Temnota-pravý vládce (č. 40)

Křik ustal. Vše co mohlo uteklo a schovalo. Jenže ani stěny domů je nemohli před námi uchránit. Jejich strach je prozradil. Nechala jsem se vést sluchem a citem. Tlukot srdce mě bezpečně dovedl k oběti a její strach mě rozběsnil k nepříčetnosti. Vše bylo ještě umocněno Gearovými pocity, které byli naprosto shodné s mými.
Stála jsem před malým jednopatrovým domkem z bílého mramoru s černými dveřmi a okny. Vzala jsem za kliku. Nic, bylo zamčeno. Ani jsem nic jiného neočekávala. Naštěstí pro mě zamčené dveře neznamenají žádnou překážku, jinak bych musela lézt oknem.
Prošla jsem dveřmi. Nijak pozorně jsem dům neprohlížela, měla jsem zábavnější věci na práci. Už jsem se neobtěžovala s dobrým vychováním, vždyť už jsem se zachovala neslušně. Vešla jsem bez vyzvání! Škodolibě jsem se ušklíbla. Byli tu schované tři osoby. Pravděpodobně vlkodlaci, poznala jsem to podle rychlého tepu srdce. Vyskočila jsem a těsně před dopadem jsem se rozpadla a protlačila své atomy skrz dřevěnou podlahu a pod ní ještě i kamennou. Dopadla jsem tiše jako kočka do dřepu na všechny čtyři. I když jsem se snažila být co nejtišší, pach na který jsou vlkodlaci citliví mě okamžitě prozradil.
Dva z přítomných se po mně okamžitě vrhli. Ať měli svůj nosánek sebe dokonalejší, proti mně jim nebyl nic platný. S rychlostí, která i pro mě byla neuvěřitelná, jsem se jejich útoku vyhnula. Bylo až neuvěřitelné jak se moje schopnosti zlepšili po té co jsem s Gearem naše pouto obnovili a prohloubily. Zůstali překvapeně stát a zírali na zeď, jenž před vteřinou byla za mými zády. Nikdy jsem si nemyslela, že vyvražďování města, vlastně celého světa, neboť v tomto světě, kromě Temnoty není zhola nic, může být tak zábavné.
Najednou ve mně hrklo. Něco mi tu nesedělo. Přede mnou leželi dvě mrtvoly a tiše jim ze zad odkapávala krev. Páteř jsem jim v několika místech přeřízla. Obrovská síla mě uhodila do zad a praštila se mnou o zeď. Instinktivně jsem zdí proplula. Nebylo to zrovna nejrozumnější řešení, vezmeme-li v úvahu, že se nikde nemusím vynořit a zůstanu trčet někde v hlíně pod silnicí. Měla jsem však štěstí, i když ne úplné.
Narazila jsem na zasypanou komůrku. Zhmotnila jsem se a začala se dusit. Bylo tu hrozně málo místa a vzduchu ještě míň, k tomu byl zkažený. Začala jsem zmatkovat, stálo mě neskutečné úsilí soustředit se. Odrazila jsem se s co největší silou a „letěla“ zpátky.
Jen taktak mi vystačila síla, kterou jsem se odstrčila, abych se dokázala vrátit do sklepení. Jakmile jsem se opět nadechla čerstvého vzduchu zachvátil mě neskutečný vztek. Vrhla jsem se na útočníka, který si ani nestihla uvědomit co se děje. Jeho smrt si vychutnám. Rozhodla jsem se. Skočila jsem mu na hruď a svalila ho na zem. Obkročmo jsem se na něj posadila a nohama mu přiskřípla ruce k zemi.
Poprvé jsem se mu pohlédla do tváře. Má oběť na mě civěla a já na ni. Všechna zlost mě v tu ránu opustila.
„Sew?“ ozval se tichým přiškrceným hlasem.
„Berte? Co… co tu děláš?“ vykoktala jsem ze sebe.
„Schovávám se. Co jiného mi zbývá Drápatko?“ vypadal mnohem hůř než když jsem ho viděla naposled. Výrazně zhubl a oblečení měl špinavé a potrhané. Dokonce i jeho blonďaté vlasy byli tak špinavé, že vypadali šedě a na čele mu přibilo pár dalších vrásek.
„Vypadáš hrozně.“ konstatovala jsem.
„Taky se tak cítím a ani mi moc nepomáhá, že ležím na studené vlhké podlaze.“ zamumlal. Rozpačitě jsem se zvedla a pomohla mu na nohy. „Mohlo mě napadnout, že budeš mezi těmi vraždícími šílenci. Viděl jsem tam Geara a Fonrena.“
„Hm, trochu nás deptá ta atmosféra, která tu je všude cejtit.“ rozmáchla jsem se rukou, jako bych jí mohla nahmatat.
„To má být omluva?“ pozvedl obočí, pak si povzdechl. „S Temnotou to jde pěkně z kopce.“ sedli jsem si na schody a chvíli mlčeli.
„Ještě jsi mi neodpověděl na mou první otázku.“ vytrhla jsem ho ze zamyšlení. Tázavě se na mě zadíval. „Co tu děláš? Všichni mágové byli vyhnáni, ne?“ Bert si nervózně protáhl prsty až zakřupali.
„No, vlastně bych tu neměl bejt. Doufám, že mě nepráskneš.“ nejistě se usmál.
„To se nemusíš bát.“ rozhlédla jsem se, i když jsem věděla, že nikoho neuvidím. „Kde jsou ostatní?“ čekala bych s Bertem ještě zbytek staré party.
„Ti se ke mně nepřidali. Hrdost jim nedovolila zůstat a žít jako krysa.“ trpce se zasmál. „Nejspíš kočují z jednoho světa na druhý a snaží se někde usadit.“
„Pochybuju, že se jim to povede. Máte příliš rádi nebezpečí a nic nedělání vás ubíjí. Tedy… alespoň si to o myslím.“ vyjádřila jsem své pochyby.
„A myslíš si to správně. Proto jsem se od nich oddělil. Na rozdíl od nich už si nehodlám nic namlouvat. Sice tu žiju v špíně a každý po mě jde, ale alespoň mám nějaké to vzrůšo. Vždyť to znáš…“ sotva jsem byla schopna vnímat co říká. Nemohla jsem se soustředit na nic jiného než na Geara. Jeho boj se sebou samým byl tak intenzivní, že dokonale zastínil každou mou myšlenku. Vyskočila jsem na nohy a vyrazila ze sklepení, nechávajíc za sebou zaskočeného Berta. Byla jsem tak hluboce ponořena do Gearových pocitů, že jsem si ani nevšimla, když vstal a rozeběhl se za mnou.
Váhal. Stál na úpatí schodů a upíral svůj zrak plný vražedného chtíče na postavu, jenž před nimi stála. Před dveřmi centrální budovy stála celá rada Temnoty a v jejím čele byl samozřejmě trpaslík Beron. Geara sžírala touha odpravit toho ničitele ze světa, ale co když jeho nástupce bude ještě stokrát horší. Nemohl donekonečna zabíjet každého pitomce co vleze na trůn Temnoty. Tak se ujmi vlády ty! Vyslala jsem tuto myšlenku k němu dřív než jsem si stačila uvědomit co to dělám, ale byla jsem si jistá, že se věci dají opět do pořádku pokud se Gear chopí vlády.
Zkoumavě se na mě zadíval. Vzala bys ty takovou zodpovědnost na svá bedra? Ozval se mi v hlavě jeho hlas. Dívali jsem si do očí a nyní jsem váhala já. Ujala bych se vlády, kdyby se mi naskytla příležitost? Klidně bych se teď mohla vydat za Beronem sama… Ne. Odpověděla jsem. Nechtěla bych řešit problémy, které by nastali pokud by žena usedla na trůn. Všichni by se na mě sletěly jak supy a zkoušeli co vydržím.
„Já bych je nemohla zkrotit, Geare. Ale ty tu moc máš. Nikdo by se neodvážil ti odporovat.“ řekla jsem už nahlas, neboť Bert do mě neustále šťouchal. Chtěl vědět co se děje.
„Ale taky by ti to neudělalo zrovna velkou radost.“ ohradil se.
„No…“ odkašlala jsem si. Jsem veskrz línej tvor a dobrovolně si házet cizí starosti na hlavu nebyla zrovna moje parketa, ale Temnoty mi bylo líto. „Máš pravdu, neudělalo. Ale nezdá se ti, že to jde s Temnotou už nějak moc z kopce? Nebylo by hezké překonat jako první démon své sobectví?“ lhostejně se podrbal za uchem. Jasně jsem mu však viděla do mysli. Představoval si sám sebe jako vládce Temnoty. Nedělal by to kvůli pocitu moci, ale tato představa se mu líbila, neboť by tak uctil památku svých předků, kteří toto město vybudovali.
„Stvoření Temnoty možná opakují pořád stejné chyby, ale ty žiješ mnohem déle. Zasáhni konečně do toho nekonečného kolotoče a posuň je o kousek dál.“ snažila jsem se využít jeho krátké slabosti.
„Bylo by pěkné kdyby po těch tisíciletí opět na trůn Temnoty opět usedl pravý vládce. Je tomu už víc než pět tisíc let co tu vládli démoni. Možná nastal čas, abychom se zas vzali budoucnost těchto stvoření do svých rukou.“ usmála jsem se. Temnoty byla zachráněna. Gear se obrátil k centrální budově a vydal se za Beronem.
Netrvalo dlouho a zevnitř byl slyšet křik. Gear se rozhodl nejdřív si pěkně se všemi radními pohovořit z očí do očí. Spokojeně jsem se usmála.
„Tak teď jsem pěkně v hajzlu.“ ozval se Bert.