Juliin deník - 44. díl

Konečně jsem dopsala dlouhé psaní, určené mým tetám – domů. Domů... to slovo mi najednou připadalo tak zvláštní. Po celý život to byl můj domov, můj jediný domov, který jsem měla tak ráda i se všemi jeho obyvateli. A teď jsem se najednou dozvěděla, jaká je má pravá rodina... Vlastně jsem se zatím setkala pouze s jedním jejím členem a netroufala jsem si odhadnout, jak mě přijmou ostatní. Děsila jsem se okamžiku, kdy je poznám – kdy se oni setkají tváří v tvář se svou odloženou dcerou. A je mi vůbec souzeno se s nimi setkat? Roman přece říkal, že mají spoustu práce s patronstvím, a navíc to všechno... hledání smaragdu, rozhovor s Nejvyšším, dědův hlas... Celé se to tolik komplikovalo a já se pomalu ale jistě začínala ztrácet. Ztrácet v té nekonečné džungli problémů, událostí, hlasů, vysvětlování, úkolů, nových schopností, zodpovědnosti, strachu...
Potřebovala jsem se trochu protáhnout. Vstala jsem z lavičky a sešla z terasy. Zůstala jsem stát uprostřed sluncem zalitého plácku mezi terasou a řadou stromů, jež tvořily hranici lesa. Obrátila jsem hlavu směrem vzhůru a nechala si na tvář dopadat hřejivé sluneční paprsky. Natáhla jsem ruce do výšky jako bych jimi chtěla dosáhnout na slunce. Jako bych ho chtěla strhnout z oblohy a mít jeho teplo jen pro sebe... Existovaly chvíle, kdy jsem milovala slunce. A tahle k nim patřila. Užívala jsem si slunečního záření – tolik mě nabíjelo energií a optimismem, dávalo mi pocit bezstarostnosti...
Spustila jsem ruce zpátky k tělu, zatímco obličej jsem si stále nahřívala. Zůstala bych takhle věčnost... Všechny starosti dávno odpluly kamsi do ztracena a já se cítila úplně volná... stačilo jen vzlétnout...
Anebo taky ne. Zničehonic jsem na očních víčkách ucítila dvě studené dlaně. Lekla jsem se, protože takový návrat do reality jsem nečekala – neslyšela jsem ničí kroky. Přesto jsem byla klidná. Možná za to mohly sluneční paprsky, možná Iris, možná pouze můj šestý smysl. Každopádně jsem si byla jistá, že mi nehrozí žádné nebezpečí.
Pomalu jsem uchopila obě ruce, jež mi zastiňovaly můj původní výhled. Byly tak hladké a něžné a přitom pevné a silné. Ještě než jsem se otočila, věděla jsem přesně, kdo za mnou stojí. Aniž bych si to uvědomila, zůstala jsem tam ještě malý okamžik stát a stále jsem držela Nickovy ruce ve svých.
Konečně mi to došlo, pustila jsem ho a rychle – a velice neobratně – jsem se k němu otočila čelem. Oslepena sluncem jsem zavrávorala a najednou jsem se mu ocitla tváří v tvář. Ovšem tak blízko, jak jsem to vůbec neplánovala. Dokonce mě u nosu lehce pošimrala vůně jeho dechu. Zamotala se mi hlava. Polekaně jsem ucukla.
„Uh... promiň... omlouvám se,“ vykoktala jsem ze sebe a začervenala se.
Pro jistotu jsem udělala ještě jeden menší krok vzad, abych mu dokázala, že jsem rozhodně neměla v úmyslu se k němu tak nebezpečně přiblížit. Byla to nehoda!
On však vypadal zcela klidný. Lehce se pousmál, ale nic neříkal.
Tak řekni sakra něco! Cokoliv, co odvede pozornost od toho povedeného trapasu! Proč mlčíš? Tak řekni už něco! prosila jsem ho v duchu. (Abyste tomu rozuměli – telepatii jsem tentokrát nepoužívala. Jenom jsem si to obyčejně přála, jako normální smrtelníci.)
Zdálo se, že mé přání nebude vyslyšeno. Tiše jsem si povzdechla. Takže je na mě, abych zachraňovala situaci. Přemýšlela jsem, jak bych mohla nejlépe začít konverzaci, a Nickův pohled mi to nijak neusnadňoval. Od té proklaté chvíle – všichni víme, co mám na mysli – ze mě nespouštěl oči a to mě znervózňovalo. A ještě horší bylo, že z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Neměla jsem ponětí, zda se mi v duchu vysmívá, má na mě vztek nebo jednoduše neví, co si má myslet.
„Hm... Tak na čem jste se s Haylem, Kathrin a Teddem dohodli?“ dostala jsem ze sebe nakonec.
S odpovědí si dal na čas, ale konečně promluvil – poprvé od chvíle, co přišel.
„Nemusíš se o to starat,“ řekl a upřeně se na mě díval.
„Ale... musím!“ zamračila jsem se. „Jde přece o...“
Zarazila jsem se. Vzpomněla jsem si, že bych se o svém dědovi neměla před Nickem zmiňovat. Nejvyšší si to nepřál.
„Jde přece o co?“ otázal se Nick.
Polkla jsem ve snaze získat čas na to, aby můj mozek vymyslel, jak se mám dostat z blížícího se maléru.
„No... Ne, je to hloupé.“
„Chci to slyšet, když už jsi to nakousla.“
Kousla jsem se do rtu.
„Jde o to... Jde přece o to, že já jsem momentálně ta hlavní osoba, která má zachraňovat svět patronů – jak mi ostatně bez přestání kladete na srdce – a... proto je blbost říkat mi, že se o to nemám starat!“
Uff.
„Aha. Julie,“ nadechl se. „Tohle jsme už přece probrali.“
„Jo, jasně, já vím. Říkala jsem ti, že je to hloupost.“
„Abys věděla, rozhodli jsme se, že nic dělat nebudeme.“
„Cože? Nebudeme dělat nic?“ nechápala jsem. „To jako... vůbec nic??“
„Ne, nemyslím tím, že nebudeme dělat vůbec nic.“
„Tak co tím, ksakru, myslíš?“
„Nebudeme dělat nic jenom prozatím.“
Povytáhla jsem obočí.
„Shodli jsme se na tom, že v současné chvíli toho stejně mnoho udělat nemůžeme,“ pokračoval Nick.
„Ale co ten sen... říkali jste, že temný z toho snu nás dovede ke smaragdu.“
„To sice ano. Ale je chytrý. Musíme si na něj dávat pozor.“
„No dobře, ale co to znamená? Po smaragdu přece můžeme pátrat.“
„Bylo by to nebezpečné. Počkáme na další znamení, na další sny...“
„Jak si můžeš být tak jistý, že přijdou?“
„Přijdou,“ řekl pevným hlasem. „On se ozve. Brzy.“
Už se nedíval na mě, ale kamsi do dálky. V očích měl skelný výraz, takže mi to připadalo, jako by hleděl někam do úplně jiného světa... možná do budoucnosti? Od toho jsem tady přece já!
Byl tak zaražený, až jsem se na něj skoro bála promluvit.
„Eh... Nicku? Takže... co teda budeme dělat teď? Když... nemusíme dělat nic.“
Zabrousil pohledem zpátky ke mně. Jeho tupý výraz vystřídal mírný úšklebek a v očích mu zajiskřilo.
„Budeme se flákat,“ zašeptal po chvíli a mrkl na mě.
Flákat?! Zůstala jsem na něj nechápavě zírat.
„Pojď za mnou,“ poručil mi znenadání. Očekávala jsem, že půjde směrem k chalupě, ale on místo toho zamířil na opačnou stranu.
„Jdeme... do lesa?“ podivila jsem se.
Neřekl ani slovo a pomalu začínal mizet mezi stromy.
„Do... tohohle lesa?“ zašeptala jsem úzkostlivě.
Ne že bych neměla ráda přírodu, ovšem tenhle les mi naháněl hrůzu. Na první pohled vypadal vcelku přívětivě, ale když jsem se k němu přiblížila... no, zkrátka byl strašidelný. I přesto, že všude okolo byl krásný slunný den, les byl tmavý, vlhký a v dálce se ztrácel v mlze. Došla jsem přesně na místo, kde končil zelený trávník zalitý slunečními paprsky.
„Nicku?“
Díkybohu se objevil pouhé dva metry přede mnou.
„Tak pojď,“ usmál se.
„Když já nevím,“ znejistěla jsem. „Je to... je to bezpečné?“
Podívala jsem se na zem – tam, kde se na trávě rýsoval stín, jenž značil jediné: zde začíná les. Byl to možná jen obyčejný les, já se však přesto zdráhala překročit svými teniskami tu podivnou hranici. Nebylo to jako když jdete do lesa na houby. Bylo to zvláštní. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že tam za tou hranicí je jiný svět. Jako bych vstupovala do pohádky... Ne, ne do takové pohádky, kde zakletou princeznu vysvobodí překrásný a bohatý princ, mají přepychovou svatbu a potom spolu žijí šťastně až do smrti. Tahle pohádka byla jiná. Odehrávala se v tajemném lese, kde žili zlí vlkodlaci, bludičky, čarodějnice a... vždyť víte, všelijaká očarovaná lesní havěť.
Najednou mě něco chytlo za ruku. Ne, to byl jen Nick. Byla jsem natolik pohroužená do svých strašidelných myšlenek, že mi Nickův dotyk způsobil mírnou elektrickou ránu.
„Jsi v pořádku?“ podíval se na mě starostlivě.
S vypětím všech sil jsem přikývla. Nepřesvědčilo ho to. Povzdechl si.
„Julie. Nemáš se čeho bát, se mnou ti žádné nebezpečí nehrozí. Rozumíš?“
Díval se mi při tom zpříma do očí a dával najevo, že to myslí naprosto vážně. Stále mě držel za ruku; tou druhou mi odhrnul neposlušný pramínek z obličeje a zastrčil mi ho za ucho. Potom se usmál.
„Tak půjdeme?“
Zhluboka jsem se nadechla. Nevěděla jsem, co za pohádku mě tam uvnitř čeká, ale na tom nezáleželo – všechny pohádky přece mají šťastný konec.
„Dobrá.“
Stiskla jsem mu ruku na znamení, že můžeme vyrazit. Pomalu procházel mezi stromy a já se držela v těsné blízkosti za ním. Ušli jsme sotva pár kroků, když Nick znenadání zastavil. Nebyla jsem na to vůbec připravená a narazila jsem hlavou do jeho ramene.
„Promiň,“ zamumlala jsem. „Proč jsme se zastavili?“
Ohlédla jsem se. Zatím jsem dohlédla na slunečné místo za námi, ale stačilo ujít ještě několik kroků a my bychom zůstali obklopeni mlhou ze všech stran. Nick se chvíli rozhlížel a potom zamířil k obrovitému dubu kousek od nás. Dovedl mě až k němu a potom se ke mně obrátil.
„Držíš se mě pevně?“ zeptal se.
Přikývla jsem a pro jistotu jsem svůj stisk ještě upevnila. Nick položil volnou dlaň na mohutný kmen stromu a zavřel oči. Vypadal, že se na něco moc soustředí.
Najednou se všechno kolem rozplynulo a my se začali točit. Ten pocit jsem už znala... Kam mě to Nick jenom chce přemístit?
Raději jsem po Nickově vzoru zavřela oči, protože se mi začalo dělat lehce nevolno. Když jsem je opět otevřela, chvíli mi trvalo, než jsem se pořádně rozkoukala.
„Ale Nicku... vždyť jsme pořád v lese!“
Ať jsem se dívala, jak jsem chtěla, neviděla jsem okolo sebe nic než stromy – a za nimi samozřejmě mlhu.
„Já vím,“ zamrkal na mě spiklenecky.
Teprve teď jsem si všimla, že dub, jenž Nick použil k přemístění, je jiný – ten, u kterého jsme stáli nyní, rozhodně neměl tak silný kmen a celkově vypadal mnohem mladší. Soudě i podle hustší tmy kolem nás jsem si uvědomila, že jsme se ocitli hlouběji v lese. Potvrdil mi to i fakt, že už jsem v dálce za námi neviděla žádné světlo. Všude se rozprostírala jen mlha. Co tady se mnou chce Nick u všech čertů dělat?
Zatímco jsem si nedůvěřivě prohlížela každý strom, jako bych čekala, odkud na mě něco strašidelného vyskočí, Nick mě táhl dál. Kličkovali jsme mezi stromy a já si zničehonic uvědomila, že se jedná o samé buky. Zvláštní. Že by byly duby jako poznávací znamení, aby patroni věděli, odkud se mají přemístit?
Šli jsme dál a dál a já se třásla zimou. Přála jsem si, abych se co nevidět octla zase zpátky u chalupy na sluncem prohřáté terase. Nick si zřejmě všiml, jak se klepu s cvakám zuby, jelikož se zastavil, sundal si svůj teplý svetr a podal mi ho.
„Mně zima není,“ dodal, když viděl, že váhám.
Natáhla jsem si ho tedy na sebe a musela jsem se smát nad tím, jak mi byl velký. Ale bylo to příjemnější než mrznout.
„Díky.“
„Omlouvám se. Všiml jsem si, že máš ráda slunce, a tady je vážně chladno. Za chvíli bude zase teplo, uvidíš.“
Pokrčila jsem rameny.
„Mně už je teď stejně dobře.“
Po pár krocích se mi zdálo, že před námi už není pouhá mlha, nýbrž i jakási podivná záře. Čím víc jsme se přibližovali, tím výrazněji nás ozařovala. Nebyla to sluneční záře, ani žádné obyčejné světlo... Neměla jsem ponětí, odkud to může vycházet.
Konečně jsme prošli kolem zbývajících stromů a zastavili se. Strnula jsem úžasem. Před námi se otevíral prostor přibližně o velikosti fotbalového hřiště, celý porostlý pohádkovým mechem. Vypadalo to jako malá mechová louka uprostřed lesa, ohraničená těmi nejvyššími břízami, jaké jsem kdy viděla.
To však ještě zdaleka nebylo to, co mě tolik ohromilo. Všechno kolem, včetně mechu, se třpytilo jako ranní rosa, ovšem tohle bylo mnohonásobně hezčí. Představovala jsem si, že všechny hvězdy spadly z nebe na tohle místo. Nedokážu vypovědět, jak překrásné mi to připadalo... Nemohla jsem z té stříbřité nádhery spustit oči.
„Jak... Kde to jsme? Co je tohle sakra za místo??“ vypravila jsem ze sebe konečně.
„Líbí se ti tu?“
„Co je to za otázku?! Větší krásu jsem v životě neviděla!“
„Tak se podívej nahoru.“
Zvedla jsem oči k obloze. Chci říct, zvedla jsem oči tam, kde měla být obloha. Žádnou jsem ovšem neviděla – břízy se vysoko nad námi skláněly k sobě a vytvářely tak jakousi přírodní střechu. Lehce se pohupovaly do větru a tak se každou vteřinou měnil i jejich božský třpyt.
„No né,“ vydechla jsem.
Popošla jsem několik kroků kupředu s hlavou stále zdviženou vzhůru, abych si mohla břízy nad námi lépe prohlédnout. Pomalu jsem se otáčela kolem své osy, aniž bych odlepila od lesklé „oblohy“ oči. Nemohla jsem se toho pohledu nabažit...
Ani nevím, jak dlouho jsem se tam tak točila s očima upřenýma vzhůru. Ale když jsem se konečně podívala dolů, všechno se mi míhalo před očima. Zamotala se mi hlava a já začala padat...
„Au,“ vykřikla jsem po dopadu automaticky.
Vzápětí jsem si však uvědomila, že ačkoliv jsem spadla docela nešikovně na záda, necítila jsem ani náznak bolesti – nikde jsem se neuhodila. Naopak jsem si připadala... jako kdybych spadla do peřin. Náhle jsem nad sebou uslyšela hlasitý smích. Zvedla jsem hlavu.
„Nicku!“ zamračila jsem se. Při pohledu na jeho rozesmátý obličej mi ale rozzlobený výraz dlouho nevydržel – chtě nechtě jsem se k němu musela přidat.
„Promiň,“ vypravil ze sebe, zatímco se dál smál.
Když se konečně uklidnil, dodal ještě: „Vypadala jsi vážně komicky, když jsi spadla do toho mechu a tvářila ses, jako když máš každou chvíli umřít. Nemohl jsem se udržet.“
„Nečekala jsem, že to nebude bolet,“ snažila jsem se obhájit, ale Nick znovu vyprskl smíchy.
„Co je na tom tak vtipnýho?“ nechápala jsem. „Nebýt tu ten mech, mohla bych si něco udělat... třeba s páteří!“
„No právě, NEBÝT TU TEN MECH,“ zdůraznil mi, jakmile zas popadl dech.
Nechápavě jsem zakroutila hlavou.
„Do tohohle mechu můžeš padat, jak chceš, a nic se ti nestane,“ vysvětlil.
„Tím chceš říct, že je kouzelný, nebo co?!“
K mému překvapení přikývl a než jsem se nadála, vyskočil na nejbližší břízu, obratně po ní kousek vyšplhal, přeručkoval na konec jedné silné větve a – skočil. Na malý okamžik ve mně zatrnulo, protože větev, kterou si vybral, nebyla právě nízko – možná tak ve výšce třetího patra panelového domu. Každý obyčejný smrtelník by považoval za štěstí, kdyby si při takovém pádu zlámal obě ruce i nohy, Nick ovšem dopadl úplně lehce a dokonce se mi zdálo, jako by ho mech po dopadu mírně vymrštil zpátky jako trampolína.
„To se mi snad zdá,“ zavrtěla jsem hlavou při pohledu na usmívajícího se Nicka uvelebeného v mechu.
„Zkus to taky,“ mával na mě.
Neměla jsem odvahu lézt na strom, ale něco jsem přece jen zatoužila udělat. Rozlehlá zelená peřina mě lákala, a tak jsem se jednoduše rozběhla, vyskočila a plácla sebou na břicho. Zní to určitě směšně, ale nedovedete si představit, jak báječný pocit to byl.
Ještě několikrát jsme s Nickem skákali do mechu a když nás to vyčerpalo, zůstali jsme celí rozesmátí ležet v měkké přikrývce.
„Jak jsi takové místo našel?“ zeptala jsem se ho, zatímco jsem pozorovala třpytící se břízy nad sebou.
„Už ani nevím. Chodím sem dlouho. Je to tady uklidňující.“
„Jo, až moc. Je to perfektní místo. Připadám si jako ve snu...“
„Šetři chválou. Ještě jsem ti zdaleka neukázal to nejlepší.“
„Co může být lepšího než tohle?“ divila jsem se.
„Nech se překvapit. Nemůžu ti přece ukázat všechna pohádková zákoutí lesa v jeden den.“
Usmála jsem se pro sebe. Pohádková zákoutí... Přece jen jsem se nakonec dostala do pohádky. A mnohem lepší, než jsem očekávala.
„A co budeme dělat teď?“ zeptala jsem se po chvíli.
„Už jsem ti to říkal – flákat se,“ odpověděl prostě.
„Fajn.“
Nějakou dobu jsme tam jen mlčky leželi a civěli nad sebe. Nakonec jsem prolomila ticho já.
„Co jsi vlastně zač?“ zeptala jsem se ho a abych na něj lépe viděla, nadzvedla jsem si hlavu a podepřela ji dlaní, zatímco jsem byla opřená o loket.
Myslím, že jsem se doposud pořádně nezmínila o Nickově vzhledu, můžu to tedy udělat nyní. Když jsem se tam tak na něj dívala, jak si lebedí v mechu, připadal mi docela roztomilý. Tmavě hnědé vlasy měl přirozeně rozcuchané, jeho snědý obličej vyzařoval moudrost a odvahu a z nevýrazně tvarovaných zelenohnědých očí čišela kromě toho i skromnost a vlídnost. Na sobě měl volnou košili a džíny, ledabyle převázané páskem. Jeho plné rty byly momentálně pevně semknuté k sobě a chvíli trvalo, než se Nick rozhodl je od sebe odlepit.
„Nick Richter,“ odpověděl klidně na mou otázku.
Čekala jsem.
„Areios,“ dodal.
Stále jsem čekala.
Sledovala jsem, kdy se jeho ústa opět otevřou, ale trvalo to dlouho.
Vlastně jsem musela promluvit první.
„Já vím,“ řekla jsem netrpělivě. „A dál?“
„Co dál chceš slyšet?“
„Všechno. Nic o tobě nevím! Zato ty o mně víš skoro všechno, řekla bych. Je to nefér – a taky dost zvláštní, uvážíme-li, že tady vedle sebe ležíme jako bychom byli staří známí.“
„Tak co by sis konkrétně přála vědět?“
„Já nevím – kdo jsou tví rodiče, jak dlouho jsi byl patronem a jak dlouho areiolem, koho jsi ochraňoval, proč tě Nejvyšší poslal zrovna za mnou, kde vůbec žiješ... je toho spoustu.“
Nick si povzdechl.
„Dobrá, tak tedy popořadě. Mí rodiče jsou samozřejmě patroni, takže jsem odmalička vyrůstal v patronském prostředí. Ukázalo se to jako obrovská výhoda, protože jsem neustále dychtil po tom vědět, co dělají rodiče. Tím pádem jsem se od nich opravdu hodně naučil a dozvěděl. Když jsem byl starší, dokonce mě brávali s sebou, když šli někoho zachraňovat – sám jsem kolikrát pomohl. Nabral jsem tedy spoustu zkušeností a ve svých čtrnácti letech jsem dostal první dušičku k opatrování, sedmiletého kluka jménem Marek. Byl to teda pěkný nezbeda, nespočetněkrát jsem ho tahal z maléru. Byl jsem jeho patronem po dva roky a potom si mě všiml Nejvyšší. Zavolal si mě k sobě a řekl mi, že se mu líbí, jak dělám svou práci, a nabídl mi, abych se stal patronem jeho pětileté vnučky Laury.“
„Ona sama tedy nebyla patronka?“
„Ne. Byla to nevlastní dcera Larryho. Bylo nezbytné, abych ji chránil nejen před všemožným nebezpečím, které na ni číhalo ve všedním životě, ale také před temnými. Proto jsem nebyl pouze obyčejný patron, jak už ostatně víš.“
„Ale copak temní můžou něco udělat nepatronům?“
„Všeobecně platí, že ne. Laura je však znevýhodněná svým postavením. Tím, že je to téměř blízká příbuzná Nejvyššího, mohla by se jednoho dne stát obětí temných.“
„A co tedy bylo dál? Říkal jsi přece, že jsi něco zvoral a Nejvyšší z tebe udělal areiola. Pamatuji si to přesně.“
Nick se na mě na okamžik díval a vypadal, že horečně přemýšlí.
„Dobře, pokud opravdu toužíš po tom to vědět... Byl jsem Lauřiným patronem až donedávna. Za těch pět let mi už ale pomalu začínala lézt na nervy a mně docházela trpělivost. Abys rozuměla, většího spratka jsem v životě neviděl. Byla tak rozmazlená a líná, že hlídat jí mi opravdu dávalo zabrat. Jednoho dne jsem se už neudržel a... dal jsem jí facku.“
Vyvalila jsem na něj oči. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo mračit.
„A... ublížil jsi jí?“
Nick zavrtěl hlavou.
„Ne, nic se jí nestalo. Potřebovala disciplínu jako sůl,“ zašklebil se. „Bohužel jsem neměl právo jí něco udělat. Nejvyššího to samozřejmě rozhněvalo a zbavil mě některých schopností – tím se ze mě stal areios. Zřejmě na mě však úplně nezanevřel, jelikož zanedlouho mě povolal, abych si vzal na starost tebe a převezl tě sem. Dál už to znáš.“
Jakmile domluvil, spojil ruce a složil je pod hlavou. Pohodlně se na nich uvelebil a upřeně se zadíval na třpytivé větve bříz nad sebou. Já ležela stále opřená o loket a se zájmem ho pozorovala a při tom přemýšlela.
„Cítím se s tebou v bezpečí,“ řekla jsem tiše. „Ačkoliv tě znám jen tři dny.“
„Tak to má přece být,“ odpověděl, aniž by odtrhl oči od bříz.
„Já vím, ale... tak jsem to nemyslela.“
„Bojíš se, abych tě taky neuhodil?“ zasmál se a konečně se na mě podíval.
„Ne. Ale co ty víš, jestli se taky nebudu chovat jak malé dítě. Umím být i pěkně protivná.“
Chvíli se mi mlčky díval do očí a potom zavrtěl hlavou.
„Tobě bych neublížil. Máš dobré srdce,“ řekl a zase se odvrátil.
Položila jsem si hlavu do mechu a dívala jsem se stejně jako on vzhůru.
„Napsala jsem dopis tetám,“ prohodila jsem s pohledem stále upřeným nad sebe.
Nedívala jsem se na Nicka, ale cítila jsem, jak přikývl. Dál jsme už nemluvili. Nebylo to třeba. Ještě nějakou dobu jsme tam jen tak leželi a pozorovali třpytící se krásu okolo nás. Vychutnávala jsem si ten bezstarostný pocit – konečně po dlouhé době jsem se zase cítila jako obyčejný člověk. Ne jako malá, nezkušená patronka, které na bedra uložili nesplnitelný úkol a která má strach ze všeho, co přijde... Byla jsem zase sama sebou.