Forsaken - 116. díl

Zamrkala jsem, abych tu děsivou představu zahnala.
Dveře, kterými táta prve vyšel ven, se ještě komíhaly, a tak mezitím nemohlo uběhnout zas tolik času. Jenom Riel teď stál těsně u mě a s neproniknutelným výrazem na mě shlížel.
„Poslyš...“ začala jsem nejistě a připadala si neskutečně trapně. Je fakt blbý se s někým navždycky rozloučit a hned druhej den se s ním zas střetnout. „Já s tebou nechci bejt a ty se mnou taky ne. Tak proč mě prostě nezavezeš k tátovi a tím to neuzavřeme? Klidně ti slíbím, že zůstanu v baráku a nehnu se ani na krok, pokud chceš.“
„V tom se ale mejlíš, protože já jsem s tebou rád,“ prohlásil Riel. „Jak bych taky mohl odolat tvýmu šarmu!“ Sjel mě pohledem od hlavy až ke špičkám mejch okopanejch bot a když je spatřil, pousmál se. „Už jsem se o tebe začínal bát,“ poznamenal ledabyle. „Tak se zvedej, je čas na snídani.“
Zamračila jsem se. Poslední dobou jsem se mračila tak často, že asi budu muset brzo zainvestovat do nějakýho dobrýho krému proti vráskám. A nebo se upírům vrásky nedělaj?
„Rieli, tohle nemá cenu! Vždyť se nesnášíme! Není den, abychom se nehádali! Nevěřím ti... a ty si zas o mně myslíš to nejhorší! Navíc... chci bejt radši s tátou... dokud můžu.“
Něco v mým tónu ho zaujalo natolik, že se posadil vedle mě. „Co se stalo, Izabel?“
Potřásla jsem hlavou. „Já ani nevím.“ Nechtělo se mi všechno prozrazovat Rielovi, bála jsem se, aby to nechtěl nějak zneužít proti mně. Navíc jsem měla pocit, že už o mejch schopnostech dávno ví a právě kvůli tomu se o mě tak zajímá.
„Buď tak laskavá a radši mi na rovinu řekni, že mi do toho nic není, než že mě budeš krmit takovejma kecama,“ ohradil se Riel okamžitě.
„Fajn, tak ti do toho nic není!“ odsekla jsem ostře a pak jsem vyčerpaně svěsila hlavu. Začínalo mi bejt hlady blbě a navíc jsem potřebovala někoho, s kým bych si mohla o tom svým vidění promluvit. A moc kandidátů tu nebylo. Rychle jsem se rozhodla.
„Vzpomínáš na to, co se stalo v tý vaně?“ začala jsem opatrně.
Riel se zatvářil tak nějak samolibě. „Myslíš ten polibek?“
Nejradši bych ho hned něčím vzala po hlavě. Ale neměla jsem nic po ruce a pak by mě to stálo strašně energie, kterou jsem v tuhle chvíli neměla. „Ne, ty osle! Jak jsem měla tu vidinu!“
„Jo. Ale nikdy jsi mi neřekla, cos vlastně viděla.“
„Protože jsem to nevěděla. Ale pak jsem měla další vidinu, když jsem sáhla tátovi na čelo. A on mi vysvětlil, že to, co vidím, je budoucnost. Prej tu byl kdysi nějakej upír, kterej tyhle schopnosti měl taky.“
„Zajímavý... o tom jsem nikdy neslyšel. Oni ovšem Nejvyšší leccos skrývají.“
„Zřejmě ne tak úplně, když o tom táta ví,“ namítla jsem. „Možná bys mohl zkusit zjistit něco víc.“
„Tvůj táta o tom ví, protože byl kdysi jedním z nich. Copak se ti nepochlubil? Odešel kvůli tvý matce a chtěl najednou všechno měnit. U nich ale moc pochopení nenašel, už jen proto, že ti, který chtěl odstranit jako nezvladatelný, byli především potomci Nejvyšších. To víš... moc opájí.“
„Kdo jsou vlastně ti Nejvyšší?“ zeptala jsem se konečně na to, co mi už nějakou dobu vrtalo hlavou.
„Bejvalo to pět nejstarších upírů z čistý rodový linie,“ odvětil mi Riel bez vytáček. „V opevněným sídle, kde se občas schází a kde se projednávají různý záležitosti, je prej na kamenný podlaze vyobrazen pentagram, na jehož každým cípu se nachází křeslo pro jednoho z nich, a uprostřed je stůl, který věrně kopíruje vnitřek pentagramu. S odchodem tvýho otce je to jedno křeslo prázdný.“
„Takže můj táta žije už dlouho?“ riskla jsem další otázku.
„Jo. Už několik století, ale přesnej údaj nevím, protože o tomhle nikdy nemluví.“
„Kde je vůbec to jejich sídlo? Někde v Transylvánii?“ zajímala jsem se dál. Jeden nikdy neví, kdy se mu může takováhle informace hodit. Ani by mě nijak zvlášť nepřekvapilo, kdybych byla odtamtud nucená ťapat pěšky až zpátky do Prahy. Pokud bych měla za zadkem Riela, tak bych to nejspíš musela brát poklusem.
„Zřejmě ne, to by bylo moc profláklý,“ dumal zatím. „Ale fakt netuším, kde je. Lidi mýho druhu mezi nima nejsou příliš vítaný, maj nás tak trochu za havěť. Ovšem vzhledem k tomu, že každej Nejvyšší je z jiný země, pak to bude nejspíš někde na neutrální půdě.“
„A předpokládám, že nevíš, odkud kterej je?“ tipla jsem si.
„Nikdy mě to nijak zvlášť nezajímalo. Můžeš se ale zkusit zeptat táty, i když nevím, jestli uspěješ. Co jsem vyrozuměl, tak ten jeho odchod nebyl zrovna jednoduchej.“