Melien Edhel - XLVII. kapitola - část 2/2

Glorfindel si oddechl, když před sebou konečně spatřil malebné údolí.
Imladris... S nesčetnými pramínky a vodopády a neustále kvetoucími stromy a květinami to bylo skutečně nádherné místo. I Elrond jedoucí vedle něho vypadal okouzleně, jako kdyby sem zavítal poprvé.
„Nikdy se pohledu tohoto nabažiti nemohu...“ hlesl dojatě. „Yény, jež jsem zde strávil, v životě mém nejšťastnějšími byly.“
„Vždyť by stále ještě mohly být,“ podotkl Glorfindel. „Pokud by lady Celebrían –“
Elrond odmítavě potřásl hlavou. „Celebrían se sem nevrátí a já se tomu diviti nemohu. Chvíle poslední, jež zde strávila, zrovna příjemnými nebyly.“
„Však aspoň jeden druhého máte a v Amanu spolu šťastni jste.“
Elrond posmutněl. „Tak jednoduchým toho není. Ač jsem jí toho nikdy nevyčítal, ona si činu svého dosud neodpustila. Proto chtěl jsem, by Legolas s námi na Západ odcestoval. Možná, že kdyby spolu promluvili, pak by se s tím vším smířiti dokázala.“
Glorfindel se ustaraně zamračil. „Však on o původu svém ničeho neví. Nemyslíš si, že by ho hluboce zasáhnouti mohlo, že synem nemanželským jest?“
„Kéž by se ho Celebrían nikdy nevzdala. Jako vlastního bych ho vychoval... Všechno jinak býti mohlo...“ povzdechl si Elrond nešťastně. Kolikrát předtím už si tohle říkal?
„Elronde, jakkoli Thranduila kvůli noci oné nenávidíš, uznati musíš, že se o výchovu Legolasovu dobře postaral,“ zaprotestoval Glorfindel. Sám vlastně ani nevěděl, proč pořád ještě cítí potřebu svého někdejšího přítele bránit.
Tmavovlasý lord si znechuceně odfrkl. „Zajisté! Zejména když ho na nádvoří téměř ubíti nechal! Tolik doufal jsem, že sňatek onen domluvený proběhne... a Legolase do rodiny své tak uvítati moci budu. Beztak do ní vždy patřil. Však teď nemám ni jeho ni neteře své. Elros mě pověřil, bych se o ni postaral, a já ho takto zklamal!“
„Elronde... Zdá se, že ty sám sebe přespříliš obviňuješ. Věcí některých prostě ovlivniti nemůžeš, s tím se holt smířiti musiti budeš.“
Oba se odmlčeli. Přejížděli právě přes úzký most a Glorfindel shlédl dolů na zpěněný tok, jenž se dravě hnal kamenným korytem. Vzpomněl si znenadání, jak tenkrát bránil Froda před Nazgúly. Připadalo mu to neskutečně dávno, jako kdyby to snad ani neprožil on. Proč je vlastně Ilúvatar obdařil tak dlouhým životem, když vše ostatní kolem nich bylo pomíjivé? Bylo to spíše prokletí než dar... Když se nad tím zamýšlel, tak měl mnohem dříve zavítat do Amanu a vyhledat tam svou choť. Jenže se obával, že pohled na ni mu znovu připomene ty hrůzy, které zažil v Gondolinu. Ale teď už to nebude déle odkládat. Kdo ví, třeba nyní, když konečně nemá tolik povinností, by spolu mohli žít spokojeně. Nikdy neměl dost času, aby se zajímal o její pocity a potřeby, ovšem teď jí to hodlal vynahradit.
Navíc... už je zřejmě příliš dlouho bez elleth, když se mu vkrádají už i do snů! Nikomu se o tom ani slůvkem nezmínil, avšak minulé noci, když v táboře nakrátko upadl do snění, se v jeho představách objevila krásná rudovlasá elleth. Měla smutný úsměv a chladné ruce a její drobné bosé nožky nenechávaly sebemenší otisk v hlubokém sněhu, po kterém kráčeli. S něčím takovým se dosud nesetkal, ani lehkonozí Eldar něco podobného nedokáží. Mlčela a on se neodvažoval prolomit ticho kolem nich snad z obavy, že by se rozplynula. Přesto mu připadalo, jako kdyby k sobě měli neuvěřitelně blízko. Šli pořád dál a dál, ale kolem nich byla jen obrovská bílá pláň, jejíž jednotvárnost nenarušoval žádný keř, ba ani vykukující stéblo trávy. Po nějaké době se zastavila a otočila k němu. Její oči byly jako dvě hluboké tůně tekutého mithrilu, tak zářivé a žalostné, až to bralo za srdce. Sevřel obě její ruce ve svých dlaních, aby je zahřál, avšak i přes jeho snahu zůstávaly jako kusy ledu. Nahnul se k ní, aby ji políbil, jenže ona se odvrátila. Po tváři jí přeběhlo několik slz a když mu dopadly na předloktí, uvědomil si s úžasem, že jsou studené. Sklonila hlavu jako kdyby se za to styděla. Působila tak bezbranně a ztraceně. Znovu pozvedl její hlavu a lehce přitiskl své rty na její. V ten okamžik měl pocit, jako kdyby jím projel proud ledové vody a zcela zmrazil jeho krev. Veškeré teplo opustilo jeho tělo a když se podíval na své ruce, zjistil, že jsou pokryté vrstvičkou sněhu. Zhluboka vydechl, avšak žádná pára mu od úst nešla. Zkoušel se pohnout, ale bez úspěchu. Jako kdyby se snad sám proměnil v led. Zaslechl tichý zvuk, něco jako tlumený vzlyk a zadíval se na ni. Klečela na zemi, tvář schovanou v dlaních a tklivě plakala. Vzápětí se probudil, promrzlý na kost, a příliš rozrušený než aby znovu ulehl.
„O Almiel přemítáš?“ ozval se náhle Elrondův hlas a zahnal tak jeho podivné představy.
Glorfindel se rozhlédl a uvědomil si, že mezitím dojeli na nádvoří. Zalétl pohledem ke své sestře, jako ostatně tolikrát během této cesty, a s překvapením sledoval, jak jí Gildor pomáhá dolů z koně.
„Zaskočen jsi, že jako voják též galantním býti dokáže?“ neodpustil si Elrond kousavou poznámku, když spatřil jeho užaslý výraz.
„Toho mě nezaráží tolik jako skutečnosti, že ona galantnosti této strpěla! Jindy bych spíše očekával, že ho za to kopnutím do kotníku odmění!“ ozřejmil mu a nevěřícně potřásl hlavou.
„Pak to tedy znamená, že spokojena jest. A tudíž bys i ty spokojen býti mohl...“ prohodil Elrond věcně a sesedl.
Glorfindel následoval jeho příkladu, ale stále z té dvojice nedokázal spustit oči. „Nu ano, však nezvyklé toho jest, že se konečně jako elleth správá...“
„Cožpak se snad s Thranduilem jinak chovala?“
„Zajisté! Já dvakráte jsem je přistihl, kterak souboji se oddávají!“ odsekl Glorfindel, jemuž zmínka o králi Eryn Lasgalen nebyla příliš po chuti.
Elrond se ušklíbl. „Toho mu podobným jest! Však Gildor se s ní nepochybně mnohem raději aktivitám odlišným věnovati bude.“
„O tomto ničeho slyšeti nechci, Elronde! Ona sestrou mou jest!“ přerušil ho Glorfindel rázně. „Já pouze chci, by ona šťastnou byla, toť vše!“
„Toť přec i přáním mým jest, Glorfindele,“ ubezpečil ho Elrond a raději odváděl svého přítele do domu, aby si nevšimnul, že Gildor už přešel od galantnosti k něžnostem.

Nimloth zastavila Losarrnu a podívala se kolem sebe. Pokaždé, když sem přijela, ji Imladris naplňovala pocitem klidu a bezpečí, ale dnes ne. Pořád nedokázala zapomenout na to, jak ji tu Glorfindel několik dní věznil ve tmě, a pochybovala, že se to někdy změní. Nejraději by se tu ani nezdržovala a rovnou vyrazila do přístavu, ale chápala, že to nepřichází v úvahu. Přesto otálela se sesednutím, jako kdyby chtěla být připravená při sebemenším náznaku nebezpečí utéct.
„Lady Nimloth?“ Gildor, který byl nucen trávit většinu času během cesty v Glorfindelově společnosti, a v táboře dostal čirou náhodou hned první hlídku, se k ní připojil a s lehkým úsměvem si ji prohlížel. „Toť vskutku podívané nevídané jest...“ prohodil nenuceně.
„Ano, Imladris místem půvabným jest,“ souhlasila, aniž by mu věnovala větší pozornost.
Teprve když se zasmál, nechápavě k němu vzhlédla. Copak řekla něco zábavného?
„Imladris zajisté, však já jsem o Vás hovořil,“ prozradil jí bez okolků a pobaveně sledoval, jak se jí po tváři rozlil ruměnec.
„Děkuji Vám...“ zamumlala posléze rozpačitě.
Gildor seskočil na zem a přistoupil k jejímu koni. „Dovolíte mi, bych Vám dolů pomohl, Nimloth?“
Trhla sebou, jako kdyby ji uhodil. „Domníváte se snad, že toho sama nedovedu?!“ otázala se ostřeji než zamýšlela.
Opět se zasmál. „Toho by mne ani nenapadlo, drahá Nimloth. Však bratr Vás poblíž jest a já záminky potřebuji, bych Vás obejmouti mohl. Pokud Vám toho samozřejmě proti mysli není.“
Pousmála se. „Já myslela, že jste obav svých z něho již překonal, Gildore. Aspoň se toho tak naposledy jevilo...“
„To ano, však on mne později za to pokáral a souboje mi sliboval, pokud já cti Vaší ohrožovati nepřestanu!“ prohodil téměř vesele.
„Uvěřiti se mi nechce, že by Vás cos takého odraditi mohlo,“ usmála se na něho Nimloth. Připadalo jí, že od té doby, co souhlasila s jeho nabídkou, ani nic jiného nedělá. Ovšem jak by mohla odolat lehce škádlivému tónu, se kterým s ní hovoří? Pravda, úplně v souladu s etiketou to jistě nebylo, avšak kdo by se na něho pro to zlobil?
„Také neodradilo. Však já nerad bych, by on v souboji našem zraněn byl, a svatby naší se tudíž odložiti muselo. To bych ho nejspíše zabíti musel, neb dlouho bych čekati nevydržel.“
Jeho prohlášení ji ani trochu nevyděsilo, neboť nebylo proneseno výhružně. „Skutečně? Pak ovšem nabídky Vaší přijmouti musím, když život bratra mého ohrožen jest...“ sdělila mu a přehodila nohu na druhou stranu, aby mohla sesednout, neboť ani nyní se nenamáhala jet jinak než obkročmo.
„Hmm... Na způsobu jízdy Vaší cos skutečně neodolatelného jest...“ okomentoval to Gildor a natáhl k ní ruce, aby ji zachytil.
Sklouzla do jeho náruče, jako kdyby tam ode dávna patřila, a když ji jeho paže pevně objaly, spokojeně vydechla.
„Gildore... Kterak dlouho tu setrvati musiti budeme? Já... ráda bych co nejdříve vyplula, pokud by toho možným bylo.“
Gildor se k ní naklonil, jeho dech na uchu ji příjemně pohladil. „Natolik se svatby se mnou dočkati nemůžeš? Toho mi vskutku lichotí.“
Neviděla důvod, proč mu to vyvracet, a tak jen maličko přikývla.
Očividně ho to potěšilo. „Ni já tu přespříliš otáleti netoužím. S lordem Elrondem hned promluvím a jist si jsem, že do dvou dnů bychom vyraziti mohli. Ty raději bys doby té k odpočinku využíti měla, neb až v sídle mém budeš, příliš času na spánek tobě neponechám...“
Na okamžik se jí zdálo, jako kdyby se jeho rty dotkly špičky jejího ucha, ovšem bylo to tak rychlé, že to mohla být jen její přebujelá fantazie. Ať tak či onak, rozechvělo ji to. Přivinul ji k sobě ještě těsněji, jeho ruka vklouzla do jejích vlasů a než se nadála, rozpletl jí cop, který si na cestu udělala. Když jí pak prsty jemně masíroval kůži na hlavě, myslela si, že se zcela ztratí v jeho dotyku. Bezděčně se k němu přitiskal blíž, až se její tvář zabořila do jeho tuniky. Když nasála její pach, poněkud ji to probralo. Tolik postrádala Thranduilovu vůni, tu omamnou kombinaci lesů a vody a trávy, tak osvěžující jako první hlt z křišťálově čistého pramenu. Ne, nesmí na něho myslet! Vždyť jí jen ublížil, nikdy o ni doopravdy nestál! Glorfindel měl pravdu, když říkal, že není schopná poznat, co je pro ni dobré. Má tu před sebou zdvořilého a chápavého Gildora a přitom myslí na Thranduila! Ellona, který je cholerický, nevychovaný a mnohdy hrubý a který si vždy bere to, co chce, aniž by o to předtím požádal. Ztěžka polkla, oči se jí znenadání zalily slzami. Ano, Thranduil rozhodně nebyl dokonalý, jenže to bylo právě jeho kouzlo. S ním mohla být sama sebou a nemusela se bát, že řekne nebo udělá něco nevhodného, neboť věděla, že on se nad tím pozastavovat nebude. Klidně mohla nosit meč, nohavice a jezdit obkročmo a jemu nic z toho nevadilo. Když měla potřebu, mohla i klít a jeho to pouze pobavilo. Avšak u Gildora neměla nejmenší potuchy, jak by něco podobného přijal. Zatím jí připadal dost tolerantní, nicméně podvědomě tušila, že jeho zatím neochvějná trpělivost má své pevné hranice. A co se stane, jestli je překročí?
Gildor zaznamenal, jak v jeho objetí ztuhla, a jemně jí zvedl hlavu, aby jí viděl do tváře.
„Opět ten pohled laně štvané...“ pronesl tiše a Nimloth se zastyděla.
„Pouze se zloby bratrovy obávám, kdyby nás takto zřel,“ vymluvila se.
Ihned ji pustil, skoro jako kdyby měl z Glorfindela opravdu strach.
„Pokud toto důvodem tvým pravým jest, pak již brzy pomine, a pokud nikoliv, pak se tebe znovu otáži. Potom se však již odbýti nenechám, Nimloth.“
Dřív, než ji stihl zasáhnout plný význam jeho slov, se na ni hřejivě usmál a nabídl jí rámě.
„Raději dovolte mi, bych Vás do komnat Vašich doprovodil, lady Nimloth. Když polohy jejich zvím, lépe se jim pak vyhýbati schopen budu, by bratr Váš klidně spáti mohl.“
„Toho bezpochyby ocení, lorde Gildore,“ odvětila mu podobně rozverným tónem, její oči však zůstaly ustarané.