Pod hladinou - 3. Národ Augonů

Vstoupila do místnosti – ono se to vlastně ani nedalo nazývat místností. Nedohlédla totiž až na konec. Bylo to oslňující. Místo bylo z velmi podobného materiálu jako hala, až na to, že v jejím prostoru proplouvala drobná světélka. Kdyby nebyla pod vodou, určitě by si myslela, že vidí světlušky. Těch „světlušek“ tam bylo na tisíce, možná i víc. Kmitaly a nechávaly za sebou drobné bublinky.
Ani světlušky ovšem nebyly to nejúchvatnější, co bylo na tom místě k vidění. Naskýtal se jí pohled na jakési podvodní město – viděla domy vytesané z kamene, překvapovala ji jejich dokonalá architektura. Precizně vytesané detaily blyštící se v matném svitu. Uvědomila si, že má zase otevřenou pusu a posléze si všimla, že na ní Nathaniel visí pohledem. Ve tváři měl zvláštní výraz, nevěděla přesně, jak ho má chápat – jeho temné oči jí připadaly vypočítavé a mhouřily se, na druhou stranu ho pobavilo, jak je udivená a nakonec tam taky byla stopa po zalíbení. Nechápala ho.
Přesto pořád nikde neviděla nic, co by se dalo považovat za národ. Že by to byly ty na první pohled jednoduše vypadající stvoření vyluzující bublinky a matné světlo? To jí připadalo docela podivné, a tak se rozhodla zjistit pravdu.
„Co to je? Ty svítící věci?“ vrhla na něj zvědavý pohled.
„To jsou Amonecht. Jsou tu s námi od začátku, až na to, že se za ta léta poměrně rozmnožily. Je to kompromis. Ony mají kde žít a my se nemusíme zabývat osvětlením.“ pousmál se, napřáhl dlaň a cosi zamumlal. Jedna ta potvůrka mu vlétla do ruky. Přistoupil ke mně a natáhl dlaň, abych si jí mohla lépe prohlédnout. Pozorně jsem prozkoumávala očima jednu Amonecht. Vypadala jako přerostlá moucha – měla nefritová křídla a tělo jí zářilo. Taková okřídlená žárovka. Malá hlava vypadala roztomile – jen si nebyla jistá, jestli se na ní Amonecht usmívá, nebo je to její normální výraz.
„Jsou rozkošné…“ podotkla a zkusila se jí dotknout. Asi byla na to stvoření moc rychlá a neohrabaná – taky se jí mírně třásla ruka. Každopádně Amonecht už na jeho dlani dál neotálela – vypadala zvuk, který zněl jako vyděšené zaprskání a odletěla jinam. To všechno se událo moc rychle na to, aby stihla dát ruku pryč a tak prstem píchla do ruky Nathaniela. On na ní vrhl jeden z jeho zvláštních pohledů, ale neuhnul. Hrozně jí rozčilovalo, že do něj nevidí. Většinou jí trvalo chvilku, než dokázala rozpoznat alespoň základní povahové rysy lidí, s kterými přišla do styku, ale u něj to bylo jiné. Fascinoval jí.
Koukala se na něj docela dlouho se zamyšleným, možná až podrážděným výrazem, s komicky zabodnutým prstem v jeho dlani. Tuhle skulpturu prolomil až on, když zvedl jedno obočí a rty se mu zkřivily do úšklebku. Byl poměrně zlověstný a jí to překvapilo – proč se tak škaredí a co ta náhlá změna. Konečně sundala prst z jeho dlaně a vykoktala :
“Omlouvám se, asi jsem jí vystrašila…“
„Amonecht jsou poměrně plaché.“ zkonstatoval a nespouštěl z ní oči.
Mlčeli. Mlčení jí nevadilo – byla na něj zvyklá. U nich doma se totiž málokdy propadalo nějakému bezduchému tlachání. U nich doma bylo všechno tak upjaté, formální a… Mlčelo se.
Z ticha je vytrhlo až bublavé odkašlání. Oba jsme se otočili. Nathanielovy pozornosti se dožadoval přibližně tři stopy vysoký mužíček – jeho kůže byla brčálově zelená a na pohled slizká. Obličej byl škaredý, vévodil mu neuvěřitelně dlouhý a křivý nos, dole zakončený do špičky. Oči byly úzké a vychytralé, z obou stran byly obaleny povislou kůží. Ústa měl téměř neznatelná. Oděn byl v bederní roušce ušité z planktonů – velice důmyslně proplétané. Na hrudi se mu houpal jakýsi modrý drahokam opracován do znaku. Pravděpodobně byl vysoce postavený. Když promluvil, jeho hlas se nesl zřetelně a skřehotavě.
„Gormsorchu.“ pozdravil zdvořile. Snažil se, aby jeho výraz působil vřele a přívětivé, Elizabeth však nezmátl ani náhodou. Ne, jako Nathaniel.
Evidentně neměl Nathaniela příliš v lásce a Elizu by hrozně zajímalo proč. Třeba je tenhle malý mužíček klíčem k rozuzlení toho tajemství, jež obklopuje Nathaniela? Tyhle dedukce si však musela nechat na pak – jejich rozhovor pokračoval.
„Augone.“ Odpověděl Nathaniel a v jeho tónu byla znatelná stopa povýšenosti.
„Co vás zavedlo do těchto končin, pane?“ zavedl řeč skřet nazván Augon, „ Pokročil snad problém ke zdárnému konci?“ dodal.
Nathaniel na něj vrhl smrtící pohled.
„Nevím, o jakém problému to mluvíš a ani mě to nezajímá.“ uzemnil ho nezdvořile.
Mužíčkovi se v očích zableskla nenávist, načež se dokonale ovládl a nasadil ten předešlý mírně podlézavý tón. : „ Ovšem,“ řekl prostě „ Proč jste tedy přišel?“ zopakoval svůj dotaz.
„Za jedno ukazuji slečně Ele Abhamhiár a za druhé jsem vám chtěl oznámit, že po celou dobu jejího pobytu se k ní budete chovat vřele a splníte každé její přání.“ Ta autorita v hlase byla skoro hmatatelná. Nebyl to dotaz ani prosba. Byl to prostě rozkaz. Takže Nathaniel byl něco jako vládce Abhamhiáru? Měl pod sebou armádu malých zelených mužíků? Autorita. Bod pro něj. Chtěla ho poznat – musela ho poznat! Nechápala ty síly, snad až nadpřirozené, které jí k němu táhly. Nebyla to žádná fyzická touha, spíš jen přirozená snaha objevit tajemné, vyhrát.
Volný proud jejích myšlenek vyrušil až udivený Augon.
„Ela?“ zíral nevěřícně, úzkou pusu dokořán.
„Elizabeth April Lyonová.“ Řekl a spaloval ho očima za jeho nezdvořilost. Čemu se asi tak divil? Co je na jejím jménu divné? Je to třeba jen proto, že se tu nepoužívá?
Přesto jí potěšilo, jak její jméno vyznělo vznešeně. Snad poprvé byla hrdá na to, že pochází z jednoho z nejvýznamnějších rodů Británie. Modrá krev.
Skřítek zahanbeně sklapl pusu, přesto jí věnoval zvědavý pohled. Pak otočil zraky na Nathaniela a něco v jeho výrazu mu možná pomohlo pochopit – možná ne, ale nedal na sobě znát, že by se tím dál hodlal zabývat.
„Nechtěl bys slečně Elize ukázat, jaký máte rozhlasový systém?“ povytáhl Nathaniel jedno obočí, snažíc se odvést pozornost od Augonova Faux paux.
Mužík se upřímně rozzářil. „Ale jistě.“ přitakal a pokynul , aby ho následovali.
Vedl je hloub do města a když sešla ze schodiště a vkročila na rovnou zem, málem jí podjela noha, jak byla kluzká.
„Dávejte pozor, slečno.“zakřenil se skřet škodolibě
Neodpovídala, ale řídila se jeho radou. Zahnul doleva a zamířil k domu, který vypadal mírně honosněji než ostatní. Na Elizu působil možná až kýčovitě. Na jeho fasádě se proháněly do kamene vytesané mořské panny. To jí přivedlo k další otázce.
„Mořské panny taky existují?“ směřovala svůj dotaz na Nathaniela, ale všetečný skřet byl rychlejší.
„Jistěže, ale nežijí tu.“ řekl skoro smutně „K tomu, aby mohly žít potřebují sůl – mořskou vodu. Jednou jsem takovou vílu poznal – byla tak krásná a její hlas se vznášel v melodických tóninách, její vlasy jemně pobíhaly kolem hlavy….“hovořil uchváceně, načež promluvil Nathaniel a do hlasu se mu vrátila ta impozantní autorita. „ To stačí, Augone. Nemáme tolik času, abychom ho marnili nedůležitým tlacháním.“
„Omlouvám se,pane, nechal jsem se unést.“špitl zelený. Takže tohle je na sto procent jeho dům. Přede dveřmi se zastavil, přiložil ústa těsně ke kameni a cosi zamumlal. Dveře se rozplynuly a on vešel, Eliza s Nathanielem ho automaticky následovali.
Zdi byly nejspíš silné, pročež to bylo uvnitř o dost menší, než by se dalo očekávat. Opět kámen, opět tesařská práce. Opět kýč, opět mořské panny. Zkonstatovala, že Augon není jen uchvácený, ale je posedlý.
Šli za ním do místnosti, která nebyla – k jejímu velkému údivu – modrošedá jako obvykle, ale brčálově zelená. Z takovéhle zeleně se jí zvednul žaludek, protože jí to připomnělo fazolové lusky, které bytostně nesnášela. Pak si uvědomila, co způsobilo všechnu tu zeleň. Všude bylo něco jako dráty. Ty dráty tvořila jakási rostlina – s tlustou dužinou a uvnitř dutá jako bambus, jenže na rozdíl od bambusu nedržela tvar. Vlnila se jako plankton. Byla prostě nechutná.
Rostlina měla jeden tlustý konec, kde se rozvětvovala snad do stovek malých úzkých šlahounů. Neviděla jejich konec.
„To je náš informační systém.,“ prolomil skřet ticho.“Vidíte, jak se větví? Každý šlahoun vede do jednoho domu v Abhamhiáru. Rostlina skvěle přenáší zvuky, takže cokoli, co řeknu do jejího hrdla, pošle dál. Ona žije, takže ví, že třeba tenhle náš rozhovor posílat nemá.“
Rostlina se neklidně zavlnila, jako by jí zmítalo škodolibé pokušení udělat přesně tohle.
Elizu to překvapilo. I když si plně uvědomovala, že by jí po dnešku asi nic překvapovat nemělo. Po dnešku, kdy objevila tajemnou říši hluboko pod hladinou jejich jezera, kdy viděla tolik paranormálních jevů, že by se od ní už dala očekávat otupělost.
Nemohla potlačit dlouhé zívnutí. Nathaniel si toho všiml, zkrabatil čelo, načež mu po tváři přeběhl výraz pochopení?
„Jsi unavená? Potřebuješ se vyspat? Není divu, že bys byla, když vezmeme v úvahu, že jsi obyčejný smrtelník. Asi mě mělo napadnout, že tě magnetická síla modrého kamene rychleji vyčerpá.“ podotkl.
„Ano, asi bych měla jít domů, už o mně budou mít strach.“ zamumlala.
„Domů?“ zopakoval „Proč bys měla? Totiž, chtěl jsem říct… Doma o tebe strach mít nebudou, tady téměř neutíká čas, váš den je naše století. Takže, smím-li tě prosit, nechtěla bys nás potěšit svojí společností ještě chvíli?“ dodal zdvořile a nasadil cosi, co jistě měl být neodolatelný výraz. Zabodl do ní oči a nabídl znovu rámě. Bylo věru zajímavé, že normální lidé a… jak to nazvat, vodní lidé? Jsou to vůbec lidé? Že vodní i pozemští lidé měli stejné zvyky, třeba galantní nabízení rámě.
Ona neodpovídala a on pokračoval. „Zavedu tě někam, kde si budeš moct odpočinout, ano?“
Jenom zakývala hlavou a znovu zívla, načež se zavěsila do jeho paže.