Srdce bojovnice - 88. díl

Když jsem se konečně se Saerosem rozloučila, bylo už natolik pozdě, že jsem radši zpátky do ubytovny velitelů běžela, jen abych se neopozdila při nástupu. Samozřejmě jsem měla to štěstí, že jsem na chodbě narazila na prince. Hovořil právě s nějakým vojákem, ovšem můj příchod ho očividně zaujal natolik, že přesunul svou pozornost na mě.
„Natolik se nemůžeš dočkat boje, Riel?“ poznamenal pobaveně a já ho kvapně pozdravila a bez otálení jsem zmizela ve svém pokoji, než si stihne povšimnout mého poranění. Nechtělo se mi zrovna vysvětlovat, jak jsem k němu přišla, nemluvě o tom, že jsem si ani nebyla jistá, jestli by mi to uvěřil.
Rychle jsem si vyměnila svou původní košili za jinou, jejíž vysoký límeček částečně zakrýval i krk a tudíž dobře maskovala slabý obvaz, kterým jsem si Saerosovo říznutí pro jistotu převázala, a pak jsem si znovu navlékla tuniku, chrániče a toulec. Zhluboka jsem se nadechla, abych trochu zklidnila srdce, které mi bušilo v hrudníku prudčeji než Celebrova kopyta, když tepou prašnou zem, a vyšla jsem ven z místnosti.
K mému znepokojení tam princ dosud stál, i když tentokrát už byl docela sám.
„Je vše v pořádku?“ otázal se mě a přitom ze mě nespouštěl oči.
„Ano, pane,“ přisvědčila jsem a rozhodla se ihned využít této příležitosti k žádosti, které jsem se valaržel nemohla nijak vyhnout. „Vím, že se to nyní nehodí, ale myslíte, že byste mi mohl věnovat trochu svého času, až se navrátíme z výpravy? Potřebuji s Vámi promluvit v naléhavé záležitosti.“
„Tak v naléhavé pravíš? Jak bych tě pak mohl odmítnout, Riel. Už jen tvá slova ve mně probouzí zvědavost. Pověz, změnila jsi snad názor?“ vyzvídal a na jeho tváři se objevil výraz, který nejde popsat jinak než jako samolibý.
„Ano, pane, změnila. Ale nerada bych to tu nyní probírala na chodbě... Přece jen některé záležitosti vyžadují více soukromí...“ odvětila jsem s nádechem úsměvu na rtech.
Bylo mi jasné, že díky mému chování dojde k úplně mylnému závěru, ale bylo mi to naprosto jedno. Tuhle hru přece můžou hrát dva! Jen ať ten domýšlivec chvilku věří, že už jsem mu podlehla! O to větší bude mé zadostiučinění, až mu sdělím pravdu...
„To máš pravdu... a některé činnosti rovněž...“
„O tom není pochyb, pane.“
Thranduil přikývl. „Pak jsme tedy domluveni. Ještě než půjdeš na nástup... Doufám, že jsi mne uposlechla a nemusím kontrolovat, jestli nemáš nějaká zranění? Postačí mi na to tvé slovo, pokud mi ho ovšem můžeš dát.“
Sebevědomě jsem opětovala jeho zkoumavý pohled. „Přísahám, že jsem si nehrála s žádnými ostrými předměty, přesně, jak jste si přál, pane. Stačí Vám to?“
„Ano, asi ano,“ pronesl princ zamyšleně. „Jsem rád, že jsi mé přání tak poslušně vyplnila. Doufáš snad v další odměnu? A nebo spíše trest?“
Při těchto slovech mnou projel žhavý šíp touhy, který vystřelil přímo do nitra mého těla a vyvolal v něm neuhasitelnou potřebu po divokém milování. Dosud jsem se plně nedokázala vzdát svých vzrušujících snů o tom, jaké by to bylo, kdyby mě tu Thranduil prostě jen opřel o zeď a prudce se mě zmocnil. Jistě by byl netrpělivý a nesnažil by se krotit svou vášeň, což bylo přesně to, co jsem potřebovala i já.
„A co z toho mi nabízíte, pane?“ vypravila jsem ze sebe lehce zadýchaně a snažila se vyhnat z hlavy ty svůdné představy našich tvou nahých těl propletených do sebe a žádostivě se domáhajících rozkoše.
„To ty přece víš, Riel. Jenom ses dosud nedokázala rozhodnout, co vlastně chceš ty. Ale možná, že se dnes ještě dočkáme překvapení...“ prohodil tónem, který mi sliboval vše, po čem jsem kdy prahla.
Neurčitě jsem pokývla hlavou a pospíšila si pryč. Tentokrát ne kvůli nástupu, ale abych se co nejdříve dostala do bezpečné vzdálenosti od prince. Nevyhnutelně mi přitom vyvstalo na mysli Lindirovo varování před tím, abych náhodou nedostala to, po čem tolik toužím. Bylo by to skutečně tak špatné? Pocítila jsem nečekanou lítost nad tím, že tohle už nemám šanci se dozvědět. Neboť slib byl dán a nemůže být vzat zpět.