Invisible ( 24. )

„Co!“ obořil se na mě lehce zmateně chlápek přede mnou a já jen se smíchem zavrtěla hlavou.
„Mému příteli se nejevíte moc důvěryhodně,“ vysvětlila jsem a kývla ke dveřím.
„Budeme to řešit na chodbě?“
„Ne…ne…pojď dál…tedy…asi pojďte.“
Jeho byt byl naprosto šílenej. Všude byl strašlivěj nepořádek. V rozích pokojů se většinou vršily bandy divnejch knížek a o ně se opíraly prázdný lahve od vína.
„Moc útulný,“ ohodnotila jsem všudypřítomnej humus ironicky a sebevědomě zamířila do kuchyně, kde byl kupodivu nejvíc pořádek.
„Takže k věci. Jste prej machr přes Videre. Teda tak se aspoň jevíte přes internet, je to pravda?“
„Jo…tak nějak…“ zamumlal a poškrábal se na hlavě. „Omlouvám se, jsi první kdo za mnou přišel a…já…jak mám věřit, že jsi to co říkáš?“
S povzdechem jsem pokrčila rameny.
„Mám ho přesvědčit?“ ušklíbl se kousek od mého ucha Danielův hlas a zněl docela nadšeně. Jasně, kdo by nechtěl k smrti děsit servanýho alkoholika!
„Asi to bude nejlepší.“
Honzík se zatvářil lehce vyveden z míry, což mě docela pobavilo.
Periferně jsem zahlédla lehce načervenalé vlnění vzduchu za jeho zády a sklenici vody, která předtím stála na kuchyňském stole a nyní se vznášela nad jeho hlavou.
„Co bude nejlepší?“
„Připraven?“ zeptala jsem se místo toho a jako odpověď se na chlápka přede mnou vylila celá sklenice levitující vody.
Vyděšeně uskočil a zašermoval rukama v prostoru před sebou. Měla jsem nejasnej pocit, že jeho prsty několikrát pročísly Danielovo tělo, ale necítily nic víc, než vzduch.
„Chtěla bych vám představit Daniela.“
„Zdravim,“ ozvalo se zvesela, což mě přinutilo k dalšímu úsměvu. Tak ráda bych viděla jak se teď pobaveně šklebí a užívá si tý absurdní situace do který jsme se dostali.
„Neuvěřitelný,“ vyhekl, když si z obličeje setřel všechnu vodu a fascinovaně si prohlížel vznášející se skleničku v Danielově ruce.
„Kolik ho to stojí námahy?“ vyhrkl a prohrábl si rukou mokré vlasy.
„Žádnou. Kdyby jo, tak jí už dávno pustim na zem,“ zasmál se Daniel, jako by to byla samozřejmost a já jeho slova přetlumočila k uším odborníka. V tý chvíli jsem si sice tak moc nemyslela, že tenhle malej feťček, co ujíždí na vínu a cigárech má většího šajna, co takový Videre mají dělat, ale radši jsem se rozhodla nedat na první dojem.
„Neuvěřitelný,“ zopakoval a rozběhl se kamsi k obýváku.
„Cos to našel za magora?!“ obořila jsem se na vznášející se skleničku šeptem a rozčíleně si znovu přeměřila ten sajrajt na kuchyňský lince. Měl tam nádobí snad za poslední měsíc, ale nejvíc mě dostávala banda poházenejch smradlavejch fuseklí v rohu místnosti, těsně vedle mrazáku.
„Amando klídek…třeba vypadá jako podivín, ale o Videre očividně něco ví.“
„Jo…že existujou, ale to už vim taky!“
„Pojďte sem!“ ozvalo se vzrušeně z obýváku, takže jsem jen zhnuseně protočila oči.
„Mám tu jednu knihu…napsal jí muj dědeček.“ Hlas mu přeskakoval vzrušením. Jednou rukou držel tu obrovskou bychli a druhou na mě zběsile gestikuloval, tudíž jsem se bála přiblížit v předtuše, že mě připraví o oko rychleji, než Beatrix Kiddo.
„Zabývám se vámi a hlavně dušemi sebevrahů už tak dlouho a teď mám konečně příležitost!“
„Váš dědeček o Videre taky věděl?“
„Jistěže…on byl jedním z nich. Proto napsal tuhle knihu. Celý život se zabýval jejich schopnostmi a posláním…byl fenomenální!“
„Tak co mi chcete ukázat?“
„Tvůj přítel…jak dlouho už je duch?“
Pořád jsem nechápala kam tim všim míří, ale nic normálního jsem od něj ani nečekala, tudíž bylo snazší s ním spolupracovat.
„Duch je už 56 let…proč?“
„Umí hýbat předměty…to je velice ojedinělé. Duchové většinou nedokáží najít potřebnou sílu a soustředění k tomu, aby něco takového dokázali. Navíc, když už toho schopni jsou a vidí je živý člověk, působí jim to nesmírnou bolest a jsou rychle vyčerpaní.“
„Já jsem v pohodě!“ zavrčel Daniel naštvaně, jako by Honzík urazil jeho mužský duchařský ego a na důkaz svých slov, zvedl ze země jednu z dalších obrovských knih a lehce si s ní pohupoval v ruce.
„Jemu to problémy prý nedělá…navíc nedávno se mě pokusila zabít nějaká mrtvá ženská a jí to očividně problémy taky nepůsobilo. Přeci jen, ta váza co po mě švihla byla dost těžká…“
Nevypadlo to, že by ho tenhle fakt nějak rozrušil. Zamyšleně listoval knihou a tu a tam si cosi zamumlal.
„Musela mít mecenáše.“
„Co? Půjčuje jí prachy, aby mohla chodit do posilky?“
„Spíš jí propůjčuje sílu. Dokáže být na ní tak napojen, že ona na okamžik přebírá jeho schopnosti. Sílu, vůli…všechno.“
„Takže se tě chystal zabít někdo…skrz ní…“ hlesl vyděšeně Daniel a nečekaně mi zezadu sevřel ramena, až jsem polekaně nadskočila.
„Asi jo…ale kdo? Vždyť jsem ve městě sotva pár dní, není nikdo, koho bych si proti sobě takhle poštvala!“
„Uvažuj logicky Amando!! Kdo je další Videre koho známe?!“
„Jack??“
„Bingo,“ zavrčel tiše a zaryl mi prsty do ramen tak silně, že jsem bolestí usykla.
„Nebuď směšnej, proč by mě chtěl Jack zabít?“ zeptala jsem se skepticky a lehce se dotkla jeho zaťatých prstů, jelikož to fakt bolelo. Konečně ruce uvolnil a místo toho mi je položil na boky. Kdyby to byla jiná situace, nejspíš bych si z toho vyvodila závěry, ale takhle jsem to mohla přisuzovat maximálně tomu, že je docela rozrušenej.
„Co já vim? Třeba zdědil vlastnosti po jeho otci!“
S povzdechem jsem sevřela jeho dlaně a začala se aspoň trochu věnovat Jeníkovi, kterej na mě vykuleně civěl. Asi vypadalo dost divně, když proti sobě měl mladou zmoklou holku, co si povídá sama pro sebe.
Přesně v tý chvíli jsem si uvědomila, že jsem ještě pořád mokrá a je mi docela kosa.
„Neměl byste ručník a nějaký čistý tričko? Je mi docela klendra.“
Zmateně přikývl a i s knihou odešel kamsi na chodbu.
„Třeseš se,“ poznamenal Daniel tiše a posunul svoje ruce tak, aby mě jemně obejmul. Ulehčeně jsem se opřela o jeho hrudník a do toho fajn dolíčku, co měl nad klíční kostí si položila hlavu.
„Tohle nemám šanci zvládnout,“ hlesla jsem v návalu zoufalý upřímnosti.
„Jsem mokrá jako myš, Jack mě chce podle všeho zabít, ráno jsem viděla odkráblovanou blondýnu a bavim se tu s pomatenym vínomilem. Strašný…“
„A jako oporu máš neviditelnýho egoistu…“ zasmál se chlácholivě a zvuk jeho smíchu v kombinaci s tónem, který použil, mi nahodil husí kůži po celym těle a zrychlení srdeční aktivity. Nečekaně mi přitiskl rty na krk, díky čemuž mi už nebyla zima, ale spíš nedočkavé horko…
Pravá ruka se mu plynule odpoutala od mého pasu a pomalu vyjela křížem na mé levé rameno, které sevřela. Vzrušeně jsem vydechla a omámeně pootočila hlavu k místům, kde mi jeho rty jezdily po kůži.
Cítila jsem jak nepatrně nadzvedl hlavu. Jeho ruce mě drtily v pevném obětí a já si najednou připadala naprosto v bezpečí. Jako by bylo absurdně správný, že mě takhle drží a dech se nám zrychluje.
Jenže vůbec nebylo správný, že do místnosti znenadání vtančil mistr Holan. Bez jedinýho ohledu na to, že se mi právě plní sen a nastává velkej zlom v mym dosavadním životě, po mě mrskl bílým ručníkem a kusem černýho hadru.
„Myslim, že by ti to mohlo být. Je to ještě po bývalý přítelkyni…“
Z Danielova hrdla se ozvalo něco mezi povzdechem, zavrčením a dost peprnou nadávkou a rychle mě pustil.
„Díky…“ zasyčela jsem kysele a opatrně zabořila tvář nejprve do ručníku a následně do trička. Oboje slabě vonělo aviváží, tudíž jsem si rychle vysušila vlasy a odešla na chodbu.
Alkoholik Jenda mě začal pěkně vytáčet. To si sakra nemohl dát na čas?!
Vztekle jsem ze sebe stáhla mokrý tričko, osušila se roučníkem a nasoukala se do obyčejného černýho trika jeho bejvalky. Bylo mi trochu velký a dlouhý, ale díky bohu v něm nebylo zima.
Když jsem se vrátila, Honzík zrovna shazoval z gauče hromady knížek, obalů od cigaret, lahví vína a bůh ví čeho všeho a dokořán otevřel okno, což bylo asi to nejlepší, co zatím udělal. Trochu nedůvěřivě jsem smetla ze sedačky několik drobků čehosi zelenýho a posadila se.
„Omlouvám se, že je tu takovej nepořádek, ale návštěvy mi nechodí…však víte…“
„My už to nějak vydržíme,“ usmála jsem se křečovitě a plnými doušky nasála čerstvý vzduch. Byla z něj pořád cítit voda, i když venku už jen slabě poprchávalo a taková ta zemitá vůně, kterou jsem po dešti vždycky milovala.
„Dáte si něco k pití?“
„Trochu se bojim stavu těch hrnečků, ale čaj,“ houkl Daniel od okna a mě došlo, že jsem nevědomky zírala celou dobu na něj. Stoupl si tam snad schválně?
„Oba čaj,“ usmála jsem se smutně a unaveně se opřela. Tenhle den mi dával sakra zabrat…