Srdce bojovnice - 89. díl

Nástup proběhl natolik rychle, že než jsem se vůbec stihla pořádně vzpamatovat ze své rozmluvy se Saerosem a následně s princem, seděla jsem na Celebrovi a spolu s asi čtyřiceti bojovníky jsme mířili kamsi na východ.
Velitel se nacházel jako obvykle v čele, ale tentokrát ne sám. Hned vedle něho jel ten voják, se kterým prve hovořil na chodbě. Odhadovala jsem, že to bude nejspíš onen ellon, který už střet s pavouky zažil. A jako jeden z mála přežil. Naneštěstí jsme s Amrasem jeli až příliš vzadu, než abych si ho mohla důkladně prohlédnout. Nadávala jsem si, že jsem ho prve stěží zaznamenala, jenže ve společnosti Thranduila bylo obtížné si všímat čehokoli jiného, působil na mě jako plamen ohně na můru.
„Myslíš na to, co je před námi, a nebo na Saerose?“ ozval se Amras znenadání a když jsem na něho vrhla překvapený pohled, zjistila jsem, že mě upřeně sleduje.
„Proč bych na něho měla myslet?“
Amras se nejdřív zatvářil lhostejně, ale pak se na mě potěšeně pousmál. „Mluvil jsem s ním, než odjel do Imladris, a musím říct, že takhle šťastného už jsem ho dlouho neviděl!“
„Asi měl jenom radost, že odsud na čas zmizí,“ snažila jsem se ho odradit od dalšího rozhovoru na toto téma, jenže jako obvykle byl Amras nezdolný.
„Pokud bys jela s ním, pak bych o tom nepochyboval.“
Obrátila jsem oči v sloup. „Je něco, co si vy dva neřeknete?“ povzdechla jsem si útrpně.
Amras zvážněl. „Ovšem. Třeba mu neříkám věci, které by ho mohly zranit. Je to slušný ellon, Riel, a je to můj nejlepší přítel, a proto bych byl rád, kdyby sis byla opravdu jistá, že tohle chceš. Další odmítnutí už by nesl o mnoho hůře.“
Chvilku jsem rozmítala, co mu na tohle odpovědět, ale nakonec jsem se rozhodla, že budu také zcela upřímná. Nějak jsem měla pocit, že mu to dlužím.
„Nebudu předstírat, že k němu cítím nějakou vášnivou náklonnost, ale... mám ho ráda... To pro začátek stačí a nebo ne?“ ujišťovala jsem se téměř zoufale.
Najednou se mě zmocnil strach, že by Amras mohl na poslední chvíli Saerosovi jeho nápad rozmluvit. Ačkoli jsem předtím nebyla z představy odjezdu nijak nadšená, nyní jsem si už nedovedla představit, že bych tu měla zůstat. A také... o čem bych pak s princem hovořila, až se vrátíme? Už jsem se viděla, jak před ním nervózně koktám a hledám výmluvy, abych mohla tu rozmluvu co nejrychleji ukončit!
„Nejspíš stačí,“ přisvědčil Amras. „Pokud tu ovšem není někdo jiný, ke komu bys toho cítila víc.“
„Možná je, jenže já zůstávám nohami na zemi, nenechávám se unášet bláhovými sny,“ přiznala jsem.
„Kdo zůstává nohami na zemi, ten nikdy nevzlétne,“ podotkl Amras zamyšleně.
„A také nikdy nespadne,“ namítla jsem ihned.
„Spadnout můžeš i na zemi, k tomu stačí jen zakopnout, Riel. Ale budiž... tohle je vaše rozhodnutí a mně nepřísluší se k němu vyjadřovat. Můžu vám jen popřát hodně štěstí.“
To gesto mě dojalo. „Děkuji... jsi opravdu můj přítel...“
„A o tom jsem tě přesvědčil až nyní, když skoro odjíždíš? Nu, nevadí... občas se tam za vámi zajedu podívat... Co máš vůbec v plánu? Budeš chtít i nadále sloužit v armádě a nebo se konečně usadíš?“ optal se mě se zájmem.
Lehce jsem se zamračila. „Proč to u mě každý bere jen jako nějakou přechodnou činnost, kratochvíli na dobu, než si najdu manžela?“
Amras se zatvářil skoro omluvně. „Neříkám, že svou pozici nebereš vážně, Riel. Jenom mám pochybnosti o tom, jestli takovéto povolání může elleth doopravdy uspokojovat. Přece jen, většina z nich touží mít rodinu... spousty dětí... domov...“
„Ovšem... oheň plápolající v krbu, a koláče a pečené maso vonící na talířích... Tak nějak si to představuješ, Amrasi?“ nadhodila jsem skoro posměšně. „A proč bychom si takovou idylku nemohli užívat jenom ve dvou? Bylo by to přece mnohem... harmoničtější...“
Amras se krátce zasmál. „To nepochybně ano, ale moc dlouho si té harmonie nejspíš neužiješ. Saeros vždy toužil po velké rodině a jak ho znám, tak se do toho pustí hned, jak k tomu bude mít příležitost,“ prohodil zvesela, ale něco v mém výrazu ho zřejmě znepokojilo, neboť okamžitě zmlkl a zkoumavě si mě prohlížel.
Raději jsem se odvrátila.