Fantasy world - 14. kapitola

Elanor stála v řadě s imladrijskými vojáky a stejně jako oni čekala na pokyn k útoku. Hlava se jí točila, ústa a hrdlo měla tak vyprahlé, že jen stěží dokázala polknout, dlaně se jí potily, až se obávala, že nebude schopná udržet své dýky. Nenápadně se rozhlédla kolem sebe. Nechápala, jak ostatní mohou být tak klidní a soustředění! Vypadalo to, že jediný, kdo je nervózní, je ona sama! Několikrát se nadechla, aby se uklidnila, ale moc to nepomohlo. Jen na sebe přitáhla pozornost jednoho z nižších velitelů, který se k ní pomalu rozjel. Upřeně se zahleděla před sebe a doufala, že ji nechá být. Ale on to zřejmě neměl v úmyslu. Zastavil u ní a pozorně se jí zadíval do tváře. V duchu děkovala Rúmilovi, že jí někde sehnal přilbici, která jí měla pomoct, aby ji nikdo nepoznal. „Obav máš, pen-neth?“ Nejprve chtěla potřást hlavou, ale pak přikývla. Pochopila, že nemá smysl pokoušet se lhát, protože by to na ní stejně poznal. „Toho správným jest!“ sdělil jí k jejímu překvapení. „Však nenech je, by tebe ovládly, pen-neth! Ty pánem jejich státi musíš se a ku prospěchu svému jich využíti!“ povzbudivě jí stiskl rameno a zase se vrátil na své místo. Elanor mu za to byla vděčná. Jeho slova jí byla povědomá a po chvíli přemýšlení v nich poznala to, co jí řekl Glorfindel, než ji začal učit bojovat.

Elrohir se vyhoupl do sedla a patami pobídl koně do trysku. Ten vyrazil jako vítr a stráže u brány měly co dělat, aby ji včas otevřely. Hnal svého oře k imladrijským šikům a mezi zuby drtil kletby, kterými častoval Legolase a zvláště jeho pobočníka. Ecthelion!! Pamatoval si tohoto tmavovlasého válečníka z Imladris, kde býval Glorfindelovým zástupcem. Pak najednou zmizel a, ačkoliv se na to ptal jak otce tak Glorfindela, nikdo mu neřekl kam ani proč. Jeho mozek prostě odmítal přijmout skutečnost, že se někdo, koho osobně znal z dětství a komu věřil jako sám sobě, podílel na Legolasových zločinech! Byl velitelem jeho armády, tak je nejen schvaloval, ale dokonce mu je i pomáhal připravovat!! Za toto mi zaplatíš! Toho přísahám!! Nevěděl, koho nenávidí víc. Zda Legolase za to, co udělal, nebo Ectheliona za to, že zradil jeho důvěru.

Glorfindel mlčky sledoval, jak se Elrohir vrací. Bylo mu jasné, že nejenže nedopadl dobře, to předpokládal, ale také že ho něco rozzuřilo. Napadl ho jediný důvod. Ecthelion! Pocítil obrovskou úlevu, že jeho přítel ještě žije. To mnohé změniti může! Počítal s tím, že by jim Ecthelion mohl pomoci s průnikem za hradby. Elrohir dojel až k nim a vzteklý výraz jeho tváře nevěstil nic dobrého. „Hádati zkuste, koho tam jako pobočníka Legolasova střetl jsem?!“ vylétlo z něho hněvivě a jeho oči metaly blesky. „Ectheliona!“ vyštěkl to jméno, jako by to byla ta největší možná urážka. „Našeho Ectheliona?!“ otázal se Elladan nevěřícně, zatímco Glorfindel se zachmuřil. Tušil, že jeho přítel je teď v mnohem větším nebezpečí, než před jejich příchodem. „Kolik jiných Ecthelionů znáš, gwenneth (bratříčku)?!“ odsekl Elrohir ostře. „A naším ho již nenazývej!“ dodal nenávistně a Glorfindel si začal dělat vážné starosti o Ecthelionovo bezpečí. „Pyn neth, Ecthelion zde s vědomím otce vašeho i mým jest!“ sdělil jim klidným tónem. Ihned se na něho upřely dva páry oříškově hnědých očích, ve kterých se zračil zmatek. „On zde jako zvěd náš působí ...“ Glorfindel se nad nimi slitoval a rozhodl se jim ozřejmit situaci. „Proč tedy zničení Gondoru nezabránil?!“ vzpamatoval se jako první Elrohir. Glorfindel si jen povzdechl. „Úděl zvěda obtížným velmi jest, Elrohire! Čas, by nás či Aragorna varoval, neměl!“ Bratři na něho hleděli s neskrývanou nedůvěrou. „Elanor kde mohl, pomáhal, dokonce s útěkem jejím jí nápomocen byl! Život svůj riskoval, by do bezpečí ji dopravil!“ Při zmínce o jejich neteři oba bratři pevně stiskli čelisti a sevřeli ruce v pěst. „On tedy věděl, čehož Legolas s ní činí?“ zeptal se nebezpečně klidně Elladan. „A ničehož neudělal, by jí pomohl?!“ procedil Elrohir skrz zaťaté zuby. „Ničehož, pyn neth, neboť to v možnostech jeho tehdejších nebylo!“ Glorfindel se tvrdě zadíval na mladší Elfy. „A kdybych na místě jeho byl, tak způsobem stejným zachoval bych se! Úkol jeho důležitějším než osud Elanořin či zkáza Gondoru byl!“ Jeho příkrá slova zůstala viset ve vzduchu mezi nimi.

„Čehož zde činíš?“ Ecthelion neočekával, že nalezne svoji ženu sedět na pohovce v jejich komnatách. Vzhledem k její žádosti očekával, že už bude dávno v léčitelském křídle paláce. Neušlo mu, jak sebou polekaně trhla, jako by ji přistihl při něčem nepřístojném. „Kdy boj započne?“ odpověděla mu otázkou, což bylo zcela v rozporu s mirkwoodskými zvyklostmi. Rozhodl se však její provinění ignorovat a vydal se do přilehlé šatny, aby se tam převlékl. Za chůze si přetahoval tuniku přes hlavu. „Nejdéle za hodinu pouhou!“ odvětil jí poněkud zastřeně. „Pokud stále raněným pomáhati chceš, tedy k léčitelům odebrati by ses měla!“ doporučil jí stroze, než za ním zaklaply dveře. Svlékl si svrchní kabátec a začal si oblékat svoji zbroj. Rychle si přes spodní halenu navlékl jemnou drátěnou košili, kterou pečlivě zašněroval až ke krku. Pak si natáhl koženou vestu a nakonec si připjal opasek s mečem. Přilbici vzal do ruky a vyšel zpět do předpokoje. K jeho údivu tam Aredhel stále ještě byla. Zkoumavě se na ni zahleděl. Byla bledá jako stěna a viditelně se třásla. Bylo mu jí líto. Rád by ji objal, aby zahnal její obavy, ale natolik blízcí si nebyli. „Mám tebe doprovoditi?“ nabídl jí instinktivně. Jeho žena však potřásla hlavou a zamířila ke dveřím. „Aredhel ...“ Ke svému vlastnímu překvapení si uvědomil, že se o ni bojí. Měla odvahu, to nepopíral, ale pochyboval, že ví, čemu vlastně bude muset za pár hodin čelit. Nejraději by jí nařídil, ať zůstane tady, ale byl si jistý, že by ho neposlechla. „Ano, choti můj?“ tázavě se k němu otočila. „Křídlo léčitelské neopouštěj!“ naléhavě jí hleděl do očí. Věděl, že po ní žádá nemožné, ale aspoň sám před sebou chtěl mít čisté svědomí, že udělal vše, co bylo v jeho silách, aby ji ochránil.

„Kterak přeješ si, choti můj.“ Aredhel raději sklonila hlavu, aby neviděl vzdorovitý výraz v jejích očích. Jestli si myslí, že někoho nechá umřít jen kvůli svému bezpečí, tak se hluboce mýlí! Byla pevně odhodlána pomáhat všem, kdo budou potřebovat její pomoc, bez ohledu na to, kde se budou v danou chvíli nacházet nebo na čí straně budou! Ona je léčitelka, ne válečník. Jejím posláním je léčit a uzdravovat, ne ničit a zabíjet! „Dobrá tedy!“ Měla dojem, že ho nepřesvědčila, ale k její úlevě se tou věcí už nehodlal zabývat. „Opatrna buď a nechť Valar konání tvému požehnají!“ Užasle zamrkala. Vypadalo to, jako by jí přál štěstí. Zadívala se mu do obličeje, ale ten byl naprosto bez jakéhokoliv výrazu, jako ostatně obvykle. Zřejmě sluch mne šálil! pomyslela si zmateně a zavřela za sebou dveře. Pak se rozběhla chodbou, aby se co nejrychleji dostala k léčitelům, protože ji tam čekalo hodně práce. Chtěla zkontrolovat, jestli je všechno připraveno. Hlavní léčitel s ní vždy jednal jako se sobě rovnou. Byl to on, kdo ji po smrti rodičů učil znát byliny i jejich účinky. Byl to on, kdo ji podporoval, když se snažila naučit alespoň něco málo ze složitého umění léčitelského. A ona mu za to vše byla vděčná. A rozhodně ho teď nemínila zklamat!

Elladan s Elrohirem si hněvivě měřili zlatovlasého kapitána. Glorfindel si pomyslel, že kdyby pohledy dokázaly zabíjet, tak by na místě klesl k zemi. Trvalo několik vteřin, než napětí opadlo. Dvojčata se pomalu uklidňovala a vztek z jejich očí také pozvolna mizel. Místo něho se začalo objevovat porozumění. „Odpusť nám, meldir!“ pronesl mladší z Elrondových synů a omluvně se pousmál. Jeho bratr mlčel, ale souhlasně přikývl. Glorfindel si je beze slova prohlížel. Chápal, že každá zmínka o tom, čím Elanor prošla, je přiváděla do stavu zuřivosti, vždyť s ním to bylo stejné, ale nechtěl dovolit, aby jim to prošlo bez povšimnutí. Koneckonců, byl přece jejich učitelem, co na tom, že už je to pár století! „V pořádku, pyn neth, však ocenil bych, kdyby příště hněv svůj lépe ovládali jste!“ oslovil je káravě. „Ecthelion všeho, čehož pro Elanor udělati mohl, učinil a vše, co drahým mu bylo, za sebou zanechal, by otci vašemu věrně sloužil! Pohrdání či snad dokonce nenávist vaši za toto nezaslouží si!“ Bratři sklopili zahanbeně hlavy. „Jak již bratr můj řekl, odpusť nám, meldir!“ hlesl Elrohir takřka prosebně. Starší Elf se ještě chvíli tvářil přísně, ale pak se tvrdost z jeho tváře vytratila. „Dobrá tedy, nehovořme již o tom, pyn neth! Jaké odpovědi tobě od Legolase dostalo se?“ obrátil se na Elrohira. Ten se jen zašklebil. „Kterak očekávali jsme, on s podmínkami našimi nesouhlasil!“ Glorfindel se nevesele pousmál, kývl na trubače a vzduchem zahlaholil jasný hlas rohu.

Mezi imladrijskými vojáky to zašumělo úlevným povzdechem a nebylo tam snad nikoho, kdo by si po tomto signálu podvědomě neosahal zbraně, zda jsou na svém místě a nezkontroloval zbroj, jestli je v pořádku. Všichni si byli vědomi skutečnosti, že mají poslední příležitost objevit možné nedostatky a napravit je.
Elanor cítila, jak se jí prudce rozbušilo srdce. Už je to tady! Bezmyšlenkovitě si přejela jazykem okoralé rty. Při pohledu na mirkwoodské hradby jí běhal mráz po zádech. Byly vysoké a mohutné a ona měla pocit, že se jim vysmívají. Jak se přes ně chce dostat?! Byla si jistá, že je to nemožné!

Glorfindel se rozhlédl kolem sebe a spokojeně přikývl. Jeho muži stáli ve vyrovnaných řadách a skýtali vskutku respekt vzbuzující pohled. Sluneční paprsky se odrážely od jejich brnění a korouhve jednotlivých oddílů lehce povlávaly ve větru, čas jako by se zastavil. Nikdo nepromluvil a napětí rostlo. Zlatovlasý Elda se v sedle otočil k Elrondovým synům a kývl na ně. Bratři na něho pohlédli, pak na sebe a mlčky si nasadili přilbice. Poté si stiskli pravice ve válečnickém pozdravu a vydali se každý na své místo. Glorfindel počkal, až zaujmou své pozice. Elrohir byl na levém křídle, zatímco Elladan na pravém. Toto uspořádání navrhli oni sami a Glorfindela to nemálo překvapilo. Většinou bojovali bok po boku, ale brzy pochopil, proč to dnes změnili. Chtěli zabít Legolase a domnívali se, že takto budou mít větší šanci na něho během boje narazit. Rty se mu zvlnily v krutém úsměvu. Však toho ještě uvidí se, pyn neth! „Připraveni jsme, heruamin!“ přijel k němu jeden z jeho pobočníků a zaujal místo po jeho boku. „Nechť katapulty páliti započnou!“ přikázal Glorfindel temným hlasem. „Jak poroučíte, heruamin!“ nižší velitel kývl na jednoho z vojáků a ten se ihned rozběhl k liniím, aby předal rozkaz ostatním.
Za několik minut už na mirkwoodské hradby dopadaly kameny, které se ale jen neškodně odrážely od mocných obranných zdí. Glorfindel tlumeně zaklel a nařídil, aby použili větší balvany. „Muže naše na obléhání dlouhé připravte!“ pronesl ke svému pobočníkovi. „Nechť pouze řady první v pohotovosti zůstanou, ostatní ať do týlu stáhnou se! Vždy po hodinách pěti vojáky vystřídejte!“

Imladrijská armáda obléhala palác už několik dní. Dnem i nocí posílaly její katapulty na mirkwoodský palác kusy skal, ale stále bezvýsledně. Glorfindel se několikrát pokusil o překvapivý útok, ale ten byl vždy odražen. Zlatovlasý Elda nemohl než neobdivovat chrabrost obránců. Byli si určitě vědomi, že je jen otázkou času, než se hradby zhroutí, ale přesto bojovali jako lvi.
Při východu slunce šestého dne se tak konečně stalo. Glorfindel dostal hlášení, že jižní opevnění povolilo. Okamžitě vydal rozkaz k pěšímu útoku na prolomeném místě. Tisícovka mužů se s pekelným rykem vrhla proti hradbám. Několik desítek z nich kleslo k zemi zasaženo šípy, které jim jako smrtící pozdravy vyslaly vstříc mirkwoodští střelci, než byli smeteni vlnou útočníků, jež se přes ně převalila s neuvěřitelnou silou. Mirkwoodští velitelé se pokoušeli zformovat nouzovou obranu a nastala nelítostná řež. Několik skupinek imladrijských se snažilo probít se k bráně, aby ji otevřelo svým soukmenovcům. Ti čekali těsně za hranicí dostřelu luku, aby tam vtrhli a přidali se ke svým bratrům ve zbrani. Nakonec se to jedné z nich podařilo a obrovská dvoukřídlá vrata se začala pomalu rozevírat.

Na tento okamžik Glorfindel čekal. Zvedl ruku a jeho muži se rozběhli do útoku. Pobídl svého koně do trysku a brzy stanul v jejich čele, jak se od něho ostatně očekávalo. Trochu pootočil hlavu a spatřil, že Elrohir s Elladanem také neváhali a i jejich jednotky se už vydaly k paláci. Vyslal tichou prosbu k Valar, ať je ochraňují, ale pak všechny myšlenky na Elrondovy syny pustil z hlavy a plně se soustředil na nadcházející boj. Na Asfalothově hřbetě doslova vlétl na nádvoří, kde jeho příjezd způsobil paniku mezi mirkwoodskými válečníky. Ti při pohledu na zlatovlasého Elfa v temně modré zbroji ozdobené na hrudi vytepanou zlatou květinou a stříbrnou hvězdou, kterému z očí šlehali blesky, jak se jim zdálo, ucouvli o několik kroků. Chvíli trvalo, než se vzpamatovali a vrhli se na něho s bojovým pokřikem. Glorfindel odrazil jejich nápor a několik z nich padlo k zemi, kde se svíjeli ve smrtelných křečích. Seskočil z koně, rychle se rozhlédl kolem sebe a s potěšením zaznamenal, že jeho vojáci už také dorazili na nádvoří a zapojili se do bitvy. Rozháněl se mečem na všechny strany a zanechával za sebou v nepřátelských řadách krvavou brázdu, když koutkem oka zahlédl známou drobnou postavu. Toho přec možno není!! Na několik setin vteřiny zaváhal, čehož jeho protivník využil a pokusil se ho napadnout z boku. Glorfindel polohlasně zaklel a měl co dělat, aby jeho nečekaný výpad odvrátil a přitom mu k jeho nelibosti zmizela ze zorného pole.

Elanor se během útoku držela s ostatními v řadě, protože věděla, že jakmile se od nich oddělí, tak má jen malou šanci na přežití. Byla si vědoma toho, jak mizivé jsou její zkušenosti v porovnání s jejich. Takřka hned u brány byla napadena vysokým vojákem. Pohled na to, kterak se na ni řítí, ji vylekal a ona instinktivně mávla jednou ze svých dýk. K jejímu šoku se onen voják skácel s hlasitým chroptěním k zemi. Já ho zabila! Zhrozeně na něho hleděla a nebyla schopna žádného pohybu. Zabila jsem ho! Jsem vrah!! Jeden z imladrijských, který běžel kolem, ji hrubě postrčil kupředu. Toto nešetrné gesto ji probralo a ona začala rozdávat rány napravo nalevo. Za maminku, za tatínka ... V duchu si ta slova opakovala jako modlitbu a brzy ztratila pojem o čase. Nevěděla, jestli to trvá jen pár minut nebo už pár hodin. Před očima se jí dělaly únavou mžitky, v očích jí pálily krůpěje slaného potu, které jí stékaly po tvářích, a ruce se jí chvěly vyčerpáním. Nejhorší ovšem byly zvuky, které se ozývaly odevšad kolem. Nenávistný křik bojovníků a nářek umírajících a raněných. Bylo to strašné. Jak jenom Glorfindel a strýcové můžou s tímhle vším žít?! A ještě se smát! blesklo jí hlavou. A co tatínek? Taky ... Najednou si uvědomila, že čelí dvěma vojákům, kteří na ni zle dotírají. Neměla dost sil na to, aby odrážela jejich prudké rány a byla nucena ustupovat. Jednoho z nich se jí podařilo bodnout do prsou, ale ten druhý ji srazil k zemi. Přilba se jí svezla z hlavy a ona mohla jen s hrůzou sledovat, jak její přemožitel zvedá meč. Téměř fascinovaně pozorovala, kterak se paprsky ranního slunce odrážejí od jeho ostří ...

Glorfindel kontroval a Elf, se kterým bojoval, se skácel mrtev. Zlatovlasý Elda využil chvilky oddechu, kterou získal, a vyběhl do půli schodiště, aby se po ní podíval. Doufal, že se spletl, ale v hloubi duše si byl jist, že to byla ona. Očima rychle přelétl scénu před sebou. Ke svému zděšení ji uviděl ležet na zádech a nějakého vojáka stát nad ní s vysoko zdviženým mečem. „Elanor!“ zařval a vrhl se jí na pomoc. Nezatěžoval se nějakou čestností boje a jednoduše útočníka zezadu probodl. „Zraněna jsi?!“ naklonil se nad ní a pátravě se jí zadíval do tváře. K jeho nezměrné úlevě potřásla zamítavě hlavou. Popadl ji za paži a prudkým trhnutím vytáhl na nohy. „Jak sem dostala jsi se?!“ obořil se na ni a hrubě s ní zatřásl. Jen zamrkal překvapením, když ho místo odpovědi pevně objala kolem pasu a rozplakala se. Nevěděl, co má dělat. Nejraději by ji na místě ztrestal za to, že ho tak vyděsila, ale copak mohl? Kdyby mu vzdorovala nebo se s ním hádala, tak by to udělal, ale takhle? Bezděky ji k sobě přivinul. Když se mu stulila v náručí a zoufale vzlykala, tak si jen povzdechl. V tuto chvíli se na ni nedokázal zlobit. Však lehce takto z tohoto nevyvázneš, aier! slíbil jí v duchu. Jednou rukou ji k sobě přitiskl ještě pevněji, sebral ze země její dýky a pomalu ji odváděl stranou, kde zahlédl nějaké dveře. Otevřel je, zkoumavě se rozhlédl po místnosti a spokojeně přikývl. Tohle stačiti bude! Malý pokojík zřejmě sloužil jako skladiště a k jeho velké radosti neměl žádný jiný vchod než ten, kterým právě vešli. Jemně od sebe Elanor odstrčil a její zbraně položil na židli. Neušlo mu, že se na něho dívala očima zalitýma slzami a občas popotáhla. „Z pokoje toho nevyjdeš, dokud pro tebe nepřijdu či někoho nepošlu!“ přikázal jí nesmlouvavým tónem a měl se k odchodu. „Ne!“ její rozhodný hlas ho zarazil a on se k ní na prahu užasle otočil. „Chci bojovat! Nemůžeš mě tady nechat a čekat, že tu budu jen sedět s rukama v klíně! Mám právo pomstít svoje rodiče ...“ hlavu měla hrdě vztyčenou, oči se jí odhodlaně blýskaly, ruce založené v bok. Zdálo se, že se už vzpamatovala ze šoku, který jí způsobila blízkost smrti, jež unikla jen o vlásek. Elrondovi omluviti měl bych se! prolétlo Glorfindelovi myslí. Stejně jako Elrondovi tenkrát v Imladris i jemu tady chvíli trvalo, než nalezl vhodná slova, kterými by té umíněné dívce odpověděl. Na několik okamžiků zalitoval, že se takto nechovala venku, kde byl jen kousek od toho, aby ji nařezal jako nezvedenému děcku. Napadlo ho, že by to mohl učinit nyní, ale pak tu myšlenku zavrhl. Aby to mělo účinek, tak by to musel udělat pořádně a na to teď nebyl čas. Místo toho se na ni hrozivě zamračil. „Ty ZDE zůstaneš, Elanor, sic mne nepřej si!“ zpražil ji chladným pohledem. A s touto očividnou hrozbou na rtech vyšel na nádvoří, aby se tam opět připojil k bojujícím.

Legolas brzy poznal, že bojuje prohranou bitvu. Přesila byla obrovská a, jak si všiml, stačilo, aby se někde objevil velitel imladrijských sil a muži začali váhat. Ustupovali před ním, jako by je zastrašovala pouhá jeho přítomnost. Nikdo z nich neměl chuť změřit své síly se znovuzrozeným gondolinským kapitánem, který se dal do Elrondových služeb. Popravdě řečeno, ani Legolase tato vyhlídka nijak nelákala. Jeho zbraní byl luk, ale ten tu nemohl použít, takže se mu také raději vyhýbal. Snažil se tedy alespoň nalézt Elrohira nebo Elladana, ale nepřálo mu štěstí. Zřejmě nebyl sám, koho napadlo, že u těch dvou by mohl mít lepší šanci. Několikrát je zahlédl, ale nikdy se k nim nebyl schopen dostat. Ke svému překvapení si uvědomil, že dvojčata změnila svůj obvyklý styl a místo, aby postupovala bok po boku, jak bývalo jejich zvykem, tak byl každý z bratrů někde jinde. Legolas je však znal natolik, aby věděl, že jsou schopni spolu komunikovat i na mnohem větší vzdálenosti, než jsou protilehlé strany nádvoří. Prudkým výpadem se zbavil vojáka, jenž na něho útočil, a rozhodl se, že bude lepší, když se stáhne. Bylo mu jasné, že je jen otázkou času, kdy jeho armáda bude muset kapitulovat a on toho rozhodně nechtěl být svědkem. Se zbraní v ruce se vydal do své pracovny, odkud vedla tajná chodba, která ústila daleko za hradbami v bezpečí hlubokého lesa.

Elanor hleděla za Glorfindelem s otevřenými ústy. Jak si mohl dovolit mi vyhrožovat?! Čekala, že ji vyslechne, ale on ji místo toho tady prostě nechal a spoléhal na to, že si nedovolí neposlechnout. To se tedy pěkně plete! Vnitřní hlas jí sice radil, aby ho nedráždila, avšak ona se ho rozhodla ignorovat. Koneckonců, co by ji tak mohl udělat? Přece si nedovolí na ni vztáhnout ruku, ne? Ten samý hlásek ji varoval, že to klidně udělá, ale ona ho opět potlačila. Navyklým pohybem si zastrčila své zbraně do pouzder na zádech a po špičkách se přikradla ke dveřím, které pootevřela a opatrně vykoukla ven, jestli Glorfindel není někde poblíž. Nikde ho neviděla a kolem se stále ještě bojovalo. Připadalo jí, že to snad nikdy neskončí. Na schodišti vedoucím do paláce zahlédla Legolase. Měl na sobě stejnou zbroj jako tehdy v Gondoru, ale tentokrát se nenechala zmást jeho nevinným vzhledem. Věděla už, jaký je doopravdy! Krutý, zlý, plný nenávisti ... a zbabělý! dodala, když jí došlo, že se pokouší utéct! To tedy ne! To ti nedovolím! Rozrazila dveře dokořán a rozběhla se za ním, jak nejrychleji mohla.

Elrohir si otřel zpocené čelo a rozhlédl se kolem sebe. *Kde nacházíš se, Elladane?* zeptal se v myšlenkách svého bratra, ale ten byl příliš zaneprázdněn bojem, než aby mu odpověděl. Dostalo se mu jen letmého ujištění, že je v pořádku. Nebylo toho tolik, kolik chtěl slyšet, ale musel se s tím spokojit. Aspoň že zdráv jsi! Všiml si tří vojáků, kteří si z nepochopitelných důvodů zuřivě probíjeli cestu do sklepení. Protože ho nenapadal žádný jiný důvod, kromě záchrany sudů s vínem, což byl naprostý nesmysl, tak je zvědavě následoval.

Legolas doběhl do pracovny a vrhl se k panelu, kterým se odsouvala střední část knihovny, jež kryla vstup do tajné chodby. Kovově to cvaklo a police se o kousek posunuly, ale pak se zničehonic zastavily. Světlovlasý Elf nevybíravě zaklel. Strčil prsty do vzniklé skuliny a vší silou zatáhl. Nic. Povolil, několikrát se zhluboka nadechl a zkusil to znovu. Tentokrát cítil, jak se trochu pohnuly. Unikl mu úlevný povzdech. Bude to sice nějakou dobu trvat, ale nakonec se odsud dostane. Chtěl opět zabrat, když ho jeho bystré smysly upozornily, že do pokoje někdo vešel. Prudce se otočil s rukou na jílci svého meče a ztuhl uprostřed pohybu. Měl dojem, že ho šálí zrak. Jen pár metrů od něho stála Elanor! Ta Elanor, která měla být podle Ecthelionova hlášení mrtvá!! Okamžitě ho napadlo, že ho jeho pobočník zradil! Vzteky se mu zatmělo před očima. Celou svou bytostí toužil po tom, aby ho za to ztrestal! Nakonec se však přece jen ovládl. S ním si to vyřídí později! Teď si poddá tuhle malou děvku, jež si dovolila mu utéct! Přes rty mu přelétl krutý úsměv. „Elanor ...“ dával si záležet, aby to znělo opravdu sladce. „Jak milé jest, že na návštěvu zašla jsi!“ pozvolna popošel k ní, ale něco bylo špatně. Očekával, že před ním začne couvat, nebo se rozklepe strachy. Jenže ona si ho klidně měřila vyzývavým pohledem. Na to od ní nebyl zvyklý. Drze mu hleděla do tváře, místo toho, aby ho prosila za odpuštění! „Paměti krátké a nevalné máš a já tobě způsobů slušných připomenouti museti budu!“ pronesl hrozivě a začal se pomalu napřahovat k ráně. K jeho úžasu se jí v rukách jako by mávnutím kouzelného proutku objevily dvě dýky. „To ani nezkoušej!“ Nenávist v jejím hlase způsobila, že mu přejel mráz po zádech.
Legolas kousek odstoupil a pozorně si prohlédl před sebou stojící dívku. Teprve teď si uvědomil, že je oblečená jako válečník. V jejím chování nebyla ani stopa po strachu. Naopak. Vyzařovala z ní sebejistota, kterou u ní nikdy nezažil. Pohrdavě se zasmál, aby zakryl svoji nejistotu. „Odlož zbraní svých, děvče, a já tobě slibuji, že trest tvůj mírnější bude!“ Rezolutně potřásla hlavou. „Ne! Změnila jsem se, Legolasi! Ty jsi mě změnil!“ upřela na něho obviňující pohled. „Když jsme se potkali poprvé, tak jsem ti uvěřila! Ale to se už nebude opakovat! Nepřišla jsem si sem pro trest, ale abys mi zaplatil za všechno, co jsi udělal! Za moje rodiče, přátele a i za mě ...“ Mirkwoodský král jediným plynulým pohybem tasil svůj meč. „Jak přeješ si! Jista však buď si, že slitování žádného s tebou míti nebudu! Možná však, že vzpomenu si na služby, jež v loži mém mi tak ochotně poskytovala jsi, a šanci další tobě dám!“ Všiml si, jak se při jeho posledních slovech zachvěla a pobaveně se ušklíbl. „Znamenati toho snad má, že na chvíle naše společné jen nerada vzpomínáš?“ otázal se jí výsměšně. „Nelíbily se tobě pozornosti, jimiž tebe zahrnoval jsem? Tedy v budoucnu více mnohem snažiti se budu ...“

Elanor cítila, jak se jí zvedá žaludek odporem. Jako bys nevěděl, jak jsem tě nenáviděla! Jako bys nevěděl, s jakou hrůzou a děsem jsem na tebe čekávala v tvých komnatách! Věděla, že se ji snaží vyprovokovat, ale už déle nedokázala snášet ty jeho řeči. „Nenávidím tě!“ vykřikla, než na něho zaútočila.

Legolase zprvu zaskočila prudkost, se kterou se na něho vrhla, ale brzy získal svoji obvyklou jistotu. Musel si přiznat, že Elanor má určitou zručnost, ale chybí jí rozvaha a zkušenost. „Již těším se, až opět lože mé zahřívati budeš!“ úmyslně ji dráždil. „Zdá se, že divočejší jsi, než bývalas! Jist jsem si, že tebe krotiti mne potěšení velkého poskytne!“

Elanor hodila za hlavu taktiku i všechny poučky, které do ní vtloukal Glorfindel a posléze i Elrohir s Elladanem. Celou svou myslí se soustředila na jediné. Zabít ho! Kroužila kolem něho jako šílená a střídala výpad s výpadem, ale on je k jejímu rostoucímu zoufalství stíhal bez sebemenší námahy vykrývat. „Zabiju tě, slyšíš?!“ procedila skrz zaťaté zuby. Odpovědí jí byl jeho výsměšný smích.

Elrohir obezřetně sestoupil po točitých schodech a ocitl se v široké chodbě osvětlené několika loučemi, jež byly každých pár metrů zavěšeny na stěně. Před sebou slyšel rozčilené hlasy, jak se o něčem dohadují. Byl ale příliš daleko, takže jim nerozuměl. Vydal se tím směrem a ke svému překvapení narazil na bytelné okované dveře, které byly pootevřené. Nakoukl dovnitř a zjistil, že se zřejmě nachází ve vězení. Tedy přesněji řečeno v místnosti strážných, která byla naštěstí prázdná. Vstoupil do ní a pozorně se rozhlédl kolem. Nebylo tam nic zajímavého ani zvláštního. Jen dubový stůl, čtyři židle a několik polic, na kterých stály kameninové džbány. Jeho pozornost upoutaly přibližující se kroky. Vypadalo to, jako by někdo táhl něco těžkého. Jeho zvědavost ještě vzrostla. Ustoupil do temného kouta, aby tam vyčkal jejich příchodu.

Legolase už to přestalo bavit a vložil do svého výpadu veškerou sílu, kterou měl. Jak předpokládal, Elanor nedokázala udržet své dýky, ty jí vylétly z rukou a k jeho radosti zapadly pod pohovku stojící u stěny. Rázně zastrčil meč do pouzdra a natáhl se k udýchané a námahou zrudlé dívce. „Nesahej na mě!“ vyštěkla na něho a uskočila z jeho dosahu. Legolas s uspokojením zaznamenal, že se jí nepatrně zachvěl hlas. Pomalu ji následoval a ona před ním ustupovala, až se zády zarazila o krbovou římsu. „A jak tomu zbrániti chtěla bys?“ zeptal se jí posměšně a vychutnával si každou vteřinu. „Jistě víš, čehož teď následovati bude, pravdou není-liž?“ otázal se chladně.

Elanor se zoufale rozhlížela po nějaké zbrani, ale všechno, co tak mohla použít, bylo příliš daleko. S narůstající hrůzou si uvědomila, že je mu opět vydána na milost a nemilost! Veškerá odvaha ji opustila a strachem se jí podlomila kolena. „Ne ...“ špitla sotva slyšitelně, ale jemu to neuniklo. Pohrdavě se ušklíbl. „Zdá se, že laskavosti mé vážiti nedokázala sis! Postarám se, bys chybu tuto stejnou již vícekráte neučinila!“ Ihned pochopila, co hodlá udělat! Ne! To nedovolím! Prudce ho udeřila do hrudi a pokusila se proběhnout kolem něho. Legolas byl ale rychlejší. Pevně sevřel obě její zápěstí ve své dlani a přirazil ji ke zdi. Hřbetem volné ruky ji tvrdě udeřil do obličeje. Jeho rána jí rozrazila ret. V ústech ucítila známou kovovou pachuť krve a z očí ji proti její vůli vytryskly slzy. „Už ne ... už mě nebij ...“ hlesla prosebně. „Ty trestu řádného zasluhuješ, Elanor!“ pronesl Legolas s předstíranou lítostí. „Škoda však jest, že času toliko nemám, bych tobě lekce řádné uštědřil!“ vytáhl svoji dýku a přitiskl ji jí na krk.

Elrohir se přitiskl zády ke stěně a sevřel jílec svého meče. Za pár vteřin do místnosti vešla skupinka vojáků. Dva z nich mezi sebou spíše vlekli, než vedli, nějakého bělovlasého Elfa. Elfský princ pevně stiskl zuby, když ti dva mrštili svým zajatcem na podlahu, která byla pokrytá silnou vrstvou sena. Neznámý při dopadu bolestivě zasténal a vysloužil si za to kopanec od nejblíže stojícího muže, což ostatní komentovali uštěpačnými poznámky. „Faarea (Dosti)!“ Elrohir vystoupil ze svého úkrytu a plynulým pohybem tasil. Mirkwoodské jeho náhlé objevení zaskočilo, ale brzy se vzpamatovali a zaútočili na něho. Byli to zkušení válečníci a Elrohir měl náhle plné ruce práce. Útočili na něho snad ze všech stran a nutili ho ustupovat, což ho ani v nejmenším nepotěšilo. Zamračil se a bleskurychle se otočil kolem své osy. Jeden z jeho protivníků se zhroutil k zemi s proříznutým hrdlem. Elrohir si však na zlomek vteřiny odkryl levou stranu a byl za to potrestán dlouhou sečnou ranou přes stehno. Hlasitě zaklel a zuřivě sekl mečem po útočníkovi. Ten zařval bolestí a nevěřícně sledoval, jak na podlahu dopadlo jeho pravé předloktí. Prsty stále ještě svíraly meč. Otevřel ústa, ale než stačil vykřiknout, tak mu Elrohir mocnou ranou usekl hlavu. Vzápětí se mu však před očima roztančily hvězdičky a on sám dopadl na zem, jen kousek od bezhlavého těla.

Elanor zavřela oči a modlila se, aby to udělal rychle. Na hrdle cítila jemný tlak ostří Legolasova nože a bezděky zatajila dech. Amin hiraetha (Je mi to líto), Glorfindel! Přišlo jí ironické, že umírá rukou plavovlasého mirkwoodského krále s obrazem plavovlasého imladrijského kapitána v mysli. Pocítila záchvěv lítosti nad tím, že mu neřekla, že ho má ráda. Stejně jako rodičům a dědečkovi s Elrohirem a Elladanem! prolétlo jí hlavou. Odpusťte mi! Kdybych tak měla možnost to všechno napravit ... Z myšlenek ji vytrhlo Legolasovo bolestivé syknutí. Nechápavě se na něho zadívala.

Legolas zděšeně hleděl na plameny, které se jako řeka vylily z krbu, s neochvějnou jistotou zamířily k němu a rychle se blížily. Pustil Elanor a odskočil od ní, ale nebylo mu to nic platné. Ohnivé jazyky ho sledovaly, kamkoliv se hnul. Měl dojem, jako by předvídaly každý jeho pohyb! Toho přec možným není! Během okamžiku byly u něho a začaly mu šplhat po nohách. Nevěřícně pohlédl na Elanor. Ta se tvářila stejně překvapeně jako on, ale Legolas se nemohl zbavit dojmu, že je to její dílo. „Zastav to!“ přikázal jí chraplavě. „Já ...“ Elanor zmateně zamrkala. „Přestaň s tím!!“

Elanor se několikrát nadechla, aby se trochu vzpamatovala. To opravdu dělám já?! pomyslela si užasle. Pak si ale vybavila zážitek s ohněm po svém prvním setkání s Elrohirem a musela si odpovědět, že nejspíše ano. Pozvolna vydechla a sladce se na Legolase usmála. „Myslím, že ne!“

Elrohira probudil štiplavý kouř. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Kde to jsem a čehož stalo se?! Skrz nachový závoj, který mu zakrýval vidění, zahlédl plameny, jež se k němu rychle blížily. Jeho instinkty, vybroušené takřka k dokonalosti tisíciletími bojů, převzaly vládu nad jeho tělem. Ani sám nevěděl, jak se to stalo, ale najednou stál na nohou a vrávoravě mířil ke dveřím. „Po ... moc ...“Byl již skoro na chodbě, když zaslechl slabý hlas. Ten stařec! prolétlo mu myslí. Nemohu ho zde přec nechati! Nejistým krokem se vydal zpět do pokoje. Dusivý dým, jenž naplňoval místnost, ho nutil ke kašli a oči mu slzely. Spíše hmatem než zrakem našel nehybnou postavu. Namáhavě si ji přehodil přes rameno a vydal se znovu na cestu.
Elrohirovi se nedostávalo dechu, hlava se mu točila a pulsovala tupou bolestí, s obtížemi rozeznával obrysy věcí kolem sebe, ve zraněné noze mu cukalo a cítil, kterak mu po kůži stéká horká krev. Připadalo mu, že schody vedoucí na povrch se s každým jeho krokem vzdalují. *Gwenneth (Bratříčku)!* obrátil se na svého bratra, ale dobře věděl, že ten je příliš zaneprázdněn na to, aby mu pomohl. Pevně stiskl zuby a s posledních sil se dopotácel pod schodiště, kde se zhroutil na zem. Ohnivé jazyky se k nim pomalu ale jistě přibližovaly ...

Ecthelion se prudkým výpadem zbavil vojáka, jenž se s hlasitým zasténáním sesunul k zemi. Černovlasý velitel mirkwoodských sil si konečně mohl dopřát chvilku oddechu. Tohoto stejným jako v Gondoru jest! I tam se v mezích svých možností snažil šetřit své protivníky, ale oni se na něho stále zuřivě vrhali, jako by byl zodpovědný za Legolasovy činy! Cožpak za ně mohu?! On jich stejně učinil by, jen s rozdílem tím, že muži jeho krutějšími mnohem více byli by! Během svého působení ve funkci králova pobočníka dal všem zřetelně najevo, že nebude trpět žádné zbytečné zabíjení! Tohoto však nemožno v bitvě zajistiti jest! pomyslel si hořce. V dobách, kdy s Glorfindelem střežili bezpečí Skrytého Města, viděli nespočet mrtvých či umírajících a prošli mnoha boji, které se rozhodně nedaly nazvat cvičnými, takže velmi dobře věděl, o čem mluví. Nicméně jejich počínání přitáhlo pozornost Valar, kteří jim jako odměnu za odvahu a chrabrost dali prožít ještě jeden život. Přes rty mu přelétl smutný úsměv. Oba však osud téměř stejný zvolili jsme ...

Když se Glorfindel přidal ke Gil-galadovým silám v boji proti silám temnoty, ani Ecthelion nemohl zůstat stranou. Dobře tušil, že jim jeho schopnosti a zkušenosti budou k užitku. Během poslední bitvy se Glorfindel setkal s Elrondem Půlelfem, kterému zachránil život. Později se z nich stali přátelé a Glorfindel se k němu připojil při budování Imladris, zatímco Ecthelion se jen tak toulal krajem a užíval si své svobody a nezávislosti. Za nějakou dobu ale pochopil, že mu ke štěstí něco chybí. Celý svůj předešlý život a i část toho nového byl zvyklý odpovědnosti a tvrdé vojenské disciplíně, jež, jak věřil, dávala všem věcem řád a smysl. Náhoda mu přivedla do cesty jeho dávného přítele z Gondolinu, jenž mu nabídl místo svého zástupce. Ecthelion se ani nezeptal na podrobnosti nebo podmínky a hned souhlasil s jeho návrhem. Dostal se tak do služeb vládce Imladris a nikdy toho nelitoval. Nalezl tam svůj domov a to nejen z hlediska materiálního. Jenže pak se opět na obzoru objevily černé mraky, které očividně dělaly Elrondovi velké starosti. Jak Ecthelion potajmu vytáhl z Glorfindela, Elrondovy obavy byly spojené s Mirkwoodem. Glorfindel však nevěděl, proč se Elrond obává o osud právě této říše. Ecthelion tedy svému vládci při jedné z jejich společných porad navrhl, že se tam vydá jako zvěd. Nejprve byl rázně odmítnut, ale za několik let za ním Elrond přišel sám s dotazem, zda jeho nabídka stále ještě platí ...

Ecthelion pátravým pohledem přelétl nádvoří. Hledal Legolase, aby si s ním mohl promluvit, jaké jsou jeho další plány, ale nikde ho neviděl. Toho zvláštním jest! Mirkwoodský král ve své zbroji byl výraznou postavou, která rozhodně nešla přehlédnout a to ani v bitevní vřavě, která panovala kolem. Koutkem oka zahlédl cosi, při čem mu ztuhla krev v žilách. Elanor! Neznal ji sice natolik, aby ji se stoprocentní jistotou poznal, ale něco mu našeptávalo, že se nemýlí. Drobná postava právě zmizela ve dveřích paláce. Čehož jen zde pohledává?! Napadlo ho, že ji sem přivedl Glorfindel, aby se postavila svým démonům, ale tuto myšlenku zavrhl zhruba ve stejném okamžiku, jak si ji uvědomil. Dlouho se nerozmýšlel a vydal se za ní, aby na ni trochu dohlédl. Trvalo mu ale nějaký čas, než se probil skrz imladrijské vojáky, kteří ho napadali, kdykoliv se dostal na dosah jejich mečů, tudíž když se dostal dovnitř, tak tam už po Elanor nebylo ani památky. Kam jen podíti mohla se?! Nemohl přijít na žádné místo, kam by tu chtěla jít, nebo někoho za kým by šla. Snad jen ... Aredhel! Rozběhl se k léčitelům, po několika krocích se zastavil a zamyslel se. Nevěděl, jestli Elanor ví, kde Aredhel pracuje, ale pochyboval o tom. Muselo v tom být něco jiného, jenže co?! Pomsta!! Možno jest, by Legolase úmyslně vyhledati pokoušela se?! Toť nerozumným velmi bylo by! Ale jakmile si uvědomil, čí je Elanor dcera, nepřišlo mu to už nijak nepravděpodobné! Otočil se na podpatku a rychle vyběhl schody do prvního patra, kde se nacházely Legolasovy pokoje, které tak důvěrně znala.

Elanor pozorovala naříkajícího a před plameny uskakujícího Legolase. „Jak se ti to líbí? Mně moc!“ V hloubi duše věděla, že by to neměla dělat, ale pokušení bylo příliš velké. Přimhouřila oči a soustředila se. Ohnivé jazyky se rozzářily mnohem jasněji a vyšlehly Legolasovi až k pasu. Jeho křik se rozlehl pokojem ...

Ecthelion se zarazil a zaposlouchal se. Z knihovny k němu doléhal Legolasův hlas poznamenaný bolestí. Okamžitě se tam rozběhl a rozrazil přivřené dveře. „Uuma (Ne)!“ neubránil se výkřiku, když pohlédl na scénu, která se před ním odehrávala. Legolas se pokoušel uhasit své hořící nohavice a současně se snažil uhýbat před ohněm, který ho, jak se Ecthelionovi zdálo, pronásledoval. Když mu zrak padl na Elanor, tak ho napadlo, zda jí šílenství nezatemnilo rozum. Byl si jist, že do konce svých dnů nezapomene výraz, jež měla ta útlá dívka vepsaný ve tváři. Byla to směsice hrůzy, nenávisti a, k jeho šoku, i nadšení. Nadšení, které pramenilo z utrpení, které působila svému někdejšímu vězniteli! „Přestaň, Elanor! Sic stejnou jako on budeš!!“ křikl na ni a zadoufal, že ho poslechne. Souhlasil s tím, že si Legolas zaslouží zemřít a bylo jen spravedlivé, že se tak stane její rukou, ale všechno v něm se bouřilo proti tomu, aby jí dovolil upálit ho zaživa!

Elanor nečekané objevení tmavovlasého Elfa vyrušilo ze soustředění a plameny ihned zhasly. Legolas toho využil, rychle k ní přiskočil a mohutným úderem ji srazil k zemi. Pak upřel svůj rozzuřený pohled na Ectheliona. „Na kohosi, jehož tělo mrtvé po proudu poslal jsi, ona dosti živou připadá mi!“ Bez dalšího zdržování tasil meč a zaútočil na svého velitele armády.

Ecthelion měl tak akorát čas, aby se připravil na první výpad svého vladaře. Modravé čepele jejich zbraní se do sebe zakously s takovou silou, až od nich odlétly jiskry. Tmavovlasý válečník sevřel pevně Legolasovo zápěstí a přitáhl si ho blíž. „Zastav umírání mužů svých! Dosti jich již zemřelo!“ apeloval na jeho rozum. „Nikdy!“ dostalo se mu okamžité odpovědi. „Oni vděčni býti měli by, že za krále svého život položiti mohou! Smrt jejich je zdobiti bude! Tohoto však zrádce jako ty nikdy pochopiti nemůže!“ Mirkwoodský král se mu vytrhl a znovu se na něho vrhl. „Rozumu měj! Boj tento vyhráti nemůžeš ...“ pokračoval Ecthelion ve svém snažení, ačkoli věděl, že je to marné. Fanatický lesk Legolasových očí byl více než výmluvný.

Elanor s bolestivým zaúpěním otevřela oči, hlava se jí točila a měla problémy zaostřit. Když se jí to po chvíli podařilo tak první, co uviděla, byli dva do sebe zaklesnutí elfští válečníci. Právě od sebe odskočili, ale pouze proto, aby na sebe opět zaútočili.

Legolas koutkem oka zahlédl, jak se Elanor pohnula. „Obav neměj, za okamžik malý tobě opět věnovati budu se!“ zavolal na ni mezi dvěma svými výpady. Ecthelion se po ní rychle ohlédl. „Uteč odsud, děvče!“ Byla to sice jen setina vteřiny, ale přesto stačila jeho protivníkovi, aby mu přesně vedenou ranou prosekl hrdlo. Proud jasně červené krve zasáhl Legolase do obličeje, otřel si ho rukávem a s obnaženým ostřím se obrátil k ležící dívce.

Elanor zděšeně sledovala, jak se k ní pomalu blíží se sadistickým úsměvem na rtech. Krvavé šmouhy na tvářích způsobily, že jí připadal jako vyslanec samotného ďábla, ve kterého věřili lidé v království jejího otce. „Elanor, malá sladká Elanor, proč jen mne neposlechla jsi?“ zlehka přejel prstem po zakrvácené čepeli svého meče. „Ne ...“ to bylo všechno, co dokázala Elanor vypravit ze svého hrůzou staženého hrdla. Legolas pozvolna zavrtěl hlavou. „Ty vskutku trestu zasluješ, Elanor! Cožpak tobě neřekl jsem, že mojí navěky jsi? Kterak sis mne opustiti dovoliti mohla?!“ znenadání na ni zařval. Elanor se přikrčila a zrak jí padl na dýky, které ležely zapadlé pod nedalekou pohovkou. „Amin hiraetha (Odpusť), Legolas!“ pokoušela se získat čas. „Dej mi ještě jednu šanci, prosím!“ žadonila bezostyšně. „Slibuji, že nebudeš litovat ...“ začala před ním couvat. Doufala, že se jí podaří dostat se k té pohovce a získat tam zpět své zbraně ...

Legolasovi její záměr neušel, ale rozhodl se trochu si s ní pohrát. Zastavil se a předstíral, že její prosbu zvažuje. „Vskutku?“ otázal se jí a zamyšleně přivřel oči. „Nicméně řádně snažiti by ses musela ...“ nepřestával ji bedlivě pozorovat. „A poslušna příkazů mých zcela býti ...“ K jeho pobavení horlivě přikývla a pravou rukou se nenápadně pokoušela nahmátnou za sebou dýku. „Elanor ...“ povzdechl si lítostivě. „Doopravdy myslíš si, že lhaní tvému uvěřím?!“ zeptal se jí klidně. „Zatímco poslušnost slibuješ, tak zbraň svoji sebrati se pokoušíš!“

Elanor pochopila, že ji prokoukl. Otočila se na břicho a hbitě vklouzla pod pohovku, aby uchopila svoji dýku, ale Legolas na ni byl příliš rychlý. Sotva se stačila dotknout špičkou ukazováku rukojeti, když ji Legolas popadl a vytáhl ven. Hrubě s ní mrštil ke zdi, kde ji za vlasy vytáhl na nohy a několikrát udeřil pěstí do obličeje. „Kterak mi vzdorovati dovoluješ si?!“ zahřměl na ni. Pak jí zvrátil hlavu dozadu. Elanor pocítila pálivou bolest na krku ... Sbohem, Glorfindele!