Melien Edhel - XLVI. kapitola - část 2/2

Když vešel do síně, ležela na nízké pohovce a zdálo se, že spí. Kapuce šedého pláště jí zakrývala převážnou část tváře, a tak si nemohl být jistý. Chtěl přistoupit blíž, jenže její obrovský vlk ihned vyskočil ze země a bez jakéhokoli zvuku na něho vycenil tesáky. Se zamračením mávl rukou a cosi zamumlal a Adaron okamžitě zase ulehl a tvrdě usnul. Když se pak opět podíval na ni, zjistil, že ho upřeně sleduje.
„Spíše jsem Náma očekávala než-li tebe,“ prohodila místo uvítání a posadila se.
Došel až k ní a nesmlouvavě na ni shlížel. „Čehož jsi to jen učinila? Ty do životů Eldar a Edain takto zasahovati nesmíš!“ pokáral ji ostře, ani on neviděl důvod, proč by se měl zdržovat pozdravem.
„On si toho však zasloužil,“ odvětila klidně a láskyplně podrbala Adarona mezi ušima.
Potřásl hlavou, jeho stříbrné oči ji zlostně probodávaly. „Však na tobě není, bys ho za skutky jeho trestala! Čehož se to s tebou dobou poslední děje? Ty úkolů svých neplníš, však zasahuješ tam, kde pravomoci tvé již nesahají!“
Smutně se pousmála. „Míníš tím do života, Irmo? Kterak rychle jsi obrátil! Vzpomínám si, že tys to tehdy byl, kdo za mnou o pomoc žádati přišel. A já tobě vyhověla... Či snad nevypadali šťastně, když se k sobě pod převisem skalním tiskli? Sám říkal jsi, že sny tíživé se jim poté vyhýbaly...“
„Kdybys bouře lepší rozpoutala, nemusel je však Thranduil překvapiti!“ poznamenal suše.
Pousmála se a povstala. „Bouře má docílila, čeho docíliti měla, věř mi.“
V tu chvíli mu připadalo, jako kdyby náhle viděla dál než kdokoli z nich. Jako kdyby Ilúvatar sám vedl její kroky.
„Možná. Však hleď, kterak se jim nyní vede!“ namítl popuzeně.
Prudce se k němu otočila, její dlouhá sukně rozvířila sněhové vločky na zemi. „A proč toho mně vyprávíš? Pokud něčeho učiním, pak vyplísníte mne, že do osudů cizích zasahuji. Pokud ničeho nečiním, pak to též špatně jest. Čehož si vlastně přeješ, Irmo?“
„Téhož, čeho ty. Však ty bys vždy pamětliva býti měla, že to životů jejich jest, a nesledovati přitom i zájmů svých!“
Překvapeně rozevřela oči, zářily jí jako dvě jasné hvězdy. „Cožpak toho snad činím?“
Irmo vzal její chladnou ruku do svojí. „Já vskutku nevím, čeho činy svými sleduješ. Však možná by ses raději na život svůj soustřediti měla. Stále tu tak o samotě dlíš, jen s vlkem svým. Už nás téměř ani nenavštěvuješ. A tos zahrad mých kdysi tak milovala!“
Usmála se, ale v jejím výrazu žádné veselí nebylo. „Já jich stále miluji. Však nelíbí se mi, když mne mermomocí do svazku s Ulmem nutíte.“
Potřásl hlavou. „Nikdo tebe přec nenutí. Však pro všechny by to nejlepším bylo. Nemysli si, že Námovi zalíbení tvé v tom ellonovi zlatovlasém uniklo. Už nyní lituje, že ho kdy ze síní svých propustil.“
Vytrhla svou ruku, její úsměv se vytratil rychleji než sníh pod palčivými paprsky slunce. „Čehož se mi tímto sděliti pokoušíš, Irmo?“
„Že pokud mysliti na něho nepřestaneš, pak způsobu najde, kterak ho do nich opět navrátiti...“
Hrdě vztyčila hlavu, kapuce se jí tím pohybem svezla dolů. „Tedy proto jsi přišel? Bys mi varování jeho tlumočil?“
Po jejích odměřených slovech se v síni snad ještě více ochladilo, vítr, jenž se znenadání zvedl, rozvířil vločky všemi směry.
„Ty víš, že ho míti nemůžeš. Vždyť zvíře tvé ledové jeho málem zahubilo, objetí tvé mrazivé by on již zcela jistě nepřežil. Toho snad chceš?“
Zavrtěla hlavou, prameny vlasů se jí roztančily po zádech. Jejich odraz v ledové ploše podlahy připomínal zmrazený plamen.
Ale Irmo s ní ještě nebyl hotov. „Navíc nezapomínej na to, čeho se v Gondolinu událo. Vskutku si myslíš, že by on toho tobě odpustil?“
Zdrceně svěsila hlavu. Věděla, že má Irmo pravdu. Glorfindel by jí nikdy neprominul to, co způsobila. Z oka jí skanula slza a s cinknutím dopadla na zem. Ten tichý zvuk probral Adarona a on k ní přiběhl a čenichem jí dloubl do ruky. Nepřítomně ho pohladila, cítila se najednou tak prázdná a prochladlá. Jako kdyby se v jejím srdci usídlil všechen mráz světa a pomalu se rozléval jejím tělem.
„Jsem rád, žes mi porozuměla. Pokud tobě na něm vskutku záleží, pak se mu od nynějška vyhýbati budeš. Víš přec, čeho Námo ve zlobě své schopen jest. Jista si buď, že v případě tomto by i krutost Morgothovu předčil.“
Irmo si povzdechl. Nelíbilo se mu být na ni takhle tvrdý, jenže neměl na vybranou. Byla tak umíněná a zásadně si dělala, co se jí zlíbilo! Ne, že by snad ostatní Valier (Královny Valar) byly vždy poslušné, avšak většinou měly na paměti své povinnosti a respektovaly své chotě. Ne však ona, už jenom proto, že stále žádného neměla. Jedinou autoritou pro ni byl Ilúvatar, jenže jak se zdálo, tak ten její výstřelky zatím toleroval.
S lítostí se na ni zadíval. Stála tam osamělá v obrovské ledové místnosti, zahalená do svého šedého pláště a melancholie, jež ji halila snad ještě víc. Nikdy si na svůj úděl nestěžovala, nicméně on z jejích snů znal hloubku jejího utrpení. Jak po ní vůbec můžou chtít, aby byla šťastná, když dostala za úkol utěšovat duše zemřelých a ulehčovat jim od bolesti? Když se nad tím zamyslel, uvědomil si, že ji nikdy neslyšel se smát. Její úsměvy skrývaly nezměrný smutek, její oči se vždy vlhce leskly jakoby se topily v záplavě slz. S Námou doufali, že když se provdá za Ulma, pána všech vod, tohle všechno se změní, jenže ona jeho nabídky vytrvale odmítala. A i tak trpělivý Vala jako on měl své hranice. Při poslední příležitosti se nechal slyšet, že pokud někdy změní názor, pak ví, kde ho najít. Na to ona odvětila, že se tak stane, až její síň roztaje, a od té doby spolu ti dva nepromluvili.
Irmo se rozhlédl kolem. Vrstva ledu pokrývající zdi a podlahu se zdála silnější než kdy jindy, ze stropu visely jako křišťálová výzdoba mohutné rampouchy. Rozhodně to nevypadalo, že by byla obleva v dohlednu.
Mlčky ji sledoval, jak kráčí zpět k pohovce a lehá si, jako kdyby ji žal příliš tížil, než aby vydržela dlouho stát. Přistoupil k ní a ona k němu vzhlédla jako když malé dítě hledá útěchu u dospělého.
„Sešli mi snu, bratře...“ požádala ho rozechvělým hlasem. „Sešli mi snu, jenž by srdce mého zahřál.“
Poklekl u ní a něžně jí odhrnul pramen vlasů z tváře. „Však čehož krom něho toho dokáže?“
Neodpověděla a on se smutně pousmál. „Vždyť víš, že toho učiniti nemohu, seler´amin (sestro má). Ne, že by toho v silách mých nebylo, však nevidím, kterak by tobě cos takého pomoci mohlo.“
„Kterak by mi cos takého uškoditi mohlo? Cožpak mi i tohoto dopřáti odmítáš?“ otázala se žalostně.
Jakpak by mohl odolat zoufalé prosbě jasně vepsané v jejích velkých stříbřitých očích? Ačkoli věděl, že riskuje hněv svého bratra, nedokázal jí toho odepřít.
„Dobrá, však pouze pro tentokráte...“ upozornil ji, než zlehka přejel rukou nad její tváří.

Král Thranduil ještě notnou dobu seděl v jídelně, příliš otřesen svým poznáním, než aby se přesunul do pohodlí svých komnat. Hlava ho třeštila a pálila a víno v jeho ústech chutnalo neskutečně hořce. Znechuceně od sebe džbán odstrčil a pohodlně se uvelebil na židli, přinejmenším natolik, jak to bylo v jeho stavu možné.
Ale klid přesto neměl. Jeho myšlenky se neustále vracely k Legolasovi. Nejraději by nasedl na koně a sám se za ním vypravil, jenže na to neměl dost sil. Utěšoval se aspoň tím, že za ním vyslal Finroda. Byl to zkušený bojovník a stopař, a tak by možná mohl uspět tam, kde ostatní pohořeli.
Při vzpomínce na svého kapitána se zamračil. Když po tom nešťastném střetu s Gobliny dorazil na nádvoří, už tam na něho čekal. Jakmile se ubezpečil, že nepotřebuje zavolat léčitele, hned přešel k záležitosti, kvůli které ho vyhledal. Chtěl odjet do Amanu s Elrondovou družinou! Thranduila to zcela zaskočilo, neboť nechápal, jaké by pro toto rozhodnutí mohl mít pohnutky, a Finrod mu odmítl jakékoli důvody sdělit. Samozřejmě, že jeho žádost okamžitě rázně zamítl. Nemůže přece odjet nyní, když se lesy hemží Gobliny a Eryn Lasgalen potřebuje jeho služeb! To na Finroda podle očekávání zabralo. Stačilo, aby mu vylíčil situaci, a on měl hned plán. Svého zástupce Rúmila nechal, aby zorganizoval několik pátracích oddílů, a sám si spěchal sbalit pár nezbytných věcí a také nějaké obvazy a masti, kdyby jich bylo zapotřebí. Nezapomněl ani na plný toulec šípů, kdyby náhodou Legolasovi došly.
Rychlost a důkladnost, s jakou se připravoval na cestu, uklidnily Thranduila natolik, že se odebral do svých komnat, aby si trochu odpočinul. Jenže Valar mu jako naschvál strčili přede dveře Erestora! Už potřetí ten den byl nucen někoho ujišťovat, že opravdu nepotřebuje ošetřit, otázka na kterou už začínal být docela alergický, a že mu skutečně nic vážného není. A jako by tohle nestačilo, jeho rádce se tvářil, že má také něco důležitého na srdci. Zaťal zuby, aby nezařval bolestí a frustrací. Copak to všichni dneska mají?! Raději ho co nejrychleji vyhodil a doufal, že od něho bude mít aspoň na nějakou dobu klid. Jenže to Erestora podcenil.
„Heruamin?“ ozvalo se znenadání ode dveří, tiše, ovšem rozhodně ne nesměle.
Do Mordoru s tím! Copak se na něho všichni domluvili?! Kam má zatraceně zalézt, aby ho konečně nechali aspoň chvíli na pokoji?! Sotva se zbavil Lidianny a už je tu zase zpátky Erestor!
Podrážděně po něm sekl pohledem. „Nu, čehož se děje, Erestore?!“ otázal se ne právě vlídně. Vážná tvář jeho rádce ho ale zarazila. „Máš snad zpráv o Legolasovi?“ zjišťoval s obavami.
„Nikolivěk,“ odvětil Erestor. Když se před chvílí vrátila jedna z pátracích skupin a její velitel mu podal hlášení, bylo mu jasné, že do Amanu hned tak neodjede. Také si uvědomil, jak hluboce se mýlil, když podezříval krále z toho, že ublížil svému synovi. Samozřejmě, že Finrod znal pravdu, přesto se vůbec neobtěžoval, aby ho vyvedl z omylu! Počkej, až se vrátíš, tohle ti jen tak nedaruji! zapřisáhl se v duchu. Ať se mezi nimi stalo cokoliv, nedává mu to právo tropit si z něho šprýmy! Teď měl však na starosti naléhavější úkol než bylo potrestání kapitána...
„Jeden z oddílů se již navrátil... Oni do skal Ered en´ Eryn Lasgalen pátrati jeli a při příležitosti té průchodu hlídaného zkontrolovali...“
Erestor se na okamžik odmlčel, stále lehce otřesený z noviny, kterou se krátce předtím dozvěděl. Teprve když ho Thranduil netrpělivě pobídl, pokračoval.
„Hlídka, jež ho strážila, brutálně zabita byla a průchod znovu otevřen.“
Thranduil se zachmuřil. „Znamená to, že se chodeb nových mezi Edheldorem a světem Edain v blízkosti jeho objevilo?“
Erestor zamítavě zavrtěl hlavou. Tohle byla právě ta část, jež mu dělala největší starosti. „Nikolivěk. Vojáky, jež tam jeli, téhož napadlo, a tak ještě s dvěma oddíly dalšími místa toho důkladně prozkoumali. Však průchodu jiného než-li toho, jenž jsme již dříve nalezli, tam není.“
Král se na něj znepokojeně zadíval. „Toho by však znamenalo...“
„Že průchod ze strany naší otevřen byl...“ doplnil za něho Erestor.
„Však kdo u Ilúvatara by cos takého učinil a proč?!“
„Kdokoli toho učinil, též stráží zabíti musel. Však kdož z Eldar by činu takého schopen byl?“ dumal nahlas Erestor.
„Pokud to vůbec kdos z Eldar byl!“ procedil Thranduil mezi zuby, v jeho mysli se pomalu rodilo podezření.
Erestor se na něho udiveně zadíval. „Snad lady Lidianny nepodezíráte, heruamin? Ačkoliv motivů pro útěk jistě nemálo by měla, já pochybností mám, že by stráží sama přemoci dokázala.“
Thranduil se zvedl od stolu a nevěřícně si Erestora přeměřoval jako kdyby měl obavy, že se jeho rádce právě naprosto zbláznil. „Ji přec také na mysli nemám! Však pokud paměť tobě dosud slouží, pak dobře víš, že tu krom ní další Adan byl!“
„Erumaxo?“ Erestor vypadal ještě zmateněji než předtím. „Však ten přec s lady Elanor do světa Edain odešel. I lady Lidianna toho potvrdila. A zámek ihned poté vyměněn byl, tudíž způsobu není, kterak by se přes bránu dostati mohli.“
Thranduil pokýval hlavou, jako kdyby Erestor právě potvrdil jeho neblahé tušení. „Logika tvá vady jediné má. Co když ve skutečnosti nikdy neodešli?“