Forsaken - 113. díl

Celou noc jsem pořádně nespala, jak jsem neustále musela dumat o tátovejch slovech. Nemohla jsem se prostě smířit s tím, že bych o něho měla přijít. Sice jsme si nikdy nebyli extra blízcí a to už teď jen těžko doženem, ale i tak to byl můj táta a jinýho mít nebudu.
Než jsem si šla lehnout, zeptala jsem se ho, jestli chce opravdu vědět, co jsem viděla. Nechtěl. Značně se mi ulevilo, protože jsem stejně netušila, co bych mu řekla. Mý vidiny nebyly příliš detailní ani dlouhý. Byl to jen takovej záblesk. Jako když zapnete a hned zas vypnete televizi. Stihnete snad během tý krátký chvilky zjistit, o čem je film, kterej tam právě běží? Kdybych aspoň tu vizi dokázala udržet o něco dýl, ale tohle bylo zatím mimo mou kontrolu.
Znepokojeně jsem se převrátila na druhej bok. A Riel... I jemu něco hrozí a já ani nejsem schopná poznat co. Tyhle náhledy do budoucnosti nejsou darem ale prokletím! Jasně, vždycky si můžu nechat svý pracky pro sebe a nesahat nikomu na čelo, ale copak se člověk nechce u svejch blízkejch ujistit, že budou v pořádku? Tak trochu mi moje situace připomínala film Nezvratný osud. Kdyby se mi nakrásně podařilo je zachránit, nestane se jim vzápětí něco jinýho a mnohem horšího?
Na druhou stranu mě tohle třeba nebude trápit dlouho, možná jsou moje dny už taky definitivně sečtený. Ruku na čelo jsem si radši nedávala, pochybovala jsem sice, že by se mi něco vyjevilo, ale pokoušet jsem to nehodlala. Zajímalo by mě, jak se s touhle schopností vypořádával ten upír, kterej ji měl přede mnou. Táta mi o něm zatím odmítl prozradit víc, prý se to dozvím, až přijde vhodnej čas. Jako kdyby on mohl určit, kdy to bude!
Zejtra mě chce vzít do nemocnice na ten test porfýrie. Jsem z toho docela nervózní. Samozřejmě, že by pro mě bylo lepší, kdyby to bylo pozitivní, aspoň bych měla o pár nepřátel míň, ale nějak mě nelákalo patřit mezi upíry. Nebyla jsem jako oni. Teda mně to přinejmenším tak připadalo. Jo, krev jsem potřebovala, to už jsem mezitím stihla zjistit, ale jinak jsem žádný mimořádně vyvinutý smysly neměla. Leda tak značně vyvinutou schopnost přitahovat problémy.
Znenadání mě napadlo, co teď asi dělá Riel. Možná jsem tam nemusela ztropit takovou scénu, jenže jsem impulzivní cholerik, a tak všeho lituju až opožděně. Pokud vůbec. A navíc on se taky mohl chovat líp! Bylo mi líto, že už ho nejspíš nikdy nespatřím, ale pro můj osobní klid to tak bylo nejlepší. Týpci jako je on lámou srdce na počkání. A i kdyby to se mnou myslel nakrásně vážně, pak není zrovna moudrý randit s někým, kdo si ani není jistej, jestli brutálně nezabil svou předchozí holku. Je to nevypočitatelnej, hádavej, nesnesitelnej, arogantní a děsně pěknej chlap. Hrozná kombinace.
Táta měl pravdu... Už to nebyl ten stejnej člověk, jakýho jsem viděla ve svý představě. Byl chladnější... nepřístupnější... a nebezpečnější. Ale zrovna tohle byly kvality, který mu v mejch očích přidávaly dost na přitažlivosti. Jo, holky holt nechtěj hodný kluky, a nebo přinejmenším já ne. A Riel se svou katanou, zálibou v černý barvě, motorkou a nádechem tajemna zcela splňoval většinu mých snů. Až na to, že byl pro mě naprosto nedostupnej.
Zklamaně jsem si povzdechla. Stejně to bylo zajímavý, že jsem k němu za tu krátkou dobu, co jsem ho znala, zahořela hlubšíma citama, než jaký ve mně kdy vzbudil Petr. Což jen dokazuje, jak jsem pitomá. A nebo jsem jenom potřebovala někoho, na koho bych se mohla upnout? Bylo o tolik příjemnější usínat v Rielově silný náruči a nechat se ukolébávat jeho teplem, než tu mrznout sama v posteli!
Jenže na to bych si měla asi rychle zvyknout. Koneckonců, pokud to přežiju, pak stejně nemám moc velký vyhlídky na to, že si najdu nějakýho použitelnýho chlapa. Už vidím, jak by se tvářil na lahvičky s krví v lednici a o těch mých snech a vidinách ani nemluvě. Nejspíš by mě po pár dnech poslal expresem do Bohnic. Pokud bych se nedala dohromady s nějakým upírem, ten by takový záliby jistě chápal. Jenže po mým zážitku s Vikym jsem neměla zrovna chuť se s nějakým podobným magorem sbližovat. Riel byl aspoň kdysi normální člověk... a ještě si na to dokázal občas vzpomenout. Jestlipak bude někdy vzpomínat i na mě?