Invisible ( 23. )

Smutně jsem se pousmála a přitiskla tvář zpět na jeho hrudník.
„To nemůžeš vědět, ale…jsem ráda, že tu zatím jsi.“
Vydolovat ze sebe tohle přiznání mě stálo značnou sílu. Napjatě jsem čekala jestli na to nějak zareaguje, ale jen mi opět zabořil ruku do vlasů a tiše si povzdechl.
Obloha za oknem uhánějícího rychlíku stále víc potemňovala. Tmavě šedý a modrý mraky se mi ani trochu nelíbily, už je kvůli svýmu nedostačujícímu ohozu. Proč jsem si sakra nevzala to pitomý sáčko?
Po třech hodinách vlak konečně začal zpomalovat a my dorazili do stanice, kde jsme vystupovali.
Trochu nedůvěřivě jsem se rozhlídla kolem. Nástupiště bylo špinavý a…prostě odporný na první pohled. Nad hlavami nám zahřmělo a mě se nálada zhoršila ještě víc. Poslepu jsem zašátrala okolo sebe a sjela po Danielově ruce až k jeho dlani, kterou jsem pevně sevřela. Potřebovala jsem hmatatelný důkaz, že je tu se mnou a že na to všechno nejsem sama. Tohle hnusný město se mi ani trochu nelíbilo.
„Tak kde bydlí?“ zašeptala jsem nenápadně koutkem úst a dělala, že mě nesmírně zaujal otrhanej plakát na jednom ze sloupů.
„V tomhle městě jsem už párkrát byl, takže mám docela dobrou představu, kde ho najít.“
S pokrčením ramen jsem se nechala dotáhnout na hlučnou ulici u nádraží a pak kamsi do centra.
Po hodině tichýho cupitání po jeho neviditelnym boku, jsem toho měla tak akorát dost.
„Poslyš, nedalo by se tam dojet busem? Každou chvilku začne lejt a docela mě bolej nohy.“
„Asi dalo, ale v těchhle novejch dopravních prostředcích a jízdních řádech se nevyznám,“ zasmál se, jako by vyprávělo vtip a zatáhl mě do další pochybný uličky, kterých jsme za tu hodinu prolezli snad dvacet.
„Kdyby si mi řekl, kde přesně bydlí, tak bych to už nějak zjistila!“ zahučela jsem lehce namíchnutě a ignorovala vyděšenej pohled postarší pani, kterou jsme minuli.
„Teď už je to jedno. Mám dojem, že za chvilku tam budeme.“
„Máš dojem?“ opakovala jsem po něm nevěřícně.
„Danieli no tak…co se takhle někoho zeptat? Sám jsi říkal, že jsi tu byl jen párkrát!“ naléhala jsem prosebně, ale nezdálo se, že by o tom nějak reálně uvažoval. Sebevědomě mě táhl dál, a když na mě spadla první horká letní kapka, ztratila jsem naději docela. Bezva, teď tu budeme bloudit promoklý jak myši celej den, jen proto, že mu jeho hloupý ego nedovolí, zeptat se na cestu.
Lehké poprchávání se brzy změnilo v prudký liják a nezachránilo mě ani to, že mě Daniel rychle zatáhl do jednoho z podchodů. Vzduch se ochladil, tudíž jsem se začala třást zimou. Oblečení se mi nepříjemně lepilo k tělu a kapičky vody mi z vlasů stékaly po zádech.
„Bezva,“ hlesla jsem odevzdaně a bez vzteku. Nemělo cenu se na Daniela zlobit…možná by mělo cenu ho zabít, kdyby mě sám nepředběhl!
„Půjdeme dál, stejně už jsem promočená skrz na skrz. Budu doufat, že nás ten maník nevykope a bude mít zásobu ručníků a čaje,“ povzdechla jsem si a pevněji stiskla jeho ruku. Bylo zvláštní, že měla stále stejnou teplotu. Jeho kůže byla o něco málo studenější než lidská, ale nebylo to nepříjemné.
„Seš si jistá? Můžeme počkat než přestane pršet?“
„To bych tady asi zmrzla.“
„Dobře.“
Za tu chvíli se všude po ulicích udělaly obrovský kaluže a všechno mi připadalo ještě smutnější než prve. Daniel mě držel v mírném poklusu, tudíž jsem byla brzy skoro bez dechu a v botech mi nepříjemně čvachtalo. To byl taky nápad brát si plátěný tenisky!
„Už tam budem,“ ozval se po čtvrt hodině Danielův hlas a vypadalo to, že s ním běh nic nedělá. Já místo toho funěla jak parní lokomotiva a v boku mě šíleně píchalo. Nenáviděla jsem běh a tenhle sprint divnym popršenym městěm byl přímo očistec.
Prudce jsem nalítla do jeho těla, jak mě táhl za sebou a znenadání zastavil.
„Au!“
„Promiň, ale tady v tom baráku by měl bydlet…“
Zkoumavě jsem si prohlížela zašedlej městskej panelák a bolestivě si třela naražený žebra. Sakra to musí mít tělo jak kus šutru?!
Pomalu jsem došla až ke zvonkům a přejela všechna jména pohledem.
„Jak se ten chlápek jmenuje?“
„Holan…Jan mám dojem,“ zamumlal zamyšleně.
Prstem jsem našla zažloutlou kartičku na který bylo propiskou napsáno jméno muže, který mi měl už za pár minut vysvětlit všechno, co jsem tak nutně potřebovala vědět.
„Do toho,“ povzbudil mě Daniel šeptem.
Na okamžik jsem zadržela dech a krátce stiskla zvonek. Nic se však nedělo. Neozval se hlas z mluvítka ani zabzučení zvonku.
Naštvaně jsem položila prst na zvonek a držela. Drtila jsem ho pod prstem snad minutu než se konečně ozval z mluvítka rachot a hned na to čísi napůl naštvaný a napůl nepřítomný hlas.
„Co je?“
„Dobrý den. Jste Jan Holan?“ zaútočila jsem na něj rázně, jelikož mi byla pekelná kosa a začínala jsem mít pořádnej hlad.
„Ovšem že. Kdo se ptá? Jestli jste nějaká lidem prospěšná organizace, podomní prodavač erotických pomůcek nebo berňák, tak si dejte odchod rovnou, nemám náladu!!“
„Pokud se do té lidem prospěšné organizace počítají i sebevrazi, tak tedy nashle!“ uchechtla jsem pobaveně.
V mluvítku se rozhostilo naprosté ticho.
„Halo?“ zkusila jsem trochu nervózně.
„Třetí patro,“ zachrčel hlas a následně se ozval domovní bzučák.
Rychle jsem strčila do dveří a nechala Daniela, aby se o mě jemně otřel na znamení, že už vešel.
Z humusácky vypadajícího výtahu jsem měla strach, takže mi připadalo jako menší zlo, vydat se po schodech. Koneckonců bylo to jen do třetího patra.
Zdrchaná, umáčená a špinavá jsem se dopotácela do trojky a zabušila na dveře s jmenovkou Jan Holan.
Z bytu se ozval jakýsi rachot a dveře se následně doširoka otevřely.
Tohle, že měl bejt machr přes Videre?
Trochu nedůvěřivě jsem si ho změřila. Mohlo mu být okolo čtyřicítky. Měl vysokou hubenou postavu schovanou v černých džínách a černym triku. Vlastnil by i sympatickej obličej, kdyby mu na tváři nerostlo několika denní strniště, tmavě hnědý vlasy neměl divoce rozdrbaný a kdyby mu pod hnědýma očima nevysely unavený pytle. Navíc z něj byl cítit zvětralej alkohol a cigarety.
„No ty vole,“ ozval se po mém boku Danielův nevěřícný hlas, což mě donutilo vyprsknout smíchy.