Srdce bojovnice - 86. díl

Saeros mi dopřál dostatek času, abych o jeho slovech popřemýšlela, i když svou dýku neodtáhnul ani o kousek. Najednou mi to ale nevadilo.
Úmyslně jsem se přitiskla ještě těsněji k ostří a slastně jsem přimhouřila oči, když jsem ucítila, jak proniklo mou kůží a horká krev okamžitě zalila tu tenkou čáru. Spokojeně jsem vzdychla.
„Riel...“
Saeros si toho musel povšimnout, avšak něco v mé tváři ho zřejmě zaujalo natolik, že ani nyní svou zbraň neodložil. Místo toho se ke mně naklonil a začal mě dychtivě a hladově líbat. Nebyl to tak vášnivý polibek jako od prince, ale nechutnal zas tak špatně. Možná že by se mohl naučit, co od něho potřebuji...
Objala jsem ho levou paží kolem krku, abych prohloubila náš polibek, můj jazyk drze vniknul do jeho úst a neomaleně útočil na ten jeho. Pravačkou jsem zatím sjela mezi naše těla a začala ho žádostivě hladit přes látku kalhot. Zareagoval téměř okamžitě a já s uspokojením zaznamenala, jak pod mým dotykem tvrdne.
Odtrhnul svá ústa od mých, ale jinak se nepokoušel z mého sevření osvobodit.
„Znamená tohle, že se mnou odjedeš, Riel? Protože pokud ne, pak si nech své kočičí packy pro někoho jiného!“ promluvil rázně a jeho lehce chraplavý tón mě nenechával na pochybách, že mne skutečně chce.
„Odjedu...“ zamumlala jsem a nedočkavě jsem se vrhla na šněrování jeho nohavic, se kterým jsem udělala velice krátký proces. Aspoň k něčemu mi ta zkušenost s Daeronem byla, pomyslela jsem si trpce.
„Jistě?“ ubezpečoval se Saeros, zatímco jsem rukou zajela dovnitř a přivedla ho rychle k úplné tvrdosti.
„Ano…“ vydechla jsem nepřítomně a dychtivě jsem do něj strčila, abych ho přiměla se pohnout.
I když jsem ho moc chtěla, nehodlala jsem riskovat, že nás tu někdo nachytá. Ve volném stání jsme měli aspoň nějaké soukromí a hrozba toho, že by jsme byli přece jen objeveni, tomu dodávala ještě větší nádech smyslnosti.
„Pospěš si!“ nařídila jsem mu a doufala, že si tentokrát odpustí všechny ty zbytečné průtahy a prostě se mě tvrdě zmocní, přesně tak, jak jsem to nyní potřebovala. Toužila jsem po tom, aby jeho tělo prudce naráželo o to moje, chtěla jsem ho cítit ještě až pojedu na tu výpravu. Potřebovala jsem nějakou připomínku toho, proč jsem mu vlastně dala ten slib…
„Riel...“ chtěl Saeros zřejmě zaprotestovat proti mé agresivitě, ale nenechala jsem ho vůbec domluvit.
Nesmlouvavě jsem se opět zmocnila jeho úst a zároveň jsem se ho snažila povalit na voňavou podušku ze sena, abych mohla osedlat jeho boky a ukojit tu sžíravou potřebu, která se každým okamžikem zhoršovala. Jenže Saeros s tím očividně nebyl srozuměn, neboť se ode mne odtrhnul a nekompromisně mě přimáčknul ke zdi stání.
„Dost už!“ syknul a já si teprve nyní zahanbeně uvědomila, že jeho vzrušení mezitím docela opadlo. Ani jsem to nezaznamenala, tolik jsem byla soustředěná jenom na to, co chci já.
S lítostivým potřesením hlavy a něčím jako vzlykem jsem se svezla podél zdi na zem. Nohy jsem si přitiskla k tělu a objala jsem si je pažemi, jako kdybych se tak mohla skrýt před celým světem. Když se Saeros okamžitě posadil vedle mě a pokusil se mě obejmout, snažila jsem se od něho odtáhnout. Ale on mě nenechal.
„Nebojuj se mnou, Riel. Trocha něhy ti přece neublíží.“
„Třeba o ni nestojím!“ odsekla jsem a nevěděla, jestli se cítit ublíženě a nebo jako ta největší potvora pod Anorem. Kupodivu jsem zakoušela oba pocity. A nelíbil se mi ani jeden.
„Pak tě naučím, jak o ni stát, Riel,“ pronesl Saeros klidně a skoro láskyplně mě pohladil po vlasech. „Ale na to potřebujeme více času. Proč to tedy nenecháme až do Imladris?“
„A co bude v Imladris jiného? Hmm?“ zaútočila jsem na něho nemilosrdně. „Uděláš tam ze mě slušnou elleth?! Přinutíš mě nosit šaty?! Sebereš mi zbraně jenom proto, aby ses cítil sebejistěji?!“
Saeros se tak nějak zvláštně pousmál. „Ne, Riel, hodlám tě tam přivázat k posteli a pomilovat tě tak, že veškeré takovéto pošetilé nápady pustíš z hlavy. A už vůbec je nebudeš schopná vyslovit, protože budeš plně zaměstnaná prosebným sténáním mého jména.“
Nevěřícně jsem zamrkala. Podobná slova jsem od něho skutečně nečekala.