Forsaken - 112. díl

Radši jsem se zadívala na podlahu, abych se vyhnula tátovejm pronikavejm očím.
„Nevím... byla tam tma...“ zamumlala jsem neochotně. „Co to vůbec mělo znamenat?“
Táta nejdřív mlčel, jako kdyby se rozmýšlel, kolik mi toho říct. Ale pak zřejmě usoudil, že nastal čas, aby mi prozradil aspoň něco.
„Ty zvláštní sny, které jsi měla, by měly prezentovat minulost...“
„To už jsem taky pochopila!“ odsekla jsem nevrle. Má mě za debila nebo co?! „Ale proč se mi o tom zdálo?“
„Zřejmě jsi na ty lidi krátce před usnutím intenzivně myslela,“ vysvětloval mi táta klidně a naštěstí přešel můj výbuch bez komentáře.
„Takže když na někoho budu těsně před tím, než usnu, myslet, tak se mi o něm bude zdát?“ snažila jsem si to ujasnit.
„Pokud jsi toho člověka osobně znala a je už mrtvý, tak ano.“
„Chceš říct, že Riel...“ Radši jsem to ani nedořekla. Místo toho jsem po tátovi vyčítavě loupla očima.
Tvářil se naprosto nezúčastněně. „Byla to jeho jediná šance. Ale tehdy v noci zemřel... ten, kým je dnes, je někdo docela jiný.“
„Fajn.“ Vzhledem k tomu, že jsem se s ním neplánovala znovu sejít, pak by mi to mělo bejt vlastně jedno. Jenže tak docela nebylo.
„Ty druhé vidiny by se měly spustit, jakmile někomu sáhneš na čelo. Tehdy bys měla být schopna vidět, jak dotyčný zemře, a nebo nějaké bezprostřední nebezpečí, které mu v dohledné době hrozí.“
Tak tohle se mi nelíbilo už vůbec. Protože podle všeho by to znamenalo, že ten vězeň v mých představách byl Riel. Kdybych aspoň věděla, kdy se to všechno stane, abych ho mohla varovat, jenže takhle by si leda myslel, že už mi totálně hráblo. Ani bych mu to nemohla zazlívat. Párkrát už jsem o svým zdravým rozumu měla pochybnosti taky.
„A tohle funguje nějak nahodile? Zkoušela jsem to pak znovu s Rielem vyvolat, ale už se to nepodařilo,“ nadhodila jsem skoro lhostejně. Nechtěla jsem, aby táta pojal nějaký podezření, že mi na Rielovi nějak zvlášť záleží.
Táta o tom chvíli dumal. „Je to už tak strašně dávno...“ pronesl nepřítomně. „A navíc jsem vždy myslel, že jde zčásti jen o legendu. Kdybych tušil, že je to pravda, pak bych své úsilí ubíral zcela jiným směrem. Jestli se nemýlím, pak jsi ještě daleko cennější, než jsem se zprvu domníval... Žádný div, že tě andělé chtějí za každou cenu dostat zpátky.“
Díky, tati, taky tě mám moc ráda! pomyslela jsem si trpce. Přišlo mi smutný, že po mně musí jít upíři i andělé, aby se o mě táta konečně začal zajímat.
„Jo, bezvadný,“ uťala jsem to jeho filozofování. „Ale mohl bys mi laskavě říct, o jaký legendě to mluvíš? A jak je to teda s těma vidinama? Proč je vůbec vidím? Mám ty lidi snad zachránit? Jsem nějakej druh strážnýho anděla?“
„Ne, Izabelo, to nejsi. Kdysi dávno tu byl jeden... upír... Měl podobné schopnosti jako ty... A ještě další... Mnoho toho ale nevím, musím si nejprve promluvit s Nejvyššími, než ti řeknu něco víc. A co se těch vidin týče, pak mě napadá, že jsi nejspíš schopná vidět jen to, co se stane jako první. Až se přihodí to, co se ti vyjevilo, pak možná uvidíš i dál.“
„A jak poznám, kdy se to přihodí? Můžu tomu nějak zabránit?“ vyptávala jsem se ho naléhavě a snažila se potlačit narůstající paniku.
Teď už jsem to nepotřebovala vědět jenom kvůli Rielovi, ale taky kvůli tátovi. Protože to, co jsem zahlídla, bylo až příliš strašný, než abych to mohla dopustit. Musela jsem něco udělat, abych to zvrátila!
„Osud každého je dán... A ty nemáš právo do něho zasahovat,“ oznámil mi táta rezignovaně. Nejspíš z mýho chování pochopil, že nemá zrovna nejlepší vyhlídky. „Navíc kdo by chtěl žít věčně.“
„Takhle to určitě není!“ vybuchla jsem rozčileně. Štvalo mě, že se vzdává takhle bez boje. „Tys taky zachránil Riela před smrtí! Proč bych já neměla mít právo udělat totéž?!“
„Rielův čas dosud nenadešel... až se tak stane, pak ho už nikdo nezachrání. Ani ty.“
Zavrtěla jsem hlavou. Tohle jsem odmítala přijmout! „Kdyby to tak bylo, proč bych měla tuhle schopnost?“
„Abys věděla, co se stane. Protože ten, kdo to ví, má moc. A ten, od koho tyhle schopnosti zřejmě máš, disponoval značnou mocí...“
„Jo? A kde je teď?!“ odsekla jsem podrážděně. „Já tomuhle nevěřím! Už jenom tím, že žijeme, měníme něčí osudy!“
„To samozřejmě můžeš... pokud se ti ovšem podaří být náhodou v ten správný čas na správném místě. Ovšem vzhledem k tomu, že tohle ze svých vidin nepoznáš, pak můžeš pouze spoléhat na osud, že tě tam včas zavede.“