Až za hrob (16.)

Zatímco Gert pakoval, stihla jsem si projet fůru mailů, který na mě nastražil nejspíš každej, kdo mě znal, ale žádnej mi náladu nezlepšil tolik, jako ten od Anči. Snad všichni se mě dotazovali, jak že to trávim prázdniny, jediná An se ptala jestli jsem v pořádku, jak je na tom Gert, a kdy se vrátim. Bylo naprosto nepochopitelný, že Anna na takovou dálku dokázala vycítit, že jsem v úzkých. Jediná spřízněná duše v holčičím světě, kterou jsem měla. Byla jako moje druhý já, i když chvilku trvalo, než jsme si začaly víc pomáhat, než překážet. Teď byla mojí oporou a radarem na nepěkný situace, do kterých jsem se čas od času dostávala, aniž bych se o to snažila.
Bleskurychle jsem nadatlovala odpověď i s malým dodatkem o tom, že asi s Gertem chodim a počítač jsem vypnula. V duchu jsem si nadávala, že jsem s sebou nevzala mobil, kterej se teď povaloval v chatě naprosto vybitej, jak se zoufale snažil najít signál, hned jak jsme vytáhli paty z civilizovanýho světa. Kdybych ho dokázala nabít, nebylo by to vůbec k zahození pro případ, že by nás potkala nějaká podstatná katastrofa. Nevim proč, ale poslední dobou jsem měla pocit, jako bych stála pod tmavou oblohou, která se nebezpečně zatahuje.

„Tak jdem?“ zeptal se Gert a hodil si bágl na záda, jako by ho vůbec neměl našlapanej jídlem. Chvilku jsem odolávala myšlence uvelebení se v obýváku u televize, ale nakonec zvítězila touha dostat se taky někdy domů a přikývla jsem. Cestou jsme se ještě stavili u Vítka, protože jsme se chtěli rozloučit a hlavně se zeptat na most, kterej by nás pokud možno v suchu dostal na druhou stranu tý ošemetný řeky. Vítek nebyl zrovna výřečněj. Vypadalo to, že ho něco trápí víc, než dokáže schovat pod tu svojí sympaťáckou masku baviče. Začínala jsem mít celkem neblahý tušení, že má za sebou dost nepříjemnej rozhovor s Gertem, ale radši jsem se na nic neptala.
„Dávej na něj pozor.“ špitnul mi Vítek do ucha, když mi držel dveře. Gert už mířil celkem pevným krokem k lesu, takže neviděl Vítkův výraz, ale mně teda moc nepřidal. Jen jsem si povzdechla a vypochodovala jsem ven.
Cesta nám kupodivu netrvala moc dlouho. Až k mostu jsme měli celkem pevný instrukce a potom se ukázalo, že si Gert přece jen něco málo pamatuje, takže mě protáhnul přes pár mítinek a nedůvěryhodných bažin až do chaty. Jakmile sundal z ramen bágl, odcupital ke koním a nechal mě napospas osudu. I když nemůžu říct, že mi to zrovna v tu chvíli nějak víc vadilo. Ač to bylo k nevíře, byla jsem zase pekelně unavená, a tak jsem se nezatěžovala ani zouváním bot a mrskla jsem sebou na pohovku, kde se mi oči samovolně zavřely a já okamžitě vytuhla.

Něco mě hodně odhodlaně lechtalo na ruce, ale mně bylo tak úžasně ospale, že bych neotevřela oči ani kdyby mi tu ruku někdo probodnul vidličkou. Přes víčka mi prosvítala spousta načervenalých světýlek a po čele mi přebíhalo teplo, jako by mě někdo dost usilovně hladil. Tohle byl ale stupidní sen, končetiny jsem měla pekelně těžký, jako by mi k nim někdo přivázal závaží, víčka jsem měla snad přelepený izolepou, takže se mi nevedlo otevřít oči a jediný, co jsem slyšela byl můj pomalej dech a nějaká melodie, která mi sice byla povědomá, ale nechápala jsem, jak se ocitla zrovna teď v mojí hlavě. S nehorázným vypětím jsem se otočila na bok a objala jsem polštář, ke kterýmu se moje ruce po hmatu doplazily. Celkem mě překvapilo, když se polštář zavrtěla zamumlal něco jako: „Sakra!“
Radši jsem neotvírala oči, tohle se mi zdá, takže nemá smysl snažit se probrat. Ten frajerskej předmět se mi pod rukama začal mírně vzpouzet, a tak jsem si na něj položila i hlavu a spokojeně jsem zavrněla.
„Kurňa, to sis teda vybrala.“ zamumlal polštář a já cítila, jak se mi kolem ramen ovinuly něčí paže. „Takovejch let na to čekám, a když to konečně bez ostýchání uděláš, tak u toho chrápeš! Tvoje romantika by jednoho zabila!“ brblal potichu a jedním palcem mi přejížděl po řasách.
Konečně jsem si s plnou platností uvědomila, že tohle není sen a že neležim na zvlášť ukecaným polštáři. Celkem pečlivě zachumlaná se válim po Gertově hrudníku a jsem při plným, leč trochu líným vědomí….čehož by se možná dalo celkem hezky využít.
Trošku jsem se pousmála a pevně se přitulila ke Gertovu tělu. Svoje nohy jsem propletla s jeho a zase jsem malinko zavzdychala.
„To by mě zajímalo, o čem si tady tak pěkně sníš.“ poznamenal a automaticky mi kreslil na zádech nějaký ufounský obrazce, který obšlehnul nejspíš někde v obilí. Na tohle jsem čekala, trochu jsem se napjala a celkem zřetelně jsem vypustila ze rtů jeho jméno.
„Puf!“ bylo jediný na co se ten blbeček v týhle chvíli zmohl a já pocítila docela nehezký nutkání urvat mu hlavu a naplivat mu do krku. Nicméně jsem pořád ještě doufala, že z tohohle mýho malýho, naprosto nevinnýho podvodu něco vytřískám, takže jsem mu jen zaryla trochu víc nehty pod žebra a dál jsem se držela role zmoženýho lenochoda. Očividně to zapůsobilo, Gert se začal věnovat svojí broukací úchylce, která pomalu přešla v tichej zpěv písničky, kterou jsem nikdy dřív neslyšela.

„Počítáš ovečky, žádná ti nechybí,
jestli teď zaváhám, jiný tě políbí,
a já, sám, do prachu,
do smíchu rarachů
prstem svým nakreslím,
se srdcem pokleslým,
Tvojí tvář spící,
šepot tvých lící,
tanec tvých vlasů,
jak výsměch časů,
které mi proklouzly,
schované pod kouzly
Tvých letmých smíchů,
zažehlých v tichu.

Jen se mi směj, říkej mi blázne,
jenže z tvých očí, píseň mi vázne
a v noci o tobě sny se mi zdaj,
tak tedy přiznávám: „Miluju Mai…“

Počítáš ovečky, žádná ti nechybí,
jestli teď zaváhám, jiný tě políbí,
a já sám v posměchu,
nemajíc útěchu,
spočítám na prstech
otázky ve tvých rtech,
které jsem nevnímal,
když jsem noc objímal,
ve vlastních snech
déšť v okapech
šeptal mi do uší:
Když srdce nebuší,
i láska zhasíná
jak světla kasina.

Jen se mi směj, říkej mi blázne,
jenže z tvých očí, píseň mi vázne
a v noci o tobě sny se mi zdaj,
tak tedy přiznávám: „Miluju Mai…“

Ani jsem nedutala. Připadala jsem si tak trochu jako mrcha, že tu hraju mrtvolu, ale zároveň jsem byla nehorázně šťastná. Neměla jsem tušení, že by byl Gert schopnej něco podobnýho zplodit, a tak jsem potřebovala tenhle novej objev patřičně vydejchat. Zatímco jsem si pořád v hlavě opakovala pasáže, který jsem si dokázala zapamatovat, Gert se natáhnul někam do neznáma, zašustil papírem, kterej mi připlácnul na záda, a začal psát. Netrvalo mu to dlouho, chvilkama opakoval jednotlivý verše, jako by se ujišťoval, jak to zní, pak trochu změnil melodii a nakonec se zastavil u spojení „miluju Mai,“ který převaloval na jazyku neskutečně dlouho, než si asi uvědomil, že se chová jako psychicky narušenej vánoční skřítek z animáku, a papír zahodil.
Dýl už jsem to vážně nevydržela, trochu provokativně jsem se protáhla a popolezla až k jeho bradě. Zadívala jsem se mu do tváře a místo připravovanýho: Miluju Tě,“ jsem mu poprskala nos v dokonalým záchvatu smíchu. Asi si dost jasně uvědomoval, že jsem byla vzhůru, ale odmítal tomu doopravdy věřit. Tvářil se jako malej kluk, kterýho máma přistihla, jak baští žížalu, a teď jí s pusou od hlíny tvrdí, že měl jen čokoládu.
Provinilej i vyjukanej výraz rázem zmizely a na Gertově tváři zavládl úsměv bankovní úřednice.
„Dobrý ráno, vílo.“
„Ráno?!“ vytřeštila jsem oči na okno, ale rozprostírala se za ním absolutní temnota.
„No dobře no, ale „dobrou noc“ by neznělo zas až tak hezky.“ protočil puberťácky oči a lupnul mi pramen vlasů za ucho, za což bych kohokoli jinýho bez výčitek utloukla umělohmotnou lžičkou z NDR.
Chvilku jsme jen tak leželi s obličejema u sebe a zírali si vzájemně do očí, jako fanatici, ale pak jsem mu lípla pusu a znova jsem se mu stulila na hrudníku.
„Slyšela jsem tě!“ zašeptala jsem, když mi moje romantický naladění začínalo nebezpečně těkat od zapálenejch svíček přes Gerta oblečenýho jen v džínách, až po moje tělo, který se chumlalo do něčeho, v čem stoprocentně neusnulo.
„Já vim,“ povzdechl si, „promiň..“
„Promiň?!“ posadila jsem se a udiveně si prstem čistila uši.
„Jo, no…jsou věci, který nemáš slyšet.“ vykoktal ze sebe a sklouznul očima na svoje prsty, který jsem tak trochu automaticky žmoulala ve svý dlani.
„Já jsem ale ráda, že jsem tě slyšela…“ zašeptala jsem a trošku jsem si poposedla, abych mu dosáhla na tvář. „Bylo to poprvý, co jsem tě slyšela zpívat něco jinýho, než Korny…pousmála jsem se a přejížděla jsem jedním prstem po žílách na jeho předloktí.
„Takže tobě to nevadí?!“ zeptal se tak trochu tónem –nemáš-žvýkačku?- a podíval se mi do očí, který jsem se zrovna vší silou snažila neprotočit. Tenhle kluk byl prostě vůl. Jenže co naplat, byl to můj vůl, takže se s tim asi budu muset naučit žít. Natáhla jsem se k němu a políbila ho. /No…aspoň že tohle zvládnul pochopit…/ Jediným bleskurychlým pohybem se přetočil a uvěznil mě pod svým tělem. Zatímco mi rty prozkoumával krk, vydechla jsem konečně to svoje zamýšlený a naprosto vážný: „Miluju tě.“