší než obvykle. Bez váhání přitiskla své rty na jeho. Jednu ruku jí zabořil do vlasů a druhou sjel na její zadeček a přimáčkl ji k sobě. I přes oblečení cítila, jak moc po ní touží. Nedokázala se ubránit zasténání při představě, co bude následovat. Elladan vklouzl jazykem do jejích úst. Bezděky se začala svými boky otírat o jeho. Spokojeně zamručel, ale nepřestával třít svůj jazyk o její. Ukončil jejich polibek teprve tehdy, když se Artanis podlamovala kolena. „Amin merna lle (Tebe chci)!“ oznámil jí prostě. „Sana amin (Tedy mne vezmi si), Elladan!“ dostalo se mu od Artanis zadýchané odpovědi. Očima zalétla k jeho lůžku. „Ale ne tam ...“ dodala s tvářemi zrudlými rozpaky. Usmál se na ni a chápavě přikývl. Rozuměl jí dokonale. Stejně jako on ji dnes potřeboval vlastnit, tak ona mu potřebovala tuto noc patřit. „Helta lle (Svlékni se), lirimaer!“ přikázal jí a sám se také svlékl. Pak ji odvedl ke stolu. „O něho opři se!“ Artanis položila dlaně na desku a snažila se trochu uklidnit.

Elladan ji fascinovaně sledoval. Byla nádherná! Dlouhé hnědé vlasy ji halily jako závoj, alabastrová pokožka ozařovaná ohněm z krbu ... Neodolal a dlaněmi pomalu přejížděl po jejích nahých zádech. S uspokojením si všiml, jak se pod jeho dotyky chvěje. Skoro cítil žár, který z ní vyzařoval. „Chceš bych tebe takto vzal si?“ zašeptal chraplavě. „Uma (Ano)!“ široce se rozkročila. „Lle naa ascarer (Netrpěliva jsi), lirimaer!“ pousmál se a začal hladit hebkou pokožku na vnitřku jejích stehen. „Mám výše postupovati?“ otázal se zdánlivě bez zájmu. „Saes ...“ vydechla Artanis prosebně. Pomalu sunul své prsty až k jejímu klínu, kde je zastavil. „Elladane!“ protestovala a zavrtěla se ve snaze, aby se jí tam už konečně dotkl. „Přestaň, Artanis!“ napomenul ji a lehce pleskl přes zadek. Nedbala jeho varování. „Kterak chceš!“ Přestal ji laskat, pevně sevřel její boky a znemožnil jí tak jakýkoliv pohyb. „Já ten, kdo rozhoduje, jsem! A ty ještě potěšení nezasloužíš si!“ pronesl k ní laškovně. Chvíli s ním bojovala, ale pak to vzdala. „Elladan uuma (ne) ... saes ... Elladan ...“ žadonila téměř plačtivě, ale on ji ignoroval. „Pokud hodná budeš, odměny tobě dostane se!“ sklonil se k ní. Jeho horký dech ji polechtal na krku a ona se viditelně zachvěla. „Saes, amin umuva ai´nat´ (Prosím, čehokoliv učiním)! Amin vesta (Toho přísahám)!“ vylétlo z ní okamžitě. „Ai´nat´ (Čehokoliv)? Lle uuma sinta mani naa lle quenien (Nevíš, čehož říkáš)!“ Líbilo se mu ji takhle trápit. Miloval, když nedokázala myslet na nic jiného kromě své touhy po něm. „Ai´nat´! Nyare amin, mani uma lle merna amin um (Řekni, čeho učiniti mám)!“ Jemně přejel zuby po špičce jejího ucha. „Elladan ... saes ...“ Ještě by ji rád takto týral, ale už to bylo nad jeho síly. „Elladan ... sii´(nyní)!“ zasténala Artanis zoufale. Špičkou svého mužství se otíral o její vstup. Několikrát ho obkroužil, než do ní začal pozvolna vnikat.

Artanis zvrátila hlavu dozadu, cítila, jak jí po tváři stékají slzy, a vší silou tlačila boky proti němu. Zřejmě usoudil, že už toho bylo dost a prudkým pohybem se do ní ponořil až po kořen. Vykřikla a prohnula se v zádech. Objal ji pravou rukou kolem pasu, zatímco levou se také opřel o stůl. Pokojem se brzy rozléhaly jejich tlumené vzdechy, které ohlašovaly jejich blížící se vyvrcholení ...

Elanor stála mezi Elrondem a Erestorem na zastřešené verandě u hlavního vchodu do paláce a zvědavě se rozhlížela nádvořím. Kolem jeho obvodu byli shromážděni snad všichni obyvatelé Imladris, kteří se přišli rozloučit se svými milovanými. Elanor bylo při tom pohledu úzko. Musela myslet na to, kolik mužů se asi nevrátí. Najednou zatoužila, aby ji někdo objal a řekl jí, že to není její vina, a že to bude zase v pořádku. Váhavě se podívala na svého dědečka, jehož zraky se upíraly na Elrohira s Elladanem, kteří jen několik metrů od nich sedlali své koně. Zdálo se, že ji ani nevnímá a navíc se k ní dnes choval velmi chladně. Chápala to jako součást trestu, ale stejně ji to mrzelo. Ani Erestor nevypadal, že by byl ochoten rozptýlit její obavy. Také on hleděl na míhající se postavy, které se připravovaly vyrazit na dalekou cestu. Tiše si povzdechla. Připadala si opuštěná a zbytečná. Od chvíle, co ji děda vyzvedl v jejích pokojích, s ní nikdo kromě pár letmých pozdravů nepromluvil. Všimla si opodál čekajícího Asfalotha, který po ní loupal očima. Aspoň jí to tak přišlo. Nejistě zatahala Elronda za rukáv. „Ada atar, můžu jít pohladit Asfalotha, prosím?“ zeptala se ho tiše. Byla si moc dobře vědoma jeho nařízení, že bez jeho souhlasu se od něho nehne ani na krok, a nechtěla pokoušet jeho trpělivost. Nebo dokonce vzbudit jeho podezření. Vládce Imladris si přeměřil vzdálenost ke Glorfindelovu koni. „Však stále na tebe viděti chci, tinu en´tinuamin!“ řekl přísně. „Manke lle merna (Jak si přeješ), ada atar!“ poslušně přikývla.

Asfaloth netrpělivě přešlápl. No, konečně! Už celou věčnost se snažil upoutat pozornost té dívky, kterou má jeho pán rád, ale ona byla snad slepá! Znovu zapochyboval o vhodnosti pánova výběru, ale pak usoudil, že to vlastně není jeho problém. Stoupla si těsně k němu a hladila ho po plecích. To není špatné! Zafrkal a strčil jí nosem do ramene, aby ji upozornil, že ho může hladit i jinde. Zřejmě pochopila, krásně se na něho usmála a začala mu přejíždět dlaní po čenichu. Hm, to je ještě lepší!

Elanor znenadání vyhrkly slzy a raději skryla tvář v koňské hřívě, aby je nikdo neviděl. „Dávej na něj pozor, ano? Ať se mu nic nestane ... prosím! Že to nedovolíš? Viď, že ne? Slib mi, že ne ...“

Glorfindel, který byl obklopen nižšími veliteli a dával jim poslední pokyny, než vyrazí, koutkem oka sledoval Elanor, jak se mazlí s jeho koněm. Musel si přiznat, že mu nemálo závidí. Rychle dokončil instruktáž a vydal se k nim. Jeho bystrý sluch zachytil, že Elanor něco Asfalothovi šeptá, ale slovům nerozuměl. „O Asfalotha obávati nemusíš se, aier!“ sdělil jí vesele, aby zakryl svoji nejistotu. Polekaně k němu vzhlédla a trhla sebou, jako by ji přistihl při něčem nepatřičném. „Já ... jen jsem chtěla ... popřát mu hodně štěstí!“ vykoktala ze sebe s tvářemi rudými rozpaky. „A mne tohoto nepopřeješ?“ otázal se jí s očima upřenýma do jejích. „Ano ... samozřejmě! Nechci, aby se ti něco stalo!“ zrudla ještě víc. „Už musím jít, děda by se zlobil ...“ měla se k odchodu, ale Glorfindel ji chytil za zápěstí a přitáhl si ji k sobě. „Stále na mne hněváš se, aier?“ smutně se na ni díval. „Ne ...“ vydechla. „Já ... jenom ... víš ... nechápu proč. Udělala jsem něco špatně? Nebo ... nebo jsem něco neudělala?“ K její úlevě potřásl hlavou. „Nikoliv, aier! Zde o tebe nejedná se, nýbrž o mne!“ Glorfindel se hořce usmál. „Elanor, nerad bych, bychom ve zlém rozcházeli se! O odpuštění tvé žádám!“ Elanor na něho překvapeně vytřeštila oči. „Ty mě žádáš o odpuštění?!“ nevěřícně zopakovala jeho slova. Mlčky kývl. „Já ti nemám co odpouštět! Je to tvé rozhodnutí a máš na něj právo ...“ Glorfindel ji ale rázně přerušil. „Elanor, zanech slov těchto prázdných! Oba dobře víme, že tobě odmítnutím svým ublížil jsem!“ Elanor sklonila hlavu, aby neviděl slzy, které se jí znovu objevily v očích. Odmítnutí ...

Glorfindel věděl, že se jí vlhce lesknou oči a bylo mu jí líto. Jak rád bych tebe k sobě přivinul a líc tvoji zlíbal! Uchopil ji za bradu a pozvedl její obličej. „Amin hiraetha, Elanor! Snad dne jednoho tobě vše vysvětliti moci budu a ty důvodům mým porozumíš ...“ Elanor se už nedokázala déle ovládat a rozplakala se naplno. Objala ho kolem pasu a opřela si hlavu o jeho hruď. Jemně ji k sobě přitiskl a konejšivě ji hladil po vlasech ...

Elrond zpozorněl, když Glorfindel přistoupil k Elanor. Chvíli spolu o něčem rozmlouvali, než se mu Elanor vrhla do náruče. I na dálku poznal, že to nebylo láskou. Celý se napjal, ale přinutil se zůstat na místě. Na předloktí ucítil chladivý dotek Erestorovy ruky. „Tedy o tom víš?“ Elrond přikývl. „Ovšemže! I toho že čehosi mezi nimi stalo se!“ Ani se neobtěžoval podívat se na svého přítele a rádce. „Doufejme, že Glorfindel s minulostí svojí konečně již vypořádá se, sic oba nešťastni budou!“ Erestor i Elrond věděli, že zlatovlasého Eldu trápí něco z jeho prvního života. Nesčíslněkrát se ho pokoušeli přimět k řeči, aby mu mohli pomoci, ale on zůstával neoblomný.

Elrohir s Elladanem dokončili sedlání svých koních a vykročili k verandě, aby se rozloučili s otcem a svým bývalým učitelem. *Kdepak Elanor jest? Neříkal jsi, že ona zde přítomna bude, gweniaur?* Elrohir se zamračil. *Toho Ada mi slíbil, gwenneth (bratříčku)! Tušení nemám, kde ona býti může! Však dojmu mám, že zprvu zde ji zahlédl jsem!* Bratři se pátravě rozhlíželi kolem sebe. Ani jeden z nich nepochyboval o otcově slovu, takže jejich neteř nemohla být daleko. *Pohleď!* Elladan šťouchl své dvojče do žeber. Elrohir se po něm vyčítavě ohlédl, ale pak se zadíval udaným směrem. Tam stál Glorfindel s Elanor v náručí. Něžnost, se kterou ji držel, přímo bila do očí. Teď se k ní sklonil a zastrčil ji za ucho neposlušnou kadeř, jež jí padala do čela.

Elrond si všiml, že Glorfindel s Elanor přitáhli pozornost jeho synů a rozhodl se zakročit. „Pyn neth (Mladíci)!“ zavolal na ně tiše. „Tula sinome (Sem pojďte)!“ Poslechli ho a došli až k němu. „Ada, tys jistě Glorfindela s ...“ začal Elrohir, ale Elrond mu skočil do řeči. „Chci, byste nadmíru opatrní byli, pyn neth! Legolas možná rozumu zdravého pozbyl, však bojovníkem nebezpečným stále jest ...“ Tušil, že jim musí připadat jako pošetilý stařec, když jim opakuje to, co sami dobře vědí, ale byl odhodlán poskytnout Elanor s Glorfindelem co nejvíce času, neboť doufal, že si snad vyřeší své problémy. „Pamatujte, že jen ten, kdo hlavu chladnou zachová, zvítěziti může! Nenechte se hněvem svým unést a čin svůj každý dobře promyslete si ...“ pokračoval dál mentorským tónem.

Glorfindel si byl vědom, že stojí na nádvoří a je jen otázkou času, než po nich ostatní začnou pokukovat. Jemu by to nevadilo, protože se nikdy nestaral o to, co se o něm povídá, ale musel brát ohled na Elanor. Jen nerad ji od sebe jemně odstrčil. „Elanor, zde místa ni času vhodného není! Oba povinností svých máme a jim dostáti musíme! Dovol, bych tebe k Elrondovi doprovodil!“ s těmito slovy jí nabídl rámě.

Elanor se do něho s povzdechem zavěsila a nechala se odvést ke svým příbuzným, kteří už na ni čekali. Neušlo jí, že oba strýcové se oblékli úplně stejně. Jediný rozdíl mezi nimi byl ten, že Elladan měl přes záda přehozený luk, zatímco Elrohirovi se u pasu pohupoval meč. Napadlo ji, že tyto zbraně se skvěle doplňují, stejně jako jejich majitelé. Elrohir rozpřáhl náruč a ona se k němu rozběhla, aby ji mohl obejmout. Věděla sice, že by se jako paní Imladris měla chovat důstojněji, ale nedokázala to. Nezdálo se však, že by to někomu vadilo. Spíše naopak. „Dávejte na sebe pozor, ano?“ Elrohir uvolnil místo Elladanovi, který ji také pevně sevřel ve svých pažích. „O nás strachovati nemusíš se, tinu en´seler´amin!“ políbil ji na čelo. „Kdo jiný by tebe škádlíval?“ prohodil k ní rozpustile. A na čest tvoji pozor dával? Elrohir očima bezděky zalétl ke Glorfindelovi, jenž právě nasedal.

Elrond čekal, až se Elanor vrátí na své místo a oba jeho synové se vyhoupnou do sedel. Pak zvedl pravici a celé nádvoří jako mávnutím kouzelným proutkem ztichlo. „Mužové stateční!“ jeho mocný hlas se odrážel od stěn paláce, které ještě znásobovaly jeho sílu. „Válka tato nám vnucena byla! Vyjíždíte, by ženy vaše a děti vaše v bezpečí byli! Bojujte s odvahou, jež v srdcích vašich dlí, a prohráti nemůžete! Kéž Valar vás provázejí! My k Valar modliti budeme se, bychom se všichni vbrzku opět shledali!“ Jako zkušený vládce věděl, že dlouhé proslovy před bitvou nejsou to nejlepší, takže oficiální část nijak neprotahoval. Po jeho povzbudivých slovech se imladrijská armáda v čele s Glorfindelem, Elrohirem a Elladanem vydala na pochod.

Elrondův mladší syn zahlédl v davu lemujícím cestu k bráně Artanis. Byla bledá a z očí, pod kterými měla tmavé kruhy, se jí řinuly po tvářích slzy. Sevřelo se mu srdce a bezděky zpomalil ... *Ava care (Toho nečiň), tororamin (bratře)! Ty odjedeš, však ona zde zůstati musí! Chceš snad pověst její zkaziti!?* Elladan pevně stiskl zuby a neochotně pobídl koně opět do klusu. Elrohir měl pravdu! Co na tom, že mu Artanis včera slíbila, že si ho vezme! Jejich zasnoubení nebylo oficiální, a kdyby ji líbal na veřejnosti, tak by ji tu zanechal v dosti nepohodlné situaci. Nezáleželo na tom, že se možná někteří z přihlížejících o nich dvou něco domýšleli! Vzhledem k jeho postavení a pověsti se nikdo ani neodvážil nahlas něco naznačit, ale kdyby měli důkaz ...

Glorfindelovi neušlo Elladanovo letmé zaváhání i toho, co ho způsobilo. Tedy lépe řečeno kdo. Také si dobře všiml očividné únavy, kterou ta dívka měla jasně vepsanou v obličeji. V duchu se usmál. Kdyby mohl, nejraději by se podobným způsobem rozloučil s Elanor. Už by se postaral o to, aby na něho během jeho nepřítomnosti nezapomněla! Po noci strávené s ním by určitě nevypadala svěže a nejspíše by pár dní musela používat polštářek, aby se jí sedělo pohodlně ... Zarazil se. Opravdu tak hrubý na ni byl bych? O tom pochyboval. Z nějakého důvodu v něm Elanor probouzela pocity, o kterých myslel, že je už dávno ztratil. Pokud je vůbec někdy měl! Najednou ho napadlo, jaké by asi bylo milování s ní? Krátké a divoké nebo pomalé a něžné? Kvůli tomu, co ji potkalo, by hádal spíše to druhé, ale Elanor v sobě měla oheň, kterým ho stále ještě dokázala překvapit. Jako třeba při jejím nedávném setkání s Elrondem, jemuž byl přítomen. Snad poprvé za celou tu dobu, co svého přítele znal, ho viděl neschopného slova. Musel si přiznat, že to bylo docela zábavné!

Obyvatelé Imladris sledovali, jak i poslední jezdec projel bránou a pomalu mizel v dáli. Pak se rozešli do svých domovů a po své práci. Elrond úkosem pohlédl na svoji vnučku, která se mu držela po boku, jak jí ostatně ráno přikázal. Byla bledá jako stěna, hlavu sklopenou a celá se chvěla potlačovaným pláčem. Instinktivně jí ovinul paži kolem ramen a ona se k němu důvěřivě přitiskla. Nedokázal si představit, že by ji v tomto stavu poslal zpět do jejích komnat, aby tam sama strávila ještě ty zbývající čtyři dny! „Tinu en´tinuamin, již dostatečně za prostořekost svoji potrestána byla jsi a trest tvůj ode dne dnešního ruším!“

Elanor sebou při jeho slovech trhla. Jen to ne!! Za jiných okolností by jí takové výrazné snížení trestu přišlo vhod, ale teď to bylo to poslední, co potřebovala! Její plán totiž spočíval v tom, že ji nebude ještě nějaký čas shánět! „Diola lle, ada ata, jsi velmi laskavý, ale já si to nezasloužím! Chovala jsem se hrozně a musím za to nést následky. Sám jsi mi to řekl! Dovol mi, prosím, abych se mohla vrátit do svých pokojů!“

Elrondovi zabralo pár vteřin, než našel vhodná slova. „Pokud tohoto přání tvým vskutku jest, pak tobě vyhovím! Nicméně, v případě, že společnost potřebovala bys, pak ven bez obav vyjíti můžeš!“ Elanor přikývla, jemně se vymanila z jeho objetí, lehce se uklonila Erestorovi a vydala se do soukromého křídla paláce. „Po kom odpovědnost tuto zdědila, meldir?“ vydechl Erestor šokovaně. „Toho tušení nemám, meldir!“ Ani on si to nedokázal uspokojivě vysvětlit. Zalitoval, že se jí nezeptal, zda se cítí dobře.

Vládce Imladris seděl se svými rádci a hosty v knihovně, když je z diskuse o podmínkách nové smlouvy vyrušilo tiché zaklepání na těžké dubové dveře. Elrond se zadíval tím směrem. Přece řekl jsem, že nikým rušen býti nepřeji si! „Tula e´(Vstupte)!“ vyzval lehce podrážděně nezvaného návštěvníka. K jeho údivu vešla Artanis, která vypadala velmi nervózně. „Heruamin ...“ sklonila hlavu na pozdrav. „Omlouvám se, že ruším vás, heruamin, však obávám se, že záležitost tato odkladu nesnese!“ Hlas se jí trochu chvěl. „Hovoř tedy!“ vyzval ji klidně. Artanis zalétla očima k sedícím Elfům a lidem. „Snad lépe by bylo, mezi čtyřma očima hovořiti, heruamin.“ navrhla nejistě. Elrond cítil, jak mu vyschlo v hrdle. Elladane, čehož jen jsi to provedl?! Samozřejmě věděl o tom, že jeho mladší syn je po uši zamilován právě do téhle dívky, ale nechával si to pro sebe. Aby byl upřímný, tak očekával, že mu Elladan před odjezdem do Mirkwoodu oznámí, že se bude ženit, ale k jeho údivu se tak nestalo. Napadal ho jediný důvod, proč by s ním měla Artanis chtít mluvit v soukromí. Že jejich jistě bouřlivé loučení nezůstalo bez následků a ona mu to přišla sdělit. „Do pracovny mé tedy pojďme! Jistě omluvíte nás?“ Elrond pohlédl na své společníky, kteří zmateně přikývli.

Elrond usadil poněkud roztřesenou dívku na pohovku a sám si sedl do křesla naproti ní. „Čehož na srdci máš, Artanis?“ otázal se jí laskavě. Chápal, že se jí o tom asi nebude hovořit snadno, ale byl připravený udělat vše, co bude v jeho silách, aby jí to ulehčil. Dokonce i promluvit s její matkou! „Lady Elanor ... ona v pokojích svých ... není ...“ Elrondovi se ulevilo. „Toho v pořádku jest, Artanis! Já přede dny dvěma trest její zrušil!“ Měl radost, že se nenaplnily jeho obavy. Ne, že by mu nějak vadilo, kdyby se stal dvojnásobným dědečkem, ale přece jen si myslel, že by dítě mělo být až po řádné svatbě. „Vy mi nerozumíte, heruamin!“ Artanis nešťastně potřásla hlavou a podávala mu popsaný list papíru. Elrond ho jako ve snách převzal a začal číst ...

Erestor plynule navázal tam, kde byl jeho přítel přerušen příchodem Artanis a jednání pokračovalo bez problémů dál. Právě se blížili k podpisu kontraktu, když dovnitř doslova vtrhl Elrond a popadl Erestora za rameno. „Přítomnosti tvé vyžaduji! Ihned!“ Bez dalšího vysvětlování vytáhl zkoprnělého rádce na nohy a prohnal se s ním knihovnou na chodbu. „Elronde! Čehož stalo se a kam mne to vlečeš?“ Erestor konečně našel řeč a snažil se s ním udržet krok. „Elanor ... He kele (Odešla)!“ procedil jeho přítel skrz zaťaté zuby a rozrazil dveře do komnat své vnučky. V koutku duše doufal, že je to jen její žert, ale rychlá prohlídka jejích pokojů mu dokázala, že není. „Manke (Kam)?“ nechápavě se otázal Erestor, který stál uprostřed Elanořina předpokoje a užasle sledoval Elrondovo počínání. „Koneckonců, sám jí dovolil jsi, by komnat svých opustila, pokud by společnost potřebovala ...“ Tmavovlasý lord jen něco zavrčel a strčil mu před obličej nějaké psaní. „Čti!“ Erestor ho poslechl, zatímco jeho přítel vztekle rázoval po pokoji. „Kterak tak naivním býti mohl jsem a uvěřiti, že snadno tak vzdala se?! Já, jenž rodiče oba její vychoval ...“

Milý dědečku ... stálo tam Elanořiným elegantním písmem ... odpusť mi, prosím, ale nemůžu tady jen nečinně sedět a čekat, co se stane. Proto odcházím, abych osobně dohlédla na to, že maminka s tatínkem budou pomstěni a já ostatně taky! Neboj se o mě, slibuji, že budu opatrná! Elanor

„Menelmara (Dobré nebe)!“ Erestor se nedokázal ubránit polohlasnému zaklení. „Posla ke Glorfindelovi?“ zeptal se věcně svého přítele. „Ovšemže! Však obávám se, že ten ho na území našem již nedostihne! Pokud vůbec!!“ Elrond si unaveně sedl do křesla a prosebně se zadíval na Erestora. „Řekni, že rozumu toliko míti bude, by k vojsku našemu přidala se!“ Jeho rádce ale jen bezmocně pokrčil rameny. „Doufati musíme, meldir!“ Elrond rezignovaně přikývl. „Erestore, až vrátí se, tak tobě přísahám, že dní několik pohodlně sednouti si moci nebude! Pokud jako chlapec ona správá se, tak jako s takovým s ní zacházeti budu!“ Tmavovlasý knihovník souhlasně kývl. Elanor si za tohle opravdu zaslouží pořádný výprask.