Invisible ( 22. )

„Vzhledem k okolnostem?“ opakovala jsem po něm dutě a přemýšlela, jestli jsem opravdu tak čitelná.
„To, že jsem už 56 let po smrti neznamená, že bych…no prostě…vlastně jsem zamrznul jako osmnáctiletej kluk a pořád se tak cítim a ty…“
Vytřeštila jsem oči a koutky mi samovolně začaly cukat.
„Snažíš se mi tu říct, že je pro tebe, jako pro kluka, těžký, bydlet se mnou v jednom baráku?“ zeptala jsem se s co nejvážnější tváří, ale ke smíchu jsem neměla daleko. Bylo neuvěřitelně komický, jak se Danielovi – sarkastickýmu, ironickýmu a ledově klidnýmu Danielovi – pletou slova a neví, co říct. Ale smích mě brzy přešel. Co když se odstěhuje pryč? Usoudí, že timhle směrem to hnát nechce a jednoduše se zabydlí někde jinde? U nějakého sympatickýho klučíka nebo strejdy, kde by žádný intimní sblížení nehrozilo! Teda jen v případě, že by ten dotyčnej nebyl taky Videre a neprosazoval rozvoj globálního oteplování…
„Umím se ovládat, ale…tebe to nesvazuje? To, že žiju s tebou, musíš se ujišťovat jestli tě nesleduju, když se převlíkáš, nebo že se se mnou musíš bavit?“
„Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala,“ přiznala jsem po chvilce přemýšlení a samotnou mě překvapilo, že je to pravda. Je sice fakt, že ze začátku jsem nenáviděla, že je Daniel se mnou a nemohla jsem mu věřit, ale podvědomě jsem byla jaksi…radši, že v tom velkym baráku nejsem sama.
„Kdybys byla normální, všechno by se tim zjednodušilo,“ zamumlal rezignovaně a jemně mě vzal za ruku. Srdce mi poskočilo, ale dřív, než se zmohlo na něco jinýho, začal mě Daniel táhnout za sebou a zdálo se, že na žádný projevy lásky se necítí.
S povzdechem jsem s nim srovnala krok a začala se tvářit alespoň trochu, jako racionálně myslící člověk a ne jako magor, zabouchlej do ducha. I když, horší by bylo kdybych byla tim duchem zbouchnutá!
„Kde vůbec ten chlápek bydlí?“
„Půjdeme na vlak. Spoje tam jezdí každou chvilku a cesta trvá asi tři hodiny.“
„Tři hodiny?!“ zděsila jsem se. To si budu tři hodiny mačkat zadek v nějakym šílenym kupé a pak zase tři hodiny zpátky?!
Znechuceně jsem přikývla a pevněji sevřela Danielovu dlaň. Bylo fajn, že mě zatím nepustil. Cítila jsem se trochu jistěji. Nedokázala jsem si představit, že bych na tohle všechno byla sama. Daniel sice nebyl moc „viditelná“ opora, ale cítila jsem se s ním jistěji a bezpečněji než doposud s kýmkoliv jiným.
Koupila jsem si lístek na MHD a v tichosti jsme dojeli až na vlakový nádraží. Nechtěla jsem vypadat jako šiblá schizofrenička co si brblá sama pro sebe, tudíž jsem zarputile mlčela, i když se mě Daniel na něco ptal a jen nepatrně vrtěla nebo přikyvovala hlavou.
Měli jsme docela štěstí. Vlak odjížděl za patnáct minut, tudíž jsem si koupila jízdenku i se zpáteční a zatáhla Daniela do správnýho vlku.
„To je zase den,“ povzdechla jsem si, když jsem zavřela dveře našeho kupé a pro jistotu ještě zatáhla záclonku, aby nebylo vidět dovnitř.
„Proč?“
Posměšně jsem si odfrkla. „Víš, je docela vyčerpávající vidět, jak se odpráskne blonďatá borka. Navíc budu 6, slovy šest hodin tvrdnout ve vlaku a hledat v cizím městě nějakýho chlapa, kterej tvrdí, že je odborník na Videre. Je to dost ujetý jednotlivě, natož spleskaný do jednoho dne!“
Neslyšela jsem žádný zvuk, tudíž mě překvapilo, když mě Danielova hedvábná ruka zlehka pohladila po tváři, načež mě jemně objala okolo ramen.
Spontánně jsem se k němu schoulila a čekala co bude. Kupodivu si mě přitáhl ještě pevněji a druhou rukou mi lehounce přejížděl po obličeji. Bylo to…nepopsatelné. Dotek jeho kůže byl vždycky takový.
„Ty to zvládneš,“ usmál se po chvilce. „A kdyby ne, cestou se stavíme v krámu a koupíme dvě balení nugety.“
Bez rozmyslu jsem mu jednou rukou pevně objala hrudník a taky se zasmála.
„Spíš tři.“
Cítila jsem se v jeho objetí zvláštně. Srdce mu nebylo jako ostatním lidem. Připadalo mi, že cítím jen jakési slabé vibrace a to ještě v intervalech tak jednou do minuty. Tělo měl tvrdé a neuvěřitelně jemné a z kůže mu vycházela zvláštní vůně. Možná lehce kořeněná, ale po půl hodině jsem byla tak omámená, že jsem pochybovala o tom, že to bude nějaká voňavka. Tak voněl on a jeho tělo.
„Na co myslíš?“ ozval se skoro po hodině zarputilého mlčení, kdy mi nepřestával přejíždět prsty po obličeji nebo se neprobíral mými vlasy. Skoro mi bylo i líto, že to najednou narušil.
„Vlastně…na nic. Snažim se nemyslet na to, co mi ten chlápek řekne.“
„Co by ti měl říct strašnýho?“
„Třeba…že je to moje povinnost, něco co musim udělat a nijak se tomu nevyhnu…“ hlesla jsem tiše.
„Co konkrétně?“
Skousla jsem si ret a snažila se dát do svých slov trochu věcného tónu, abych nepůsobila hystericky.
„Odvádět sebevrahy tam, kam patří. Bez toho, abych se mohla rozhodnout…bez toho, aby se mohli oni rozhodnout...“
Jeho tělo se napjalo a svaly mu ztvrdly snad ještě víc, než už je tvrdý měl.
„To se nestane! Nenechám tě tu samotnou!“