Forsaken - 114. díl

Když mě druhej den ráno táta vzbudil, byla jsem z toho všeho převalování unavená a na hlavě jsem měla něco, co nazývat vrabčím hnízdem by byla ještě lichotka. Neochotně jsem se vymotala z dokonale zmačkaný ale konečně aspoň trochu vyhřátý peřiny a spustila jsem nohy na podlahu.
„Pospěš si, Izabelo,“ popoháněl mě táta a položil přede mě na zem nějakou velkou tašku. „Tohle si obleč, odmítám se s tebou ukazovat venku, pokud budeš mít na sobě ty zelené hadry.“
Chtěla jsem mu odseknout, že já si je přece nevybírala, ale pak jsem si řekla, že mi to za tu námahu nestojí. Radši jsem rozepnula zip a začala vyndávat ty věci na postel. Už po pár kouscích mi bylo jasný, že tohle je od někoho jinýho než od Toma. Byly tam dvoje značkový džíny, stylová bundička, pár halenek s dlouhým a krátkým rukávem, pak nějaký sáčko a dokonce i jedny večerní šaty v rudý barvě. Malá igelitka skrývala tři sady krajkovýho prádýlka a několik párů silonovejch ponožek. Úplně na dně tašky byly dvě krabice, který v sobě skrývaly boty. Jedny byly celkem jednoduchý černý lodičky na rozumně vysokým klínku, i když na běžný nošení bych si je teda nevybrala. Jenže ty druhý už vůbec ne, protože to byly páskový červený střevíčky na jehlovým podpatku. Vzhlídla jsem k tátovi, kterej mě během toho vybalování pozoroval.
„Bezva výběr. Komu za to vděčím?“ Nějak jsem si nedokázala představit, že by vstával brzo ráno, aby mi nakoupil oblečení, vždyť si nekupoval ani to svoje. Měl na to lidi a navíc si většinu věcí beztak nechával šít na míru.
„Marcellovi,“ odvětil stručně a zamířil ke dveřím. „Jakmile budeš hotová, zavezu tě do té nemocnice, ano? Mám ještě nějaká další zařizování, takže na to nemám celý den.“
„Možná by bylo lepší, kdybych si tam došla sama, nerada bych tě zdržovala od něčeho důležitějšího!“ navrhla jsem mu ostře. Nemusel mi zrovna připomínat, že jsem mu děsně na obtíž!
„To by sice možná bylo lepší, ale pochybuji, že by ses dokázala sama ubránit, kdyby na tebe zase někdo zaútočil. Půjdeme spolu,“ uzavřel tuto malou diskuzi táta a nechal mě o samotě.
Naštvaně jsem odsupěla do koupelny, kde jsem si dala krátkou sprchu, během který jsem si stihla i umýt vlasy. Táta sice bude muset čekat o něco dýl, ale já odmítala lízt do čistýho oblečení s těma mastnejma hádkama, který se mi udělaly na hlavě. Už jenom to následný rozčesání mi zabralo nejmíň deset minut. Zuby jsem si vyčistila jenom ledabyle, beztak mi nehrozilo, že budu v nejbližší době někoho líbat tak co. Pak jsem se přesunula zas zpátky do pokoje, kde jsem na sebe hodila bílý spodní prádlo a nasoukala se do světle modrejch džín, který mi kupodivu nebyly ani moc dlouhý. K tomu jsem si oblíkla starorůžový tričko s výstřihem do V, kolem kterýho mělo květinový výšivky, a díky tomu vypadalo i přes svou jednoduchost dost šmrncovně. Jo, Marcell měl holt styl. A zřejmě i dost dobrej odhad na velikosti, protože když jsem v silonkách vklouzla do těch lodiček, padly mi jako ulitý.
Vyšla jsem do předsíně a sebekriticky se shlídla v zrcadle. Na to, že jsem neměla žádnej make-up a vlasy jsem měla ještě mokrý, to nebyla zas taková hrůza. Vypadala jsem celkem... elegantně... Znechuceně jsem sevřela rty do přísný linky. Jo, přesně tak, jak by si asi táta přál, abych vypadala. V náhlým záchvatu rebelie jsem si sundala lodičky a místo nich si navlíkla kanady od Riela, čímž celá má předchozí elegance značně utrpěla. Ale já se cejtila okamžitě líp.
„Tak můžem vyrazit!“ houkla jsem směrem k obejváku, kam jsem tušila, že se táta uchýlil. I já jsem to chtěla mít co nejdřív za sebou, už jen proto, abych se mohla najíst. Ještě že jsem včera měla k večeři to kuře, jinak bych cestou nejspíš omdlela hlady. Navíc jsem měla strašnou chuť na hrnek zelenýho čaje, ale tak nějak jsem pochybovala, že by tu táta nějakej měl, pokud už pil čaj pak jedině černej.
Dle mýho předpokladu se táta vynořil ze dveří obejváku, za chůze si zastrkával mobil do kapsy a ještě mě stihnul sjet hodnotícím pohledem. Zprvu se tvářil celkem spokojeně, než se jeho oči dostaly až k mým botám.
„Copak nemáš něco... lepšího? Co máš proti těm lodičkám?“ zahlídnul táta ty dvě osiřelý chudinky v rohu.
„Bolí mě z nich nohy!“ odbyla jsem ho nevrle. „Navíc co kdybych potřebovala utíkat? Poslední dobou se mi to stává dost často!“
Táta jenom zakroutil hlavou, ale už se dál neptal. Místo toho vyšel před barák, kde mi galantně otevřel dveře svýho Bavoráka, co stál na příjezdový cestě. Bez řečí jsem se zabořila do sedadla a zavřela jsem oči. Pohodlíčko tu bylo, to se muselo tátovi nechat, ale já bych teďka mnohem radši seděla za Rielem na jeho motorce a uháněla někam do neznáma.