Forsaken - 115. díl

V nemocnici to probíhalo celkem rychle, což mě mile překvapilo, protože tam byla neskutečná spousta lidí, a tak jsem samozřejmě trnula, že tam strávíme celý hodiny. Jako kdyby nebyly daleko příjemnější činnosti, než se courat po špitálech!
Táta mě dovedl až na oddělení hematologie, kde u okýnka kartotéky vysvětloval, proč mě sem vůbec vzal. Ženská na druhý straně se nejdřív čílila, že nejsme objednaný, ale když na ni nasadil omluvnej tón a ještě svůj neodolatelnej úsměv, tak baba roztála rychlejc než lecjaká puberťačka. Slíbila, že udělá, co bude v jejích silách, a fakt nekecala, protože se mě pak skoro okamžitě ujala nějaká sestra.
Zavedla mě do vykachlíkovaný místnosti, která připomínala pitevnu, a tak jsem se tam zrovna bezpečně necejtila. Vévodily jí dvě polohovatelný křesla, skoro jako u zubaře, a jedno lůžko. Kromě toho tam bylo několik skříněk s lékama a jehlama, umyvadlo a malej stolek, na kterým trůnil komp a před ním nějaká matrona, která do něj dvěma prstama něco bušila. Zřejmě byla zvyklá spíš na mechanickej psací stroj, protože razance, se kterou to do tý klávesnice prala, byla dost ďábelská.
Usadila jsem se do jednoho z křesel a zatímco jsem tý sestře u stolku diktovala svý osobní údaje, ta druhá si na mě připravovala mučící nástroje. Pak se mě zeptala, jestli se mi dělá špatně, a já potřásla zamítavě hlavou, i když tak docela jistá jsem si nebyla, a odevzdaně jsem nastavila levou paži.
„Vy jste teď někdy byla na odběrech?“ zeptala se mě vzápětí a já ji začala ujišťovat že ne, když mě napadlo mrknout se na ruku. Ta modřina od Viktorovy jehly fakt nešla přehlídnout a to ani při troše dobrý vůle.
Spěšně jsem jí teda odvyprávěla pohádku, že teda jako jo, ale že to bylo jenom u praktickýho lékaře, kterej mi doporučil, abych si zašla na hematologii na další vyšetření. Následoval údiv, jak to že teda nemám žádanku od svýho doktora, a já se zkroušeným hlasem přiznala k fiktivní ztrátě. Načež po mně chtěla kartičku pojištěnce... Vzhledem k tomu, že veškerý svý doklady jsem naposled viděla při setkání s Arielem v parku, tak jsem ani s tímhle nemohla sloužit a s nešťastným výrazem jsem jí sdělila, že tu taky nemám, protože mi v centru ukradli kabelku, kde byla právě i ta žádanka, a přidala jsem osobní poznámku o tom, jaká je to otrava obíhávat úřady a shánět si nový papíry.
„No to víte, kriminalita je teď čím dál tím vyšší,“ poučila mě ta baba u kompu. „Dneska se lidi přepadávají na ulici za bílého dne!“
Jako kdybych to nevěděla i bez tebe... pomyslela jsem si trpce. Ale navenek jsem se tvářila patřičně zděšeně a nastavila jsem sestře druhou ruku. Zatímco mi gumovým škrtidlem skoro přerušila krevní oběh, dohadovala se se svou kolegyní, jaký všechny testy mi udělat, ale z těch jejich zkratek už jsem rozuměla naprostý kulový. Jediný, co jsem vnímala až moc dobře, byla velká jehla, kterou mi vzápětí ta sadistka zabodla do paže, a pak množství zkumavek, který naplnila mou krví. Bylo jich aspoň deset! A pak kdo je tu upír... pomyslela jsem si trpce a radši jsem se koukala na zem.
„Teče to hezky, za chvilku to budete mít za sebou,“ uklidňovala mě ta mladší sestra přátelsky a já ji za její empatii nenáviděla.
Ale nějak jsem to přetrpěla a pak jsem si ještě chvilku poseděla a tiskla jsem si na vpich čtvereček buničiny, prý aby se mi tam neudělala tak hrozná modřina jako na tý druhý ruce. Už jsem viděla ten nekrolog... Zemřela, ale na pravé ruce neměla jedinou poskvrnku!
Když mě konečně propustily s náplastí a instrukcí, že se mám pro výsledky zastavit za čtyři tejdny, s ulehčením jsem se vypakovala na chodbu, kde na mě táta netrpělivě čekal.
„Tak jak to dopadlo?“ zajímal se hned.
Trochu neohrabaně jsem se sesula na nepohodlnou plastovou lavičku a tlumočila jsem mu, co jsem se dozvěděla.
„Hm,“ zamručel, zřejmě takový průtahy nepředvídal. „Dobrá, nějak ty čtyři týdny ještě přečkáme. Musím nyní už jet, ale brzy se zase uvidíme. Zatím na sebe dávej pozor,“ loučil se se mnou skoro neosobně a já na něho jenom nevěřícně zírala.
„To mě tu jako necháš samotnou?“ vypravila jsem ze sebe udiveně. Ta nenadálá svoboda byla sice úžasná, ale s parkama hemžícíma se vražednejma andělama a podobnou havětí, mi až zas tak přitažlivá nepřipadala.
„Ne, s tvým strážným andělem,“ sdělil mi táta a já sledovala jeho pohled ke vchodu, kde se právě nezjevil nikdo jinej než Riel. Samozřejmě celej v černým a tvářící se značně nepřístupně.
„To si děláš srandu, ne?“ vydechla jsem tiše, aby mě náhodou nezaslechl. „Přece mě s ním nenecháš samotnou!“ zaprotestovala jsem, i když jsem o tom ještě před ne tak dlouhou dobou snila.
„Riel tě ochrání před anděly. A Marcell se zase postará, abys byla chráněná před Rielem. Neboj se, Izabelo, mám to všechno pod kontrolou,“ ujistil mě táta a já se s těžkým srdcem koukala, jak odchází.
Dívala jsem se za ním, jak prochází dveřma a mizí za rohem, a v duchu jsem náhle viděla něco docela jinýho… Viděla jsem ho, jak padá zkrvavený na prašnou zem, těžce a bez života... jenom vzduchem se ještě chvilku vznášelo malý bílý peříčko, než pozvolna dopadlo na jeho nehybný tělo.