Melien Edhel - XLVI. kapitola - část 1/2

XLVI. KAPITOLA
Legolas se otupěle nechal unášet dál a dál od paláce. Byl zcela pohroužen do svých myšlenek, že ani nevnímal kudy jedou a kam. A bylo by mu to lhostejné, i kdyby si to s ním Celebros namířil rovnou do Mordoru. Naopak by to uvítal, neboť to místo aspoň nebylo opředeno vzpomínkami na ni. Jenže Mordor už naneštěstí nebyl součástí jejich malého světa, a tím, že ji vzal do Lórienu, se připravil o své poslední útočiště.
Kdo mohl předvídat, že ho bude potřebovat tak brzo? On rozhodně ne. Nechal se omámit jejím kouzlem a zcela zapomněl, že před ženami je radno mít se neustále na pozoru. Ne, nemyslel si, že to celé udělala s úmyslem mu ublížit, ale přesto se tak stalo. Jak ji mohlo napadnout, že mu tímhle pomůže? A proč se mu s tím dávno nesvěřila, vždyť měla tolik příležitostí! Ani nevěděl, co mu vadí víc. Jestli její neupřímnost a nebo to, že byla ochotná se vyspat s jeho otcem. Tvářila se sice, že to celé dělala pro něho, avšak cožpak od ní někdy takovou oběť požadoval?! Byla přece jen jeho a nikoho jiného. Tedy aspoň do dnešního dne si to myslel. Teď mu připadala... jiná... Jako kdyby spíš patřila jeho otci a ten mu ji jen na chvíli půjčil pro pobavení. Cítil se... ošizený... To on ji sem přivedl, tolik toho pro ni zakusil a nakonec o ni takhle přijde! Copak si jeho otec nemohl vybrat nějakou elleth? Proč mu musel vzít to jediné, na čem mu tady ještě skutečně záleželo? Bez ní byl jeho život náhle dočista prázdný... A bezpečná říše, ve které po tak dlouhou dobu spokojeně žili, se najednou stala jeho vězením. Ani si nevšiml, kdy se vlastně ta spokojenost vytratila...
Když lord Elrond přišel s myšlenkou, aby vybrali část území a tu izolovali od zbytku světa, podobně jako to udělali Valar s Amanem, s nadšením to uvítal. Byl rád, že už nebude muset dál bojovat. Jeho paže byly zemdlené z třímání těžkého meče a napínání luku, jeho oči unavené z pohledu na tratoliště krve na bojištích. Po tolika bitvách netoužil po ničem víc než po míru. Ale Edain jeho přání zřejmě nesdíleli. Bezohledně zabírali další a další oblasti, káceli lesy a pokud se jim někdo z Eldar dostal do rukou, neváhali ho zajmout a pak ho nutit dělat ty nejhorší práce. Kolikrát v čele otcova vojska vyjel, aby takového nešťastníka osvobodil. Jenže stejně jako předtím, když se snažil zachránit zvířata před nestvůrami Temného pána, ani tahle jeho snaha většinou nekončila úspěchem. Buď byl dotyčný Elda příliš zubožen, než aby mohl ve Středozemi přežít, a odjezd na Západ byl jeho jedinou nadějí, a nebo ho Edain zabili dříve, než se k němu vůbec mohl dostat. Bylo jen otázkou času, kdy se tento konflikt rozhoří naplno a skončí obrovskými ztrátami na obou stranách, pokud ne rovnou vyhlazením jedné z ras.
S tím se však lord Elrond odmítal smířit. Tak dlouho v Amanu rozmlouval s Valar, až se ti slitovali a Manwë sám mu vysvětlit, jak nadcházející válce zabránit. Pravda, mnohým Eldar se toto řešení zdálo zbabělé a prosazovali otevřený boj, nicméně nakonec byli přehlasováni. Většina jich tehdy raději navždy opustila Středozem, než aby byla přítomna takové potupě. Jeho otec patřil též mezi ty, kteří se nehodlali vzdát, ale když se mu Elrond zaručil, že o svou říši nepřijde, nakonec neochotně souhlasil. Legolas byl pevně přesvědčen, že kdyby Thranduil neztratil tolik ellyn ve válce se Sauronem, tak snadno by se přemluvit nedal. Ani Glorfindel tím nápadem izolace příliš nadšený nebyl, avšak i on už měl dost válčení, a proto dlouho neodporoval. Koneckonců to byl nápad Valar a kdo jiný než oni by měl vědět, co je pro rod Eldar nejlepší? Podle Manwëho nákresu nechal tehdy Elrond zhotovit složitý stroj a do jeho středu vsadil Arkenstone, nádherný čistý krystal, jenž Glorfindel po mnoha měsících marného pátrání nalezl a bezpečně dopravil do Imladris. Poté nastaly vášnivé debaty o tom, která území budou pod ochranou tohoto výjimečného kamenu, neboť Valar stanovili omezenou rozlohu pro jejich nový svět. Konečné řešení se ukázalo být vcelku jednoduché – každému z vysokých lordů zůstala jeho říše – lady Galadriel Lórien pro případ, že by se rozhodla někdy zavítat zpět do Středozemě, či spíše toho, co z ní zbylo, lordu Elrondovi Imladris, králi Thranduilovi Eryn Lasgalen a Legolasovi Jižní Ithilien. Valar je navíc odměnili za jejich ochotu ustoupit tím, že opět připojili Aman k této nově vzniklé zemi nazvané příznačně Edheldor, Země Eldar. Od té doby tak bylo možné nejen na Západ odcestovat, nýbrž se odtamtud i vrátit, což v případě Elronda nesl Thranduil dost nelibě. Když totiž tento tmavovlasý Peredhel poprvé odplul do Amanu, aby požádal Valar o radu, nepočítal král s tím, že ho ještě někdy uvidí.
Legolas to naopak bral téměř jako znamení osudu. Neboť to byl Elrondův otec Eärendil, kdo jako první dokázal najít cestu do Amanu, jen aby o mnoho yénů později jeho syn nalezl cesty zpět. Tak jako Eärendil vyprosil u Valar pomoc v boji s Morgothem, stejně se i Elrond domohl pomoci ve sporu s Edain. Jako kdyby to bylo předurčeno, jako kdyby všechny tyto události byly nitkami v jedné z obrovských tapisérií Vairë a tvořily dohromady dokonalý obraz.
Na okamžik si trochu domýšlivě říkal, že možná i jeho sňatek s lady Elanor je jednou takovou nitkou. Když však v oné osudné bouřce objevil průchod do světa, jenž kdysi dávno zatratili, a potkal Lidiannu, už si tím tak jistý nebyl. Vždyť proč by Valar vedli jeho kroky k ní, kdyby ji měl nechat zemřít? Ať byly jejich záměry jakékoli, pokud to celé ovšem nebyla pouhá náhoda, on ji tam nemohl nechat napospas Goblinům. A čím déle se nad tím incidentem zamýšlel, tím více mu to připomínalo zkoušku. Není snad podezřelé, že krátce potom, co vstoupí do cizího světa, narazí na jednu z Adan, jež zrovna potřebuje zachránit? A navíc na takovou, jejíž zelené oči vábí snad ještě silněji než všechny prsteny moci dohromady? V ten okamžik byl nucen volit mezi svou rasou a tou lidskou... a on si vybral Lidiannu.
Pravda, mohl to tehdy všechno zvládnout mnohem lépe, minimálně dlužil lady Elanor a lordu Elrondovi vysvětlení a omluvu, namísto toho, aby tento nepříjemný úkol nechal na svém otci. Opět se jen zbrkle rozhodl, ovšem následky musel nést někdo jiný. A on si poprvé překvapeně uvědomil, že tím někým byl většinou Thranduil. Jako když se impulzivně rozhodl přidat ke Společenstvu místo toho, aby po jeho boku bránil domov a lid... Když se zbaběle nechat přemluvit a zůstal v Ithilienu namísto toho, aby v Mirkwoodu plnil své povinnosti a pomohl znovu vybudovat silnou říši... Když si usmyslel, že bude v aréně vzdorovat Námovi... Žádný div, že na něho otec není pyšný, vždyť dosud před problémy pouze utíkal a veškeré břemeno nechával na jeho ramenou. Přesto mu Thranduil nikdy nic z toho nevyčítal, jako kdyby snad chápal pohnutky, jež ho k tomu vedly, a ač k němu nikdy neprojevoval takovou zjevnou náklonnost jako třeba Elrond ke svým dětem, přesto cítil, že mu na něm záleží. O to těžší pro něho bylo nyní uvěřit, že by si vydíráním vymáhal Lidianninu přízeň. Proč by něco takového dělal? Napadal ho jen jediný důvod a tím bylo je dva rozeštvat. Jenže pokud to měl opravdu v plánu, proč se to celé dozvěděl až po svatbě, když už bylo příliš pozdě?
V duchu zaklel. Kdyby se nezachoval jako zbabělec a místo útěku požadoval po otci vysvětlení, nemusel tu teď nerozhodně bloumat po lesích. Není to snad totéž, co udělal minule? Proč jakmile dojde na potíže, které nelze vyřešit zbraněmi, prchá, jako kdyby měl v patách nejvyššího z Nazgúlů? Proč vlastně vyčítá své matce, že je opustila, když on se chová úplně stejně? Příliš dobře si pamatoval slova, jež řekl Lidianně na rozloučenou, a nebyl na sebe pro to zrovna pyšný. Jen on ale věděl pravou příčinu svého vzteku. A tou nebyly její činy, nýbrž jeho strach. Strach, že o ni přijde. Bylo pro něho snazší ji opustit, než čekat, až ona odejde od něho. Na druhou stranu už přece dávno zjistil, že snadná řešení málokdy bývají správná...
Nerozhodně zastavil Celebra. Mohl dát jezdit křížem krážem po Eryn Lasgalen a snažit se najít odpovědi, které neexistovaly, v rozpraskaných kůrách starých stromů. A nebo se mohl vrátit k Lidianně a snažit se zapomenout na to, že se něco přihodilo. Váhavě otočil svého hřebce směrem k paláci, avšak než ho stačil pobídnout do klusu, zahlédl v dálce před sebou několik známých postav. Schovávali se mezi kameny a za stromy, zbraně připravené k útoku. Goblini!
Legolas sjel mrštně k zemi, aby si ho nevšimli, nicméně se zdálo, že jejich pozornost je upřená docela jiným směrem. Tiše se k nim připlížil, aby zjistil, co je tak zaujalo, a strnul, když v blížícím se jezdci rozpoznal svého otce. Kam se asi vypravil? Naposledy ho viděl ve stájích, když hovořil s Gildorem. Podle stylu jeho jízdy se nezdálo, že by měl někam naspěch, a co víc, vypadal, že je tak zabrán do svých myšlenek, že ani nevidí, že se chystá vjet přímo do pasti. Znepokojeně se zamračil. Věděl, že by měl vykřiknout, aby ho varoval, a běžet mu na pomoc, jenže z neznámého důvodu se k tomu nedokázal přimět. Snad proto, že v něm stále ještě hlodaly pochybnosti, snad proto, že v tu chvíli nevnímal Thranduila jako svého otce ale soka. Aniž by cokoli udělal, sledoval, jak Morelen veze svého pána vstříc nepříteli...

Králův kůň naštěstí zvětřil nebezpečí a zařehtal, aby na ně upozornil. Thranduil se probral akorát včas, aby stihl sklouznout z jeho hřbetu a vyhnul se tak letícímu oštěpu. Rychle se ukryl za mohutným stromem a sáhnul po meči, tento den už podruhé marně. Procítěně zaklel a vytáhl aspoň dýku, jež vždy nosil v botě. Nicméně když spatřil množství přibližujících se Goblinů, dobře věděl, že to stačit nebude.
Zatracený Gildor! Jak je možné, že se od něho nechal natolik vyvést z míry, že se klidně vydal za zdi paláce beze zbraně? Sice už po dlouhou dobu bylo v lesích jeho říše naprosto bezpečno, avšak dnes to bylo poprvé, co nedopatřením vyrazil ven neozbrojen, a jako naschvál zrovna narazí na tlupu Goblinů! Kdyby to nebylo tak absurdní, myslel by si, že je tam utábořil sám Gildor. Ten Orčí syn! Rozhodně se nemusel příliš namáhat, aby ho vyprovokoval, stačilo pár šikovných poznámek o Roweně a začal vidět rudě. Zajímalo by ho, kdo ho tak důsledně informoval o této části jeho minulosti, zda Glorfindel a nebo dokonce Elrond osobně.
I když v tuhle chvíli to nebylo důležité. Důležité bylo se soustředit na statného Goblina vpředu, který hrozivě napřahoval sekeru k úderu. Než jeho rána dopadla, Thranduila napadlo, jestli by jeho otec Oropher dokázal tenhle boj vyhrát, kdyby měl k dispozici jenom krátkou dýku...

Legolas pozoroval svého otce, jak zručně prořízl nejbližšímu Goblinovi hrdlo, a nemohl neobdivovat hbitost, s jakou odrážel další a další rány. Záda měl chráněná kmenem stromu a Morelen ho hlasitě varoval pokaždé, když se některý z Goblinů pokoušel k němu proniknout zezadu. Ač ozbrojený pouze dýkou, i tak se zdál Thranduil nepřemožitelný...
Legolasovu pozornost náhle upoutal nějaký pohyb a když se pátravě zahleděl k nízké skále opodál, objevil tam asi půl tuctu částečně skrytých Goblinů, jež si připravovali oštěpy k vrhnutí. Bylo málo pravděpodobné, že by se Thranduil dokázal všem vyhnout, zvlášť, když byl nyní plně soustředěn na nepřátele před sebou. Stále se bránil jako lev, ale ačkoli zem před ním byla již poseta mrtvými těly, Goblinů jakoby neubývalo. Utržil už několik zranění, přesto nepolevoval, neboť to by znamenalo jistou smrt...
V tu chvíli se Legolas probral. Co to u všech Valar provádí?! Jak může jenom přihlížet tak nerovnému boji?! Ať jsou jeho výhrady vůči otci jakékoli, rozhodně ho nemínil nechat zemřít!
Bez dalších okolků napnul luk a přesnými ranami skolil tolik Goblinů, na kolik mu stačily šípy. Poté ho odhodil a vyrazil k Thranduilovi. Už za běhu si vytáhl své bílé dýky, avšak stejně nebyl dost rychlý, aby zastavil Goblina, který roztočil svou obrovskou palici a zručným hodem trefil jeho otce do hlavy. Koutkem oka zaznamenal, jak se zapotácel, jeho světlé vlasy ztmavly rudou krví.
Legolas zaťal zuby a ve tváři se mu na okamžik objevil tak pomstychtivý výraz, že se dotyčný Goblin dal na ústup překotněji, než kdyby se na něj rozzlobil samotný Sauron. Stačil však jediný pohyb Legolasových dýk a jeho bezhlavé tělo se pomalu sesulo k zemi. Nato se Legolas přemístil před Thranduila, který vypadal, že co nevidět omdlí, a s vervou se pustil do zbylých nepřátel. Netrvalo dlouho a jediní Goblini, které bylo vidět, leželi v kalužích vlastní krve na mechovém koberci lesa, a jediný zvuk, jenž bylo slyšet, bylo šumění větru v korunách stromů.
Thranduil, který do té doby odhodlaně bojoval, přestože mu krev z tržné rány na hlavě stékala do tváře, nyní ztěžka klesl na kolena. Legolas k němu ihned poklekl a starostlivě prohlížel jeho zranění nic nedbaje toho, že jich sám pár utržil. Ke své úlevě však kromě té rozbité hlavy nezaznamenal nic životu nebezpečného.
„Vy štěstí máte, že jste z toho pouze takto vyvázl,“ pronesl posléze káravě.
Král pokrčil rameny. „Zdá se, že mne Valar v oblibě mají, když mi tebe do cesty seslali.“
„Skutečně?“ Legolas se téměř ušklíbl. „Však příliš byste na milost jejich spoléhati neměl, heruamin (pane můj), sic se vbrzku o vrtkavosti její přesvědčíte...“ prohodil lehce kousavě a chtěl ovázat otcovi zranění. Ten ho ale odehnal.
„Kampak tímto míříš, Legolasi?“ Něco v jeho tónu ho upoutalo natolik, že se zahleděl do jeho očí, a z toho, co v nich spatřil, ho až zamrazilo. A ačkoli se ten tvrdý lesk v nich vzápětí vytratil, stačilo to k tomu, aby porozuměl.
„Legolasi... Snad nevěříš, že bych...“ začal, nejistý, co mu vlastně říct.
Nemusel si s tím dělat starosti, neboť jeho syn ho očividně nehodlal poslouchat. Rázným pohybem ruky uťal jeho slova a povstal. „Pokud přesvědčen jste, že se do paláce bez doprovodu mého dostanete, pak mne omluvte!“
Thranduil si nemohl nepovšimnout jeho drobného kulhání, když zamířil pro svůj luk, ani toho, že šípy z těl Goblinů vytrhával na něho nezvykle levou rukou. Ustaraně se zachmuřil. „Možná by ses raději se mnou navrátiti měl, Legolasi...“ navrhl smířlivě.
Ostrý pohled, jenž se do něho zabodl, si v ničem nezadal s jeho bílými dýkami. „Pokud doprovoditi potřebujete, heruamin, pak toho učiním, však pouze z obav o zdraví Vaše. Ovšem v paláci setrvati nemíním, navíc připadá mi, že společnost má by tam poněkud nadbytečnou byla!“
Legolas došel až k němu a nesmlouvavě na něho shlížel. Ani přesně nevěděl, proč tak razantně odmítl jeho pokus o vysvětlení. Snad proto, že žádná slova nemohla odčinit události oné noci, možná proto, že se obával, že se mu ani žádného rozumného vysvětlení nedostane. Myslel si, že se ještě dnes vrátí k Lidianně, ale tahle příhoda s otcem mu jasně ukázala, jak jsou jeho bolest a hněv dosud živé. Ne, nemůže se u ní objevit tak brzy, nemělo by to smysl. Jenom by hrozilo, že jí ublíží ještě víc, než už se mu to podařilo. Jenže jak se má vypořádat se vztekem, který nemůže proti nikomu namířit?
Bezradně se rozhlédl kolem sebe, všechna ta nehybná a zmrzačená těla ho naplňovala odporem. Cožpak už dávno nepochopil, že násilím se bolesti nezbaví? Navíc po kom požadovat zadostiučinění, když Lidianna i jeho otec se provinili jen proto, že se ho snažili chránit? Na tom nebylo co vysvětlovat. Šlo jen o to, aby se s tím vyrovnal. A na to potřeboval být sám.
Thranduil se mezitím zvedl ze země a jemně sevřel jeho rameno. „Legolasi... To kvůli mně se navrátiti nechceš?“ optal se tiše. Pochopil, že nyní nemá cenu se mu pokoušet cokoli vysvětlovat.
Legolas potřásl hlavou. „Pouze po společnosti ničí netoužím...“
Skoro očekával přednášku o tom, že jako korunní princ si nemůže vždy dělat jen to, co chce, avšak jeho otec se kupodivu chápavě pousmál.
„Toho znám. Však věz, že až se toho změní, pak v paláci vítán jsi, toho přec víš.“
„Uma, Adar (Ano, otče),“ přisvědčil Legolas a počkal, dokud Thranduil nenasedl na Morelena, než se sám vyhoupl Celebrovi na hřbet. Okamžitě musel zatnout zuby, aby nahlas nesykl bolestí. Ošklivý šrám zdobil jeho bok a on se lehce naklonil kupředu, aby zmírnil tlak, jenž na něj působil. Pak zachytil otcův soustrastný pohled a s hrdým pohozením hlavy se opět narovnal.
„Raději porozhlédnu se, zda Goblinů dalších tu není, a pak zjistiti se pokusím, kudy se sem dostati mohli,“ oznámil natolik rozhodným tónem, že se Thranduil ani nenamáhal mu to rozmlouvat.
„Dobrá tedy. Jakmile do paláce dorazím, vojáků též vyšlu, byste lesů lépe pročesati mohli,“ sdělil mu bez emocí.
Legolas se na něho podezřívavě zahleděl, ale on už opět nasadil zcela nečitelný až lhostejný výraz, a tak nakonec přikývl. Přesto se nemohl zbavit dojmu, že mu nejde tolik o pátrání po Goblinech jako o to, aby ho měl pod dohledem. Nu což, ať už to zamýšlí jakkoli, v první řadě by ho museli ti vojáci najít. Potutelně se pousmál. Za ta léta, co strávil po Aragornově boku, se naučil mnoho triků jak zahladit stopy a zmást pronásledovatele...
Thranduil zachytil letmý úsměv na Legolasových rtech a hned mu došlo, která bije. Nebylo by to ostatně poprvé, co vyslal hlídku, aby ho přivedla, a ta se vrátila s nepořízenou. Když si totiž Legolas umínil, že nechce být nalezen, bylo téměř nemožné ho vystopovat. Naštěstí on znal ellona, kterému by se to mohlo podařit. Přesto neopouštěl svého syna s lehkým srdcem.