Srdce bojovnice - 85. díl

Mlčky jsem čekala, s čím dalším na mě Saeros ještě vyrukuje. Neměla jsem dostatek sil, abych mu odporovala. A možná jsem to neudělala také proto, že neříkal nic, co by mě už někdy předtím nenapadlo.
Pochybnosti... To byla věc, která mě trápila téměř každičký den. Pochybnosti, jestli jsem dost dobrá, jestli na to stačím, jestli má tohle všechno vůbec nějaký smysl. Podle Saerose očividně ne. Měla bych snad princi vrátit jeho dýky a odjet s ním do Imladris, jak si to přeje? Stát se jeho chotí a svůj luk mít v truhle připravený pouze pro případ nouze? Dokázala bych to? Chtěla bych to?
„Pokud nejsem pro jednotku opravdu žádným přínosem, proč by mě velitel bral dnes s sebou?“ ozvala jsem se nakonec, ale nebyl to protest, spíš jenom zoufalý dotaz.
„Asi tě má rád nablízku,“ odvětil Saeros s přesvědčením. „Na jeho místě bych se zachoval nejspíš stejně.“
„A na mém místě?“
„Na tvém místě bych odsud utíkal rychleji, než kdybych měl v patách samotného Saurona. Čeho tu chceš docílit? Neprotrpěla jsi toho tady snad již dost? A nebo chceš vyzkoušet, kolik toho sneseš?“ Saeros mě zlehka objal a já byla natolik zmatená, že jsem ten dotyk snesla bez odporu.
„Riel... nebojuj už se mnou. Vždyť dobře víš, že mám pravdu. Jinak bys tu se mnou už dávno takhle nestála. Vychrlila bys na mě kopu nadávek, přidala možná i nějaký kopanec a vyřítila by ses odsud. Ale nic z toho jsi neudělala.“
Chvilku jsem jeho slova zvažovala, než jsem se přinutila k odpovědi.
„Saerosi... Vím, že to se mnou myslíš dobře. A cením si toho. A také vím, že armáda si poradí s nepřítelem i beze mě. Já jenom... chci být nějak užitečná, chápeš? Tehdy... když tu osadu napadli Orkové... nedokázala jsem udělat vůbec nic, abych tomu zabránila. Možná, že se mi podaří to takhle odčinit. Nejsem ještě připravená se usadit... a jistě bych nebyla ani dobrou manželkou pro tebe. Já...“
Tváře mi zrudly, protože jsem se mu právě chystala říct něco, co jsem nikomu předtím nesvěřila. Něco, co jsem si až dosud odmítala úplně připustit.
„Copak je, Riel?“ Přitáhnul si mě ještě blíž, jeho objetí nebylo majetnické jenom konejšivé a já tu útěchu se zvlhlýma očima přijala.
„Saerosi... Musíš to vědět... protože bych si nikdy neodpustila, kdybys... kdybych...“ Odmlčela jsem se, protože jsem si byla vědoma toho, že blábolím, a sbírala jsem odvahu k tomu, abych znovu promluvila. „Nemůžu mít děti...“ vydechla jsem nakonec tichounce.
„Jsi si jistá?“ Saeros mě držel stejně jako předtím, jenom v jeho očích se mihnul smutek.
Přikývla jsem. „Léčitel, který mě tehdy ošetřoval, mi to sdělil. Prý s tím nemohl vůbec nic udělat.“ Svěsila jsem hlavu. „Nyní už mě s sebou do Imladris nechceš, že?“ pronesla jsem s nádechem hořkosti. „Jsem naprosto bezcenná... Jako elleth i jako voják. Tak mi pověz znovu, co bys učinil na mém místě.“
Saeros byl chvilku zticha, jako kdyby zvažoval veškeré možnosti. A nebo jenom hledal způsob, jak mě slušně odmítnout. Zklamaně jsem potřásla hlavou a pokusila se mu vymanit z náruče. Jenže on mne kupodivu nepustil.
„Nech mne jít, nemá to cenu!“ vyjela jsem na něho podrážděně. „Beleg měl pravdu! Měla jsem to tam v té jeskyni skončit!“
Zatřásl se mnou. „Nemluv hlouposti, Riel! Tohle už od tebe nechci nikdy slyšet! Jsi bojovnice, tak přece bojuj a nevzdávej to!“ houkl na mě téměř zlostně.
„Jenže ne proti všemu se dá bojovat!“ namítla jsem zničeně.
„Opravdu?! A co hodláš udělat?! Zase si podřežeš žíly?! Možná bych ti měl pomoct, aby se ti to tentokrát už konečně podařilo!“ zařval teď už takřka nepříčetně a než jsem se nadála, měla jsem jednu z jeho dýk přitisknutou k hrdlu.
Mělce jsem polkla, ale i tak jsem cítila, jak se mi ostří bolestivě zarývá do kůže.
„Řekl bych, že teď je ten správný okamžik, aby sis vyjasnila, co vlastně chceš. Můžeme to skončit hned teď... a nebo si můžeš dál hrát na vojáka, ale to je cesta, která vůbec nikam nevede... A nebo můžeš souhlasit s mou nabídkou, protože já tě mám rád kvůli tobě samé, ne pro děti, které bys mi snad mohla někdy dát, rozumíš?“