Juliin deník - 45. díl

1. července, pátek

„Julie...“
Trhla jsem sebou. Nic jsem okolo sebe neviděla, možná nějaké matné obrysy, ale jinak prázdno... Zdálo se mi to nebo někdo opravdu vyslovil mé jméno?
„Julie!“
Ten hlas se ozval znovu. Díkybohu byl vlídný a přátelský.
„Kdy konečně vylezeš z postele? Slyšíš mě? Jsi už vzhůru?“
Otevřela jsem oči. Skláněl se nade mnou Nick, ale silná sluneční záře z malého střešního okna mě po probuzení oslepovala natolik, že jsem zprvu nebyla schopná rozpoznat jeho obličej.
„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.
„Dost na to, abys vstávala. Dole na tebe čeká snídaně, tak přijď co nejdřív. Uděláme si dneska menší výlet,“ usmál se.
„Výlet..? Co?“ mumlala jsem rozespale a promnula si oči. Než jsem se vzpamatovala, Nick byl pryč.
Chtě nechtě jsem se musela vzdát vyhřáté peřiny a převléct se. Byl další vydařený letní den a soudě podle jasného světla možná dokonce teplejší než ten včerejší. Natáhla jsem na sebe své oblíbené oranžovozelené kraťasy a žluté tílko s veselým potiskem a šla dolů za Nickem.
Scházela jsem po schodišti, zatímco si Nick mazal housku máslem. Vzhlédl, když slyšel kroky, chvíli si mě prohlížel od hlavy až k patě a potom... se začal smát.
Zastavila jsem se v půli pohybu a nechápavě se na něj mračila. Dobře, tak možná mám na hlavě vrabčí hnízdo, možná mám místo očí jen dvě úzké čárky, jelikož jsem se zatím pořádně neprobudila, a možná celkově vypadám hrozně (A kdo ne takhle po ránu?), ale nemusel mi to přece takhle neomaleně dávat najevo!
Došla jsem ke stolu a se stále udiveným výrazem jsem se posadila.
„Co to máš na sobě?“ zeptal se, jakmile se dosyta zasmál.
„Cože?“
Takže se nesmál mému vzhledu, nýbrž mému oblečení. A to bylo zrovna dnes to, co na mně podle mého mínění bylo nejhezčí. No jo, co bych taky mohla čekat od chlapa...
„V tom ti bude asi trochu zima,“ podotkl.
Podívala jsem se z okna – přesně jak jsem očekávala, počasí se za tu minutu, co jsem scházela dolů, ani trochu nezměnilo.
„Děláš si ze mě legraci? Vždyť je léto! Svítí slunce... Slunce!“ opakovala jsem mu jako malému dítěti, které ještě nepochopilo, k čemu je ta žlutá koule na obloze dobrá.
„Já vím, ale přece jen by ses měla víc obléknout,“ nedal se.
Byla jsem zmatená.
„Kde to sakra žiješ? Měla bych snad v takovémhle horku chodit v kožichu?“
„Popravdě, jestli nějaký máš, dneska se ti určitě bude hodit,“ usoudil, zatímco jsem si nalévala kávu.
On to snad opravdu myslí vážně!
„Nicku, je léto,“ znejistěla jsem. „Ujišťuju tě, že s sebou žádný kožich nemám!“
„No tak aspoň šálu nebo čepici?“
Teď jsem se pro změnu smála já jemu.
„Nejteplejší věc, co jsem si zabalila, je slabá větrovka, ale jak tak koukám, v té asi neobstojím.“
Nick zavrtěl hlavou.
„Zařídím to. Zatím se v klidu najez.“
Než jsem stačila cokoliv říct, už běžel po schodech nahoru. Usoudila jsem, že se chce nejspíš přemisťovat ze zadního pokoje.
Přemýšlela jsem, co má na dnešek asi v plánu. Je sice pravda, že včera v lese jsem se třásla zimou, ačkoliv byl jinak velmi teplý den, ale my přece nepůjdeme do lesa, nebo snad ano? Nick říkal, že se vydáme na výlet, a mně tedy vycházka za chalupu moc jako výlet nepřipadala.
Zrovna jsem dojídala svou misku cereálií, když se Nick vrátil s náručí plnou oblečení a v obličeji měl vítězoslavný výraz.
„Tu máš,“ podával mi pruhovaný svetr, zimní bundu, pletené rukavice, šálu, čepici a dokonce i dámské kozačky.
„Dlouhé kalhoty snad máš,“ dodal.
„Kdes to sehnal?“ koukala jsem na něj nevěřícně.
„Půjčila mi to Kathrin,“ zazubil se. „Myslím, že ti to bude.“
Běžela jsem tedy nahoru a vyměnila své kraťasy a tílko za džíny a tričko s dlouhým rukávem. Potom jsem se nasoukala do svetru a nazula do bot. Šálu jsem si přehodila ledabyle kolem krku, rukavice schovala do kapes u bundy a za Nickem jsem se vrátila s bundou v jedné a čepicí ve druhé ruce.
Nick se spokojeně usmál. Sám se mezitím stačil navléct do podobných kousků oblečení a dokonce už měl na sobě i bundu.
„Už teď je mi příšerný vedro, takže doufám, že budeme co nevidět někde, kde není pětatřicet stupňů,“ řekla jsem mu napůl výhrůžně a napůl žertovně. „A bundu si zatím oblékat nebudu.“
„Jak chceš,“ pokrčil rameny. „Za chvíli za ni budeš ráda.“
Vyšli jsme z chalupy a jak jsem očekávala, nevydali jsme se za chalupu k lesu jako včera, ale zamířili jsme opačným směrem. Ehm, asi bych se měla zmínit, že chalupa je obklopená lesem ze všech stran a vede k ní pouze jedna kamenitá cesta – ta, po které jsme sem přijeli první den a na které doposud stálo zaparkované Nickovo auto.
Nejprve se mi zdálo, že Nick snad jde přímo k autu, ale pouze kolem něj prošel, přešel přes cestu a... zastavil se na hranici lesa. Pohlédl na mě.
„Budeš se ještě bát?“
Odhodlaně jsem zavrtěla hlavou. Les vypadal stejně strašidelně jako ten za chalupou, tentokrát jsem však strach nenechala zvítězit. Včera nás přece nic nebezpečného nepotkalo a navíc dokud byl se mnou Nick, nemohlo se mi nic stát.
Držela jsem se v těsné blízkosti za ním, když jsme vstoupili mezi stromy. Nějakou chvíli jsme šli lesem a nakonec jsme se u jednoho stromu zastavili, jak jsem dopředu předvídala. Automaticky jsem Nicka chytila za ruku.
„Být tebou, tak si napřed obléknu tu bundu,“ poznamenal.
Beze slova jsem se navlékla do bundy, šálu kolem krku jsem si omotala pevněji a přes hlavu si natáhla čepici. Potom jsem se Nicka opět chytla.
Začali jsme se přemisťovat. Měla jsem pocit, že se točíme zběsileji než obvykle a přála si, ať už to skončí. Jako na potvoru jsme se přemisťovali mnohem déle, než jsem čekala.
Konečně jsme se zastavili. Pocítila jsem, jak se okolo nás ochladil vzduch. Otevřela jsem oči a spatřila jsem, že jsme najednou obklopeni samými jehličnany, ne jako dosud pouze listnatými stromy. Některé z nich měly úplně holé větve, šlo zřejmě o modříny. Nikdy jsem neviděla opadávat stromy v létě. Bylo to, jako bychom se přesunuli do jiného podnebného pásu, jako bychom se zničehonic ocitli někde na Sibiři. Teď už jsem chápala Nickův ranní výbuch smíchu a musela jsem se pro sebe také usmát – tady bych byla v kraťasech a tílku doopravdy bezradná.
„Kde to jsme?“
„V lese,“ zněla Nickova odpověď.
„Dík za ujasnění, bez tebe bych si toho fakt nikdy nevšimla,“ ušklíbla jsem se.
„Jsme pořád v tom stejném lese,“ upřesnil mi.
„Cože? Jak je to možné? Vždyť tady skoro mrzne!“
„Zrovna ty se ptáš, jak je to možné? Ty, která umíš číst myšlenky, posloucháš hlas ve vlastní hlavě, vidíš budoucnost a...“
„No jo, já vím!“ přerušila jsem ho netrpělivě. „Nabízí se tedy jiná otázka: proč jsi mě jsem přivedl?“
„Abych ti něco ukázal.“
Začal se prodírat mezi stromy. Tentokrát to bylo o něco nepříjemnější, jehličí mě píchalo do tváře.
Čelili jsme pichlavým překážkám asi něco přes hodinu a já toho začínala mít plné zuby, protože ruce jsem už měla celé ulepené od smoly, jak jsem od sebe neustále odháněla větve. Byla jsem si vědoma toho, že mám v kapse rukavice, ale přišlo mi zbytečné je vyndávat.
Zčistajasna se mi začaly dělat mžiky před očima. Ne, žádné mžiky, pouze bílé tečky snášející se z oblohy na zem. Nechtěla jsem si připustit, že je to sníh, ale... Tak jo, byl.
Zůstala jsem stát a užasle civěla na milióny sněhových vloček, které se objevily všude kolem jako mávnutím kouzelného proutku.
„To je dobré znamení,“ pokýval Nick hlavou. „Už tam brzy budeme.“
Doufala jsem, že má pravdu, protože sníh se přidal na seznam věcí, které nám ztěžovaly cestu. Sníh byl sice na pohled neuvěřitelně krásný, ale chvílemi byl tak hustý, že jsem přes něj sotva viděla. A čím déle jsme šli, tím ho přibývalo.
„Máš ráda zvířata?“ zavolal na mě Nick odněkud zepředu.
Zrovna sněžilo opravdu hustě, takže jsem jen podle hlasu odhadovala, kde se Nick nachází. Narozdíl ode mě mu jehličí, zima, ani sníh nečinily žádné potíže, takže postupoval vpřed o něco rychleji než já.
„Podle toho která,“ odpověděla jsem mu, zatímco jsem se ho snažila dohonit, aby se mi neztratil z dohledu.
Popravdě, se zvířaty jsem zrovna velká kamarádka nebyla. Ne že bych je neměla ráda, spíš jsem to s nimi moc neuměla. A z některých jsem měla jednoduše strach.
„A co třeba koně?“ zeptal se.
Někde uvnitř jsem pocítila mírné zklamání. To mě opravdu vláčí až sem, aby mi ukázal koně? Nevím, co jsem si myslela. Než jsem si rozmyslela, co mu mám odpovědět, Nick se náhle zarazil.
„Už jsme tady,“ prohlásil.
Došla jsem až k němu a rozhlížela se kolem. Viděla jsem docela jasně, sníh už trochu polevil. Před námi byl jakýsi malý zasněžený palouk, byl ovšem zcela opuštěný. Nikde žádný kůň.
„Určitě brzy nějaký přijde,“ sliboval Nick a začal tiše pískat, zřejmě ve snaze je přivolat.
Copak koně slyší na zapískání?
Než jsem se nadála, na opačné straně paloučku se mezi stromy něco pohnulo. Netrvalo dlouho a zvíře se nám zjevilo v celé své kráse. Vydechla jsem úžasem.
„Ale Nicku,“ zašeptala jsem. „Tohle přece není kůň! To je...“
„...jednorožec, já vím.“
Dokonale vyvedená z míry jsem pozorovala toho fantastického tvora, s kůží jemnou a bílou jako sněhová pokrývka kolem nás. Hřívu měl nádherně hustou, stejně tak dlouhý ocas. Možná víc než jeho zlatavý, točitý roh mezi očima mě upoutala dvě ohromná křídla, trčící ze hřbetu.
„Pegas?“ užasla jsem ještě víc.
„Tak trochu,“ pousmál se Nick. „Spíš se mu říká vegas, ale na tom nezáleží.“
Okřídlený jednorožec stál před námi zcela klidně a upíral na nás své mandlově hnědé oči.
„No páni!“ hvízdla jsem. „Je tohle možný?“
„Ano, je.“
„Já myslela, že neexistují! Jsou to přece pouhé legendy...“
„Jestli chceš, tak tomu nevěř, ale máš před sebou živý důkaz. Už by sis mohla začít zvykat na to, že jsi tak trochu v jiném světě.“
„Já vím, ale je to tak neskutečný!“
Opravdu se mi nechtělo tomu věřit. Jenom pár metrů ode mě stál jednorožec! S křídly. A byl tak nádherný.
„Tak co, budeš se ho bát?“ zeptal se Nick a v očích mu zvláštně zajiskřilo.
„No... já nevím,“ konečně jsem se více zaměřila na nebezpečně vyhlížející roh – povím vám, že by rozhodně nebylo nic příjemného, kdyby nás jím nabodl. „Asi n... ne. Nebo... nám snad může něco udělat?“
Starostlivě jsem pohlédla na Nicka. Ten se však usmíval.
„Ano, může,“ prohlásil zcela klidně.
„Co?!“ znervózněla jsem. „Nicku, CO nám udělá?“
„Prokáže nám službu.“
„Cože?“
Napadaly mě všemožné varianty toho, jak by nám ten nevinně vypadající vegas mohl ublížit, ale žádná z nich se ani zdaleka neshodovala s Nickovou odpovědí.
„Co... tím... chceš říct?“ dorážela jsem na něj.
Neřekl ani slovo a pomalu se ke zvířeti přiblížil. S pusou dokořán jsem sledovala, jak došel až k němu a začal mu rukou něžně pročesávat hřívu. Jednorožec se ani nepohnul a na znamení důvěry sklonil hlavu o něco níž.
„Nemusíš z něj mít strach. Není vůbec nebezpečný. Pojď si ho taky pohladit.“
Opatrně jsem si stoupla hned vedle Nicka. Hledala jsem v sobě odvahu na vegase sáhnout, ale když jsem viděla jeho přívětivý a poddajný výraz, přesvědčil mě, že se ho nemám bát.
„Co jsi to říkal o službě, kterou nám má prokázat?“ ptala jsem se Nicka, zatímco jsem jednorožci vlídně přejížděla rukou po čumáku.
V Nickových očích se opět objevila ta podivná jiskra. Na můj dotaz odpověděl otázkou.
„Nebojíš se výšek?“
„Ne. Ale co to má společného s... Ne! Chceš říct...“
Přestala jsem zvíře hladit a vytřeštila jsem na Nicka oči.
„Ano, pochopila jsi to správně,“ rozzářil se.
Nebyla jsem schopna slova. Přejížděla jsem pohledem od Nicka k okřídlenému jednorožci a zase zpátky.
„On nás vážně sveze?“ ujišťovala jsem se.
Nick nadšeně přikývl.
„Počkat... To... Ale...“
„Co se děje? Tobě se ten nápad nezdá? No jak chceš, já jen myslel... Myslel jsem...“
Nickova radost začala pohasínat.
„Ne,“ řekla jsem honem. „Chtěla jsem jenom říct, že nevím, jak se dostaneme na jeho hřbet. Vždyť mu poničíme křídla!“
Nickův obličej se zase rozzářil. Asi mu působilo potěšení dělat mi radost. Uchopil mě za ruku a než jsem se nadála, rázem jsem seděla na hřbetě jednorožce a Nick za mnou.
„Jak jsi to dokázal?“ žasla jsem.
„Řekněme... takové menší přemístění.“
Tvor začal pomalu mávat křídly a stoupat s námi mezi stromy vzhůru. Netrvalo dlouho a octli jsme se na volné obloze.
„Nicku, to je nádhera!“
„Nebojíš se, že spadneš?“ zeptal se s obavami v hlase.
Náhle jsem si uvědomila, v jaké jsme výšce. Nick si mé změny výrazu všiml a pohotově zareagoval – jemně obtočil své ruce kolem mého pasu a pevně mě sevřel.
„Cítíš se bezpečněji?“ zašeptal mi přímo do ucha.
Otočila jsem k němu hlavu. Naše pohledy se bleskově střetly. Musela jsem sklopit oči, to napětí se nedalo snést.
„Ano. Mnohem bezpečněji,“ zamumlala jsem rozpačitě a honem se od něj zase odvrátila.
Fascinovaně jsem se dívala na krajinu pod námi. Vlastně to byly jenom samé lesy, ale z výšky vypadaly tak... skvostně a velkolepě. Jejich vrcholky byly zasněžené, stejně jako kopce v dálce. Pluli jsme tiše zimní oblohou, slyšet bylo pouze pravidelné šustění křídel. Kolem nás se klidně snášely malé sněhové vločky. Byla jsem jimi naprosto okouzlena a sledovala je, jak pomalu padají a vytvářejí ještě nadýchanější pokrývku na větvích stromů.
Myslela jsem, že to, co mi Nick ukázal včera, se nemůže rovnat ničemu na světě, ale tohle třpytivou louku se spoustou mechu mnohonásobně překonalo. Opravdu jsme letěli! Bylo to tak... ne, nemám slov.
„Proč tohle děláš?“ zeptala jsem se Nicka znenadání a natočila svůj obličej k němu.
„Proč dělám co?“
„Proč mi ukazuješ tak dokonalá místa? Proč se mnou hodiny ležíš v neuvěřitelně měkkém mechu a pozoruješ úchvatné třpytící se břízy? Proč jsi mě přivedl ke krásnému jednorožci, který má navíc křídla a díky němuž tady teď letíme tolik metrů nad zemí a kocháme se báječným výhledem? Proč to děláš?“
„Myslel jsem, že se ti to líbí.“
„Ano! Líbí se mi to a moc! Ještě nikdy jsem nezažila nic tak neskutečně... neskutečného! A právě proto chci vědět, proč to pro mě děláš.“
„Miluju tahle místa – a všechna další, která jsem ti zatím nestihl ukázat. Chtěl jsem se s tebou o ně podělit. Člověka tolik nadchnou, že mu dovolí zapomenout na své problémy a vůbec... Nabíjí mě to energií a uklidňuje. Když jsi přijela, byla jsi hrozně rozhozená z toho, že se ti najednou změnil celý život. Bylo toho na tebe moc, nevěděla jsi, co si máš počít. Viděl jsem, že potřebuješ odpočinek.“
„Jak to, že se ve mně tak vyznáš?“
Pokrčil rameny.
„Lidskou psychologii mám celkem zvládnutou. Jednoduše jsem ti chtěl pomoct. Aby ses na chvíli odreagovala. A teď je navíc vhodná doba. Nemůžeme v hledání smaragdu pokračovat, dokud se nám temný neozve. Nevíme, jak dlouho to bude trvat – přece do té doby nebudeme jenom sedět na zadku a čekat, nemyslíš?“
Dívala jsem se mu do očí a nebyla schopna slova. Viděla jsem v jeho tváři tolik dobrosrdečnosti a laskavosti, jako snad ještě u nikoho. Tolik dychtil po tom mi pomoci, že mi to vyrazilo dech. To, jak byl všímavý a chápal mě.
„Děkuju,“ řekla jsem tiše. „Nevím, jak se ti mám odvděčit. Byla jsem tak neklidná, zmatená a měla ze všeho strach. Ale díky tobě najednou vím, že to zvládnu. Myslela jsem, že se budu muset naučit tolik věcí a schopností, abych vůbec mohla něco dokázat. Přitom jsem potřebovala něco úplně jiného. Všechno jsi mě naučil ty...“
Polkla jsem. Cítila jsem, že dál nedokážu mluvit. Hlas mě zrazoval a do očí se mi pomalu draly slzy, ačkoliv jsem se jim ze všech sil snažila ubránit. Odvrátila jsem se – byly silnější než já. Nechala jsem je samovolně vyjít na povrch a stékat po mé tváři.
Nick mlčel – už nebylo třeba nic říkat. Pevně sevřel mou ruku ve své a já mu stisk opětovala. Vznášeli jsme se beze slova po obloze stejně jako těch nespočetně mnoho sněhových vloček a oba si vychutnávali kouzlo drahocenného okamžiku, který se už nikdy nebude opakovat...