Melien Edhel - XLVII. kapitola - část 1/2

XLVII. KAPITOLA
Lidianna si oblékla teplý kožešinový kabát a znovu překontrolovala hromádku věcí, které si připravila na cestu. Byly tam její luk a dýka, jež dostala od Legolase, pak nějaké náhradní oblečení a jídlo, které se jí podařilo nepozorovaně vzít v kuchyni. Zdálo se, že má tedy vše, co by mohla na cestu do Imladris potřebovat. Zhluboka se nadechla a ustaraně se zadívala z okna.
Obloha se už šeřila, temné stíny si pomalu lehaly na zem jako šelmy číhající na svou oběť. Nervózně se kousla do rtu. Samozřejmě, že měla větší šanci vyklouznout z paláce v noci než ve dne, jenže si dosud až moc dobře pamatovala tu neproniknutelnou tmu, jež panovala během její poslední jízdy tam. A to seděla na koni s Thranduilem. Teď bude muset jet docela sama a navíc ani přesně neví kudy. Možná, že to není zas tak dobrý nápad, jak se jí za světla zdálo...
A možná, že ty jsi jenom strašný zbabělec! vynadala si hned v duchu. Nemůžeš tu přece pořád jen sedět a čekat, až se Legolas uráčí se ti zase věnovat! Musíš si najít svou vlastní cestu, to ti přece řekl i Erestor! Nebo tu snad hodláš zůstat zavřená v pokoji a jen se litovat a brečet?! Kde je ta tvoje nezávislost, za kterou jsi zprvu tak urputně bojovala?! Možná bys měla poprosit krále, aby tě do Imladris doprovodil, když se sama na nic nezmůžeš!
Znovu se zhluboka nadechla. Bude to dobré, určitě to zvládneš! dodávala si odvahy. Ve svém světě jsi přece také často cestovala na místa, kde jsi nikdy předtím nebyla.
No jo, ale to jsem měla po ruce mapu a nebo jsem se aspoň mohla někoho zeptat! Ale koho se mám asi tak zeptat tady?!
Můžeš zkusit tu neverbální komunikaci se stromy, o které mluvil Glorfindel!
Lidianna vyprskla smíchy. Představa jí, jak mluví se stromem, byla prostě absurdní! I kdyby to bylo možné, pak by se jí jistě podařilo dotyčný strom hned na začátku urazit, neboť by si ho určitě spletla s nějakým jiným. Botanika holt nepatřila k jejím silným stránkám.
Náhle se zarazila. Glorfindel... Proč ji vlastně tehdy zrazoval od toho, aby někdy zavítala do Lórienu? Prý je to místo naplněné bolestnými vzpomínkami... Jenže možná právě to přispívalo k jeho kouzelné melancholii... Jako kdyby tam všichni Eldar, jež tudy prošlie, zanechali svůj otisk... Rozhodně by tam opět někdy ráda zajela, už jen proto, že se tam poprvé milovala s Legolasem... A také tam našla Astaldera...
S úlekem se probrala ze vzpomínek. Astalder! Kde jenom je? Už to byla notná doba, kdy ho viděla naposledy! Nechala ho Erestorovi, když se k nim připojil Finrod a pak už ho nezahlédla. Zamyšleně svraštila čelo. Co teď? Když ho začne hledat, akorát na sebou přitáhne nežádoucí pozornost a beztak ho s sebou nemůže vzít. Už takhle bude mít dost starostí, než aby ještě pečovala o to neposedné vlče! Jenže kdyby aspoň věděla, kde je a že se o něho někdo postará!
Nerozhodně přecházela po místnosti a nedokázala se odhodlat ani k jednomu kroku. Poněkud k tomu přispěla i skutečnost, že se zatím venku hrozivě setmělo, černé mraky zcela zakrývaly měsíc a hvězdy, jež by jí mohly aspoň trochu posvítit na cestu.
„Do Sauronova pozadí!“ zaklela polohlasně a vzápětí sebou polekaně trhla, když za sebou nečekaně zaslechla něčí smích. Prudce se otočila a strnula, když na prahu spatřila stát Saerose.
„Myslím, že jsem výrazu tohoto u krále jednou zaslechl...“ poznamenal pobaveně a pokynul jí hlavou na pozdrav.
Lidianna pobledla. Při všech těch přípravách úplně zapomněla na to, že chtěl ještě večer zkontrolovat její zranění. Nejistě zalétla pohledem k připraveným věcem na zemi a pak zpátky k němu, čímž ho ovšem na tu podezřelou sbírku dokonale upozornila. S rostoucími obavami sledovala, jak se mu úsměv ze rtů vytratil.
„Vy snad někam odjíždíte, lady Lidianno?“ zeptal se jí zdvořile leč nesmlouvavě.
„Po tom Vám nic není! A nemyslíte si, že by bylo slušné, abyste příště nejdřív zaklepal, než někam vstoupíte?!“ vyjela na něho povýšeným tónem a doufala, že ho tím odradí od dalších otázek.
Ale Saeros očividně nebyl až tak nesmělý, jak se jí prve v léčitelském křídle jevil.
„Já klepal jsem, však Vy jste zřejmě příliš zaneprázdněna byla, než abyste toho slyšela,“ odvětil klidně. „Kampak se to chystáte, arwenamin (paní má)? Zraněna a vprostřed noci?“ vyzvídal neochvějně dál.
Podrážděně mlaskla. „Nyní přeháníte, vždyť je teprve večer! A netušila jsem, že Vás musím informovat o svých příjezdech a odjezdech!“ V duchu se modlila, aby tahle její taktika zabrala a on si jí konečně přestal všímat a odešel. A hlavně aby nepostřehl, jak se jí chvěje hlas. Hrát panovačnou princeznu jí šlo očividně ještě hůř než role léčitelky!
„Mně nikolivěk, arwenamin, však krále by toho jistě zajímalo. Navíc pokud svolení jeho nemáte, pak se z paláce beztak nedostanete, neb stráží posíleno bylo.“
Zamračila se. Je možné, že Thranduil odhalil její úmysly? Proto ji nechal odejít z jídelny? Třeba jen čeká, až se pokusí o útěk a pak ji za to přísně potrestá! V tom případě by měla být vlastně Saerosovi vděčná, že ji, byť jistě neúmyslně, varoval před královou pastí. A nebo si vymýšlí, aby ji odradil od jejího plánu, tedy ne, že by nějaké zvláštní přesvědčování potřebovala! Silný vítr, jenž se nyní venku zvedl, rozhodně nesliboval příjemné zážitky.
„A proč?“ otázala se naoko bez zájmu.
„Cožpak toho nevíte? Vždyť proto se prchnouti chystáte, či se snad mýlím?“ Saeros si ji zkoumavě prohlížel a ji nenapadalo zhola nic, čím by mohla rozptýlit jeho podezření.
„To se tedy mýlíte, Saerosi,“ odvětila nakonec pomalu. „Nechystám se prchnout, ale chystám se jet do Imladris. Musím ještě něco důležitého probrat s lordem Glorfindelem, než odpluje.“
Překvapeně zamrkal. „Do Imladris? Jste si jista?“
Ne, vlastně ani nebyla, ale to mu nemínila vyprávět. „Ovšem,“ přisvědčila odhodlaně.
„I kdybyste do Imladris vyraziti chtěla, arwenamin, stejně bych Vám toho nyní nedoporučoval. Tedy aspoň ne bez doprovodu ozbrojeného, který však...“ a Saeros se útrpně zadíval na její luk. „... s sebou zřejmě přibrati nehodláte.“
„Ozbrojený doprovod? Zesílené stráže? Co se to tu děje? Objevil se snad další Temný pán nebo co?“ nechápala Lidianna všechna ta opatření.
„Valar chraň, arwenamin, však zdá se, že kdos hlídky u průchodu pobil a Goblinů do říše naší vpustil. Proto nyní oddíly lesů pročesávají, by jim ni jediný neunikl.“
„A vy si snad myslíte, že to mám na svědomí já?“ vydechla nevěřícně.
„N´uma (Ne). Však z toho, čeho zaslechl jsem, král přítele Vašeho, Erumaxa podezírá,“ vysvětloval Saeros a nespustil z ní přitom oči.
„Ivan! Jmenuje se Ivan, ne Erumaxo! Vždyť to zní jako značka pracího prášku!“ vyprskla dotčeně dřív, než si uvědomila, že něco takového Eldar neznají. „Zapomeňte na to! Navíc král se plete, protože Ivan s Elanor odsud dávno odešli!“
„Vskutku? A Vy osobně jste toho viděla?“
Lidianna nejdřív zvažovala, jestli zvládne podobný dotčený výbuch jako jí předvedl Legolas krátce po jejich setkání, když si dovolila pochybovat o jeho slovech. Pak to raději zavrhla. Na to by nejspíš musela být Elda, aby se uměla tak procítěně ohradit! Místo toho jen zavrtěla hlavou. „Neviděla. Ale proč by tady Ivan zůstával, když mu tu hrozilo vězení? A kde by nechal Elanor?“
Z jeho výrazu ihned poznala, co ho napadlo. „Tak to tedy ne!“ vybuchla naštvaně. „Ivan není žádný vrah a už vůbec by nezabil Elanor, do které se zamiloval! Ale něco takového Vy asi nedokážete pochopit, co?! A já s ním nejsem nijak domluvená a ani za ním neprchám, jedu za Glorfindelem, aby Legolasovi vysvětlil jedno drobné nedorozumění, kvůli kterému se teď na mě zlobí! To je celé!“
Saeros vypadal, že mu chvilku trvalo, než všechny ty informace, jež na něho vychrlila, vstřebal, ale nakonec chápavě přikývl.
„Však proč se tam nyní v noci kradete? Nebylo by lepší rána dočkati, než-li se na cestu vydáte?“ dotazoval se vzápětí a Lidiannina naděje na to, že ji možná řece jen neprozradí, opět pohasla.
„To asi bylo, jenže pochybuji, že by král tenhle můj výlet schválil,“ přiznala sklesle. „Ale já se tam musím dostat, je to pro mě moc důležité!“ přesvědčovala ho zoufale.
„Nejprve nechte mne, bych ruky Vaší prohlédl,“ požádal ji chladně a ona mu ji bez zájmu podala. Tohle byl konec, nikdy se do Imladris včas nedostane! Do očí ji proti její vůli vstoupily slzy. Apaticky nechala Saerose, aby jí převázal ránu, a když jí vzápětí sundal její těžký kabát, nezmohla se na protest. Nešťastně klesla na pohovku a zabořila tvář do dlaní. Jako má bez Glorfindela naději, že jí Legolas odpustí? Vše bylo ztraceno a jen kvůli její hlouposti! Kdyby se nepořezala, pak by ji Saeros nepřistihl těsně před její útěkem! Rozum jí sice napovídal, že by se beztak daleko nedostala, když všude hlídkují vojáci, jenže hlas viny byl mnohem silnější. Zdrceně si povzdechla.
„Arwenamin...“
Cukla sebou, když se náhle její zdravá ruka ocitla v jemném sevření Saerosových dlaní. Avšak ten dotyk byl kupodivu natolik uklidňující, že se ani nepokoušela mu vytrhnout.
Saeros se na ni povzbudivě pousmál. „Nyní sobě odpočiňte, lady Lidianno. My se časně zrána na cestu vydáme.“
Užasle otevřela ústa, ale hned je zase zavřela. To, co tu naznačoval, bylo příliš neskutečné, než aby tomu mohla uvěřit.
„My?“ vypravila ze sebe nakonec s obtížemi a napjatě hleděla na mladého léčitele, který před ní klečel.
„Zajisté. My dva a oddíl vojáků, jenž Vás před nepřáteli případnými ochrání. Koneckonců Vy princeznou jste a podle toho by též příjezd Váš do Imladris vyhlížeti měl.“ Saeros se musel zasmát, když viděl její šokovaný výraz. „Myslíte si snad, že láska cit nám neznámý jest, arwenamin?“
„Já... nemám slov, Saerosi...“ hlesla a vděčně se na něho usmála.
„Pak ničeho neříkejte. Klidně ulehněte a já všeho potřebného zařídím.“
Saeros povstal a zamířil ven.
Lidianna okamžitě vyskočila. „Počkejte!“ vyhrkla bez přemýšlení. „Jedno přece říct musím! Diola lle, Saeros (Děkuji Vám, Saerosi).“
„Ta nae saesamin (Bylo mi potěšením),“ odvětil už mezi dveřmi.
„Jednomu ale nerozumím... Proč mi pomáháte?“ zeptala se ho nechápavě.
„Neb pomoci potřebujete. A též řekněme, že cílů svých vlastních zároveň sleduji...“ pronesl tajuplně a nechal ji stát uprostřed místnosti plnou pochyb a obav z nadcházejícího dne.

Finrod se zvedl ze země a znovu se vyhoupl na koně. Musel uznat, že stopovat prince není zrovna jednoduché, a stále nebylo ani náznaku toho, že by byl o něco blíž svému cíli, než když před mnoha hodinami opouštěl nádvoří paláce.
Začal na místě, které mu popsal Thranduil, a kde dosud ležely až příliš zjevné důkazy o tom, co se tam dnes odehrálo. Avšak stopa, jež odtamtud vedla opačným směrem než ta králova, brzy skončila v hustém křoví. Tlumeně zaklel. Zřejmě už byl příliš dlouho bez boje, když se nechal tak snadno zmást! Cožpak ho Thranduil nevaroval, že je obtížné jeho syna vypátrat? Ještě několikrát se ho Legolas během té doby snažil svést z cesty, ale to už byl ostražitější. A díky tomu, že musel veškerou svou pozornost věnovat odhalování pravých a nastražených stop, nevkrádal se mu aspoň tak často na mysl jistý tmavovlasý rádce. I když zapomenout na jejich rozhovor v síni také úplně nedokázal. Jak jen si o něm může Erestor myslet takové věci? Copak už zcela ztratil víru v Eldar kolem sebe? Jak jinak si vysvětlit ty jeho řeči o tom, že Thranduil zmrzačil svého syna a pak ho nechal bezmocného v lese? Copak se stalo s tím zasněným sarkastickým ellonem, kterého kdysi potkal v zahradách? Je ještě někde pod tou tvrdou slupkou a nebo už ho dávno ztratil?
Z jeho úvah ho náhle vytrhlo tiché zapraskání a on vzhlédl do koruny stromu, pod kterým právě projížděl.
„Lle naa ba (Ty mrtev jsi)!“ pronesl Legolas, jenž se skrýval mezi spodními větvemi s lukem namířeným přímo na něho.
Finrod bleskurychle otočil koně a silným kopancem do kmene roztřásl celý strom. Legolas se stihl ještě chytit větve nad sebou a uchránit se tak před nedůstojným pádem, ale upustil přitom luk. Zachytit ho bylo pro Finroda maličkostí a pak už se jen pobaveně zazubil na prince, který tam chvilku bezradně visel ve vzduchu, než seskočil na zem.
„Ya naa ba (Kdo mrtev jest)?“ otázal se ho a zkusmo napnul nově nabytý luk.
„Čehož učiniti chceš? Tětivou mne uškrtiti?“ prohodil výsměšně Legolas.
„Já i způsobů účinnějších znám...“ odvětil kapitán a z toulce, jenž měl připevněný pod pláštěm, vytáhl šíp. Hravě si s ním otáčel v prstech a pak ho hbitým pohybem ruky poslal princi k nohám. Zapíchl se do země jen kousek od jeho boty a on uznale pokýval hlavou.
„Působivé. Takto dojmu na ellith činíš?“
Finrodův úsměv poněkud pohasl. „Jak kdy. Mnohdy mnohem méně stačí. A někdy ať se snažíš sebevíc, stále to není dost...“
„Toho vypadá, že zkušeností s tím již máš. To ta elleth, jež při oslavách Lindirovi přednost dala?“ optal se Legolas zvědavě a téměř automaticky vytrhl šíp a přidal ho do svého toulce.
„N´uma (Ne), však hovořiti o tom by zcela zbytečným bylo. V případě tomto jednoduše šancí nemám...“ přiznal Finrod s jemným pokrčením ramen a vrátil Legolasovi luk.
„Cožpak již volnou není?“
„V tom potíž má netkví. Zjevně o kohos jako já jsem zájmu nemá.“
Legolas se na něho pátravě zadíval. „Snad ses též do sestry Glorfindelovy nezahleděl?“
„Ovšem že ne. Cožpak by správným bylo, bych na laň královu mířil?“ Finrod sesedl a následoval Legolase k tábořišti, které měl zřízené poblíž.
„Nu, zřejmě laň dotyčná raději do lesů cizích odběhla,“ poznamenal princ věcně.
„Tak se toho jeví. Však laně nevypočitatelné jsou. Uháníš je a ony prchají, pak nevšímáš si jich a ony samy přiběhnou...“ prohodil Finrod, zatímco sundával náklad ze svého koně.
„Poznatků zajímavých máš, však laně ni jediné!“ zasmál se Legolas jeho moudrům a natáhl se na deku, kterou měl rozvinutou na zemi.
Nezdálo se, že by ho jeho zranění nějak trápila, i když krvavá skvrna na boku dávala tušit, že tahle rána šla hlouběji než ostatní. Ovšem Finrod si nehodlal zopakovat svou dnešní zkušenost s Thranduilem, a tak si místo nabídky ošetření raději lehl vedle něho.
„Možná proto, že jsem dosud nezřel tu, jež by mi za to stála. Však tys již té své ulovil a namísto by ses jí věnoval, se po lesích touláš. Už tebe snad omrzela a jiné vyhlížíš?“
Legolas se nejdřív chystal odseknout, že mu do toho nic není, ale pak si to rozmyslel. Nebylo by správné, aby si na něm vybíjel svou zlost.
„To otec tě sem poslal, že?“ optal se ho, ačkoli odpověď dopředu znal.
Ani Finrod neviděl důvod, proč to popírat. „On starostí o tebe si činil. I když teprve nyní chápu, že možná spíše obav o mysl tvou než-li tělo měl.“
Legolas se trpce pousmál. „To podobno mu jest! On si vždy přespříliš pozdě starostí činí!“
„Lepší pozdě než-li nikdy, nemyslíš?“ opáčil kapitán.
Legolas se prudce posadil jako kdyby ho štípla vosa. „Kdyby on Lidianny na pokoji nechal, pak si jich vůbec činiti nemusel!“
Finrod k němu otočil hlavu. „Tedy o tomto to celé jest? O incidentu onom nešťastném, jenž se ještě před svatbou vaší udál?“
Princ se podrážděně nadechl. „Jistě! A o němž zřejmě každý více ví než-li já!“
„Erestor mi o tom pověděl. Však ničeho se nestalo, pokud toho tebe trápí.“
Legolas se opřel zády o kmen stromu a zamračeně si Finroda přeměřoval. „Toho já vím, Lidianna mi již toho sdělila! Zdá se, že otec pouze zjistiti chtěl, kam až by ona kvůli mně zajíti ochotna byla!“
„Proč tedy nazlobený jsi?“ nechápal Finrod. „Neb jí na tobě záleží? Pokud správně jsem toho vyrozuměl, ona strachu z krále má. Tudíž onen večer pro ni přímo snem zlým býti musel. A přesto toho pro tebe podstoupila. A ty ji za to na oplátku zatratíš?“
Legolas ztěžka polkl. Ve Finrodově podání vyznělo jeho chování přímo odsouzeníhodně! „Však já pocitu se zbaviti nemohu, že se tehdy více než-li to událo!“ bránil se chabě. „Já snu měl... A v něm - “
„Legolasi, nyní jako děcko hovoříš!“ přerušil ho Finrod rázně. „Jako kdybys nevěděl, že sny mnohdy představami pouhými jsou. A na základě jich Lidiannu odsouditi hodláš? Já myslím, že problém tvůj jinde tkví...“
Legolas, jenž se během jejich rozhovoru zahleděl kamsi do dáli, se nyní obrátil zpátky k němu. „Skutečně? A kde tedy?“ otázal se ostře.
To Finrod neztrácel svůj obvyklý klid. „Já myslím, že na otce svého žárlíš, ač k tomu důvodů pražádných nemáš. On o ni zájmu nemá, ni ona o něho. Však pokud ji odstrkovati nepřestaneš, pak vyloučeno není, že ji přec jen ztratíš.“
Legolas se chtěl proti jeho slovům razantně ohradit, ale nějak k tomu nenašel sílu. Vždyť měl Finrod pravdu a on to moc dobře věděl!
„Já dnes činu strašlivého spáchal...“ zamumlal provinile a aniž by ho Finrod musel pobízet, stručně mu vylíčil, co se přihodilo během boje s Gobliny.
Zatímco povídal, Finrod se posadil, a když dokončil své vyprávění, povzbudivě mu stiskl rameno. „Tím se netrap. Důležité jest, žes nenávisti své chvilkové překonati dokázal. Myslím, že otec tvůj rány jedné do hlavy navíc přežije. Horší to zřejmě s hrdostí jeho bude, však toho mu pouze prospěje.“
Legolas se nevesele pousmál. „On v pořádku jest, že, Finrode?“
„Rozhodně. Když naposledy jsem ho zřel, on skoro tažení válečného proti Goblinům chystal.“ Finrod se ušklíbl. „Nerad toho říkám, však všem nám rozptýlení tohoto již dlouho zapotřebí bylo. Ne, že bych krvežíznivým byl, však čím bojovník jest, když bojovati nemůže?“
Princ přisvědčil. „Tak trochu jsem doufal, že ještě na Goblinů nějakých narazím. Však krom skupiny, jež otec objevil, jsem žádných nezřel.“
Finrod se zasmál. „Snad mu toho nezazlíváš? Já jist si jsem, že kdyby výběru měl, pak by jich tobě s radostí přenechal!“
„Já myslím, že by si jich za okolností normálních sám s radostí vychutnal, však kdyby meče svého s sebou měl! Kterak uvažoval, když se neozbrojen na projížďku vydal?!“ rozčiloval se Legolas, však v jeho slovech nezaznívala zloba, spíš starost o otce.
„Nejspíše nikterak. Toho někdy zamilovaní činí. Prostě o ničem nepřemýšlí, sednou na koně a jednou.“
Prince se na něho zamračil, neboť mu jeho narážka neunikla. „Ty zřejmě přespříliš času s Erestorem trávíš, mellonamin (příteli můj). Již i sarkasmu jeho sis osvojil.“
„Zato ty jako Thranduil jsi. Kdykoliv hovor příliš osobním býti začne, raději ho jinam stočíš.“
„Toho nečiním!“ ohradil se Legolas dotčeně a zvedl se ze země docela.
„Že ne?“ Finrod skepticky zvedl obočí. „Tedy pověz mi, čeho nyní učiniti se chystáš. Kterak s lady Lidiannou naložíš?“
Legolas po něm sekl nevraživým pohledem. „Toho zatím netuším. Však zcela jistě vím, že bychom se místo tlachání prázdného raději po čems k večeři poohlédnouti měli a dřeva nasbírati.“
„Toť vskutku odpovědi nevyhýbavé bylo!“ dobíral si ho kapitán, ale i on vstal. „Dobrá tedy. Já kořisti obstarám a ty mezitím dřeva zajisti.“
Princ se zamračil. „A proč toho naopak neučiníme?“
„Neb starším z nás dvou jsem.“
„Však já titulu vyššího mám.“
„Však titulem zvěře neskolíš.“
„Však lukem ano a lépe než ty zbraněmi svými.“
„Ach ano, již jsem téměř na zručnost tvou s lukem pozapomněl!“ A Finrod se bujaře zasmál, když si znovu vybavil, jak tam princ visel z větve jako nějaké přezrálé ovoce.
„Doufám, že tebe Ent za to do zadnice kopne!“ odsekl Legolas, ale ani on se neubránil smíchu při té vzpomínce.
Na to, jak neslavně ten den začal, to bylo celkem příjemné zakončení.