A popel - II - NR01, GET23 a Kateřina

Zavřela oči. Prudce je otevřela. Byli tam. Zase je prudce zavřela a opět prudce otevřela. Zase tam byli. Musela si přiznat, že deset minut neustálého mrkání nezmění nic na tom, že na její posteli teď sedí patnáctiletý puberťák v bledě modrém pyžamu a pod ní něco jako kříženec vlka, vrány a hromádky neštěstí. Ne, že by její pokoj nebyl na podobné věci zvyklý. Jednou tu pod postelí našla i sendvič, se kterým měla velmi důvěrnou známost tak před půl rokem. Na ten si však vzpomínala, ale že by tu zanechala patnáctiletého fakana s vlkovránohromádkovitým něčím pod postelí, toho si nemohla jaktěživ vzpomenout. Na psacím stole ležel index s její přesnou dvojnicí. Kromě naprosto nevyužitelných údajů jako bylo rodné číslo a zápočet na ní stálo hlavně toto:

Jméno: Kateřina
Příjmení: Kováčová
Datum Narození: 25.srpna 199- spálenina od cigarety.
Studium: Fakulta Publicistiky – Plzeňská Západočeská Univerzita
Ročník: druhý
Datum přijetí: 1. listopadu 20—Zaschlý jogurt.

Nyní přeskočme ty žvásty o identických dvojčatech, pararelních vesmírech a klonech, jichž je moderní science fiction plné a pouze bláhově předpokládejme, že je to ona a ne identické dvojče, ona sama z pararelního vesmíru nebo klon. Svraštila čelo a rozhodla se řešit tři hlavní problémy dnešního dne. Zaprvé: v pokoji měla něco, co tam určitě být nemělo. Zadruhé: Její úplně nová halenka byla celá černá od sazí, které tam být také neměly. Zatřetí: Tu halenku neměla na sobě a ta, vzhledem k teenagerovi rozhlížejícímu se po místnosti, tam být měla. Konečně přišla na řešení třetího problému. S vřískotem se vyřítila na chodbu. To příliš problémů nevyřešilo, protože se zase s vřískotem přiřítila zpět. Po chodbě právě procházel student psychologie Kalousek, který se na koleji proslavil tím, že studoval medicínu za pomoci studentek medicíny z protější koleje, které o tom samozřejmě nevěděly. V čemž mu pomáhal dalekohled v jeho pokoji a fotoaparát Nikon. To, že s nimi pozoruje a fotografuje hvězdy mu věřila pouze spolužákyně Jarmila a to jen do té doby, než se její fotografie ze sprchy objevily na nástěnce vedle menzy. Jeho bývalá přezdívka „Pašák“ byla mezi děvčaty brzy přejmenována na „Prasák“. Mezi chlapci byl však „Pašák“ pozoruhodně neotřesitelný.
S Pašákem-Prasákem na jedné straně a Teenagerem na straně druhé podnikla Kateřina strategický výpad do koupelny, kterou měl naštěstí každý dvoupokoj vlastní. Po dvaceti vteřinách vyšla, na sobě měla volné tričko s nápisem: „Viděl jsem Boha a jmenuje se Bob“.
„Co tu děláš?!“ Obořila se hned na nově příchozího.
„Pokud si dobře pamatuji polohy, tak momentálně sedím.“ Křenil se na ni.
Tato odpověď ji úplně odzbrojila. Podívala se po pokoji, vybrala si tu nejméně očouzenou židli a sedla si na ni. Chvíli mlčela. Její pokoj, až na to, že byl teď úplně černý, se nijak nelišil od kolejního pokoje průměrného vysokoškoláka. Dvě postele, dvě židle, dva psací stoly, dvě skříně. Jedna z nich byla plná oblečení, a v druhé, která byla uspořádána jako knihovna si člověk mohl prohlédnout celkem slušnou řádku DVD z nichž legální bylo jen instruktážní video pro řidiče „Stres za volantem. Aneb co nás ku*va se*e.“ Když člověk zabrouzdal mezi ostatní filmy, nalezl tu spoustu filmů jako je Maltézský Sokol, Dotek Zla či Kiss Tomorrow Goodbye. V spodnějším regálu pak tu byl rozsáhlý výběr kreslených filmů, převážně japonské tvorby. Jmenujme například Ghost in the Shell a Blood: The last Vampire. Poslední pro nás zajímavá (pro některé by byla jistě zajímavější spíš ta pod ní, kde už se nacházelo spodní prádlo) obsahovala pár výběrových učebnic a tři obrovské slovníky Anglického, Německého a Francouzského jazyka. Samotný pokoj byl uzpůsoben k žití dvou lidí, což až doteď nesplňoval. Kateřina ho měla celý pro sebe. Teď v něm však bylo poněkud těsno.
Uklidnila se a rozhodla, že znovu naváže zpřetrhané nitky rozhovoru, byl-li nějaký. Podívala se chlapci do očí, aby zaujala jeho pozornost. Překvapeně se k ní otočil, a ona ještě překvapeněji ba rozrušeně zjistila, že jeho oči přešly z hnědozelené barvy do žluté. Rozrušená hledala pevný bod svého zraku pod postelí. Něco se tam zase hýblo. Klekla si, podívala se tedy pod postel…a omdlela.
Probudila se již, když byl pokoj zalit do zlatočervené barvy západu slunce. Ležela nyní na posteli a nedůvěřivě sledovala strop. Poté, co strop dostal rozum a přestal se zvláštně houpat se posadila. Před ní, na kovové podložce ležel neuvěřitelně velký hrnek (teda pardon, konvice) kávy. Víc ji šokoval objekt ležící vedle konvice. Její notebook. Překvapeně na něj a na Humpreyho Bogarta běžícího právě přes obrazovku pohlédla. Podívala se za sebe a byla šokovaná ještě více. Onen teenager seděl na židli a hltal obraz. Jak si dovoluje vzít si její notebook a sledovat na něm „její“ filmy?! S mrazivým tušením předpokládala, že další šok by ji nejspíš přivedl do márnice. Ohlédla se ještě více za sebe a měla pravdu. I když ne zcela. Ten pohled ji sice vyděsil k smrti, ale na Krchov to ještě nebylo. Přes postel byl rozložen ten nejzvláštnější tvor, kterého mohla za svůj krátký život poznat. Samotný tvor se nezvykle podobal psu. Černému opeřenému vlku, abychom byli přesní. Ten ležel uprostřed napříč postele. Na každou stranu se pak rozkládala obrovitá vraní křídla také černé barvy. Pes sledoval film a při každé akčnější scéně zarýval svou obrovitou hlavu do přikrývky. Nyní již jakžtakž sžitá s tímto úkazem se Kateřina postavila a rychlým pohybem naučeným při koncích přednášek monitor sklapla.
„Hej, já se díval!“ Nazlobeně vykřikl kluk a oči se mu zbarvily do vínově rudé.
Tak na tohle si budu také chvilku zvykat. Řekla si Kateřina a pro jistotu, kdyby měl ten fakan nějakou nadpřirozenou sílu, zacvakla klip víka notebooku a zároveň ho vložila do přepravní tašky, která ležela za ním.
„A teď mi laskavě řekneš kdo jsi, co tu děláš a co je ta….ta věc“ Ukázala na nebohého vlčka, který rychle složil křídla a zabořil čumák do polštáře.
„Nevím, nevím, nevím.“ Sdělil jí chlapec a stočil se v křesle do klubíčka. Jeho oči teď svítily jako dva měsíce šedí.
Od té chvíle s ním bylo těžké pořízení. Kateřina se setkala při novinářském studiu s množstvím pocitů a druhů chování, ale tak hlubokou depresi v životě neviděla. Všechna zuřivost a vztek kupený po celou tuhle povídku se najednou vyvanuli do luftu jako otevřená láhev Kola Loky. Pokoušela se všemožnými způsoby chlapce přimět k aspoň chvilkovému vnímání svého okolí. Z letargie ho dostal až hrnek čokolády. Rozzuřeně s ním mrštil o zem až se keramická nádoba vrátila zpět ke svému stvořiteli (Kateřina střepy dala svému kamarádovi umělci, který ho použil na jedno ze svých děl). Mírně šokovaná (jak u ní tento den bylo zvykem) se posadila na postel. Najednou se její tvář (kterou překrývaly středně dlouhé kaštanové vlasy) rozjasnila úsměvem. Chlapcův výraz moc dobře znala a nad různými druhy jídla, co jí doma vařili se tvářila stejně.
„Králíka, pořád jenom králíka!“
Chlapec strnul a chvíli přemýšlel nad tím, zda se nejedná o další psychologický test a on se nenalézá stále na půdě Fakulty. Kateřina zaváhala. Chlapec se najednou rozesmál. Spod židle, kde se nacházely čtyři obaly od DVD vytáhl jeden, na kterém jedna tlustá paní peskuje jednu starou paní v posteli. Jediný, který v té chvíli nedostal záchvat hysterického smíchu byl vlček, který se rozhodl, že tuto nevšední událost stráví radši hodně daleko od těch dvou bláznů.
Konečně se s ním dalo mluvit a tak z něj jakž takž vypáčila vše, co potřebovala v té chvíli vědět. Tedy nebylo to vše co potřebovala vědět (a do této kategorie patřilo i kdo chlapce stříhal), bylo to vše, co chlapec věděl.
„A Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se po chvíli Kateřina. Chlapec chvíli nechápavě zavrtěl hlavou, jako by se ho na to nikdo předtím neptal. Pak se pousmál a vysvlékl si vršek pyžama. Kateřina (šokovaně, jak jinak) udělala krok dozadu směrem k poháru za literární soutěž ze střední. Z moc pevného kovu nebyla, ale v nejhorším to muselo stačit. Poté, co si však chlapec poklepal na rameno jí bylo vše jasné. Velmi malými písmeny tu byl vytetován nějaký kód: FP-FGI-NR01.
První dvě série znaků bezpečně poznávala. Fakulta Psychologie a Fakulta Genetického inženýrství. Věděla, že někteří studenti těchto fakult si podepisují penály a na každém kusu spodního prádla mají iniciály, ale že si podepisují i laboratorní materiál, to ji ani ve snu nenapadlo. Poslední série tedy NR01 jí však nic neříkala. Zkusmo přistoupila k vlčkovi, ten z toho neměl zrovna radost a krčil se na druhé posteli. Poté co si ho pořádně prohlédla nakonec zaměřila svou pozornost k jeho uším. Z dálky viděla asi toto: ----FGI-GET23. Přední část kódu neviděla. Proto se více nahnula k vlčkovu uchu, aby zjistila komu se má případně vyhýbat v debatách o osobním vlastnictví. Vlček znervózněl a v jeho kňučení, které naplňovalo už od rána celou místnost se zračila panika. Poplácala ho tedy po hlavě a to neměla dělat. Vlk sebou prudce škubl. Už si myslela, že školu dodělá jako levačka, když si uvědomila, že sebou škubl směrem od ní. Jeho počínání teď stěží šlo považovat za ladné. Prudce rozepjal křídla. Ta zavadila o plochý květináč pravděpodobně s bonsají, který s řinčením dopadl na zem. To ho vyděsilo k nepříčetnosti. Aniž by si vzpomněl stáhnout křídla, skočil na zem, ujely mu nohy, rozplácl se na podlaze,a vleže se doškrábal pod postel. Přitom srazil několik dalších nebohých předmětů. Mezi jeho oběti patřila i plaketka na stěně za první místo v olympiádě z angličtiny, psaná na zde přítomnou. Ta naprosto, ale naprosto šokovaně ustoupila a zůstala civět na tu spoušť. Chlapec se vrhl k posteli z pod níž se teď ozývalo jen poděšené ječení. Tak dost. Potřebovala si provětrat hlavu. Vrazila chlapci do jedné ruky jiný nízký prázdný květináč a do druhé DVD s filmem „Cesta do Fantazie“.
„Tohle naplň vodou a na tohle se dívej!“ Chlapec jí právě nevěnoval ani špetku pozornosti a usilovně se snažil uklidnit svého „psíka“. Po chvilce vysvětlování co z těch dvou věcí patří kam, vyběhla z pokoje a zamkla za sebou.
Vydala se směrem k automatům s pomyšlením na trojitou ledovou kávu. Po chvilce klus přešel v krok a na konci cesty se s plechovkou kávy těžce svalila do křesla vedle automatů. Po ujištění, že nikdo není v dosahu si sundala boty a nohy dala na nízký konferenční stůl, který byl už pokryt hlubokými rýhami z toho, jak tuto činnost dělal každý. Ten stolek si o to říkal. Byl nízký, starý, dřevěný a poškrábaný od toho, jak si na něj studenti a někteří zaměstnanci dávají nohy. Rozhlédla se kolem. Tady nic neobvyklého nebylo. Dva automaty, dvě židle, gauč, již zmíněný stolek a porno materiál alá Kalousek na korkové nástěnce. Sundala fotografie z nástěnky, zběžně je prolistovala, nechala si jednu na které byl jeden její spolužák v nezáviděníhodné pozici (pak ho s ní hodlala vydírat) a zbytek roztrhala a hodila do koše. Nyní se rozhodla řešit ony problémy, které se sice zmenšily o problémy týkající se blůzy, ale rozrostly se o celý tucet problémů nových jako co s těma dvěma bude dělat. Dobrá, tenhle problém byl vyřešen hned v zápětí. Nechá si je. Vždyť to je celé sólokapr za který by udělala i diplomovou práci. A když se jí s ní vysmějí, vždycky ten námět může prodat do Ikarie nebo Pevnosti. Jeden vyřešený problém však plodil problémy další. Kam je dá? Jak schovat patnáctiletého fakana a psa velkého jak menší poník a s rozpětím kondora na vysokoškolské koleji, kde jsou polovina osazenstva drbny a druhá má zálibu fotografovat, vyslýchat, udávat a mlátit věci neobvyklého rázu (což ten pes neobvyklého rázu byl). Tyto otázky radši hodila v té chvíli za hlavu. Soustředila se na jména. Nemůže je přece nazývat NR01 a GET23. Názvy jako Pepa, Leo a Zachariáš okamžitě zavrhla. Ona bude prozaičtější. Po deseti minutách byla na dně. Neměla ponětí, jak má těm dvěma říkat, kdyby tenhle problém vyřešila hned ve chvíli, kdy je viděla sledovat na notebooku ten noirový film….noirový…NR…noir…NOIR!! Radostí kopla do stolu až se na něm nahý spolužák zatřásl. Noir, francouzsky Černý. Zní to romanticky a tajemně. Ten kluk sice moc k tomu jménu mimo vlasy nesedí, ale pár černých triček to spraví. Když už měla systém podle kterého vybírala jména, najít jméno pro GET23 nebylo těžké. Po pár zamítnutých názvech jako Getík, Gheto a Gertruda jí oko padlo na plakát k promítání místního filmového klubu. Předmětem jednání byl Film „Poltergeist“. GEIST. To v němčině znamenalo duch. I když se to zvíře spíš bálo samo, než aby děsilo jiné, mělo docela depresivní vzhled (normálně by působilo monumentálně, ale jí připadalo právě neuvěřitelně depresivně). Vyběhla směrem k svému pokoji a ani si nevšimla, že na stole stále ležela plechovka kávy a něco, co vzdáleně připomínalo Woodyho Allena při velmi příjemně tráveném večeru s Annou Kurnikovovou.
Vběhla do pokoje (teda až poté co se přerazila o dveře, které zapomněla odemknout).
„TAK TO MÁM!!“
„A co jako?“ zeptal se chlapec, kterému se podařilo vlka uklidnit a ten nyní s hlavou v jeho klíně usnul.
„Vaše jména! Ty jsi Noir a to psisko bude Geist!“
Chlapec si ta dvě slova chvíli převaloval v puse, aby usoudil že NR01 a GET23 zas tak špatná nebyla. A hned to také Kateřině sdělil.
„Ale houbeles! Jsou to skvělá jména, že jo Geiste!“ Plácla nebohé zvíře přes zadek, to se vyděšeně vzepjalo a pokoj teprve před chvílí docela obstojně zbavený sazí zase pokryla černá vrstva. Noirovi se zbarvily oči do černa a přes zaťaté zuby řekl Kateřině jedinou větu.
„Už ti někdo řekl, že by sis neměla pořizovat domácí zvíře?!“

U sochy Spejbla a Hurvínka v Plzni bylo ten večer až nečekaně prašno.